ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.64.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 64/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 67 Tmo 16/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, soudu pro mládež, pod sp. zn. 26 Tm 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, soudu pro mládež (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 26 Tm 1/2010, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen „mladistvý“), uznán vinným proviněním loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 24. 9. 2009, v době kolem 19.35 hodin v P., P., před domem, se samostatně stíhanými P.H., a M. T., společně přistoupili k poškozenému P. P., kterého se P. H. zeptal, jestli u sebe nemá peníze nebo mobilní telefon, a po záporné odpovědi poškozeného mu řekl, aby si sedl na lavičku, nedělal hlouposti, jinak bude fyzicky napaden, a sedl si k němu, mladistvý „tulipán“ si sedl naproti na lavičku ve vzdálenosti maximálně 1,5 metru, a M. T. stál na hlavním chodníku a hlídal, zda někdo nejde, a poté P. H. vyzval poškozeného, aby mu dal do kapsy svůj mobilní telefon zn. Nokia 5310 ExpressMusic v hodnotě 4.399,- Kč, což poškozený ve strachu z předchozí hrozby a z přítomnosti tří pachatelů na místě učinil, přičemž P. H. poškozenému sdělil, aby nedělal žádné hlouposti, neboť ví, kde bydlí, a následně všichni tři pachatelé společně z místa odešli.
Za toto provinění byl mladistvý odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal mladistvý odvolání, které Městský soud v Praze jako soud pro mládež usnesením ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 67 Tmo 16/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Mladistvý podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu postřednictvím obhájce JUDr. Roberta Černého s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V něm nejprve vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v podaném odvolání, zejména namítal, že odvolací soud se nezabýval tím, že nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Mladistvý se nespokojil s tím, jak odvolací soud posuzoval v návaznosti na závěry soudu prvního stupně jeho výpověď, v níž spatřoval rozpory a dostatečně nezhodnotil věk mladistvého ani to, že se mladistvý poškozenému omluvil. Mladistvý v dalších námitkách brojil proti subjektivní stránce a tomu, zda čin spáchal ve spolupachatelství, které nepovažoval za prokázané. Podle mladistvého soud nemohl vycházet z výpovědi poškozeného, protože ten popisované skutečnosti uváděl podle subjektivních blíže nerozvedených pocitů. K tvrzení, že měl z pachatelů strach přitom nesdělil nic, co by svědčilo o tom, že mu konkrétně mladistvý vyhrožoval nebo vůči němu aktivně jednal. Mladistvý rovněž naznačil, že dohoda mezi pachateli byla soudy jen předpokládaná, neboť nebyla konkrétními zjištěními doložená. Nebyl tak prokázán společný úmysl spáchat provinění loupeže. Mladistvý navíc zdůraznil, že se nemohl do činu nikterak zapojit i proto, že nevěděl, co P.H. zamýšlí, neboť měl po celou dobu na uších sluchátka a nemohl tudíž slyšet slova „Jdem na něj“ pronesená obviněným P. H., jehož konání označil za exces vybočující z jejich společného jednání, jímž sledovali pouze cestu do M. a neměl nikdo z nich v úmyslu spáchat trestnou činnost. V okamžiku, kdy potkali poškozeného, nebyla mezi nimi shoda, co se bude dít dále. Mladistvý se k obviněnému P. H. nemohl připojit, neboť neslyšel jeho výzvu a pouze automaticky následoval obviněného a poškozeného na lavičku. Poškozený vypověděl, že mladistvý nic nedělal a jednání obviněného se neúčastnil. S ohledem na takové skutkové okolnosti lze podle mladistvého dospět k závěru, že to nebyl on, kdo hodlal užít násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, když je zřejmé, že to byl obviněný P. H., který v okamžitém popudu, bez jakékoli domluvy s mladistvým přistoupil k poškozenému, pod hrozbou násilí ho přinutil sednout si na lavičku, a poté mu sebral mobilní telefon. Podle poškozeného spolu verbálně nekomunikovali a nebylo zjištěno, zda vůbec došlo k tomu, že by se mladistvý ztotožnil se záměrem obviněného P. H. oloupit poškozeného. Mladistvý jen pasivně seděl u činnosti, která byla posléze ohodnocena jako provinění loupeže a nezasáhl v okamžiku, kdy byl poškozený oloupen. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že i když mladistvý neměl výrazně aktivní roli, svou přítomností na místě činu vědomě udržoval či zvyšoval obavu poškozeného z možného fyzického napadení. Protože nebylo možné prokázat všechny rozhodné okolnosti a soud se nevyrovnal se skutečnostmi, které svědčí ve prospěch mladistvého, porušil zásadu in dubio pro reo.
V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 67 Tmo 16/2010, a podle §265 l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že argumentaci dovolatele nelze přisvědčit, neboť námitky opřel výlučně o vlastní tvrzení bez ohledu na popis děje, jak byl podán především poškozeným. Zdůrazněním toho, že poslouchal hudbu ze sluchátek, se mladistvý pokoušel vyvolat představu, že byl od celého dění v průběhu skutku izolován. Mladistvý se od děje nedistancoval, nezasáhl ve prospěch poškozeného a mlčky se ho účastnil způsobem popsaným v rozhodnutí odvolacího soudu. Je nepochybné, že jeho přítomnost a zjevné srozumění s počínáním obviněného P.H. muselo na poškozeného působit jako imanentní hrozba, což si musel uvědomovat i mladistvý. Povaha námitek mladistvého však neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, když dovolatel zpochybňuje závěry soudů akcentováním jiného výkladu provedených důkazů, z nichž poté buduje závěry o alternativním skutkovém ději. Jeho výhrady tak míří proti skutkovým zjištěním, nikoli proti aplikaci ustanovení hmotného práva. Státní zástupce konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ani řízení jemu předcházející netrpí takovou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací se zřetelem na hlediska vymezená v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř. nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání. Ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonem stanovené lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a že splňuje náležitosti dovolání. Dále posuzoval, zda mladistvým vznesené námitky naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je nezbytnou podmínkou pro přezkoumání napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Mladistvý uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovené dikce plyne, že je možné dovoláním vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a to přesto, že právní posouzení činu i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Na skutkový stav je možné v rámci dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. poukázat jen s ohledem na to, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva posouzeny.
Většinu námitek mladistvý zaměřil proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, tedy brojil proti skutečnostem, jež se pojí s procesem, na jehož základě se vytváří skutkový stav věci. Své dovolání proto zaměřil proti skutkovým zjištěním, která učinily soudy obou stupňů, když pro průběh skutkového děje nabízel svou vlastní verzi, která byla v rozporu s tím, jak byl čin popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V důsledku tohoto též vytýkal nevyužití zásady „in dubio pro reo“. K těmto výhradám je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). Provádění a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. je zákonem svěřeno zejména nalézacímu soudu, přičemž tento postup ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu je umožněno zasahovat do hodnocení provedených důkazů jen tehdy, pokud by shledal, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III 166/95, nebo III. ÚS 376/03). O takové nedostatky se v projednávaném případě nejedná a mladistvý se jich ani nedomáhal. Uvedené námitky tudíž nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265bodst. 1 písm. a) - l ) tr. ř.
Nejvyšší soud však shledal, že mladistvý označený dovolací důvod naplnil v té části námitek, jimiž brojil proti nedostatkům v subjektivní stránce provinění loupeže a že jeho role v rámci loupeže nespočívala ve spolupachatelství.
K těmto výhradám mladistvého je nejprve vhodné uvést, že provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem ochrany jsou u tohoto provinění dva objekty, a to jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit, a jednak osobní svoboda.
Zákon u tohoto trestného činu předpokládá zavinění ve formě úmyslu, a proto je nutné zmínit, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Ochrana osobní svobody je u skutkové podstaty provinění loupeže vyjádřena znakem „proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“. Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (viz rozh č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Pohrůžka bezprostředním násilím je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet samotnému zmocnění se věci.
O spolupachatelství se podle §9 odst. 2 tr. zák. jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Ve skutkových zjištěních rozsudku soudu prvního stupně je čin popsán tak, že všichni tři pachatelé jednali společně, což lze dovodit zejména z toho, že od počátku, kdy se setkali s poškozeným, činili ve vzájemné shodě jednotlivé kroky, které vedly k oloupení poškozeného. Je zde potřeba zdůraznit, že to byli všichni tři, kdo se poškozenému postavili do cesty, čímž mu znemožnili v chůzi pokračovat. I přesto, že to byl pouze obviněný P. H., kdo vůči poškozenému popsaným způsobem aktivně vystupoval, ostatní dva spolupachatelé při tomto jeho jednání spolupůsobili, a to každý v jiné roli. Mladistvý seděl na lavičce proti té, na níž seděli poškozený a obviněný P. H., který poškozenému pohrozil bezprostředním násilím, pokud mu mobil nevydá. Tato pozice mladistvého sedícího v bezprostřední blízkosti svědčí o jeho roli zajistit pádnost slov spolupachatele, a tím dotvářet hrozbu, jež byla druhým ze spolupachatelů vyslovena. Tato vzájemná souhra byla vedena snahou podlomit vůli poškozeného se bránit či odpírat splnit požadavky obviněného. Obviněný M. T. měl jinou roli, neboť stál opodál, avšak v dosahu viditelnosti poškozeného, podle něhož jeho úloha byla hlídat. Při tomto rozvržení pozic jednotlivých pachatelů je patrné, že svou přítomností zvyšovali obavu poškozeného z toho, že pokud věc nevydá, může dojít z jejich strany k použití násilí, což s ohledem na to, že byli tři a fyzicky větší než poškozený, byla obava velmi reálná.
K tomu je též nutné zdůraznit, že jak se podává nejenom ze skutkových zjištění, ale i z příslušných partií odůvodnění napadených rozhodnutí, všichni spolupachatelé jednali poté, když na ulici uviděli poškozeného, obviněný P. H. prohlásil, „Jdem na něj.“ Tuto výzvu oba spoluobvinění akceptovali a k poškozenému ho následovali. Toto prohlášení ve spojení s jednáním spolupachatelů výše rozvedeným neznamenalo sice výslovnou dohodu, ale šlo o signál, po němž následovaly události, při nichž pachatelé jednali ve vzájemné souhře svědčící o tom, že byli srozuměni s tím, že pokud dojde k odnímání věci osobě, která ji má při sobě, tato osoba se bude bránit, a tudíž proto, aby jí věc byla odňata, bude nutné pohrozit násilím, aby tak věc byla získána. S ohledem na takto vyjádřené souvislosti a průběh činu, k němuž podle popsaných skutkových zjištění došlo, všichni jednali v souladu s touto konkludentní dohodou.
Pokud tak jde o roli mladistvého, která mu při provádění činu připadla, když se aktivně nezapojil do odejmutí věci poškozenému, byl přímo při činu naproti spolupachateli, když třetí z nich stál opodál a hlídal. Byl tudíž článkem řetězu jednotlivých okolností směřujících k přímému vykonání provinění loupeže. Tato jeho přítomnost, v návaznosti na předchozí dohodu, jednání obviněného P. H. podporovala a čin spolupachatelem realizovaný ve vztahu k jeho výsledku činila důraznější. Tento podíl mladistvého „tulipána“ proto vytvářel v součinnosti s oběma spolupachateli skutkovou podstatu provinění loupeže.
Z těchto okolností je zřejmé, že obvinění jednali ve společném úmyslu poškozenému pohrůžkou násilí věc odejmout, čímž spáchali uvedený čin společně ve smyslu podmínek vymezených v ustanovení podle §9 odst. 2 tr. zák.
S ohledem na takto prokázané okolnosti není pochyb ani o naplnění subjektivní stránky, pro jejíž posouzení je dostatek podkladů významných z hlediska §4 tr. zák. a prokázané skutečnosti dávají dostatečný podklad pro závěr o zavinění mladistvého. Nejvyšší soud se kromě výše uvedených skutečností ztotožnil i s popsanou argumentací soudů obou stupňů, které se úmyslu, v němž mladistvý jednal, v nezbytné míře věnovaly. S odkazem na výše rozvedené souvislosti, jakož i na příslušné pasáže napadených rozhodnutí nevznikají pochybnosti o tom, že mladistvý se činu dopustil v nepřímém úmyslu za podmínek §4 písm. b) tr. zák.
Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným nebyly obviněným uplatněné důvody naplněny, protože vady, které namítal, nebyly v napadených rozhodnutích ani řízení jejich vydání předcházejícím zjištěny. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem. Své závěry v napadených rozhodnutích dostatečně vyjádřily a vysvětlily natolik, že žádné pochybnosti nevzbuzují.
Na základě rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že není pochyb o tom, že mladistvý „tulipán“ spáchal provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněnými P. H. a M. T.
Ze všech popsaných důvodů a rozvedených skutečností Nejvyšší soud námitky obsažené v dovolání mladistvého posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.