ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1484.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1484/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 9 To 292/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 T 248/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. 12 T 248/2007, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že v úmyslu opatřit si neoprávněně majetkový prospěch, od poškozených ve 44 případech (v bodech 1. až 44. konkrétně uvedeným způsobem) vylákal jednak sám vlastním jménem, jednak pod smyšlenými jmény M. G. a M. J., a dále též prostřednictvím M. F. (nyní T.) pod různými nepravdivými záminkami (např. výhodný nákup a prodej osobních motorových vozidel nebo drahých kamenů, zprostředkování půjček a úvěrů) finanční hotovost a movité věci, které nepoužil k přislíbeným účelům, ale ponechal si je pro svou potřebu. Tímto jednáním způsobil škodu H. S. (body 13., 14., 15.) ve výši 115.000,- Kč, R. S. (body 1., 5., 6., 7., 9., 10., 11., 12., 16., 17., 18., 19., 21., 22.) ve výši 1.087.000,- Kč, J. U. (body 2., 3., 4., 8., 24.) ve výši 434.117,- Kč, R. O. (bod 26.) ve výši 152.899,- Kč, J. K. (body 27., 28., 29., 30., 31., 32., 33., 34., 35., 36., 37., 38., 39.) ve výši 723.483,- Kč, L. Š. (bod 25.) ve výši 100.000,- Kč, K. P. (bod 23.) ve výši 25.000,- Kč, H. Ž. (bod 20.) ve výši 50.000,- Kč a K. R. (body 40., 41., 42., 43., 44.) ve výši 481,047,- Kč. Celkem tak způsobil škodu všem poškozeným ve výši 3.168.548,- Kč.
Za tento trestný čin a dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 12 T 57/2007, byl obviněný M. Š. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 12 T 57/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V další části rozsudku bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné M. T. a o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 9 To 292/2010, odvolání podaná proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněnými M. Š. a M. T., podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný M. Š. podal proti shora tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. Vladimíra Dvořáčka s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, a to pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jež spatřoval v tom, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, nebyly řádným způsobem prokázány. Obviněný uvedl, že řízení před soudy obou stupňů bylo postaveno na rozporných výpovědích poškozených, a že existuje důvodná pochybnost, zda došlo k předání finančních částek či movitých věcí uvedených v obžalobě. Pokud existují doklady o některých půjčkách od poškozeného R. S., jde pouze o smlouvy s rozpornými podpisy dlužníka, avšak konkrétní potvrzení dokladující předání uvedených částek, či jiné podklady, nebyly předloženy. Obviněný též konkretizoval, že v případě dílčího útoku týkajícího se poškozené H. Ž. nebyl prokázán úmysl půjčku nevrátit, když ve vrácení částky mu zabránila vazba, do níž byl vzat. Tvrzení poškozených nejsou podložena přímými důkazy, a lze stěží uvěřit tomu, že by poškození opakovaně poskytovali obviněnému částky uvedené v obžalobě. Konkrétní potvrzení o předání určitých obnosů či výpisy z účtů, které by prokazovaly reálné předání půjčených finančních částek, nebyly v řízení před soudem prvního stupně předloženy. V případech, kdy měly být vylákány peníze od poškozeného R. S., byl přítomen syn obviněného, který u hlavního líčení svou svědeckou výpovědí vyloučil, že by se obviněný dopustil jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Od poškozeného J. U. obviněný žádnou finanční hotovost nedostal, pouze zprostředkoval půjčku od pana M. Poškozenému L. Š. způsobil škodu pan R., který mu měl zprostředkovat stavební zakázku, přičemž obviněný neví, zda k realizaci došlo. Poškozeného R. O. dovolatel nezná. Dále obviněný popřel, že by přebral finanční prostředky od poškozeného J. K., kterému pouze pomáhal zprostředkovat úvěr. Poškozená K. R. měla finanční problémy, a také ji obviněný pouze seznámil s osobou, která jí zapůjčila peníze. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, ve kterém byla řešena otázka zásady in dubio pro reo. Trest, jenž mu byl uložen, považoval za nepřiměřený, když soudy nepřihlédly k tomu, že již nastoupil výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 1 T 121/2001.
V závěru dovolání, s ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 9 To 292/2010, a rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 14. 4. 2009 (v dovolání chybně uvedeno dne 26. 2. 2010), sp. zn. 12 T 248/2007, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno – venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím státní zástupkyně tam působící Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) když shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto ustanovení vymezený.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální, a tudíž ve smyslu tohoto dovolacího důvodu musí obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů proto nestačí, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání nutné též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný své výhrady v dovolání uplatněné, zaměřil zásadně proti provedenému dokazování, když se nespokojil s tím, o které důkazy soud svá skutková zjištění opřel, resp., jakým způsobem provedené důkazy hodnotil a na základě učiněného hodnocení vytvořil ve výroku uvedená skutková zjištění. Přitom obviněný vytkl, že pro rozhodnutí o vině soud vyšel především z výpovědí poškozených, které vyhodnotil jako věrohodné, a proto jim uvěřil, a naopak výpověď obviněného event. jeho syna shledal nepravdivými. Dovolatel přitom preferoval svou verzi výpovědi, podle níž setrval na dříve uplatněné obhajobě, spočívající především na tom, že poškozeného R. O. vůbec nezná a ve vztahu k ostatním poškozeným tvrdil, že jim pouze pomáhal zprostředkovat úvěr nebo půjčku.
Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal, že námitky, jimiž obviněný dovolání doložil, nesvědčí o tom, že by jimi byly vytýkány vady právní povahy, a ani jimi obviněný nebrojil proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Obviněný sice konstatoval, že nebyla u činu, jímž byl uznán vinným, naplněna subjektivní stránka, avšak takto označený právní pojem nenapadl se zřetelem na jeho hmotně právní povahu, ale zmínil ho pouze v reakci na své základní tvrzení, že se jednání, které je popsáno ve skutkových zjištění pod body 1. až 44., nedopustil. To, že uvedené činy nespáchal, stavěl jen na své vlastní obhajobě, jíž upřednostňoval, kdežto výpovědi poškozených, které podle závěrů soudu prvního stupně tvořily podklad pro skutková zjištění, považoval za nesprávně zhodnocené a nevěrohodné. Obviněný tak primárně vytýkal nedostatky skutkového zjištění, a teprve návazně na takto jím od závěrů soudů odlišně dovozovaný skutkový stav vytýkal, že nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tyto své úvahy tedy odvozoval od jiného skutkového stavu věci. Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou výhradu, která by měla hmotněprávní charakter, jak označený dovolací důvod předpokládá.
Takto uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, jež na označený důvod nedopadají.
Nad rámec těchto závěrů však Nejvyšší soud považuje za vhodné toliko v rovině obecné zmínit, že v dovolání rozvedené výhrady jsou jen opětovným zopakováním již v rámci nalézacího i odvolacího řízení obviněným uváděné obhajoby, jíž byla ze strany soudu věnována dostatečná a potřebná pozornost. Nelze přehlédnout, že soudem prvního stupně byly důkazy provedeny v souladu s hledisky vymezenými ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se obhajobou obviněného rovněž zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že jeho verze o tom, že se jednání nedopustil, není podporována žádnými provedenými důkazy, když navíc stojí zcela osamocena proti jiným důkazům, zejména výpovědím poškozených. Z těch vyplynulo, že princip jednání obviněného se opakoval, když si získal od poškozených důvěru a vylákal z nich buď finanční prostředky nebo je přiměl k uzavření leasingových či úvěrových smluv (strana 19 odůvodnění rozsudku). Způsob, jakým soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy, a na jejich podkladě vyslovil své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí ani nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a Nejvyšší soud proto neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Vzhledem k tomu, že obviněný směřoval dovolání toliko do oblasti skutkových zjištění, je nutné konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn toliko formálně, tedy nikoliv v souladu s jeho zákonným vymezením, a námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Když Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. Š. bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného důvodu, dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová