ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.802.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 802/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání obviněné J. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 14 To 245/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 14/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 2 T 14/2010, byla obviněná J. N. uznána vinnou trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustila tím, že dne 30. 12. 2009 v době od 9.00 do 9.30 hodin v D., okres T., řídila v prostorách BČS K. O. a v jejím okolí osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Omega Caravan, ačkoli jí byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 3 T 69/2009, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2009, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.
Za tyto trestné činy byla obviněná podle §171 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dohledem.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. 14 To 245/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Ondřeje Veselého z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu nejprve vytkla, že nebylo řádně prokázáno, že by se dopustila jednání, ve kterém je spatřováno spáchání trestných činů podle §180d tr. zák. a §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jediným důkazem je výpověď zaměstnankyně čerpací stanice, kterou však nelze považovat za věrohodnou, neboť je v zaměstnaneckém poměru k subjektu, jehož dlužnicí se obviněná stala z důvodu nezaplacení pohonných hmot. Výpověď svědkyně nemůže být přesvědčivá, neboť tato v průběhu přípravného řízení měnila svou výpověď. Naopak výpovědi obviněné a jejího přítele P. P. se liší pouze v nepodstatných detailech a logicky popisují časovou posloupnost události. Obviněná rovněž vytkla, že oba soudy odkazovaly na skutečnost, že se již v minulosti dopouštěla trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., za který byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 2 T 137/2009. Zmínila, že se tohoto předchozího jednání dopouštěla z nevědomosti, protože byla přesvědčená, že jí doba zákazu řízení motorových vozidel již uplynula, neboť jí byl řidičský průkaz ponechán. Byla tudíž v domnění, že trest zákazu řízení motorových vozidel již netrvá. Jakmile byla odsouzena, byla si vědoma svého trestu a již se jednání, ve kterém je nyní spatřováno spáchání trestného činu podle §180d tr. zák., nedopouštěla.
V závěru dovolání obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 2 T 14/2010, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 14 To 245/2010, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které vyslovilo, že se k němu nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). O přezkum skutkových okolností by se v rámci dovolacího řízení mohlo jednat jen, kdyby byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací. Takovýto postup, který je průlomem do výše uvedených zásad, však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 a nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/2004).
S ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí p ovažuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněné o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutí rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obviněná činu dopustila, jakož i to, v čem je její obhajoba vyvrácena. Z rozvedených důkazů ani z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřena v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
S ohledem na takto vymezená pravidla Nejvyšší soud nemohl přezkoumávat správnost dovoláním napadených rozhodnutí, neboť obviněná nevytýkala nesprávné právní posouzení věci, ale své výhrady zaměřila výhradně proti postupu soudů při hodnocení provedených důkazů, a to zejména svědkyně I. D. a svého přítele P. P. Další část námitek obviněné, jimiž poukazovala na skutečnosti týkající se uložení zákazu řízení motorových vozidel, nelze rovněž podřadit pod označený, ale ani žádný jiný dovolací důvod, protože obviněná v nich zpochybňovala rozhodnutí jiné, jehož se projednávaná věc ve vztahu k výroku o vině netýká, a to rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 2 T 137/2009. Obviněná však byla dovoláním napadeným uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 2 T 14/2010. Čin, který jí je kladen za vinu a jehož se dopustila dne 30. 12. 2009, spočíval v řízení motorového vozidla přes zákaz této činnosti vyslovený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 3 T 69/2009, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2009. Je tedy zřejmé, že dne 30. 12. 2009 tento zákaz stále trval a nelze uvedené okolnosti ztotožnit s její výhradou, vztahující se ke dni 20. 5. 2009, která předchází jak spáchání činu, tak i právní moci rozsudku, jímž jí byl uvedený zákaz vysloven. Tyto výhrady tudíž stojí mimo rámec projednávané věci a Nejvyšší soud proto na jejich podkladě nemohl věc, jíž se dovolání netýkalo, přezkoumávat.
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria vymezující možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněná v dovolání neuvedla takovou argumentaci, která by s označeným dovolacím důvodem korespondovala, neboť uplatnila výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním anebo proti procesnímu postupu. Obviněná tak materiálně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný vymezený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnila. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl podané dovolání věcně přezkoumat, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová