ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1559.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1559/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. února 2011 o dovoláních obviněných L. K., a D. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 12 To 262/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 86/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 2 T 86/2005, byli obvinění L. K. a D. T. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustili tím, že obviněný D. T. společně s obviněným L. K. od března roku 2000 a od počátku roku 2001 při vzájemném rozdělení funkcí též s obviněným V. H., který byl ke dni 6. 12. 2000 jmenován jednatelem společnosti DAPE-EUROOKNA, s. r. o., S., B. (dále jen „společnost DAPE“) a formálně vystupoval jako garant projektu založení společnosti „CECHO PRODUKT BiH“ spojeného se zajištěním práce v B. a H., zatímco L. K. vystupující jako obchodní zástupce obstarával především kontakt se zájemci o práci, organizoval náborové schůzky a v převážné většině případů inkasoval od zájemců o účast na projektu peníze, a D. T. projekt vymyslel a řídil a vystupoval jako osoba zajišťující jeho realizaci v B. a H., až do června roku 2002 jako představitelé společnosti DAPE, obviněný D. T. a L. K. též jako představitelé společnosti TADO-PRODUKT, spol. s. r. o., S., K., (od 5. 5. 2001 nový název ELVEST COMMERC, s. r. o., a od 8. 10. 2002 nové sídlo K., D. B.) [dále jen „společnost TADO“], v R. a na dalších místech v rámci V., S. a J. kraje prováděli nábor pracovníků pro práci na území B. a H., kdy zájemcům o práci představovali smyšlený projekt založení společnosti „CECHO PRODUKT BiH“, se zájemci uzavírali pod příslibem zajištění výnosné práce na stavbách v B. a H. a příslibem vytvoření výhodných podmínek pro výkon práce smlouvy formálně nazvané jako „smlouva o tichém společenství“, „smlouva o budoucí smlouvě o tichém společenství“ nebo „smlouva o společném založení obchodní společnosti ve státě B. a H.“ a v souvislosti s tím sami nebo prostřednictvím dalších zainteresovaných osob jménem společnosti DAPE nebo společnosti TADO od zájemců o projekt vylákali finanční prostředky, jež měly být použity k založení společnosti „CECHO PRODUKT BiH“ v B. a H., k obstarání pobytového a pracovního víza, k založení devizového účtu, k nákupu očkovací vakcíny proti „balkánskému syndromu“, k úhradě dopravy pracovníků do zahraničí a jejich ubytování a k dalším podobným smyšleným účelům; zájemce, kteří se do projektu zapojili a vložili k jeho realizaci svoje peníze, lživě utvrzovali o reálnosti projektu a sdělovali jim termíny odjezdu za prací, ačkoli ve skutečnosti jimi představovaný projekt uskutečňován a uskutečněn nebyl, a získané peníze použili k jiným účelům, zejména pro vlastní potřebu; podvodným vylákáním peněz tak poškodili celkem 235 osob konkrétně v rozsudku uvedených jménem, příjmením a datem narození, s výší částek, které od nich vylákali, a tak celkem způsobili uvedeným osobám škodu ve výši nejméně 2.878.655,70 Kč, přičemž za období od počátku roku 2001 formálně ve prospěch společnosti DAPE vylákali částku nejméně 1.983.185,70 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný L. K. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkretizovaných ve výroku rozsudku. Obviněný D. T. byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce právnické osoby na dobu deseti let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. H.
Krajský soud v Hradci Králové jakou soud odvolací usnesením ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 12 To 262/2010, odvolání podaná obviněnými D. T., L. K. a V. H. proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění L. K. a D. T. prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný L. K. tak učinil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se neztotožnil s tím, že soud prvního stupně, jehož rozsudek potvrdil odvolací soud, vycházel z obžaloby, která vinu obviněných stanovila na podkladě výpovědi poškozených, kteří však obviněného jednoznačně jako pachatele podvodného jednání s aktivním podílem neoznačili. Podle obviněného skutkový stav vymezený ve výroku o vině neobjasňuje potřebné otázky rozhodné pro použitou právní kvalifikaci z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. Obviněný dovodil porušení základních zásad uvedených v §2 tr. ř., zejména zásad materiální pravdy, vyhledávací a zásad volného hodnocení důkazů. Dále vyjádřil, že důkazní postup je třeba popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Soudy svůj důkazní postup vyčerpávajícím způsobem nepopsaly a logicky a věcně přesvědčivým způsobem ve smyslu požadavku §125 odst. 1 tr. ř. neodůvodnily a neshromáždily žádné důkazy v jeho prospěch. Za významnou vadu považoval, že soudy odmítly slyšení svědků ze zahraničí. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, a rozhodnutí soudu nevyhovuje ani dalším zákonným hlediskům a je nepřezkoumatelné. Soudy nevysvětlily, proč nevěřily výpovědi obviněného a proč za věrohodné považovaly výpovědi svědků, nahodilých uchazečů o zaměstnání, a tato pochybení nenapravil ani odvolací soud, který nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně.
V závěru dovolání obviněný L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení (chybně uveden rozsudek) Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 12 To 262/2010, podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a dále postupoval podle §265 l tr. ř.
Obviněný D. T. dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že v rámci hlavního líčení byl soudem dotázán, zda souhlasí s tím, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, s čímž vyslovil souhlas a zároveň vzal na vědomí, ve kterých dnech má hlavní líčení proběhnout, a tak měl možnost se kterékoliv části hlavního líčení zúčastnit. Tohoto práva nevyužil, a proto také tuto skutečnost nenamítá. Výhrady však vznesl proti tomu, že dokazování bylo bez upozornění ze strany soudu ukončeno proti jemu sdělenému plánu hlavních líčení již dne 29. 4. 2010 a bylo přistoupeno k závěrečným řečem, na což obhajoba nebyla upozorněna. V důsledku toho nemohl přednést svou závěrečnou řeč, jak měl v plánu. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že od počátku se hájil tím, že v rámci svého podnikání nechtěl nikoho poškodit, ale pomoci občanům B. a H. při obnovení jejich země. Vyhledal proto za spolupracovníka firmu K. k., a na základě ujištění jednatele této firmy, že je schopna projekt finančně krýt, uzavřel s ní dne 31. 1. 2000 smlouvu o společném podnikání a začal prostřednictvím inzerátů hledat společníky, kteří by měli náležitou kvalifikaci a s nimiž by založil společnost CECHO PRODUKT BiH. V důsledku odsouzení byl nucen prodat svůj obchodní podíl a v souvislosti s tím předal účetnictví i finanční hotovost. Po prodeji přislíbil novému majiteli obviněnému V. H., že mu v začátcích pomůže, a také chtěl získat zpět své finanční prostředky, které do projektu vložil. Obviněný byl přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., když k tomu, aby se mohlo jednat o takový trestný čin, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem konkrétní osoby a majetkovou dispozicí v omylu učiněnou. Stejně tak by musela existovat příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou či obohacením pachatele na straně druhé. Veškeré finanční prostředky však obviněný předal novému majiteli firmy, a nemohl se tak ke škodě nikoho z poškozených obohatit. Po objektivní ani subjektivní stránce tak nenaplnil znaky trestného činu podvodu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. zák. a §265 l odst. 1 tr. zák. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 12 To 262/2010 a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný rovněž požádal o odklad výkonu trestu (§265h odst. 3 tr. ř. a §265o tr. ř.).
Za Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byly zaslány opisy dovolání obviněných, podal vyjádření tam činný státní zástupce. K námitce obviněného D. T. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že mu nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení dne 29. 4. 2010, ač dal souhlas s tím, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, poukázal, na to, že obviněný přehlíží způsob, jakým svůj požadavek ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř. vymezil, a že se taková žádost vztahovala na celý průběh hlavního líčení včetně závěrečné části. Popsaným způsobem se výslovně vzdal i presentace svého závěrečného stanoviska k podané obžalobě poté, co bylo ukončeno dokazování. Poukázal i na to, že se hlavního líčení v celém jeho průběhu účastnil obhájce obviněného, jenž na obranu obviněného aktivně vystupoval. Z těchto důvodů shledal, že k porušení práva obviněného na jeho účast u hlavního líčení nedošlo. K výhradám obviněného D. T. podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že nechtěl nikoho poškodit a chtěl pomoci občanům B. a H., po rozvedení podstatných skutkových okolností zjištěných v rámci dokazování soudy obou stupňů státní zástupce shledal, že uvedená část dovolací argumentace stojí mimo rámec obviněným zvoleného dovolacího důvodu, neboť jde o skutkové argumenty. V souladu s tímto dovolacím důvodem považoval jednak výhradu ohledně nedostatku příčinné souvislosti mezi omylem konkrétní osoby a majetkovou dispozicí v omylu činěnou, a jednak výhradu ve vztahu k namítanému nedostatku příčinné souvislosti a obohacením obviněného. Vzhledem k okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a se zřetelem na rozsah a vzájemnou propojenost jednání jednotlivých osob, s odkazem na popis tzv. skutkové věty výroku o vině, neshledal učiněné námitky opodstatněnými. Rovněž s připomenutím stávající judikatury Nejvyššího soudu a skutečností, za nichž k činu došlo, shledal naplněným i znak organizované skupiny, který výstižně v napadeném rozhodnutí vysvětlil nalézací soud na č. l. 49 a 50 jeho odůvodnění. Pokud obviněný L. K. v podaném dovolání brojil proti napadenému rozsudku prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že není na základě neúplně objasněných skutkových okolností správná použitá právní kvalifikace, proti vadnému postupu při aplikaci podmínek vymezených v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., nebo že rozhodnutí není odůvodněno podle §125 tr. ř., v těchto výhradách nespatřoval právní námitky, jak označený dovolací důvod předpokládá. Státní zástupce zdůraznil, že se obviněný L. K. tímto způsobem domáhal zásahu do skutkového stavu věci, který není přípustný, pokud nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. V závěru dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, v případě obviněného D. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, u obviněného L. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k takto podaným dovoláním shledal následující:
Pokud jde o dovolání podané obviněným L. K., je nutné uvést, že před tím, než bylo ve věci nařízeno neveřejné zasedání, Nejvyšší soud obdržel od Krajského soudu v Hradci Králové rozsudek tohoto soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 9 T 5/2006, jenž nabyl právní moci dne 1. 12. 2010. Z obsahu tohoto rozsudku Nejvyšší soud zjistil, že tímto rozsudkem byl podle §45 odst. 1 trestního zákoníku zrušen celý výrok o vině a trestu, který byl obviněnému L. K. uložen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 2 T 86/2005, jímž byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a nově jím byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců.
Nejvyšší soud tak na základě takto obdrženého rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zjistil, že ohledně obviněného L. K. byla rozhodnutí, proti nimž jeho dovolání směřuje, a to usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 12 To 262/2010, i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 2 T 86/2005, v rámci ukládání společného trestu (§45 odst. 1 tr. zákoníku) uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 9 T 5/2006, který nabyl právní moci dne 1. 12. 2010, zrušena.
Se zřetelem na tuto skutečnost dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání obviněného L. K. a vycházel z toho, že přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých dalších podmínek je dovolání přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, neboť není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o rozhodnutí soudu a bylo učiněno ve věci samé . Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
Ve smyslu těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku, pak dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 11 Tdo 245/2004, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, č. T 683). V takovém případě, jsou-li splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §265a tr. ř., lze dovoláním podaným ovšem proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl uložen společný trest za pokračování v trestném činu, uplatnit pouze vady předpokládané v ustanovení §265b tr. ř. jako důvody dovolání, byť se vztahují pouze k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu, popřípadě k řízení mu předcházejícímu. Dovolatel může takto uplatnit např. vadu, že v dřívější věci rozhodoval vyloučený soudce, může namítat porušení ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení v předchozí věci, nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným dřívějším rozhodnutím apod. (usnesení ze dne 29. března 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 35, č. T 988).
S ohledem na takto vymezená pravidla vztahující se k přípustnosti podaného dovolání je potřeba uvést, že obviněný L. K. svými výhradami napadal toliko výrok o vině, aniž by se domáhal nápravy jiných vad. V takovém případě, když Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhoduje za situace, kdy byl výrok o vině i trestu v dovoláním napadených rozhodnutí v rámci výše citovaného rozhodnutí při ukládání společného trestu zrušen, je dovolání obviněným L. K. podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 12 To 262/2010, nepřípustné.
Nejvyšší soud z uvedeného důvodu toto dovolání obviněného L. K. , aniž by zkoumal další formální náležitosti anebo jeho obsahovou stránku, podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Ve vztahu k dovolání obviněného D. T. Nejvyšší soud shledal, že je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dovolací soud zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Došlo tak ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tím daným postupem bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Právo obžalovaného osobně se zúčastnit hlavního líčení (resp. řízení před soudem) je upraveno v ustanovení §202 tr. ř., a jde kromě jiného o základní a neopominutelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného je akceptovatelný jen na podkladě zákonného důvodu a nebylo-li tím soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).
Výjimkou z uvedené zásady o přítomnosti obviněného při hlavním líčení je ustanovení §202 tr. řádu. Ustanovení §202 odst. 5 tr. ř. prolamuje zásadu vyjádřenou v ustanovení §202 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného nelze hlavní líčení konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let a že v případech nutné obhajoby nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce, když toto ustanovení vymezuje, že ustanovení první věty §202 odst. 4 tr. ř. se neužije, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Tímto ustanovením je umožněno, aby se konalo hlavní líčení bez přítomnosti obviněného i v případě, že obviněný je omezen na svobodě, anebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Rovněž musejí být současně splněny podmínky vymezené v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., že soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obžalovaný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud se zřetelem na všechny tyto podmínky zkoumal správnost postupu soudu při konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného s ohledem na obsah spisového materiálu a shledal, že obviněný je stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., u něhož je stanovena trestní sazba odnětí svobody od dvou do osmi roků, tudíž zde jde o důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Obviněný byl po celé trestní stíhání zastoupen obhájcem, který se řádně účastnil všech úkonů, včetně konání jednotlivých hlavních líčení. Potřeba je též zmínit, že podle spisu byl obviněný ve věci v přípravném řízení vyslechnut, a byly i splněny další procesní postupy ve smyslu §160 a §166 tr. ř.
V současném stadiu trestního řízení (věc již byla předtím zrušena odvolacím soudem, na podkladě jehož pokynů nyní nalézací soud konal nová hlavní líčení) bylo hlavní líčení nařízeno nejprve na 29. 10. 2009, na nějž byl obviněný D. T. řádně a včas předvolán a obviněný se jej účastnil (č. l. 5997). Mimo hlavní líčení, poté co bylo hlavní líčení odročeno na 9. 11. 2009, obviněný do protokolu před soudem prvního stupně uplatnil své nároky na provedení důkazů a vyjádřil se k tomu, které svědky z těch, jež byli zajištěni a vyslechnuti v přípravném řízení, požaduje osobně slyšet, a u kterých vyjadřuje souhlas s přečtením výpovědí. Termín odročeného hlavního líčení vzal na vědomí (č. l. 6000). Hlavní líčení dne 9. 11. 2009 bylo odročeno na dny 1. – 4., 8., 9. a 11. února 2010, což obviněný vzal na vědomí (č. l. 6010) a dostavil se osobně na hlavní líčení dne 1. 2. 2010, kdy bylo přistoupeno k jeho výslechu a k výslechu obviněného V. H.. Při tomto hlavním líčení obviněný D. T. výslovně požádal, aby hlavní líčení nařízená na 2. – 4., 8, 9 a 11. února 2010 případně všechna další na ně navazující odročovaná hlavní líčení byla konána v jeho nepřítomnosti, s výjimkou, pokud budou osobně vyslýcháni svědci I., K., M., A. a svědkyně K. Doplnil požadavek na výslechy dalších svědků a aby o hlavním líčení byl vyrozumíván pouze jeho obhájce (č. l. 6105). Při hlavních líčeních konaných dne 2. - 4. a 9. února 2010, kde nebyli jím navrhovaní svědci slyšeni, přítomen nebyl. Dostavil se na hlavní líčení dne 8. 2. 2010 (č. l. 6137), při němž byla vyslechnuta osobně svědkyně K. a kde vzal na vědomí, že hlavní líčení bude dále odročeno na dny 22., 26., 29. dubna 2010 a 3. května 2010. Těchto odročených hlavních líčení se již neúčastnil. Při hlavním líčení dne 29. 4. 2010 (č. l. 6176) bylo dokazování dokončeno, strany přednesly konečné návrhy a hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 3. 5. 2010, kdy také byl dovoláním napadený rozsudek vyhlášen.
Z uvedeného je tak patrné, že obviněný prohlášení, jímž požádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, učinil v souladu s §202 odst. 5 tr. ř., a soud mu sdělil všechna následující data konání jednotlivých odročených hlavních líčení, u kterých vždy byl přítomen obhájce obviněného, a rovněž akceptoval i požadavek obviněného být přítomen, pokud budou slyšení svědci, na jejichž svědectví chtěl být osobně přítomen.
Soud v daném případě nepochybil a při plném respektování práva obviněného na účast u hlavního líčení zachoval zákonný postup umožňující konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného ohroženého vysokou trestní sazbou. Soud dodržel podmínky vymezené v §202 odst. 2 tr. ř. a akceptoval požadavek obviněného se tohoto významného práva vzdát. V případě, že obviněný této možnosti využil a požádal, aby bylo hlavní líčení provedeno v jeho nepřítomnosti, dal najevo, že nepožaduje se osobně účastnit všech úkonů, které jsou v rámci hlavního líčení prováděny od jeho zahájení (§205 tr. ř.) až po vyhlášení rozsudku (§225 a násl. tr. ř.). V případě, že by své rozhodnutí změnil, nic mu nebránilo, se na hlavní líčení dostavit a hlavního líčení se zúčastnit. Nelze tudíž shledávat porušení práva na účast při hlavním líčení event. porušením spravedlivého procesu, pokud soud v termínech, jež dal obviněnému na vědomí, provedl celé hlavní líčení, aniž by obviněného průběžně informoval, ve které jeho části uskuteční konkrétní úkony vedoucí k ukončení dokazování a k vyhlášení rozsudku.
Obviněný D. T. opřel dovolání i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad týkajících se nesprávné právní kvalifikace skutku. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do výše uvedených zásad by mohlo být zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Obviněný D. T. však takový extrémní nesoulad nenamítal a ani v dané věci pro něj žádné skutečnosti nesvědčí.
Se zřetelem na takto vymezená kritéria je zřejmé, že výhrady, že nechtěl nikoho poškodit, týkající se nedostatku v subjektivní stránce, o neexistenci příčinné souvislosti mezi omylem konkrétní osoby a majetkovou dispozicí v omylu učiněnou a mezi dispozicí na straně jedné a škodou či obohacením pachatele na straně druhé, a že čin nebyl spáchán organizovanou skupinou, tento dovolací důvod naplňují a Nejvyšší soud tak zjišťoval, zda-li jsou opodstatněné.
S ohledem na shora uvedené námitky je vhodné nejprve zmínit, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1) a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (odst. 2), spáchá-li čin v odst. 1 jako člen organizované skupiny [odst. 3 písm. a)] nebo způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm. b)].
K tomu je potřeba uvést, že uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (viz přiměřeně srov. rozhodnutí č. 57/1978, č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob.
Podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele nebo někoho jiného a je jím uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním, může se stát i lstí, ale může jít jen o pouhou nepravdivou informaci.
Trestný čin podvodu je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoli třetí osobou (viz rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr.) obohacením pachatele nebo jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
K námitce proti naplnění znaku o organizované skupině je nejprve nutné připomenout, že ta předpokládá, že obviněný čin nespáchal sám (§9 odst. 1 tr. zák.), ale za podmínek spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Protože v daném případě byl čin spáchán společným jednáním více osob, platí i zde, že každá z nich odpovídá za tento čin, jako by ho spáchala sama. Čin obviněného D. T. se posuzuje jako společné jednání více pachatelů, tedy že jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). To, že se všichni spolupachatelé v dané trestní věci nezúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, naplnění spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nebrání. Stačí totiž i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. tr., a Bulletinu Nejvyššího soudu č. 2/1980-12), což jsou souvislosti, za nichž v této věci k uskutečnění celé trestné činnosti došlo.
Na tyto úvahy, kterými bylo objasněno postavení obviněného D. T. jako spolupachatele, navazují i závěry o naplnění znaku, že čin spáchal jako člen organizované skupiny, který je kvalifikačním znakem trestného činu §250 odst. 3 písm. a) tr. zák. a vyjadřuje se jím kvalifikovaná, vyšší forma součinnosti a spolupráce mezi spolupachateli. Podle §34 písm. h) tr. zák. se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter, a lze tak spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Soudní praxe vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, které soudy učinily, vyplynulo, že jednání obviněného D. T. spočívalo v tom, že společně s nyní již dalšími osobami a již i odsouzenými spoluobviněnými nabízel zájemcům o práci v zahraničí (B. a H.), jejíž podmínkou bylo zaplacení určité zálohy, která se u jednotlivých zájemců lišila (od 2.500,- Kč až do 247.600,- Kč), aniž by takový projekt uskutečnil, neboť jejich úmyslem bylo vylákat ze zájemců finanční hotovost, kterou poté využili ve svůj prospěch. Přitom bylo zřejmé ze stavu, v jakém se společnost nacházela, že pro uskutečnění takového projektu nemá prostředky, a ani nebylo prokázáno, že by v zahraničí vyvíjeli aktivitu k tomu, aby tam poškození mohli začít pracovat, a to ve slibovaných termínech, ani později.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poměrně podrobně popsal, v čem považuje shora uvedené znaky trestného činu podvodu za naplněné, když se zabýval objasněním skutkového stavu a uvedl, že „obvinění od počátku roku 2001 do poloviny roku 2002 vyinkasovali od 235 vážných zájemců o práci v B. a H. téměř tři miliony korun, přičemž je ubezpečovali o tom, že za prací odjedou, avšak odjezd realizován nebyl…Obviněným šlo prokazatelně o co největší vylákání peněz od poškozených… podstatné skutečnosti evidentně zcela úmyslně zatajovali a slibovali nerealizovatelné…“. Odvolací soud k těmto skutečnostem doplnil, že soud prvního stupně v jednotlivých pasážích rozsudku přesvědčivě vylíčil okolnosti přechodu společnosti DAPE na obviněného D. T., jakož i úlohu ostatních obviněných ve společnosti. Dále uvedl, že „tato společnost měla zastřešovat náborovou akci prováděnou obviněnými, spočívající v získání zájemců o práci v B. a H.…zájemcům bylo slibováno, že budou vykonávat práci, která bude velmi dobře zaplacena…za prací však nikam neodjeli a přišli o své peníze. Jednání obviněných se odvíjelo v kontextu s faktickou nečinností těchto firem. V průběhu roku 2001 a 2002 již muselo být obviněným zřejmé, že peníze jsou od zájemců o práci lákány ze smyšlených důvodů, a že slibům nemohou dostát, a jejich úmysl se tak změnil z nepřímého na přímý…vylákali od poškozených různě vysoké finanční částky, přestože si byli vědomi toho, že závazkům nemohou dostát… poškození na rozdíl od obviněných neznali skutečný stav věci, přičemž obvinění jim zatajovali podstatné skutečnosti a slibovali nerealizovatelné, za účelem vylákání uvedených částek, přičemž existuje příčinná souvislost mezi omylem jednotlivých poškozených, kteří uvěřili slibům obviněných o projektu na zajištění práce a majetkovými dispozicemi učiněnými v omylu-tedy předáním uvedených částek obviněným v domnění, že se do projektu zapojí. Existuje příčinná souvislost mezi těmito dispozicemi na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením obviněných na straně druhé“.
Ze soudy rozvedených zjištění nevznikají žádné pochybnosti o existenci příčinné souvislost mezi omylem poškozených, tj. konkrétních osob, které v rámci ujednaných podmínek a po ujištění obviněných poté, co zaplatili zálohu, očekávali, že odcestují do zahraničí, kde budou pracovat, a majetkovou dispozicí spočívající v předání zálohy, kterou v souvislosti s tímto omylem poškození učinili. Tím, že poškození zaplatili zálohy v různé výši, jak je shora popsáno, došlo k tomu, že se spoluobvinění obohatili. Pokud dovolatel tvrdil, že k jeho obohacení nedošlo, pak je toto tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními ve věci provedenými, zejména s výslechy svědků, s nimiž přímo obviněný jednal a přislíbil jim práci v B. a H..
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal právní kvalifikaci jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. za správnou, neboť obviněný D. T. tento trestný čin i v jeho kvalifikované podobě naplnil po všech stránkách.
Protože nebylo dovolání obviněného D. T. v žádném směru shledáno důvodným, na základě shora rozvedených skutečností ho Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová