ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1588.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1588/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. K. , bytem v Ž., proti žalovanému F. K. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1013, o vypořádání společného jmění manželů, k návrhu na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 401/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2011, č. j. 23 Co 527/2011-497, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 8 C 401/2002-226, vypořádal společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ,,podíl člena na majetku Bytového družstva JARO 99, s nímž je spojeno právo nájmu k bytu v domě v P.“ (dále jen ,,předmětný byt“). Žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 445.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že členem Bytového družstva JARO 99 byl jak žalovaný, tak i žalobkyně, neboť jim na základě nájemní smlouvy uzavřené s tímto bytovým družstvem vznikl společný nájem bytu podle §703 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a je tedy třeba v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádat podíl člena na majetku bytového družstva. Konstatoval, že právo společného nájmu družstevního bytu podle §703 odst. 2 obč. zák. žalobkyni nezaniklo na základě §708 obč. zák. ve spojení s §707 odst. 1 obč. zák. opuštěním společné domácnosti, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně společnou domácnost opustila. Skutečnost, že spolu účastníci již nevedli společnou domácnost, nelze považovat za opuštění společné domácnosti žalobkyní. Navíc i z výpovědí svědků vyplynulo, že se žalobkyně po čase na určitou dobu do bytu vrátila a zanechala v něm část svých věcí. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. srpna 2006.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný u Okresního soudu v Pardubicích dne 14. 7. 2009 ,,žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost“. Důvod obnovy spatřoval v tom, že obdržel rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 2. dubna 2009, č. j. OSA/EO/SŘ-75/Ho/09/5, kterým byl zrušen údaj o místě trvalého pobytu žalobkyně a v němž bylo uvedeno, že žalobkyně předmětný byt od roku 1999 neužívá a nesvědčí jí v současné době k tomuto bytu žádné užívací právo. Soud prvního stupně podání žalovaného usnesením ze dne 21. srpna 2009, č. j. 8 C 401/2002-359, odmítl s tím, že žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně. Žalovaný se proti tomuto usnesení odvolal a v průběhu odvolacího řízení jeho zástupce objasnil, že učiněné podání žalovaného je třeba hodnotit pouze jako žalobu na obnovu řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 11. března 2010, č. j. 23 Co 579/2009-411, usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně nesprávně posoudil běh lhůt k podání žaloby na obnovu a nenařídil jednání k prokázání uplynutí subjektivní lhůt k podání žaloby na obnovu.
Následně po nařízeném jednání soud prvního stupně usnesením ze dne 25. května 2011, č. j. 8 C 401/2002-466, žalobu žalovaného na povolení obnovy zamítl protože, že podle jeho názoru uplynula tříměsíční subjektivní lhůta k jejímu podání. I kdyby byla žaloba na obnovu řízení podána včas, na věci by to nic nezměnilo, protože rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 2. dubna 2009, č. j. OSA/EO/SŘ-75/Ho/09/5, o které opírá žalovaný svůj návrh, pouze obsahuje informativní údaj o změně místa trvalého pobytu žalobkyně a není s ním spojeno žádné právo ve vztahu ke společnému nájmu bytu. Navíc mezi účastníky byl vydán rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 8 C 322/2007-33, na základě kterého se stal žalovaný výlučným nájemcem bytu a členem družstva, čímž bylo vypořádáno právo společného nájmu k předmětnému bytu. Návrh žalovaného by tak mohl být důvodným jedině tehdy, pokud by dosáhl obnovy řízení v posledně uvedené věci, tj. v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a společného členství v bytovém družstvu.
Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 15. prosince 2011, č. j. 23 Co 527/2011-497, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud uvedl, že se žalovaný nemůže domáhat posuzování počátku běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení ode dne, kdy mohl důvod obnovy uplatnit, protože tato subjektivní lhůta se váže jen k důvodu obnovy stanovenému v §228 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), který však v řízení nepřipadá v úvahu. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný by nemohl nově navrhovaným důkazem pro sebe docílit příznivějšího rozhodnutí ve věci, protože soud rozhodující o vypořádání společného jmění manželů je při vypořádání majetkové hodnoty představované členským podílem v družstvu vázán rozhodnutím o zrušení společného nájmu bytu a členství v družstvu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost na základě dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že žalobu na obnovu řízení podal včas. Namítl, že soudy stanovily počátek běhu lhůty k podání žaloby na obnovu řízení nesprávně. Domnívá se, že počátek běhu subjektivní lhůty, ode dne, kdy mohl důvod obnovy uplatnit“ soudy posoudily špatně, když převzetí zásilky připadalo na sobotu 11. 4. 2009 a poprvé mohl své právo uplatnit až 18. 4. 2009, protože byl v té době na služební cestě, čímž mu tato subjektivní lhůta měla zůstat zachována. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a v §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [§238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení po právní stránce zásadní význam [§238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Po přezkoumání napadeného usnesení, které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
V projednávané věci je důvodem obnovy řízení uplatňovaným žalovaným rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 2. dubna 2009, č. j. OSA/EO/SŘ-75/Ho/09/5, ze kterého vyplývá, že byl zrušen trvalý pobyt žalobkyně v předmětném bytě, a z něhož rovněž vyplývá, že správní orgán má za prokázané, že žalobkyně daný byt od roku 1999 neužívala. Dovolatel však v průběhu řízení ani neuvedl, jakým způsobem by se vydání tohoto rozhodnutí mohlo promítnout do řešené věci, resp. jak by mu mohlo přivodit příznivější rozhodnutí. Dovolatel pouze zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů o tom, že mu byla zásilka obsahující uvedené rozhodnutí doručena a nesouhlasí s jejich závěrem o uplynutí subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu.
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dodává, že i kdyby byl závěr odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení nesprávný, ani tehdy by dovolání nebylo přípustné. Spočívá-li totiž rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V předmětné věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jak na řešení otázky, zda dovolateli uplynula subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, tak i otázky, zda by dovolatelem uplatňovaný důvod obnovy mohl mít v obnoveném řízení za následek příznivější výsledek řízení pro dovolatele. V obou případech odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba žalobu zamítnout.
Zatímco s prvním z důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby dovolatel v dovolání polemizuje a napadá správnost závěrů přijatých nalézacími soudy, ve vztahu k druhému důvodu, pro který odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, správnost závěrů nalézacích soudů žádným způsobem nezpochybňuje. Ostatně v daném směru jsou závěry nalézacích soudů v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2010, č. 14, str. 521–523, vyložil, že pokud ve sporu vedeném podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení jejich společného členství v bytovém družstvu vyhověno, nelze v řízení o vypořádání jejich společného jmění dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil, čehož se patrně dovolatel snaží docílit. Uvedené rozhodnutí zdůraznilo, že řešení otázky, zda účastníkům nabytím členského podílu v bytovém družstvu vzniklo společné členství, zakládající právo na vypořádání tohoto podílu v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů zásadním způsobem závisí na rozhodnutí soudu, jež bylo učiněno ve sporu účastníků o zrušení společného nájmu družstevního bytu a určení dalšího nájemce a výlučného člena družstva ve smyslu §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Takovým rozhodnutím, kterým bylo mimo jiné určeno, který z účastníků se stává výlučným členem družstva (a tedy i tím, kdo nabývá členská práva a povinnosti – členský podíl), a jež nabylo právní moci, jsou podle §159a odst. 4 o. s. ř. vázáni nejen účastníci řízení, ale také soud rozhodující o vypořádání hodnoty sporného členského podílu v řízení o vypořádání společného jmění manželů (srovnej též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněného na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz ).
Dovolatelem uplatňovaný důvod obnovy (důkaz rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ze dne 2. dubna 2009, č. j. OSA/EO/SŘ-75/Ho/09/5) by mu tak nemohl ve věci přivodit příznivější rozhodnutí podle §228 odst. 1 o. s. ř., neboť v obnoveném řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze takto zpochybnit otázku společného nájmu družstevního bytu a členství v bytovém družstvu a soud prvního stupně by byl rozhodnutím o vypořádání společného nájmu družstevního bytu a členství v bytovém družstvu rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 8 C 322/2007-33, který nabyl právní moci dne 5. června 2008, vázán.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu