ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1476.2011.2
sp. zn. 8 Tdo 1476/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2011 o dovolání obviněného R. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 2 To 51/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. 57 T 11/2010, byl obviněný R. D. uznán vinným zločinem (formálně nesprávně uvedeno zvlášť závažným zločinem) zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl podle §170 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to krátké střelné zbraně – samonabíjecí pistole KEVIN, ráže 9 mm Browning Kurz (380 Auto), výrobní číslo A00573, se zásobníkem a 6 ks kulových pistolových nábojů Browning Kurz a krátké střelné zbraně CZ 75 SIMICOMPACT CAL. 9 LUGER, ráže 9 mm, bez výrobního čísla, a 14 ks pistolových kulových nábojů r. 9 mm Luger. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného A. D.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených zločinů dopustil tím, že společně se spoluobviněným A. D. dne 24. 6. 2010 kolem 17.30 hodin v P., S. ulice, u podniku C. Ch., po předchozí dohodě a vylákání poškozeného M. Š. na toto místo, vyčkali příchodu poškozeného a bezprostředně poté jej přinutili nastoupit do vozidla Audi, na zadní sedadlo, kam si k němu přisedl obviněný A. D., vyjeli směrem na B., obviněný R. D. řídil, cestou poškozenému nadávali a vyhrožovali smrtí, tvrdili, že jim dluží 30 milionů Kč, že mu zbývá jen pár hodin života, ať si vybere způsob, jakým chce, aby ho usmrtili, hrozili mu, že postřílejí celou jeho rodinu a pak jeho, aby to vypadalo, že je zastřelil on a pak spáchal sebevraždu, vzali mu jeho osobní věci a vypnuli mobilní telefon, dovezli jej takto proti jeho vůli do svého bydliště do N., kde ho zavřeli do místnosti bez oken, přinutili jej svléknout se do naha, opakovaně jej fyzicky napadali a požadovali po něm částku 30 milionů Kč, které jim údajně poškozený dlužil, v místnosti jej drželi až do 29. 6. 2010, po celou dobu jej bili a vyhrožovali mu zabitím, tloukli jej rukama, pěstmi, gumovou hadicí a vodítkem na psa, kopali do něj, dále mu drželi u hlavy střelnou zbraň a naprázdno cvakali spouští pistole, dne 29. 6. 2010 jej odvezli do P. poté, kdy jim pod nátlakem přislíbil částku 1.000.000,- Kč, avšak poškozenému se následně podařilo prostřednictvím zaměstnanců firmy BVB P., kde si měl převzít peníze, vyrozumět orgány policie, následně byli obvinění zadrženi v místě přechodného bydliště poškozeného v P., T., a tímto jednáním poškozenému způsobili mnohočetné krevní podlitiny a pohmoždění trupu a končetin, zejména hrudníku v krajině prsou, zad, bederní krajiny, břicha, krevní podlitiny pravého stehna, pohmoždění a krevní podlitiny obou ramen, paží a loktů, poranění lýtkového nervu a psychické potíže projevující se strachem, poruchou spánku, nechutenstvím, které vyústily v depresi vyžadující psychiatrickou kontrolu a medikaci.
Oba obvinění napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 2 To 51/2011, byla jejich odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Obviněný R. D. následně podal proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Ač v dovolání explicitně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v jeho druhé alternativě, evidentně se jedná o písařskou chybu, neboť fakticky cituje znění ustanovení odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a v jeho rámci označil též dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve zdůvodnění dovolání po rekapitulaci podstatného obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů obviněný zaměřil své úvodní námitky na obšírnou polemiku s rozsahem dokazování a způsobem hodnocení provedených důkazů a dovozoval existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Uvedl, že nalézací soud sice provedl obsáhlé dokazování, ale za relevantní pro objasnění a správné právní posouzení žalovaného skutku považoval ty důkazy, které podporovaly výpověď poškozeného a jejichž obsah převzal do odůvodnění rozsudku v odpovídající omezené podobě, kdežto opačné důkazy pominul. Odvolací soud takto interpretované důkazy vzal za základ pro své hodnocení, ale skutečný obsah údajně usvědčujících důkazů potvrzuje jeho obhajobu, že poškozený M. Š. o podstatných okolnostech, za které je nutno považovat existenci a intenzitu zlého nakládání a psychických útrap z obav o život syna, svůj a dalších úmyslně zveličuje nebo si je zcela vymýšlí. Konkrétně upozornil, že podle odvolacího soudu jsou obvinění „usvědčováni výpověďmi poškozeného M. Š., fotodokumentací jeho zranění, lékařskými zprávami, odposlechy telekomunikačního provozu mobilních telefonů, údaji o telekomunikačním provozu mobilních telefonů, výsledky provedených expertiz – pachová identifikace, genetika, daktyloskopie a výpověďmi svědkyň V. N., D. V. a V. V., aniž by uvedl, které skutečnosti jsou z vyjmenovaných důkazů zjišťovány a jaké závěry na jejich základě učinil“. V této souvislosti namítl, že soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkou nevěrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného M. Š. (viz zejména výpovědi svědků V. N., J. B., V. V., kteří nemají žádný zájem na krytí obviněných), přičemž poukazoval na to, že poškozený zjevně agravuje poškození svého zdraví (např. upadání do bezvědomí v důsledku uváděného bití hlavou o radiátor, ačkoliv na hlavě poškozeného nebylo zjištěno žádné zranění), aby dosáhl přísnějšího potrestání obviněných, a vyhnul se tak splácení značných dluhů, které vůči nim má. Obviněný poukázal i na to, že v prvním patře i suterénu jsou sprchové kouty, čímž chtěl zřejmě naznačit, že tvrzení poškozeného o tom, že měl být topen ve vaně či měl být vyzván, aby dal hlavu nad vanu při údajném vyhrožování zastřelením, se nezakládá na pravdě. Zmínil rovněž to, že pouze pachová stopa na dece v prádelně spojuje poškozeného s místností, kde měl být týrán, přičemž soudy nevzaly v potaz možnost, že na deku mohl poškozený prostě jen stoupnout po sprchování. Podle dovolatele charakter zranění poškozeného nesvědčí o intenzivním a soustavném bití. Z výše uvedeného dovozoval pochybení soudu, pokud o výpověď takto nedůvěryhodné osoby a pochybné důkazy opřel své závěry o vině, přičemž měl za to, že dokazování je neúplné, pokud otázka, zda je poškozený schopen vypovídat pravdivě, nebyla zodpovězena znalcem.
Za druhé dovolatel poukázal na to, že soudy chybně vyložily ustanovení o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž znaky tohoto jednání vůbec nejsou obsaženy ve výrokové části rozsudku, v níž je popisován skutek jako páchaný po společné dohodě, na jejíž obsah se dá usuzovat pouze ohledně jednání dne 24. 6. 2010. Skutek je od 25. 6. do 28. 6. 2010 popsán jako společné jednání spočívající v soustavném bití poškozeného, ať obviněný R. D. byl či nebyl na místě přítomen. Podle dovolatele je významným objektivním důkazem výpis telekomunikačního provozu jeho mobilního telefonu a odposlechy telefonických rozhovorů obviněných, ze kterých se zjišťuje, že v sobotu 25. 6., v neděli 27. 6. odpoledne a v pondělí 28. 6. větší část dne byl dovolatel mimo objekt, z čehož dovozuje, že se v uvedené době fyzicky nemohl dopustit přisouzeného jednání a právní úvahy nalézacího a ani odvolacího soudu, nevyložily, na jakém principu mělo být spolupachatelství založeno. Mělo-li se jednat o nějakou společnou dohodu, je nutno podle dovolatele její obsah prokazovat, aby bylo možno posoudit, zda u některého z pachatelů nedošlo k excesu. Z popisu skutku, ani z odůvodnění rozhodnutí se nepodává, v čem spočívala tato „předchozí dohoda“ dvou obviněných, a jak soud dospěl k závěru, že jednali společně, případně co vědomí obviněného R. D. zahrnovalo. K naplnění pojmu spolupachatelství je třeba, aby bylo vedeno stejným úmyslem pachatelů, avšak dovolatel nebyl ani srozuměn s tím, že by měl být poškozený v jeho nepřítomnosti trýzněn. Obsahem odposlechnutých rozhovorů bylo rovněž sdělení, že musí držet „zkrátka“ bratra, aby nepožíval alkohol, pod jehož vlivem by mohl poškozenému ubližovat. Rozhovor mezi bratry, ve kterém se R. A. ohlašuje, aby oznámil, že je vše v pořádku, svědčí o tom, že onu věc, „aby byla pohoda“, mezi sebou obvinění projednali. V této souvislosti obviněný podotkl, že vyjma prvního dne nikomu v pobytu v N. nebránil, nezrazoval ani návštěvy s dětmi. Rovněž neexistuje žádný, ani zastíraný kontakt s osobami, které by měly unést syna poškozeného, nebo připravovat jiné represe vůči jeho rodině, což podle jeho mínění nelze označit za bezvýznamné indicie, jak učinil odvolací soud.
Za třetí obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením jeho jednání jako zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro absenci potřebné intenzity způsobeného omezení, když následek v podobě fyzické a psychické útrapy poškozeného je sporný. Dovolatel vůbec odmítl zavinění ke zranění poškozeného, ale i pokud by mu zjištěné zranění způsobili obvinění, pak jeho rozsah odpovídá jednorázovému násilí menší až střední síly. Poškozeným popisované jednání útočníků by dozajista muselo mít závažnější následek v podobě tržných ran po těle i na hlavě, vnitřních zranění, jakož i četných zlomenin. Podle soudů měly údajné fyzické útrapy ze surového bití vést u poškozeného ke strachu o život a utrpení psychické. Provedené důkazy nejsou oporou pro závěr o těžším následku v podobě fyzických či psychických útrap, a to ani s nedbalostním zaviněním.
Připomněl, že závěr o naplnění objektivních a subjektivních znaků skutkové podstaty trestného činu, včetně těžšího následku a v jaké formě, je závěrem právním. Právní závěr o objektivních a subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů, přičemž touto vadou je podle jeho přesvědčení dokazování zatíženo. Stejně tak byl podle jeho názoru zjištěn i případ svévolného hodnocení důkazů, v důsledku čehož jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a rozhodnutí soudu by tak mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování.
Obviněný R. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 2 To 51/2011, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. 57 T 11/2010, ohledně něj, případně za použití §261 tr. ř. aby rozhodl ohledně obou obviněných. Dále aby současně zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že převážná část námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění, a tak pod deklarované dovolací důvody nespadají. Výhrada, že soudy nesprávně vyložily ustanovení o spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, není podle jejího názoru opodstatněná, neboť není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění. Poukázala na to, že v daném případě bylo provedeným dokazováním zjištěno, že obvinění se dohodli a poškozeného vylákali k podniku C.Ch., vyčkali jeho příchodu a donutili ho nastoupit do vozidla. Takto ho dovezli do N., proti jeho vůli ho zavřeli do místnosti bez oken, přinutili ho vysvléci se do naha a opakovaně ho fyzicky napadali a požadovali po něm vrácení dluhu. Je tedy zřejmé, že obvinění se dopustili výše popsaného jednání ve spolupachatelství, a nemůže na tom nic změnit ani to, pokud by se dovolatel na místě nezdržoval po celou dobu, neboť se jedná o trvající trestný čin a jednání po dobu od 24. 6. do 29. 6. 2010 je nutno posoudit jako jeden skutek. Poškozený byl zbavený osobní svobody pět dní a po tuto dobu byl podroben surovému zacházení, které spočívalo ve fyzickém násilí, a byly po něm požadovány peníze. Toto jednání mu podle znaleckého posudku způsobilo trýznivé následky. Protože soudy nepochybily při právním posouzení skutku i jako zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, navrhla, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném usnesení vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu mají výhrady dovolatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, zvláště vzaly-li za podklad svého rozhodnutí výpověď poškozeného M. Š., kterou on sám označil za nevěrohodnou, a upozornil, že ač nalézací soud provedl obsáhlé dokazování, zůstalo neúplné, pakliže otázka věrohodnosti poškozeného nebyla zodpovězena znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti úplnosti dokazování a správnosti skutkových zjištění soudů. Z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení, když tvrdil, že poškozený se v N. pohyboval volně po domě, spal na posteli v prvním patře a pohmožděniny si pravděpodobně způsobil sám, aby mohl obvinit své věřitele, bratry D., a vyhnout se tak splacení dluhu. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V souladu s praxí Ústavního soudu tak lze typicky vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.). O žádnou z těchto situací se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat (zejména strany 9 až 14, 25 až 32 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5 až 8 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného R. D. i spoluobviněného A. D., výpovědí poškozeného M. Š., ale i výpovědí dalších v rozhodnutích soudů označených svědků (včetně svědkyň V. N., D. V., V. V.), znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství i výpovědi jeho zpracovatele znalce MUDr. M. B., Ph.D., zajištěných pachových stop, záznamů telekomunikačního provozu obviněných a dalších provedených důkazů, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř.
I přes uvedené a s ohledem na skutečnost, že obviněný namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, je na místě stručně shrnout, že obviněný stejné nebo obdobné výhrady uplatňoval již v průběhu řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a soudy obou stupňů se jimi dostatečně zabývaly. Ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn postačující rozsah dokazování a tento soud rovněž zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl všechny relevantní dostupné důkazy a nezjistil, že by jeho hodnocení důkazů bylo neúplné, logicky nesprávné či nepřesvědčivé. Zvláštní pozornost věnoval odvolací soud posouzení věrohodnosti poškozeného M. Š., a to i v kontextu výpovědí svědkyň V. N., V. V. a D. V. a vyložil, proč výpovědi těchto svědkyň buď přímo potvrzují sdělení poškozeného, či ho přinejmenším v relevantních částech nevyvracejí (viz strana 6 napadeného usnesení), jak tvrdí dovolatel, který současně přichází s vlastní verzí hodnocení výpovědí těchto svědkyň.
Přestože lze v některých bodech skutkových námitek obviněnému přisvědčit, jako například když namítal zjevnou agravaci fyzické újmy poškozeným a jím uváděné skutečnosti, které nebyly spolehlivě podloženy (bití hlavou o radiátor, zranění uší apod.), či nevěrohodnost osoby poškozeného pro jeho trestní stíhání v minulosti i současnosti atd., přesto se nelze ztotožnit z argumentací dovolatele, že už samotné tyto okolnosti svědčí o absolutní nevěrohodnosti výpovědi poškozeného. Jak již odvolací soud v této souvislosti správně poznamenal, ani pochybnosti o spolehlivosti poškozeného, jeho důvěryhodnosti v osobních, obchodních či jiných vztazích, nemohou samy o sobě znamenat, že se vůči němu obvinění nedopustili jednání, jež je poškozeným popisováno, neboť nelze nechat stranou pozornosti, že byly opatřeny a provedeny takové důkazy, které věrohodnost výpovědi poškozeného potvrzují. Skutková zjištění soudů nebyla opřena jen o výpověď poškozeného, ale o komplex usvědčujících důkazů, které oba obviněné spolehlivě usvědčují. Dovolatel v průběhu trestního stíhání přicházel s vlastním hodnocením těchto usvědčujících důkazů, ať již jde o výpovědi svědkyň V. V. či V. N., relativizoval příčinu a rozsah zranění poškozeného tím, že zpochybnil výpověď svědkyně D. V., a ve svůj prospěch a bez opory v dalších důkazech hodnotil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a bagatelizoval povahu zranění poškozeného, ve svůj prospěch vykládal také význam zajištěných pachových stop poškozeného v bydlišti obviněných. Soudy se s jeho výhradami řádně vypořádaly a logicky vysvětlily, proč odmítly akceptovat jeho verzi skutkového děje, že si poškozený všechno vymyslel, aby se vyhnul svému závazku vrátit obviněným půjčené peněžní částky.
Nelze rovněž akceptovat námitku dovolatele, že bez posouzení poškozeného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně schopnosti vypovídat pravdu, je dokazování neúplné, neboť konečné hodnocení důkazů přísluší podle zákona pouze soudu, nikoliv znalci, a to i v případě, že by takový znalecký posudek byl vypracován. Proto, jestliže soudy považovaly vlastní úsudek o důvěryhodnosti svědecké výpovědi poškozeného za postačující a svůj závěr, proč právě těmto důkazům uvěřily a opačným skutkovým zjištěním – i přes namítanou nedůvěryhodnost osoby poškozeného – nikoliv (viz strana 5 in fine usnesení odvolacího soudu), přičemž své závěry dostatečně odůvodnily, nelze považovat dokazování za neúplné. Taktéž nelze přisvědčit námitce nedostatečného objasnění toho, které skutečnosti jsou ze zajištěných důkazů vyvozovány, neboť tak činí rozsudek soudu prvního stupně zejména na stranách 9, 21, 31, 32 a posléze shrnujícím způsobem usnesení odvolacího soudu na stranách 5 až 8.
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Pakliže rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje zákonné znaky zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní.
Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky zločinů zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Výhrady dovolatele směřovaly proti naplnění zákonných znaků zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku; vůči právní kvalifikaci skutku též jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku žádnou námitku neuplatnil, a proto se dovolací soud její správností nezabýval.
Zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného zbaví osobní svobody a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Soudy obou stupňů učinily právní závěr, že obviněný coby spolupachatel jiného bez oprávnění jiným způsobem zbavil osobní svobody a způsobil takovým činem fyzické a psychické útrapy.
Obviněný s tímto právním posouzením skutku nesouhlasil. Tvrdil, že soudy nesprávně vyložily ustanovení o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, že znaky tohoto jednání nejsou ani obsaženy ve výrokové části rozsudku a dále že ve dnech 25. 6. až 28. 6. 2010 nebyl v místě, kde měl být poškozený bit, vůbec přítomen, takže se nemohl jako spolupachatel trestného činu dopustit. Nadto pokládal za sporné posoudit jeho jednání jako zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to zvláště pro absenci potřebné intenzity způsobeného omezení v podobě fyzických a psychických útrap poškozeného.
S námitkami téže povahy se zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí i odvolací soud a závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů při kvalifikaci jednání obviněného mimo jiné též jako zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel, shledává správnými i dovolací soud.
Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že došlo ke zbavení osobní svobody poškozeného, přičemž jako k významným okolnostem opodstatňujícím závěr, že šlo o takové delší dobu trvající omezení osobní svobody, jež se svou povahou blíží uvěznění, označil vedle doby trvání zásahu do osobní svobody poškozeného také skutečnost, že byl obviněnými uzamčen v místnosti bez oken a bez možnosti osvobození. Způsob, jakým obvinění s poškozeným po tuto dobu nakládali, a zjištěný následek jsou podle soudu důvodem pro použití zvlášť přitěžující okolnosti podle §170 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívající ve způsobení fyzických a psychických útrap (strana 33 rozsudku).
Odvolací soud se s právním posouzení skutku obviněného, byl-li v něm spatřován i zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ztotožnil. I on zdůraznil, že zbavení osobní svobody poškozeného trvalo od 24. 6. do 29. 6. 2010, přičemž poškozený byl podroben surovému zacházení a byl vydírán. Za těchto okolností je i tato doba dostatečně dlouhá na to, aby bylo možno učinit závěr, že obvinění poškozeného zbavili osobní svobody. Pro úplnost nutno poznamenat, že odvolací soud nepřesně či chybně hovoří o tom, že poškozenému byly též způsobeny mučivé útrapy, správně se jednalo „pouze“ o fyzické a psychické útrapy (strany 8 a 9 napadeného usnesení).
Soudy obou stupňů implicitně vystihly a poukázaly na rozdíly, jež jsou významné z hlediska právního posouzení skutku jako zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody, oproti jeho právnímu posouzení jako přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem obou citovaných trestných činů je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Označené trestné činy se zásadně liší intenzitou zásahu do osobní svobody, jeho charakterem, délkou omezení osobní svobody. Rozhodujícími hledisky pro rozlišení trestných činů zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. jsou především povaha zásahu do osobní svobody poškozeného a délka jeho trvání (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 638/2010).
I když zásadně platí, že jiný způsob zbavení osobní svobody ve smyslu §170 tr. zákoníku představuje trvalý nebo alespoň dlouhotrvající zásah do osobní svobody, který se svou povahou blíží uvěznění i tím, že možnost osvobození toho, jehož svoboda je omezena, je výrazně ztížena (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 149/99, publikováno pod č. 41/2000-II. Sb. rozh. tr.), není vyloučeno, aby i kratší dobu trvající zásah do osobní svobody v řádu několika dnů byl považován za zbavení osobní svobody, je-li jeho povaha natolik intenzivní, že též nese rysy spojované s „uvězněním“. Uvěznění je pak dlouhotrvající omezení osobní svobody, v rámci kterého jsou omezeny svoboda pohybu i svoboda rozhodování uvězněné osoby o všech podstatných záležitostech jejího života. Pro úplnost je vhodné dodat, že méně intenzivní zásahy do osobní svobody pak mohou naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku.
Za zbavení osobní svobody jiným způsobem ve smyslu §170 odst. 1 tr. zák. lze především považovat situaci, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena v takové míře, že je zcela vyloučeno, aby se vůbec samostatně pohyboval (např. je svázán, připoután k pevnému předmětu, uzavřen v malém prostoru). V tomto případě může být doba tak intenzivního zásahu do osobní svobody kratší (nejde-li o dobu zcela zanedbatelnou) ve srovnání se situací, kterou lze rovněž pokládat za zbavení osobní svobody a v níž sice osobní svoboda poškozeného není jednáním pachatele zcela vyloučena, neboť poškozený má určitou omezenou možnost pohybu (např. v rámci objektu, v němž ho pachatel proti jeho vůli drží), ale současně je takový zásah do osobní svobody poškozeného trvalý nebo alespoň dlouhotrvající.
Při déletrvajícím zásahu do osobní svobody poškozeného může jít o zbavení osobní svobody v uvedeném smyslu i za situace, když se v průběhu doby míra a způsob zásahu různě mění a kdy např. za určitých podmínek pachatel umožní poškozenému dokonce i pobyt mimo objekt, v němž je protiprávně držen, ovšem za svého stálého dohledu či dohledu jiné osoby (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 964/2002, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22/2003, č. T 515., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1353/2006, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31/2007, č. T 953.).
Zásah do osobní svobody poškozeného M. Š. v posuzovaném případě vykazuje všechny znaky zbavení osobní svobody. Jeho osobní svoboda byla dotčena v takové míře a s takovou intenzitou, že úvaha o možnosti posoudit jej toliko jako omezení osobní svobody je nepřiléhavá a nemohla by dostatečně přesvědčivě a správně vystihnout povahu jednání obviněných. Délka trvání zásahu do osobní svobody poškozeného sice nebyla dlouhá, trvala něco více jak pět dní, především ale nelze pominout jeho povahu, jak byla zevrubně vyjádřena v rozhodnutích soudů obou stupňů. Poškozený byl dne 24. 6. 2010 kolem 17.30 hodin přinucen k nástupu do vozidla obviněných, zde mu obvinění nadávali a vyhrožovali smrtí, hrozili mu, že postřílejí celou jeho rodinu a pak jeho, aby to vypadalo, že je zastřelil on a pak spáchal sebevraždu, vzali mu jeho osobní věci a vypnuli mobilní telefon, dovezli jej takto proti jeho vůli do svého bydliště, kde ho zavřeli do místnosti bez oken, přinutili jej svléknout se do naha, opakovaně jej fyzicky napadali a požadovali po něm vysokou peněžní částku, které jim údajně poškozený dlužil, v místnosti jej drželi až do 29. 6. 2010, po celou dobu jej bili a vyhrožovali mu zabitím, tloukli jej rukama, pěstmi, gumovou hadicí a vodítkem na psa, kopali do něj, dále mu drželi u hlavy střelnou zbraň a naprázdno cvakali spouští pistole, a to až do dne 29. 6. 2010, kdy jej odvezli do P. poté, kdy jim pod nátlakem přislíbil částku 1.000.000,- Kč, a kde se poškozenému podařilo vymanit se za pomoci dalších osob z moci obviněných.
Délka doby, ale především intenzita a konkrétní způsob zásahu do osobní svobody poškozeného svědčí o správnosti právního posouzení skutku jako zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitky obviněného směřovaly také proti užití kvalifikované skutkové podstaty zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný (který ostatně vůbec odmítal jakékoliv zavinění ke zranění poškozeného) tvrdil, že následek v podobě fyzických a psychických útrap je sporný. Poškozeným popisované jednání by podle jeho mínění muselo mít daleko závažnější následek v podobě tržných ran po těle i na hlavě, vnitřních zranění, jakož i četných zlomenin. Mechanismus vzniku modřin na těle poškozeného nelze označit za zvlášť trýznivý způsob. Poznamenal, že si je vědom, že těžší následek v podobě psychických útrap představuje okolnosti spíše subjektivní povahy, charakterizující prožitky poškozeného, ale prožitky konkrétního poškozeného jsou zcela nestandardní, nepředvídatelné. Výtkám obviněného nelze přisvědčit.
Především je třeba upozornit, že těžším následkem je v posuzovaném případě „způsobení fyzických psychických útrap“, které nemusí být podmíněny zvlášť trýznivým způsobem, jak naznačuje dovolatel. Nelze pominout, že zbavení osobní svobody ať již v podobě uvěznění nebo jiného podobného omezení osobní svobody je vždy spojeno s významným zásahem do života uvězněného po psychické i fyzické stránce. U způsobení fyzických a psychických útrap podle §170 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se proto vyžaduje vyšší stupeň ovlivnění tělesné a duševní stránky uvězněného v širším smyslu tohoto slova, než je tomu u „běžného“ zbavení osobní svobody. Rozumí se jimi především silná fyzická nebo duševní bolest, včetně výrazného strachu, obav o svůj život nebo zdraví, vyvolání vážnější poruchy zdraví nebo onemocnění apod. Pokud by však fyzické nebo duševní útrapy dosáhly mučivých útrap ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, v takovém případě se již jedná o těžkou újmu na zdraví a okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §170 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 749/2010, uveřejněné pod č. 29/2011 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se ale v posuzované trestí věci nejednalo. Je třeba také uvést, že při posuzování charakteru útrap je nutno vzít v úvahu i osobní poměry postiženého, zejména jeho věk (např. u dítěte) a jeho duševní stav (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1177).
Hodnotí-li se jednání obviněných a jeho následek podle výše uvedených hledisek a byly-li soudy zjištěny a popsány tak, že poté, co 24. 6. 2010 přinutili poškozeného nastoupit do jejich vozu, „...poškozenému nadávali a vyhrožovali smrtí, hrozili mu, že postřílejí celou jeho rodinu a pak jeho, aby to vypadalo, že je zastřelil on a pak spáchal sebevraždu, vzali mu jeho osobní věci a vypnuli mobilní telefon, dovezli jej takto proti jeho vůli do svého bydliště do N., kde ho zavřeli do místnosti bez oken, přinutili jej svléknout se do naha, opakovaně jej fyzicky napadali a požadovali po něm částku 30 milionů Kč, které jim údajně poškozený dlužil, v místnosti jej drželi až do 29. 6. 2010, po celou dobu jej bili a vyhrožovali mu zabitím, tloukli jej rukama, pěstmi, gumovou hadicí a vodítkem na psa, kopali do něj, dále mu drželi u hlavy střelnou zbraň a naprázdno cvakali spouští pistole, dne 29. 6. 2010 jej odvezli do P. poté, kdy jim pod nátlakem přislíbil částku 1.000.000,- Kč...“, není rozumného důvodu pochybovat o tom, že zákonné znaky těžšího následku v podobě způsobení fyzických a psychických útrap byly naplněny. Následek v podobě poruchy fyzického zdraví poškozeného zjištěný soudy je doložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. M. B., Ph.D., jakož i jeho výpovědí v hlavním líčení (č. l. 749 až 753). Vyhrůžky smrtí, že poškozenému zbývá jen pár hodin života, ať si vybere způsob, jakým chce, aby ho obvinění usmrtili, hrozby, že poškozenému postřílejí celou jeho rodinu a pak jeho, aby to vypadalo, že je zastřelil on a pak spáchal sebevraždu, skutečnost, že mu drželi u hlavy střelnou zbraň a naprázdno cvakali spouští pistole, bez důvodných pochybností představují i psychické útrapy ve smyslu §170 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Právní námitky obviněného vůči naplnění tohoto zákonného znaku nebyly konkrétní; obviněný hovořil o tom, že naplnění této zvlášť přitěžující okolnosti je sporné, ale své pochybnosti o jejím naplnění stavil především na nevěrohodnosti poškozeného a tedy skutkových výhradách.
Pokud jde o odpovědnost dovolatele za fyzické a psychické útrapy poškozeného, je nutné připomenout, že tento následek má povahu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §170 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, z čehož plyne, že k odpovědnosti obviněného postačí zavinění z nedbalosti a že se tedy nevyžaduje úmyslné zavinění. Újma, již poškozený utrpěl, byla co do své povahy, rozsahu a závažnosti adekvátním následkem fyzického a psychického násilí, které bylo součástí společného jednání obviněných A. D. a R. D. Okolnosti činu a poměry obviněných byly takové, že obvinění věděli o tom, že poškozenému mohou způsobit fyzické i psychické útrapy a chtěli tak učinit.
Co se týká okruhu námitek založených na tom, že soudy měly chybně vyložit ustanovení o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, že znaky takového společného jednání vůbec nejsou obsaženy ve výrokové části rozsudku a že dovolatel se nemohl dopustit společného jednání v době od 25. 6. do 28. 6. 2010, jelikož v objektu nebyl osobně přítomen, lze se ztotožnit s právním hodnocením obsaženým ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle §23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Takto definované spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání v tomto smyslu jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému provedení trestného činu, jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přiléhavě poukázala na to, že v daném případě bylo provedeným dokazováním zjištěno, že obvinění se dohodli a poškozeného vylákali k podniku C. Ch., vyčkali jeho příchodu a donutili ho nastoupit do vozidla. Takto ho dovezli do N., proti jeho vůli ho zavřeli do místnosti bez oken, přinutili ho vysvléci se do naha a opakovaně ho fyzicky napadali a požadovali po něm vrácení dluhu. Je tedy zřejmé, že obvinění se dopustili výše popsaného jednání ve spolupachatelství a nemůže na tom nic změnit ani to, pokud by se dovolatel na místě nezdržoval po celou dobu, neboť se jedná o trvající trestný čin, v důsledku čehož jednání po dobu od 24. 6. do 29. 6. 2010 je nutno posoudit jako jeden skutek.
Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně i dalších podrobnějších zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že čin obviněných vycházel a musel být činěn na základě nějaké – byť třeba do detailu nespecifikované – dohody, přičemž je z provedeného dokazování také zřejmě, že se všemi podstatnými prvky naplňujícími skutkovou podstatu uvedených trestných činů musel dovolatel souhlasit, protože byl přítomen jak při nedobrovolném odvážení poškozeného, tak opakovaně v průběhu jeho zadržování, bití a vydírání v N., tak i při jeho opětovném dopravení do P. Ze skutkových okolností je dostatečně zřejmé, že oba obvinění postupovali koordinovaně a neexistuje sebemenší důkaz nebo třeba jen indicie, že by se některý obviněný dopustil nějakého excesu, se kterým by druhý z obviněných - bratří nesouhlasil. Z průběhu posuzovaného činu je mimo jakoukoli pochybnost, že čin byl jako celek společnou akcí obou obviněných, že šlo o typické spolupachatelství a že není důvodu k tomu, aby za násilí proti poškozenému odpovídal jen obviněný A. D. Ten i po dobu případné fyzické nepřítomnosti dovolatele jednal v intencích společné dohody a se souhlasem dovolatele za účelem dosažení společného cíle přinutit poškozeného k vrácení peněz. Za tohoto stavu oba obvinění odpovídají i za násilí vykonané proti poškozenému.
Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Je-li dovolání zjevně neopodstatněné z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., který je existencí předchozího důvodu dovolání, v tomto případě podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podmíněn.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková