ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1150.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1150/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. O. , b) Ing. Arch. Z. T. , c) V. T. , všech zastoupených JUDr. Dagmar Jahnovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Gen. Hlaďo 4, proti žalovanému A. V. , zastoupenému JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Bílovická 62, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 207/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2009, č. j. 8 Co 544/2009-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci P. O. náklady dovolacího řízení ve výši 3 700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Dagmar Jahnové.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům Z. T. a V. T. oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 3 700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Dagmar Jahnové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2009, č. j. 6 C 207/2008-33, určil, že „spoluvlastníky nemovitosti, a to pozemku parcela č. 123 – zahrada o výměře 258 m² v k. ú. P., obec J. n. O., okres N. J., zapsané v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště N. J. (dále též jen „předmětný pozemek“) jsou žalobci, a to P. O. rod. č. X, bytem N. J., P. 1986/74 – o velikosti podílu ½, který má ve svém výlučném vlastnictví, Ing. Arch. Z. T., rod. č. X a V. T., rod. č. X, oba bytem N. J., H. 1487/10 – o velikosti podílu ½, který mají ve společném jmění manželů“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. října 2009, č. j. 8 Co 544/2009-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a odstavce 3 uvedeného ustanovení a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalobců tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Žalovaný dovozoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí především poukazem na skutečnost, že „se oprávnění držitelé nemohou domáhat vydržení vůči osobě, vůči níž tato oprávněná držba nebyla vykonávána“.
Protože však tento poukaz není v dovolání blíže rozveden, není zřejmé, zda dovolatel zpochybňuje existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení či věcnou legitimaci žalovaného.
Ve vztahu k oběma skutečnostem však rozhodnutí nalézacích soudů obstojí.
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí České republiky, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí České republiky.
Žalobcům tedy naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení svědčí, je-li jako vlastník pozemku parc. č. 123 v katastru nemovitostí České republiky zapsán žalovaný a žalobci se domáhají vydání určovacího rozhodnutí, které bude sloužit jako podklad pro změnu vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Věcná legitimace ve sporu je dána na straně žalovaného, který je jako vlastník předmětného pozemku zapsán do katastru nemovitostí a vlastnické právo žalobců zpochybňuje. Odvolateli nelze přisvědčit, má-li za to, že by se žalobci oprávněnosti držby měli domáhat vůči osobám, od nichž žalovaný na základě darovací smlouvy pozemek nabyl, když vůči nim měla být oprávněná držba žalobců vykonávána. Určovací žaloba podaná vůči nim by neměla za následek změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, dárci vlastnické právo žalobců nezpochybňují a případné rozhodnutí vydané vůči nim by nezavazovalo žalovaného. Tyto závěry nejsou nijak dotčeny skutečností, že k vydržení vlastnického práva žalobci došlo ještě předtím, než žalovaný měl předmětný pozemek na základě darovací smlouvy nabýt.
Otázku naléhavého právního zájmu i věcné legitimace žalovaného tedy posoudil odvolací soud správně.
V rámci vymezení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí dovolatel dále namítal, že „je chráněno nezadatelné vlastnické právo vůči oprávněné držbě řádným zápisem v katastru nemovitostí, který sám o sobě musí anulovat jakoukoliv dobrou víru eventuálních držitelů, když katastr nemovitostí je veřejně přístupným registrem“.
Uvedenou námitkou dovolatel vystihuje přesvědčení, že nepřichází do úvahy vydržení vlastnického práva vůči osobě, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí.
Tento závěr není správný.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000, vyslovil, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu dále vyplývá, že pokud jsou skutečné právní vztahy k pozemku v rozporu se stavem veřejných knih, má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5212). V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn přihlížet ke všem skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem v katastru a skutečným stavem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7162).
Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Kritika právního závěru odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva žalobci je založena výhradně na polemice se skutkovými zjištěními, o která odvolací soud závěr o vydržení opřel, neboť dovolatel zpochybňuje skutkové závěry týkající se výstavby oplocení, sekání trávy na předmětném pozemku žalobci i okolnost, že žalobci tento pozemek používali jako vjezd na své pozemky. Dovolatel tak vytýká odvolacímu soudu, že uvedený závěr učinil na základě nesprávných skutkových zjištění. Jeho dovolání je (jak zjevně vyplývá z jeho obsahu) ovšem toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudů na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti žalobci uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Ostatně ani v rovině samotného právního posouzení vydržení nelze nalézacím soudům nic vytknout.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že předmětný pozemek byl již od roku 1976 – 1977 připlocen k pozemkům právních předchůdců žalobců, přičemž tito od uvedené doby nebyli právními předchůdci žalovaného upozorňováni na to, že by docházelo právními předchůdci žalobců či žalobci samými k užívání pozemku, který jim vlastnicky nenáleží. Právní předchůdci žalobců začali na základě kupní smlouvy užívat i předmětný pozemek (jenž je předmětem žaloby), který nebyl součástí kupní smlouvy, a to v hranicích daných vybudovaným oplocením. Odvolací soud zdůraznil, že s přihlédnutím k existenci oplocení i vzhledem k výměře sporného pozemku – 258 m² (ve vztahu k celkovým výměrám pozemků, které žalobci na základě kupní a darovací smlouvy ze dne 22. května 1990, od níž odvozují putativní titul k užívání předmětného pozemku, nabyli – pozemku parc. č. 122 o výměře 504 m² a pozemku parc. č. 124 o v ýměře 787 m²) byli právní předchůdci žalovaných jako držitelé s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře. Nalézací soudy též zohlednily, že sporný pozemek sloužil k přístupu žalobcům a jejich právním předchůdcům ke stodole a k ostatním pozemkům, které měli ve vlastnictví. Přihlédly také ke skutečnosti, že na základě výše uvedeného nabývacího titulu ze dne 22. května 1990 žalobci nabyli také veškeré součásti a příslušenství k předmětu koupě, a to zejména hospodářské stavbě, kůlnu, studnu s ručním čerpadlem, oplocení, vrata, vrátka, pařeniště, betonové obrubníky záhonu apod., přičemž tyto součásti a příslušenství byly oceněny ve znaleckém posudku vypracovaném dne 24. března 1990 pro účely převodu nemovitostí. Nadto se na předmětném pozemku nachází část základů pařeniště a část betonových obrubníků.
Úvaha odvolacího soudu o existenci dobré víry vzhledem ke všem okolnostem posuzovaným z objektivního hlediska tak není zjevně nepřiměřená. Tento závěr pak nemůže být bez dalšího dotčen okolností naznačovanou dovolatelem, že dárci předmětného pozemku z něj i po uzavření kupní smlouvy platili daň.
Dovolatel dále namítal, že je nutno chránit dobrou víru nového vlastníka nemovitosti, který nabude do svého vlastnictví nemovitost na základě smlouvy bez jakýchkoliv pochybností a jednající v důvěře v zápis v katastru nemovitostí.
Okolnosti uváděné žalovaným by v obecné rovině mohly založit jeho dobrou víru týkající se nabytí vlastnického práva – jestliže, jako tomu bylo v daném případě, v době uzavření darovací smlouvy v roce 2008 již dárci nebyli vlastníky předmětného pozemku, a to s ohledem na jeho vydržení žalobci – v daném případě by to však na správnost rozhodnutí nalézacích soudů nemělo vliv. Případný běh vydržecí doby ve prospěch žalovaného (bez ohledu na to, že se žalovaný vydržení vlastnického práva v průběhu řízení nedovolával zjevně v přesvědčení, že předmětný pozemek nabyl na základě darovací smlouvy v roce 2008) mohl započít nejdříve v roce 2008, z čehož je zřejmé, že desetiletá vydržecí doba nemohla uplynout.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 6 500,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b), (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a zvýšení o 30 % za zastupování více osob podle §19a vyhlášky)], přičemž žalobcům dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 900,- Kč (300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každého z žalobců k dovolání žalovaného) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ,ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 7 400,- Kč.
Žalobce P. O. na straně jedné a žalobci Z. T. a V. T. na straně druhé se domáhali určení vždy spoluvlastnického podílu v rozsahu ½ a potud měli v řízení postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.). Na žalobce P. O. tak připadá nárok na náhradu jedné poloviny vzniklých nákladů, tj. 3 700, Kč a stejná částka náleží i Z. T. a V. T.. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci P. O. náklady dovolacího řízení ve výši 3 700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Dagmar Jahnové a povinnost nahradit žalobcům Z. T. a V. T. oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 3 700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Dagmar Jahnové (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu