ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.255.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 255/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 o dovolání obviněného D. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 5 To 462/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 313/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 105 T 313/2009, byl obviněný D. S. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 26. 7. 2009 v době kolem 02.00 hodin v H., okres K., na ulici M. P., poblíž základní školy, poté co došlo k fyzické rozepři mezi M. Š., K. H., M. K. a L. O., bez vážného důvodu fyzicky napadl M. Š., tak, že jej nejprve několikrát udeřil pěstí do obličeje, kdy po jednom z úderů M. Š. upadl na zem, kde jej jednou kopl nohou, na které měl obutou tenisku, do obličeje, čímž M. Š.způsobil poranění v podobě rozsáhlých zhmoždění měkkých tkání obličeje, zhmoždění měkké tkáně obou očnic s krevními výrony a otokem, tržně zhmožděnou ránu nad levým obočím, otřes mozku a zlomeninu jařmového oblouku vpravo s posunem úlomků, a tato zranění si vyžádala lékařské ošetření v nemocnici v H. s následnou hospitalizací do 31. 7. 2009 a následným operačním zákrokem ve fakultní nemocnici O., s dobou léčení v délce tří týdnů, kdy po celou dobu byl M. Š. omezen v běžném způsobu života, když pouze shodou náhod nedošlo k nepoměrně závažnějšímu poranění, jako je například zhmoždění mozku nebo krvácení do dutiny lební.
Obviněný D. S. byl za tento trestný čin odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 101 T 222/2009, obviněnému doručeného dne 5. 10. 2009, který nabyl právní moci dne 14. 10. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 5 To 462/2010, z podnětu odvolání obviněného podaného proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Rovněž zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 101 T 222/2009, obviněnému doručeným dne 5. 10. 2009, který nabyl právní moci dne 14. 10. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Prostřednictvím obhájce JUDr. Stanislava Blažka podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V něm zejména poukázal na to, že soud prvního stupně v rozhodnutí dospěl k jeho vině na základě výpovědi svědka S. M., která stojí osamocena a je v rozporu s ostatními svědeckými výpověďmi (např. svědka K. H.). Obviněný zejména považoval za nedostatek, že nebyl ve věci vyslechnut poškozený M. Š., a přesto byl zamítnut návrh na výslech znalce, který měl vyjasnit, zda mohlo dojít ke zraněním, která poškozený utrpěl. Za podstatnou vadu řízení obviněný považoval absenci výpovědi poškozeného, která je neopomenutelnou pro zdokumentování skutečného stavu věci, neboť poškozený M. Š. po incidentu tvrdil, že zranění mu nezpůsobil obviněný. Jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď svědka S. M., která však nekoresponduje s výpověďmi dalších osob. K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Dovolatel měl za to, že rozsudek okresního soudu vzešel z řízení, které ve svém celku porušilo jeho právo na spravedlivý proces, protože byl odsouzen na základě jediného důkazu, a to výpovědi svědka S. M., když sám v rámci prováděného trestního řízení jakoukoli vinu popřel. Své výhrady obviněný opřel o judikaturu Ústavního soudu týkající se postupu soudů při hodnocení důkazů.
V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 462/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 105 T 313/2009, a celý výrok o trestu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265 l odst. 3 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zastupitelství, přestože mu byl opis dovolání doručen, do dne konání neveřejného zasedání své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). a zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Je nutné připomenout, že obecně platí, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Jak z obsahu podaného dovolání vyplývá, obviněný D. S. v dovolání zejména zdůraznil, že čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal, byť se do konfliktu zapojil, avšak z dokazování nevyplynulo, že to byl právě on, kdo poškozenému způsobil zranění, jejichž léčení se podrobil, a v této souvislosti se dovolával především svědectví svědka K. H. Obviněný soudům vytkl nedostatečné provedení dokazování, hlavně pro jeho neúplný rozsah, když v hlavním líčení nebyl vyslechnut poškozený.
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria vymezující možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněný v dovolání neuvedl takovou argumentaci, která by s označeným dovolacím důvodem korespondovala, neboť nezmínil jakékoliv právní námitky, ale omezil se toliko na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním anebo proti procesnímu postupu. Obviněný tak materiálně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný vymezený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, a Nejvyšší soud proto nemohl podané dovolání věcně přezkoumat.
Nejvyšší soud má na vědomí, že o obviněným požadovaný přezkum skutkových okolností by se v rámci dovolacího řízení mohlo jednat jen, kdyby byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací. Takový postup je průlomem do výše uvedených zásad, (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 a nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/2004).
Nejvyšší soud takový extrémní nesoulad nezjistil, ale i přesto považuje za vhodné zdůraznit, že ačkoli ve věci nebyl vyslechnut poškozený M. Š., jak obviněný v dovolání vytýkal, neexistují pochybnosti o vině obviněného a není v daném případě místo pro použití principu „in dubio pro reo“, neboť nejsou na podkladě provedeného dokazování přítomny důvodné pochyby o tom, že obviněný jednal způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným a tímto jednáním způsobil poškozenému zranění, jež u poškozeného byla zjištěna (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Pokud poškozený ve věci nebyl vyslechnut, je z postupu soudu prvního stupně zřejmé, že poškozeného několikrát k hlavnímu líčení předvolal, ten se však ani pod pohrůžkou pořádkové pokuty k hlavnímu líčení nedostavil. Soudu nebyl znám jeho pobyt ani kontakt na něj, a to přesto, že po něm bylo pátráno, a proto usnesením rozhodl, že se upouští od provedení důkazu výslechem svědka M. Š. (č. l. 208). Je tudíž zřejmé, že soud, i když nevyhověl požadavku obviněného na výslech poškozeného, vyložil z jakých důvodů tento důkaz, event. další, neprovedl. Nejedná se o tzv. opomenutý důkaz, tj. důkaz , jímž by se soud ve svém rozhodnutí nezabýval a který by založil nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/2009).
Naopak Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutí rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obviněný činu dopustil, jakož i to, v čem je jeho obhajoba vyvrácena. Z rozvedených důkazů ani z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřena v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly. Ze všech zjištěných a rozvedených skutečností plyne, že bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo poškozeného ležícího na zemi, kopl do hlavy.
Za situace, kdy byly všechny rozhodné okolnosti v rámci dokazování řádně provedeny a vyhodnoceny a kdy nevznikají pochybnosti o žádné z důležitých a pro rozhodnutí o vině obviněného významných skutečnostech, není možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Když bylo z uvedených důvodů shledáno, že obviněný D. S. dovolání podal z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová