ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3510.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3510/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti žalovanému Z. P. , zastoupenému JUDr. Ivo Pufferem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Linecká 59, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 3 C 8/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2011, č. j. 22 Co 159/2011-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Marťána.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. srpna 2010, č. j. 3 C 8/2010-81, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „domu čp. 349 v části obce V., ke stavební parcele č. 1127 a parcele č. 1864/89, vše v k. ú. a obci V., zapsaných na LV č. 908 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov“, nařídil prodej těchto nemovitostí s tím, že „jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky těmito podíly : žalobce ½ a žalovaný také ½“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 22 Co 159/2011-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podal je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podstata dovolacích námitek spočívá v nesouhlasu žalovaného s postupem nalézacích soudů, které zrušily podílové spoluvlastnictví a vypořádaly je nařízením prodeje věci a rozdělením výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů, ačkoliv se žalovaný domáhal přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nalézací soudy dospěly k závěru, že rozdělení věcí v podílovém spoluvlastnictví není dobře možné (a tento závěr není dovoláním zpochybněn), přikázání věci do vlastnictví žalobkyně brání její nezájem o věc a přikázání do vlastnictví žalovaného skutečnost, že nemá žádné prostředky na vyplacení přiměřené náhrady.
Nepřípustnou dovolací námitkou je především poukaz na to, že soudy zatížily řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když nerozhodly o požadavku žalovaného na vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, tj. o jeho vzájemném návrhu, neboť podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se k vadám řízení nepřihlíží.
Jestliže žalovaný tuto skutečnost soudům vytýká s poukazem na to, že tento vzájemný návrh uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, měl se domáhat vydání doplňujícího rozsudku ve smyslu §166 o. s. ř. s tvrzením, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení.
Není ostatně ani zřejmé, jakým způsobem by se – z pohledu dovolacích námitek – mohla tato skutečnost promítnout do poměrů souzené věci, byť dovolatel v této souvislosti namítá, že „jedině vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu mohlo vést soudy ke správné úvaze o kredibilitě dovolatele“.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaný vzájemným návrhem ze dne 27. července 2010 navrhoval v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, že „hypotéční úvěr u České spořitelny a. s. se přikazuje žalovanému“; Jednalo se o úvěr na pořízení a zhodnocení nemovitostí.
Ani případné vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu by se v otázce solventnosti žalovaného ve vztahu k vyplacení vypořádacího podílu nemohlo ke dni vyhlášení rozsudků soudů (§154 odst. 1, §211 o. s. ř.) promítnout způsobem, který by zpochybnil správnost závěrů nalézacích soudů. I když žalovaný neuvádí, v čem konkrétně by vypořádání v širším smyslu mohlo ovlivnit otázku jeho solventnosti, dovolací soud pro úplnost dodává (když dovolatel pouze obecně naznačuje, že v případě vypořádání v širším smyslu může být finanční hodnota vypořádacího podílu nižší), že pokud by se tato úvaha opírala o předsvědčení žalovaného, že o částku představující polovinu výše hypotéčního úvěru, kterou by byla povinna žalobkyně žalovanému zaplatit, by se snížila částka, kterou by žalovaný byl povinen žalobkyni zaplatit na vyplacení přiměřené náhrady, jestliže by byly nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví, takový postup není podle ustálené judikatury možný (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3380, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1089/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). V rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8980, dovolací soud vyložil, že soud stanoví náhradu za přikázání určité věci některému ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu odpovídajícím podílem z obvyklé ceny celé věci, aniž by tuto výši jakkoliv upravoval s ohledem na vzájemné pohledávky nebo kompenzační námitky účastníků.
Dovolatel dále soudům vytýká, že ve svém rozhodování vycházely z několik let starého znaleckého posudku při určení obvyklé ceny věci částkou 2 950 000,- Kč, což „může být velmi přibližná hodnota věcí, která neodpovídá stavu v době vyhlášení rozsudku“ se závěrem, že „vycházely-li soudy z této nepřesné hodnoty věcí při úvaze o solventnosti, jejich rozhodnutí jsou nesprávná“.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8635, vyložil, že pokud soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tyto závěry se prosadí především v těch případech, kdy na základě soudem zvoleného způsobu vypořádání dochází k vyplacení přiměřené náhrady (je-li věc přikazována některému z dosavadních spoluvlastníků do jeho výlučného vlastnictví) nebo v případě, kdy po rozdělení věci v podílovém spoluvlastnictví je nutné finanční dorovnání, protože nově vzniklé věci neodpovídají dosavadním spoluvlastnickým podílům, tj. v případech, kdy je nezbytné přesné zjištění obvyklé ceny věci pro účely stanovení přiměřené náhrady (finančního vyrovnání).
V daném případě soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný nedisponuje žádnou hotovostí, pracuje s měsíčním příjmem cca 8 000,- Kč měsíčně, jiný příjem nemá, jinou nemovitost nevlastní a splácí měsíční splátky na úvěr ve výši 7 000,- Kč měsíčně.
Ostatně sám žalovaný u jednání konaného dne 28. července 2010 výslovně uvedl, že nemovitost byla z úvěru (pro jehož poskytnutí byl příslušný znalecký posudek, ze kterého soudy vyšly, Českou spořitelnou a. s. opatřen) zhodnocena a dále byla zhodnocena „vlastní prací a vlastním zhodnocením, které provedl žalovaný“, přičemž odhadl její cenu na 2 500 000,- Kč, z čehož je zřejmé, že v případě přikázání věci žalovaného by i v takovém případě musel vyplatit přiměřenou náhradu ve výši 1 250 000,- Kč, ačkoliv nedisponuje žádnou částkou. Z uvedeného je zřejmé, že i kdyby v daném případě soudy nevyšly z aktuálního posudku ohledně obvyklé ceny, v poměrech konkrétního případu to nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže žalovaný nedisponuje žádnou částkou na vyplacení přiměřené náhrady.
Žalovaný dále namítal, že soudy nezkoumaly, zda nejsou splněny podmínky pro přikázání věci do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Z ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že podmínkou pro přikázání věci podílovému spoluvlastníkovi je skutečnost, že chce věc do výlučného vlastnictví.
Žalobkyně v žalobě a po celou dobu řízení jednoznačně deklarovala, že o nemovitosti zájem nemá a nedisponuje ani částkou na vyplacení přiměřené náhrady, takže podmínky pro přikázání věcí do jejího výlučného vlastnictví nebyly splněny.
V dovolání dovolatel dále namítal, že věc spoluvlastníkovi nelze přikázat do výlučného vlastnictví pouze tehdy, pokud výslovně vyjádří vůli, že věc nechce, což však nelze zaměnit s jeho neschopností k úhradě přiměřené náhrady druhému spoluvlastníkovi.
Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky ustáleně zdůrazňuje hledisko solventnosti účastníka k „vyplacení“ spoluvlastnického podílu jak z hlediska samotné schopnosti náhradu poskytnout, tak i z hlediska jejího včasného poskytnutí. Hledisko solventnosti se pak v judikatuře profiluje ve dvojí podobě, jednak jako samotná podmínka pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. října 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. 194) a jednak také jako jedna z okolností, k nimž je nutno při vypořádání přihlížet při posouzení toho, komu má být věc přikázána (např. při rovnocenných zákonných kritériích může být rozhodujícím pro přikázání věci objektivní schopnost náhradu poskytnout z hlediska dispozice volnými finančními prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním a použitím dříve ve srovnání se spoluvlastníkem druhým, ačkoliv i ten by podmínku solventnosti k poskytnutí náhrady obecně splňoval) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23).
Ústavněprávní judikatura pak prvek solventnosti zdůrazňuje z hlediska, že zákonem stanovená možnost zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, které musí splňovat ústavní podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 36, pod pořadovým č. 24).
Potvrzení požadavku solventnosti bylo opětovně zdůrazněno i aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8968.
Tím, že dovolatel směřoval dovolání výslovně proti celému rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podáno také proti výroku o náhradě nákladů řízení. Proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 1, 2 písm. b) vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12 360,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost tímto usnesením uloženou, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. března 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu