ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.962.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 962/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání obviněného F. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 To 493/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 93/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 To 493/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, tímto rozhodnutím zůstal nedotčen.
Odůvodnění:
Dovolání obviněného směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 8 To 493/2010-1325, a v souvislosti s ním jednak proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010 č. j. 7 T 93/2008-1238, a jednak proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008-1296.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008-1238, byl obviněný F. T. společně se spoluobviněným J. Z. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že v přesně nezjištěné době kolem měsíce března roku 2008 kontaktoval obviněný F. T. poškozeného J. Š., se kterým se pak v P., poblíž V. sešel v kavárně, kde poškozenému předstíral, že proti poškozenému a jeho známému J. D. je policií vedeno trestní řízení pro podezření z vydírání JUDr. J. R., že poškozenému hrozí vzetí do vazby a že za úplatu 200.000,- Kč od poškozeného a nespecifikovanou částku od J. D. je ochoten a schopen přes svoje kontakty s policií zařídit, aby trestní řízení bylo zastaveno, poté na schůzce konané na přelomu měsíců dubna a května 2008 v Ú. v kavárně H. byl poškozenému obviněným F. T. představen obviněný J. Z., a to jako bývalý policista, přičemž obviněný J. Z. poškozenému vysvětloval, jakým způsobem je schopen probíhající trestní řízení ovlivnit, následně v přesně nezjištěné době v měsíci květnu 2008 v Ú. v restauraci M. v obchodním domě T. ukázal obviněný F. T. poškozenému dvě listiny budící dojem listin z policejního spisu, které předem za tím účelem vyhotovil obviněný J. Z., a jejichž obsahem byly informace týkající se údajného trestního řízení vedeného proti poškozenému a jeho známému, na této schůzce obviněný F. T. zopakoval požadavek na poskytnutí úplaty za ovlivnění trestního řízení, jinak že poškozenému hrozí vzetí do vazby, tímto jednáním obvinění v poškozeném vzbudili strach, že skutečně bude policií trestně stíhán a vzat do vazby a na schůzce konané dne 28. 5. 2008 v L. v kavárně S., kde oba obvinění poškozeného i nadále utvrzovali v přesvědčení, že skutečně je proti němu vedeno trestní řízení a hrozí mu vzetí do vazby, pokud nezaplatí požadovanou finanční hotovost, poškozený předal obviněnému F. T. za přítomnosti J. Z. částku 200.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný F. T. odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. Z.
Naproti tomu byl obviněný F. T. zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro jednání popsaná v tomto rozsudku pod body 1. až 5., jichž se měl dopustit skutky tam uvedenými, kterými měl spáchat pět trestných činů vydírání, ve třech případech podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. a ve dvou podle §235 odst. 1 tr. zák., jež jsou v následujícím uvedeném rozhodnutí označeny body 1) – 5), jak bude dále uvedeno.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2010, č. j. 8 To 154/2010-1272, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek ohledně obviněného F. T. zrušil v celém zprošťujícím výroku a v odsuzující části pouze ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 1 v návaznosti na tyto zrušené části původního rozsudku ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1296, tak, že obviněného F. T. uznal vinným trestnými činy vydírání v bodech 1) – 3) podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a v bodech 4) a 5) podle §235 odst. 1 tr. zák., jež skutkově vymezil tak, že obviněný F. T.
1) v přesně nezjištěné době kolem 16. 1. 2001 kontaktoval poškozeného JUDr. J. R., který čelil trestnímu oznámení v souvislosti se svou funkcí správce konkurzní podstaty majetku M. D., poškozenému na schůzce konané v P. poblíž P. b. sdělil, že by jako bývalý policista přes svoje kontakty mohl trestní řízení ovlivnit ve prospěch poškozeného, neboť má kontakty na policii, poškozený mu však musí poskytnout 1.000.000,- Kč, následně dne 18. 1. 2001 na schůzce konané v B. poškozenému předestřel listinu budící dojem listiny z policejního spisu, obsahující informace o poškozeném a údajném trestním řízení proti němu vedeném, včetně informace, že hrozí jeho vzetí do vazby, tím v poškozeném vzbudil strach, že skutečně bude policií zatčen a vzat do vazby, a proto poškozený obviněnému předal finanční hotovost 1.000.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěné době kolem 1. 4. 2003 opětovně kontaktoval poškozeného JUDr. J. R., slovně a za pomoci listin budících dojem, že pocházejí z policejního spisu, ho utvrdil v přesvědčení, že je proti němu znovu aktuálně vedeno trestní řízení a hrozí mu vzetí do vazby v souvislosti s jeho funkcí správce konkurzní podstaty majetku M. D., a že by jako bývalý policista přes svoje kontakty mohl trestní řízení ovlivnit ve prospěch poškozeného, a za ovlivnění tohoto trestního řízení ve prospěch poškozeného požadoval vyplacení finanční hotovosti ve výši 1.900.000,- Kč, přičemž v poškozeném vyvolal přesvědčení, že jako bývalý policista má prostřednictvím dalších osob těsné osobní vazby na justiční orgány v Ú., tím vzbudil v poškozeném strach, že pokud požadovanou finanční hotovost urychleně nezaplatí, bude policií skutečně zatčen a vzat do vazby, a proto poškozený dne 4. 4. 2003 na schůzce v B. požadovanou finanční hotovost obviněnému předal,
3) v přesně nezjištěné době kolem 16. 4. 2003 opětovně kontaktoval poškozeného JUDr. J. R., slovně a za pomoci dalších listin budících dojem, že pocházejí z policejního spisu, ho utvrdil v přesvědčení, že je proti němu znovu aktuálně vedeno trestní řízení a hrozí mu vzetí do vazby v souvislosti s jeho funkcí správce konkurzní podstaty majetku M. D., a že by jako bývalý policista přes svoje kontakty mohl trestní řízení ovlivnit ve prospěch poškozeného, za ovlivnění tohoto trestního řízení ve prospěch poškozeného, požadoval vyplacení finanční hotovosti ve výši 600.000,- Kč, přičemž v poškozeném vyvolal přesvědčení, že jako bývalý policista má prostřednictvím dalších osob těsné osobní vazby na justiční orgány v Ú., tím vzbudil v poškozeném strach, že pokud požadovanou finanční hotovost urychleně nezaplatí, bude policií skutečně zatčen a vzat do vazby, a proto poškozený dne 19. 4. 2003 na schůzce v B. požadovanou finanční hotovost obviněnému předal,
4) v přesně nezjištěné době na jaře v roce 2005 kontaktoval poškozeného Ing. Z. R., který čelil trestnímu oznámení v souvislosti se svou funkcí správce konkurzní podstaty majetku firmy M. R., poškozenému na schůzce konané v L. v restauraci M. předestřel listinu budící dojem listiny z policejního spisu, obsahující informace o poškozeném a údajném trestním řízení proti němu vedeném, za ovlivnění tohoto řízení požadoval částku 30.000,- Kč, kterou mu poškozený předal ve strachu, že bude trestně stíhán a vzat do vazby, v čemž ho obviněný utvrzoval,
5) v přesně nezjištěné době v roce 2006 kontaktoval poškozeného Ing. Z. R., který čelil trestnímu oznámení v souvislosti se svou funkcí správce konkurzní podstaty majetku firmy M. R., poškozeného přesvědčil, že je proti němu znovu aktuálně vedeno trestní řízení a že mu hrozí vzetí do vazby, a to tím způsobem, že mu ve své kanceláři v T. předestřel listiny budící dojem, že pocházejí z policejního spisu, a přehrál mu audionahrávku rozhovoru s údajným policistou, který na této nahrávce obviněnému sděloval, že by si měl poškozený dát pozor, neboť jsou schopni z něho udělat hlavního podezřelého či organizátora, přičemž za ovlivnění tohoto trestního řízení ve prospěch poškozeného požadoval finanční hotovost ve výši 60.000,- Kč, kterou mu poškozený ve strachu, že bude trestně stíhán a vzat do vazby, předal na schůzce na parkovišti u autoservisu F.-M. v T.
Za tyto trestné činy obviněného F. T. odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, za současného uložení dohledu.
Z podnětu odvolání obviněného F. T. podaného proti tomuto posledně uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č.j. 8 To 493/2010 - 1325, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil za tři trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. [body 1) – 3)] a za dva trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. [body 4), 5)], a dále za pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, nezměněn, podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku, za současného vyslovení dohledu.
Obviněný F. T. podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 8 To 493/2010 - 1325 , dovolání, jehož prostřednictvím brojil nejen proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1296 , který napadenému rozsudku bezprostředně předcházel, ale i proti výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238 .
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný shledal naplněný tím, že soudci Městského soudu v Praze, JUDr. Petr Stutzig, JUDr. Pavel Benda a JUDr. Alena Makovcová tvořící senát, který v jeho věci rozhodoval, byli z projednávání této věci vyloučeni. Důvody jejich vyloučení, (tak jako všech soudů Městského soudu v Praze), obviněný spatřoval v tom, že poškozený JUDr. J. R. v minulosti sděloval, že je schopen mnoho zařídit přes svého známého, předsedu Městského soudu v Praze JUDr. Jana Sváčka, s nímž se zná z doby studií, a který je schopen za úplatu ovlivnit trestní kauzy, a zařídit, aby věc dostal jemu spřátelený soudce. Obviněný rovněž jmenoval podnikatele J. R., jako osobu, která měla s JUDr. J. R. obdobnou zkušenost, a uvedl, že je schopen uvést jména dalších svědků. Obviněný poukázal na to, že tuto námitku již vznesl dne 8. 9. 2010, uvedl ji ve svém odvolání, a posléze zopakoval při veřejném zasedání dne 15. 12. 2010. O jeho námitce však soudem nebylo rozhodnuto. Obviněný se v této souvislosti nespokojil s tím, že odvolací soud s odkazem na rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr. konstatoval jen v odůvodnění rozhodnutí, že se touto námitkou nezabýval z důvodu jejího obecného vymezení. Dovolatel však uvedl, že námitka podjatosti se týkala konkrétně odvolacího senátu Městského soudu v Praze, který o věci rozhodoval. Nic na tom nemění fakt, že obviněný konkrétní soudce označil jako senát, který ve věci jednal, a nikoli soudce jejich jmény. Námitka podjatosti byla dostatečně určitá, a soud se jí proto měl věcně zabývat a rozhodnout o ní.
Námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný rozdělil jednak na ty, které směřovaly proti výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, a jednak proti výroku o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1296.
Rozsudku ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, obviněný vytýkal, že není zřejmé, proč dané jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle obviněného by byla uvedená skutková podstata naplněna, pokud by obvinění hrozili J. Š., podáním trestního oznámení a jeho následným vzetím do vazby. Tak tomu nebylo, neboť obvinění poškozenému tvrdili, že pokud jim dá danou částku, jsou pro něj schopni zajistit, aby se do vazby nedostal, aby trestní stíhání bylo zastaveno, čehož chtěli dosáhnout tím, že poškozenému zprostředkují služby advokáta. Obviněný se neztotožnil ani se zjištěním soudů, že by v poškozeném J. Š. vzbudil strach, jak se ve výroku podává, neboť tato skutečnost nemá oporu v provedeném dokazování. Podle obviněného tak mezi jednáním či nejednáním obviněných a případným vzetím poškozeného do vazby není příčinná souvislost. Soud mohl jednání obviněných hodnotit maximálně jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný měl informace, že trestní řízení proti poškozenému probíhá, a příznivý výsledek trestního řízení chtěl přivodit tím, že poškozenému zjistil potřebné informace a zprostředkoval služby advokáta. Popis skutku nesvědčí o tom, že by na poškozeného byl vyvíjen nátlak, aby něco konal. Z výpovědi poškozeného J. Š. navíc vyplynulo, že neměl strach, že by vůči němu nějaké trestní stíhání probíhalo, ani ho nenapadlo, že by se mohlo jednat o vydírání, celou věc oznámil na policii až na popud JUDr. J.R. Soud vycházel výlučně z popisu děje poškozeného a nezohlednil, že obviněný měl připravenou standardní smlouvu o poskytování své činnosti pro poškozeného. Z provedených odposlechů vyvodil závěry, které obsahu odposlechů přímo odporují.
Proti výroku o vině vycházejícího z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1296, obviněný brojil proto, že soudy své rozhodnutí o vině pod body 1) a ž 5) založily výhradně na výpovědích poškozených JUDr. J. R. a Ing. Z. R., jež považovaly za věrohodné. Takový závěr obviněný považuje za extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože se soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědích uvedených poškozených. Zcela se nespokojil se závěrem soudů, že věrohodnost těchto poškozených lze dovodit i z toho, že poškození nepožadovali náhradu škody a nemají důvod obviněnému škodit. Přitom soudům vytkl, že se nezabývaly tím, že vztah mezi obviněným a poškozeným JUDr. J. R. byl výslovně nepřátelský, když obviněný proti poškozenému svědčil v jiných trestních kauzách, ani tím, že bratři JUDr. J. a Ing. Z. R. byli spřízněni, anebo že JUDr. J.R. byl zkušeným advokátem s dlouholetou praxí a s rozsáhlými styky, mimo jiné i u policie. V této souvislosti poukázal i na výpověď svědkyně D. H., která jako policistka vyšetřovala trestnou činnost JUDr. J. R., v níž se tyto vazby projevily, avšak ani přes toto sdělení soudy nevzaly uvedené skutečnosti v potaz, i když věc nahlásila příslušným orgánům, které to nyní prověřují. Rovněž se soudy nevypořádaly s obsahem výpovědi svědka M. J., který také věrohodnost poškozených zpochybňoval. Obviněný vznesl i výhrady proti právnímu posouzení jednotlivých skutků, jež nenaplňují znaky jakékoli skutkové podstaty trestného činu, neboť šlo o běžnou obchodní činnost. Skutky tedy byly nesprávně posouzeny jako trestné činy vydírání. Obviněný v dovolání dále poukázal na to, že státní zástupkyně dala dodatečný souhlas s povolením předstíraného převodu, přestože situace nebyla taková, že by souhlas nemohl být vyžádán a udělen předem, a přestože obviněný tuto výhradu vznesl, soudy se nejen s ní, ale ani s většinou důkazů, které obviněný ve prospěch své obhajoby předložil, ve svých rozhodnutích také nevypořádaly.
V závěru dovolání s ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby napadený rozsudek a rozhodnutí mu předcházející byly v napadených výrocích zrušeny podle §265k odst. 1 tr. ř. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby podle §265 l odst. 3 tr. ř. soud jednal v jiném složení senátu.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a námitky dovolatelem uplatněné. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s odkazem na ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. uvedl, že z tvrzení o údajných vztazích poškozeného JUDr. J. R. k předsedovi Městského soudu v Praze JUDr. Janu Sváčkovi, který v odvolacím řízení ani nebyl nijak činný, v žádném případě nelze dovodit, že by v dovolání jmenovaní soudci, kteří rozhodovali v senátu odvolacího soudu, měli k osobám figurujícím v řízení nebo dokonce k projednávané věci nějaký konkrétní osobní poměr, který by ve shora naznačeném smyslu vzbuzoval pochybnosti o jejich schopnosti nestranně rozhodovat. Pokud podatel v dovolání naznačuje, že jím uvedené důvody vyloučení se mohou týkat všech soudců Městského soudu v Praze, pak jde o spekulace, které se již zcela vymykají důvodům vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný důvod, tak státní zástupce je považoval za zjevně nedůvodné.
Státní zástupce k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že z obsahu věci nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a právním posouzením věci, a dovolatel se v podstatě domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou irelevantní též v závěru dovolání uvedená tvrzení o osobním nepřátelství poškozeného k dovolateli. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu shledal též výtky směřující proti procesním postupům státní zástupkyně a policie, jakož i námitky týkající se udělení pokynů k hodnocení důkazů odvolacím soudem, které navíc nekorespondují s dovoláním napadeným rozhodnutím. Za částečně důvodné považoval tvrzení, že skutková zjištění vylíčená ve skutkových větách odpovídají nikoli trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák., ale trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. Po rozvedení zvláštností u těchto dvou skutkových podstat státní zástupce shrnul, že v předmětné trestní věci obviněný nehrozil poškozeným J. Š. a JUDr. J. R., že on sám přivodí jejich trestní stíhání a vzetí do vazby, ale předstíral, že proti poškozeným již je vedeno trestní řízení, ve kterém jim hrozí vzetí do vazby, a že má možnost průběh tohoto řízení ovlivnit, a inkasoval za to finanční prostředky. Státní zástupce vyjádřil názor, že takovémuto jednání odpovídá právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (event. podle §209 tr. zákoníku). Na druhou stranu však státní zástupce uvedl při srovnání trestních sazeb zmíněných trestných činů, by se situace obviněného příliš neměnila ani za předpokladu, že by u některých skutků byla zvažována kvalifikace trestného činu podvodu, popř. podle nové právní úpravy, tj. podle §209 tr. zákoníku. S přihlédnutím ke skutečnosti, že dovolateli byl trest odnětí svobody uložen při spodní hranici trestní sazby a s podmíněným odkladem na zkušební dobu, by proto případná změna právní kvalifikace neměla na postavení obviněného výraznější praktický dopad, a u některých skutků by ani nebyla možná s ohledem na zákaz reformacio in peius obsažený v ustanovení §265p odst. 1, §265s odst. 2 tr. ř. Problematika výkladu znaků trestných činů podvodu a vydírání při tom není otázkou, která by si vyžadovala dalšího judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto v závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve k přípustnosti podaného dovolání poznamenává, že ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V daném případě je rozhodnutím, proti kterému dovolání obviněného směřuje, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 To 493/2010, jímž byl obviněnému uložen trest jednak za pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, a jednak za 5 trestných činů podvodu podle §235 odst. 1 a §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., ve vztahu k nimž shledal správným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1296, který z podnětu odvolání obviněného bezprostředně přezkoumával, a jenž ve výroku o vině ponechal beze změny.
V tomto případě obviněný mohl dovolání podat v tom rozsahu, jak v projednávané věci učinil, tedy i ohledně pravomocnému výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a v celém výroku o trestu, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, není pravomocným rozhodnutím soudu druhého stupně ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., přestože část výroku o vině zůstává tímto rozhodnutím nedotčena a nabývá tak právní moci. Dovolání proti takovému rozhodnutí není přípustné, a je možné je podat až proti rozsudku, jímž bude rozhodnuto i o trestu. Lhůta k podání takového dovolání běží i ohledně již dříve pravomocného výroku nebo jeho části až od doručení rozhodnutí, kterým byl uložen i trest (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku č. 2, ročník 2004, č. T 654).
Nejvyšší soud na podkladě tohoto závěru shledal, že když nevznikají pochybnosti o přípustnosti dovolání v ostatních jeho částech, je toto jako celek podle §265a odst. 1 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Při splnění všech uvedených formálních podmínek se Nejvyšší soud nejprve zabýval okolnostmi, jež obviněný namítal ve vztahu k výroku o vině vyplývajícího z rozsudku ze dne 10. 2. 2010, č.j. 7 T 93/2008 - 1238. Je potřeba předeslat, že tohoto výroku se týkají pouze skutečnosti obviněným namítané na pokladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoliv výhrady spojované s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v námitce podjatosti. Ta totiž byla uplatněna poprvé až dne 8. 9. 2010 (viz hlavní líčení na č. l. 1286), což bylo v době, kdy již předmětný výrok o vině pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1 tr. zák. byl pravomocný od 19. 5. 2010. Námitka podjatosti soudců Městského soudu v Praze, či celého tohoto soudu nemá ve vztahu k tomuto výroku žádný vztah a ani na event. účinky s touto námitkou spojené na něj nedopadají.
Této části se však týkají výslovné výhrady, jež obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, z čehož plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Je nutné podotknout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Takovou vadu však obviněný ohledně výroku o vině, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, nenamítal a ani Nejvyšší soud ji s ohledem na obsah předmětného rozsudku i na něj navazujícího rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 8 To 1544/2010-1272 neshledal.
Obviněný námitky proti rozsudku ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, uplatnil v rozporu se shora uvedenými pravidly. Z obsahu shora vymezeného dovolání je možné jen shrnout, že obviněný v rámci své vlastní verze skutkového děje tvrdil, že „se snažil zajistit, aby se poškozený do vazby nedostal,… že měl informace, že proti poškozenému trestní řízení probíhá…, že chtěl poškozenému zajistit služby advokáta… že poškozený neměl strach, že bude stíhán…“ .apod.
Těmito výhradami obviněný zásadním způsobem vytýkal, že se skutek nestal tak, jak jej soud prvního stupně popsal, a z jejich obsahu je patrné, že mají povahu výhrad skutkových. Tvrzení, že nebyla naplněna skutková podstata pokusu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, je sice zásadně námitkou právní povahy, avšak bez dalšího odůvodnění nebo podložení skutečnými právními argumenty ji nelze automaticky považovat za okolnost, která by na označený dovolací důvod dopadala. Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný nesprávnost uvedené právní kvalifikace pouze formálně konstatoval, aniž by ji doložil na podkladě zjištěného skutkového stavu právními vadami, a vážně mínil její nepoužitelnost z pohledu jejího materiálního významu. Obviněný tak veškeré své námitky zaměřil proti skutkovým otázkám, tj., že prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl uznán vinným, prokázány, a že nebyly správně posouzeny a zhodnoceny provedené důkazy. Teprve druhotně se na podkladě vlastní verze průběhu skutku (zcela odlišné od té, k níž soudy dospěly) domáhal jiného právního posouzení.
Z uvedených důvodů, když nebyla dovoláním proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněný v této části uplatnil výhrady, které na označený důvod, ale ani na žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají, a Nejvyšší soud proto tuto část výroku o vině nemohl meritorně přezkoumávat.
Pokud obviněný v dovolání dále brojil proti výroku o vině a podjatosti soudu či soudců ve vztahu k rozhodnutí vydanému Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1296, činil tak na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Zásadní námitky obviněný ve vztahu k této části uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž již Nejvyšší soud obecná kritéria, na základě kterých lze uvedený důvod uplatnit, shora vyložil. Nad rámec výše rozvedených skutečností, je vhodné dodat, že se zřetelem na to, že obviněný ve vztahu k vině ohledně skutků popsaných pod body 1) až 5) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1296, které odvolací soud v dovolání napadeném rozhodnutí nezměnil, vytýkal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Je proto vhodné doplnit, že za určitých výjimečných okolností je umožněno, aby bylo z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumáno, zda skutková věta ve výroku o vině představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému přezkumu může dojít jen tehdy, pokud by Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledal, že právní závěry obecného soudu jsou v „extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“, což dovolatel v dovolání s odkazem na konkrétní okolnosti a výhrady namítal.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného byly vzneseny v souladu s uvedenými zákonnými požadavky, a proto, když nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo v této části dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
S ohledem na obviněným uplatněné námitky, jimiž zejména brojil proti postupu soudu, který plně nerespektoval své povinnosti při hodnocení provedených důkazů, jak je ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. povinen, je nutné předeslat, že požadavek vyplývající z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, souvisí s principem in dubio pro reo, podle něhož, není-li v důkazním řízení dosaženo prakticky jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, I. ÚS 733/2001, uveř. ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 32, str. 239]. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pravdivost každého důkazu musí být orgány činnými v trestním řízení zkoumána zcela v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Je tudíž třeba, aby v trestním řízení byly náležitě objasněny všechny podstatné okolnosti, za nichž k činu došlo. Nalézací soudy musí vzít v úvahu všechny okolnosti významné z hlediska určení věrohodnosti výpovědi obviněných, poškozených a svědků, jakož i dalších ve věci provedených důkazů.
Nejvyšší soud však z obsahu spisu, a zejména z odůvodnění napadených rozhodnutí, zjistil, že především soud prvního stupně rozvedeným povinnostem a zásadám nedostál. Tato okolnost je patrná především ze srovnání odůvodnění rozsudku ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008-1238, jímž byl obviněný skutků nyní uvedených pod body 1) až 5) zproštěn obžaloby, a rozsudku ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008-1296, jímž byl obviněný těmito skutky uznán vinným. Jde tedy o diametrálně rozdílný výsledek, na nějž je nutné z výsledků provedeného řízení usuzovat, a proto by závěry plynoucí pro tato odlišná a protikladná rozhodnutí, měla vycházet z odlišných postojů k provedeným důkazům. Tak tomu však v projednávané věci není.
Argumentace, kterou soud prvního stupně v uvedeném posledním odsuzujícím rozsudku použil, a na základě které vysvětlil svůj závěr o vině obviněného, se jen nepatrně liší od té, kterou podložil zprošťující rozsudek. V odůvodnění rozsudku ze dne 8. 9. 2010 , č. j. 7 T 93/2008 - 1296, nad rámec předchozí (jinak zcela, a to až doslovně, shodné argumentace), jíž soud vyložil důvody pro zproštění, své závěry týkající se uznání viny doplnil toliko na č. l. 1304 (9. strana rozsudku) větou, že „…V rámci vrácení věci k novému rozhodnutí Městského soudu obhajoba podala návrh na výslech dalších sedmi svědků shodně, jako v průběhu celého řízení. Soud tyto návrhy jako nedůvodné a nadbytečné zamítl v rámci hlavního líčení.“ K původnímu, jak bylo řečeno, jinak zcela shodnému odůvodnění, jen doplnil již jeden odstavec na č. l. 1305 (10. strana rozsudku), v němž konstatoval, že „poškozený se ocitl v situaci, kdy si byl vědom, že by své tvrzení mohl dokazovat obtížně. O předání uvedených částek přímý důkaz, pomineme-li výpověď bratra poškozeného a svědka Ing. D., neexistuje. Jsou zde ale nepřímé důkazy v podobě svědectví svědkyně K., zápisů pokladních knihách a faktu, že výběr uvedených částek poškozeným prošel řádně celým účetnictvím. Tyto důkazy ve spojení s tím, že u všech šesti žalovaných skutků se objevuje naprosto shodný modus operandi, tedy že obviněný ze své iniciativy kontaktuje poškozené osoby, kdy je mimo pochybnost zjevné, že pokud jde o osoby poškozeného Š., Ing. R., šlo o zcela vymyšlené legendy o jejich připravovaném trestním stíhání, což vede soud k závěru, že není důvod nevěřit poškozeným Ing. R. a JUDr. R., že se skutky staly tak, jak je popsáno v obžalobě, jak oni před soudem potvrdili“.
Nejvyšší soud tento způsob vypořádání se s důkazy považuje za provedený zcela v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a rozsudek shledal nepřezkoumatelným, neboť je neúplný zejména v tom, že v něm absentuje jakékoliv hodnocení všech ve věci provedených důkazů, jak se v §2 odst. 6 tr. ř. stanoví. Nelze z něho totiž dovodit žádné logické a opodstatněné úvahy o tom, proč soud uvěřil právě poškozeným, z jakých důvodů se nevypořádal s rozpory v jejich výpovědích navzájem i jednotlivě se v nich objevujících, a to především s ohledem na konkrétní skutečnosti, jež jsou obviněným namítány v průběhu předešlého řízení i v rámci podaného dovolání. Z odůvodnění není jakkoli zřejmé, proč soud, ač i on sám poukazuje na jistou důkazní nouzi, neprovedl ty důkazy, které byly obviněným navrhovány. Za této situace lakonické sdělení, že jde „o důkazy nadbytečné“, je mimo všechna soudem uvedená zjištění, a je se zřetelem na trvale opakovanou obhajobu obviněného neakceptovatelné. Soudu je též nutné vytknout absenci zhodnocení obhajoby obviněného, se kterou se téměř nevypořádal, na jeho argumenty nebral zřetel a ponechal ji ve většinové části bez potřebné a zákonem vyžadované odezvy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů pečlivě nepostupoval v souladu s podmínkami vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. tak, aby byly uváženy všechny okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu. Vytvořil tím situaci, kdy nepřímé důkazy vedou jen k důvodnému podezření vůči obviněnému, ale nevylučují reálnou možnost, že okolnosti, za nichž ke spáchání činů došlo, se uskutečnily jinak, než jak soudy jen na podkladě výpovědi poškozených shledaly, aniž by věrohodnost poškozených ze všech potřebných okolností posuzovaly. Bylo proto třeba, aby soud dokazování doplnil a realizoval tak, aby nepřímé důkazy tvořily uzavřený okruh s jediným možným závěrem, jinak by nemohly být dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (srov. rozhodnutí č. 38/1970-I a 29/1971 Sb. rozh. tr.). V situaci, k níž na základě paušálního přístupu soudu prvního stupně došlo ve vztahu k provedenému dokazování a jeho výsledkům, nelze vyloučit vadnost napadeného rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 41, roč. 2006, pod č. 117, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 28, roč. 2002, pod č. 127). Ačkoli obecně platí, že procesní předpisy (§2 odst. 6 tr. ř.) ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu soudci obecného soudu, volné uvážení nemůže být zcela absolutní, ale i při volném uvážení je třeba respektovat celý rámec všech ústavně zaručených práv sloužících k ochraně práv postavení obviněného, a i ty je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci jsou natolik zásadní a závažné nedostatky, v důsledku nichž není zřejmé, zda soudy svá zjištění opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, neboť o něm vznikají pro uvedené nedostatky stále vážné pochybnosti. Soudy rovněž neprovedly důkazy v rozsahu, který je nezbytný pro náležité objasnění věci, tudíž postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Také při hodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud zjistil závažná pochybení, neboť toto je v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak je výše uvedeno, zcela nedostačující. Tudíž neposkytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, když provedené důkazy nebyly náležitě zhodnoceny, a proto ze souhrnu zvažovaných důkazů nebylo možné dospět ke spolehlivému závěru o dovolatelově vině.
Lze též poznamenat, že uvedené napadené rozhodnutí nedostálo ani podmínkám pro jeho řádné odůvodnění ve smyslu §125 tr. ř., neboť z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Odůvodnění tedy nevyhovuje zákonným hlediskům, což rovněž způsobuje jeho nepřezkoumatelnost.
Přestože Nejvyšší soud shledal podstatu pochybení v takto zjištěných vadách skutkové povahy, považuje za nutné nad rámec tohoto zjištění poukázat též na nedostatky týkající se právního posouzení věci, neboť ani tam soudy nedostály svým povinnostem.
Je zřejmé, že soudy se v potřebném rozsahu otázkou právní kvalifikace, resp. naplněním znaků objektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. nezabývaly. Odvolací soud i přes nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně pouze konstatoval, že „skutková zjištění mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a jsou naprosto správná a úplná“ a dále se vyjádřil k některým ve věci provedeným důkazům (viz strana 4-5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy nezvážily, že pro naplnění uvedeného znaku „pohrůžky jiné těžké újmy“ ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. rovněž platí, že musí být neoprávněná, přičemž znak neoprávněnosti je dán i tehdy, když pachatel použije k nátlaku prostředku sice dovoleného, ale nikoli dovoleného ve vztahu k jím sledovanému účelu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, seš. 14, T-776). Neoprávněnost jednání pachatele může spočívat v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Není tak jasné, v čem soudy spatřovaly pohrůžku jiné těžké újmy, kterou měl obviněný poškozeným hrozit, a tato skutečnost nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz č. l. 1305).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 To 493/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č.j. 7 T 93/2008 - 1296, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
Soud prvního stupně, jemuž se vrací tato věc k projednání a rozhodnutí v rozsahu tohoto zrušení, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č.j. 7 T 93/2008-1238, tímto rozhodnutím zůstal nedotčen, bude muset vycházet z obsahů výpovědí svědků, jimi tvrzené skutečnosti bude muset ve všech zjištěných souvislostech hodnotit důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. Své závěry bude dovozovat z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů ve výpovědích a z vysvětlení, proč k rozdílům došlo (viz rozhodnutí č. 30/1966-I Sb. rozh. tr.). Současně je nutné vinu obviněného řádně objasnit se zřetelem na všechny shora vysvětlené zásady a kritéria. Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (viz rozhodnutí č. 38/19686-II., IV Sb. rozh. tr. obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Bude nutné s pečlivostí provést všechny potřebné důkazy, jež obhajoba navrhovala, pokud soud shledá, že takové důkazy provádět není potřebné, musí svůj závěr o takovém zjištění řádně odůvodnit a po všech stránkách bude nutné ctít zásady vyplývající z ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. ř. V každém případě však bude nutné postupovat a v souladu s těmito pravidly řádně skutek obviněného objasnit a úvahy v rozhodnutí vysvětlit, aby nevzbuzovaly jakékoliv pochybnosti o vině obviněného.
Vedle toho, co již bylo uvedeno, Nejvyšší soud shledal opodstatněnou i námitku obviněného podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu dostál předpokládanému požadavku na splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, že měl ve věci rozhodnout vyloučený orgán, a že tato okolnost byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle obsahu spisu obviněný uvedenou námitku uplatnil poprvé dne 8. 9. 2010 při hlavním líčení (č. l. 1296) v závěrečném návrhu obhájce, kde konstatoval, že obsazení odvolacích senátů Městského soudu v Praze je výrazně podjaté vůči obviněnému, neboť je ovlivněno poškozeným JUDr. J. R., který je kamarád s řadou soudců tohoto soudu. V odvolání (č. l. 1312, 1314) požadoval, aby na základě jeho námitky rozhodoval jiný nadřízený soud, kde poškozený R. nemá kontakty. Uvedl podjatost všech trestních soudců Městského soudu v Praze k rozhodování v této věci. Obviněný pak uvedené okolnosti podrobněji rozvedl v odůvodnění odvolání na č. l. 1320. Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněný vznesl námitku podjatosti vůči soudcům Městského soudu v Praze (č. l. 1322), ve které však nekonkretizoval, které soudce považuje za podjaté. V odvolání přitom uvedl, že spatřoval podjatost všech trestních soudců Městského soudu v Praze, a poukazoval na to, že se poškozený zná i s předsedou tohoto městského soudu.
Z takto uvedených skutečností je patrné, že byly splněny formální podmínky pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu. Je nutné podotknout, že i když uvedená námitka postrádá konkrétní jména soudců, a je položena ve velmi obecné rovině, i přesto z jejího obsahu plyne, že byla uplatněna v konkrétní věci, s rozvedením okolností, z nichž je dovozována, a týká se soudců Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu. Za těchto souvislostí jen skutečnost, že obviněný neuvedl jména soudců, proti niž je namířena, nemůže bez dalšího vést k tomu, aby se senát, projednávající věc, v níž byla takto uplatněna, zbavil své povinnosti o takové námitce ve smyslu §31 tr. ř. rozhodnout, eventuelně po úvaze, zda nejde o návrh na delegaci věci jinému odvolacímu soudu z důvodu podjatosti všech jeho soudců (§25 tr. ř.), blíže tuto námitku nezkoumal.
Bylo proto potřebné ověřit, zda byly splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř., které mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a jen v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 5 konstatoval, že „výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti. Z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob“.
Takový postup nelze považovat za správný, neboť soudy nevyhověly všem zákonným požadavkům vyplývajícím z ustanovení §30 odst. 1, §31 odst. 1 tr. ř., event. §25 tr. ř., podle něhož může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům společně nadřízen. Odvolací soud měl tuto možnost zvažovat se zřetelem na obsah podaných námitek, z nichž přímo plyne požadavek, aby o věci rozhodoval jiný soud, a to tím spíše, že mezi důležité důvody pro odnětí a přikázání věci ve smyslu §215 tr. ř. patří i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (viz. rozhodnutí č. 7/1984-I. Sb. rozh. tr.).
Z těchto důvodů proto bude v dalším řízení, pokud bude Městským soudem v Praze jako odvolacím soudem v případě podání řádného opravného prostředku vedeno, vyžádat od obviněného přesné vymezení této námitky a po jejím ujasnění, bude třeba způsobem korespondujícím s výše uvedenými zákonnými podmínkami o této námitce, event. odnětí a přikázání věci, rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová