ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4682.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4682/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. K. , zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalovanému K. K. , zastoupenému Mgr. Gabrielovou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 2, o stanovení povinnosti strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 82/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2009, č. j. 8 Co 226/2009-390, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2009, č. j. 8 Co 226/2009-390, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. prosince 2008, č. j. 10 C 82/2000-340, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 10 C 82/2000-340, žalovanému uložil povinnost „strpět žalobkyni chůzi a jízdu motorovým vozidlem po části pozemku, která je v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Štěrbou dne 10. prosince 1998, ověřeném Ing. Smolkou dne 11. prosince 1998, potvrzeném Katastrálním úřadem ve Frýdku-Místku dne 21. 12. 1998 a tvořícím součást rozsudku označena jako červeně vyšrafovaná část pozemku parcelní č. 4509, nyní zapsaného v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na listu vlastnictví č. 1824 pro k. ú. a obec Morávka jako pozemek parc. č. 4509/1“ (výrok I. rozsudku) a výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. června 2006, č. j. 10 C 82/2000-163, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2007, č. j. 8 Co 38/2007-216, a další rozsudek ze dne 4. března 2008, č. j. 10 C 82/2000-275, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2008, č. j. 8 Co 459/2008-328.
Vyšel ze zjištění, že matka žalovaného M. K. uzavřela 28. listopadu 1933 jako prodávající smlouvu s kupující B. T. o prodeji části pozemku tehdy označené p. č. 318, označenou v situačním nákresu ze 14. října 1933 písmenem „b“ ve výměře 1 083 m ² (tj. dnes pozemky označené parc. č. 318/3 a parc. č. st. 1112, včetn ě stavby č. e. 231) v k. ú. a obci Morávka, v rámci níž se účastnice dohodly, že M. K. zřizuje ve prospěch B. T., jako „dočasné majitelky“ převáděné nemovitosti, služebnost chůze, jízdy a hnaní dobytka na hranici pozemku dříve označeného parc. č. 318 a pozemku dříve označeného parc. č. 322, 438/4, 319, a to po pozemku dříve označeném parc. č. 318 po 4 m širokém pásu. Žalobkyně, která v současné době vlastní a užívá výše označené a smlouvou převedené nemovitosti, i osoby, které tyto nemovitosti užívaly před žalobkyní, pro přístup k těmto nemovitostem používaly a používají nejméně už od roku 1933, a to i v období od roku 1950 do roku 1972, cestu nacházející se mimo jiné i na pozemku označeném dnes parc. č. 4509/1 v k. ú. a obci Morávka, jenž je ve vlastnictví žalovaného. Uvedený pozemek vznikl v místech pozemků dříve označených parc. č. 311/1, 312/12, 318/1, 322 a 4076/2, tedy v jiných místech, než jak v nich byla popsána služebnost zřízená M. K. ve prospěch B. T. v písemné dohodě z roku 1933. Žalovaný žalobkyni v minulosti opakovaně bránil v průchodu a průjezdu po předmětné příjezdové cestě po pozemku parc. č. 4509/1, a to jednak ústně, jednak tím, že cestu překopal, přehradil vozidlem, posypal popelem, nebo na ni navršil sníh.
Na základě uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že služebnost zřízená ve smlouvě z roku 1933 neodpovídá svým polohovým určením věcnému břemenu průchodu a průjezdu přes nynější pozemek parc. č. 4509/1, jehož ochrany se žalobkyně domáhá. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v místech, kde se nachází pozemek dnes označený parc. č. 4509/1 a k němu přilehlé pozemky parc. č. 322/1, 322/2, 318/6, 318/7 a 318/8 v k. ú. a obci Morávka, existovala již v době podpisu kupní smlouvy z roku 1933 nezpevněná polní cesta, která byla jak právními předchůdci žalobkyně, tak žalobkyní, užívána pro přístup k jejím nemovitostem. Z uvedených důvodů a s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu vyslovenému v jeho usnesení ze dne 26. března 2007 se zabýval otázkou, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně mohly žalované věcné břemeno průchodu a průjezdu vydržet. Vyšel přitom z příslušných ustanovení „tzv. středního občanského zákoníku“ – zákona č. 141/1950 Sb., na základě nichž při učiněných skutkových zjištěních dospěl k závěru, že žalobkyně a její právní předchůdkyně B. T., M. T. a L. P. s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře užívaly předmětnou část pozemku žalovaného nyní označeného parc. č. 4509/1 k chůzi a jízdě motorovým vozidlem ke své chatě už od roku 1933, a to i v době od 1. ledna 1951, nejméně do roku 1972 a takto nepřetržitě vykonávaly oprávněnou držbu žalobkyní tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemenu, jako práva vztahujícího se k nemovitosti po dobu delší než 10 let. Jelikož do běhu vydržecí doby, která běžela žalobkyni, lze započíst i vydržecí dobu, která plynula právním předchůdcům žalobkyně, žalobkyně spolu se svými právními předchůdkyněmi vydržela věcné břemeno průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaného parc. č. 4509/1, jehož ochrany se domáhá. Pokud žalovaný namítal, že držba žalobkyně se nemohla týkat práva jízdy motorovými vozidly, okresní soud této námitce nepřisvědčil, protože služebnost zřízená smlouvou z roku 1933 se týkala nejen chůze, ale i jízdy a hnaní dobytka. Bylo-li prokázáno, že žalovaný do vydrženého práva žalobkyně v minulosti neoprávněně zasahoval, soud prvního stupně uzavřel, že na právní nárok žalobkyně na ochranu věcného břemena je třeba aplikovat přiměřeně §126 odst. 1 obč. zák., neboť se jedná o nárok na ochranu vlastnického práva, který shledal odůvodněným.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. května 2009, č. j. 8 Co 226/2009–390, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. rozsudku a toliko ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů jej změnil.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce žalovaného, že služebnost byla v kupní smlouvě z roku 1933 zřízena pouze pro B. T. uvedl, že služebnost spočívající v právu chůze, cesty a hnaní dobytka se týkala nejen tehdejší kupující nemovitostí, ale i jejich právních nástupců. Pokud žalovaný namítal, že mu není zřejmé, za jakým účelem a z jakého důvodu se žalobkyně domáhá, aby strpěl chůzi a jízdu motorovým vozidlem po předmětné části jeho pozemku s tím, že tato část nenavazuje ani na tzv. obecní cestu, ani na další pozemek, z něhož by bylo možno dojít či dojet až k nemovitostem žalobkyně, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že tyto námitky jsou právně nerozhodné. Také nelze učinit závěr, že by žalobou uplatněný nárok byl v rozporu s dobrými mravy nebo že by šlo o šikanózní žalobu. Požadavek žalobkyně, aby žalovaný strpěl rovněž jízdu motorovými vozidly, nejde nad rámec původně zřízené služebnosti, protože obsahem této služebnosti nebyla jen chůze, ale i jízda, a tedy i jízda motorovými vozidly.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že v řízení nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno, že by se na předmětné části pozemku žalovaného nacházela již od roku 1933 sporná cesta a že by přesně po této části pozemku byl výkon práva cesty fakticky uskutečňován. Jízda motorovými vozidly pak nebyla prokázána vůbec. Naopak sporná cesta byla vybudována žalovaným v letech 1976 – 1980 a toto tvrzení žalovaného žalobkyně v řízení nerozporovala. Nebylo-li prokázáno, že žalobkyně či její právní předchůdci používali od roku 1951, resp. od roku 1933 část pozemku žalovaného, nemohla k této části pozemku začít běžet vydržecí desetiletá doba. Závěr odvolacího soudu ohledně oprávněné držby na straně žalobkyně při vydržení věcného břemene průchodu a průjezdu přes předmětnou část pozemku žalovaného tak považuje za nesprávný. Domnělým právním titulem držby pak nemohla být kupní smlouva z roku 1933 uzavřená mezi právními předchůdci účastníků, jelikož tato upravovala služebnost cesty přes jinou část pozemků žalovaného. Z důvodu existence této smlouvy, jejíž obsah musel být žalobkyni a jejím právním předchůdkyním znám, nemohla být žalovaná a její právní předchůdci v dobré víře při držbě práva odpovídajícího věcnému břemenu, jehož se nyní žalobkyně domáhá. Žalobkyně ani její právní předchůdci tak nemohli založit své právo na omluvitelném omylu, neboť při zachování obvyklé opatrnosti mohli mít důvodné pochybnosti o tom, že jim tvrzené právo nepatří. Ze skutečnosti, že údajně nikdo ve výkonu práva žalobkyni dříve nebránil, nelze bez dalšího dovozovat vznik věcného práva. Mohlo by jít pouze o tzv. výprosu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak vychází z nesprávných skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele došlo v řízení k vadám tím, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy a rovněž tím, že v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení soud prvního stupně vyzval žalobkyni, aby doplnila žalobu o skutková tvrzení v části týkající se přechodu vlastnictví pozemků z jednotlivých osob a vydržení „pozemků“ (správně zřejmě věcného břemena). Tím, že soud prvního stupně žalobkyni, která vydržení práva věcného břemene nenamítala, poučil o možnosti vydržením uplatnit, porušil zásadu rovnosti stran, neboť se nejednalo o poučení o procesních právech, nýbrž o právu hmotném. Navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je též důvodné.
Podle §143 zák. č. 141/1950 Sb. držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §144 uvedeného zákona držeti lze věci, jakož i práva, která dopouštějí trvalý nebo opětovný výkon.
Podle §145 uvedeného zákona je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným (odst. 1). V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (odst. 2).
Konstrukce držby a vydržení v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. obsažená v ustanoveních §143 až §145 byla obdobná platné právní úpravě (k tomu srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, str. 777). Z uvedených důvodů jsou tak pro posouzení vydržení podle zákona č. 141/1950 Sb. obdobně aplikovatelné i závěry judikatury vztahující se k vydržení podle současné právní úpravy, což odvolací soud správně zohlednil (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 751/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
K námitce nesprávných skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.):
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44).
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že přes pozemky žalovaného byla v roce 1933 zřízena služebnost chůze, hnaní dobytka a jízdy pro přístup na sousední pozemky ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně. Tato služebnost však svým polohovým vymezením neodpovídala části služebného pozemku (dnes ve vlastnictví žalovaného s parc. č. 4509/1), na níž se již v době zřízení služebnosti nacházela nezpevněná polní cesta, kterou žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, podle zjištění nalézacích soudů fakticky využívaly již od roku 1933, a to i v době od 1. ledna 1951 a nejméně do roku 1972 k přístupu na své sousední pozemky. Z uvedených důvodů a na základě provedeného dokazování nalézací soudy uzavřely, že žalobkyně a její právní předchůdkyně s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře užívaly předmětnou část pozemku žalovaného k chůzi a jízdě motorovým vozidlem ke své chatě v době rozhodné pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu ve smyslu zákona č. 141/1950 Sb., přičemž za domnělý titul takové držby lze pokládat kupní smlouvu se zřízením služebnosti z roku 1933. Žalobkyně se tak nyní odůvodněně domáhá ochrany tohoto svého práva, které v dobré víře vydržela, byť na základě domnělého titulu držby, který se vztahoval ke služebnosti cesty zřízené k odlišné části pozemku žalovaného.
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem, který respektoval právní úpravu vydržení obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb. vychází z učiněných skutkových zjištění.
Z obsahu odůvodnění rozsudků nalézacích soudů je zřejmé, že tyto provedly rozsáhlé dokazování prostřednictvím listinných důkazů, svědeckých výpovědí i místního šetření, na základě nichž své skutkové a jim odpovídající právní závěry učinily a řádně odůvodnily. Oporu v provedeném dokazování naopak nemají námitky žalovaného vyvracející skutkový závěr nalézacích soudů, že žalobkyně a její právní předchůdkyně používaly již od roku 1933, jakož i po 1. lednu 1951 a nejméně do roku 1972 spornou část pozemku žalovaného jako přístupovou cestu ke svým nemovitostem odůvodněné tím, že žádná taková cesta se zde v té době nenacházela, ani námitka, že po cestě nebyla realizována jízda motorovými vozidly. Učinily-li nalézací soudy uvedený skutkový závěr, tento podložily dostatečným množstvím důkazů včetně výpovědí pamětníků a dobové fotodokumentace, které se vzájemně podporovaly. Těmto závěrům pak dovolací soud nemá co vytknout.
Z obsahu dovolání je ostatně zřejmé, že dovolatel nalézacím soudům nevytýká přímo existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. potud, že by skutková zjištění nalézacích soudů neměla oporu v provedeném dokazování, ale namítá nesprávné hodnocení důkazů.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
V daném směru dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu neshledal.
Nelze rovněž souhlasit s námitkou dovolatele, že domnělým titulem držby nemohla být kupní smlouva z roku 1933 z důvodu, že tato upravovala služebnost přes jinou část pozemků, neboť tato okolnost bez dalšího sama o sobě charakter uvedené smlouvy jako putativního titulu držby práva odpovídajícího věcnému břemenu nevylučuje.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Dále v rozhodnutí C 551 dovolací soud mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1654).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1068, což mutatis mutandis platí i pro přezkum dobré víry vedoucí k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu) – (souhrnně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 5125/2008 – www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5235 dovolací soud vyložil, že v případě, kdy soud pravomocně vyhoví žalobě vlastníka nemovitosti jako osoby oprávněné z věcného břemene, čímž mu poskytne ochranu proti vlastníku nemovitosti břemenem zatížené, současně tím ve vztahu mezi těmito subjekty vyřeší otázku existence věcného břemene. Řízení o žalobě, kterou se oprávněný z věcného břemene proti povinnému z věcného břemene domáhá následně určení, že věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže být zastaveno. Soud je vázán pravomocným rozsudkem o ochraně práva odpovídajícího věcnému břemeni potud, že existence tohoto práva byla mezi jeho subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku tohoto práva. V případě, kdy jde o případ věcného břemene ad rem, věcné břemeno přechází s vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní nástupce subjektů věcného břemene.
Uvedený postup je podmíněn okolností, že v takovém soudním řízení byla otázka vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni řešena jako otázka předběžná se závěrem, zda se jedná o věcné břemeno osobní či zda odpovídající právo je spjato s vlastnictvím nemovitosti.
Podle názoru dovolacího soudu nelze okolnosti dobré víry tvrzeného výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek žalovaného v daném případě přezkoumat z hlediska jejich přiměřenosti či případné zjevné nepřiměřenosti, neboť rozhodnutí nalézacích soudů v daném ohledu dosud žádnou relevantní argumentaci neobsahují.
Jejich právní závěry o dobré víře výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu žalobkyně vedoucí k jeho vydržení vycházejí pouze ze skutečnosti, že právní předchůdci žalobkyně (a následně žalobkyně sama) od uzavření kupní smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti z roku 1933 vykonávali průchod a průjezd přes pozemek právních předchůdců žalovaného (a dnes žalovaného) v jiném než sjednaném místě. Současně zdůraznily, že část pozemku zatížená smluvně sjednaným věcným břemenem „se v žádném případně neshoduje s cestou nacházející se na pozemku parc. č. 4509/1“ a uzavřely, že služebnost smluvně sjednaná neměla vyjadřovat to, že by oprávněné osoby měly užívat cestu nacházející se na pozemku žalovaného.
Z uvedeného nevyplývá nic, co by z objektivního hlediska zakládalo přesvědčení žalobkyně, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu na sporné části pozemku žalovaného. Pouhá časová souslednost uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu v jiném než sjednaném místě okolností, jež by mohla sama o sobě založit dobrou víru žalobkyně se zřetelem ke všem okolnostem, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu v místě faktického výkonu chůze a jízdy, zjevně není. Jiná argumentace v odůvodněních nalézacích soudů vztahující se k okolnostem rozhodným pro posouzení otázky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu obsažena není.
Pro úplnost dovolací soud v této souvislosti uvádí, že jeho stávající závěr o absenci podmínek pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu odráží toliko tu argumentaci, na základě které dospěly soudy k závěru o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Dovolatel dále soudu prvního stupně vytýká porušení zásady rovnosti účastníků (a odvolacímu soudu, že z nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně nevyvodil odpovídající procesní důsledky) tím, že u jednání konaného dne 14. října 2002 uložil žalobkyni povinnost doplnit žalobní tvrzení ohledně vydržení „pozemků“, k čemuž došlo v situaci, kdy otázka vydržení nebyla žalobkyní ještě v řízení zmíněna a předmětem řízení nebyl ještě ani pozemek parc. č. 4509.
Řízení před nalézacími soudy není tímto postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže v době tvrzené výzvy ze strany soudu prvního stupně nebyla dosud předmětem řízení část pozemku parc. č. 4509, ve vztahu ke kterému se žalobkyně domáhá svého nároku, pak ani výzva ohledně tvrzení vážících se k vydržení se nemůže dotknout stávajícího předmětu řízení, tudíž založit vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Až na základě změny žaloby ze dne 28. ledna 2003 učinila žalobkyně předmětem řízení i pozemek parc. č. 4509 a u následných soudních jednání v řízení před soudem prvního stupně nárok ve vztahu k tomuto pozemku odůvodnila mimo jiné i vydržením práva odpovídajícího věcnému břemenu, aniž by k tomu byla vyzývána soudem. Postup soudu prvního stupně naznačovaný dovolatelem u jednání konaného dne 14. října 2002 tak nemůže zakládat vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu