ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.869.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 869/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti žalovaným 1) PaeDr. J. J. , 2) Mgr. J. J. , zastoupeným JUDr. Gejzou Karvaiem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 19, o určení oprávněnosti námitek uplatněných ve stavebním řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 46/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010, č. j. 69 Co 363/2010-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Gejzy Karvaiema.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2010, č. j. 21 C 46/2004-275, zamítl žalobu žalobkyně o určení, že ,,je oprávněná její námitka uplatněná ve stavebním řízení vedeném Úřadem městské části Praha 5, č. j. Výs. Sm. 2636-788/2000-Pí-Ozn., a to že na pozemcích dříve parc. č. 2636, nyní parc. č. 2636/1 a parc. č. 2636/2 v katastrálním území S., obec P., vázne věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch pozemků parc. č. 2634/2 a parc. č. 2634/3 v katastrálním území S., obec P., a stavbou na pozemku dříve parc. č. 2636, nyní parc. č. 2636/2 v katastrálním území S., obci P., jsou dotčena práva a oprávnění z právního vztahu (založeného trhovou smlouvou ze dne 15. dubna 1922, č. j. 2193/22) vlastníka pozemků parc. č. 2634/2 a 2634/3, vše v katastrálním území S., obci P.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 69 Co 363/2010-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b).
Žalovaní se k dovolání vyjádřili s tím, že je považují za nepřípustné. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. a) o. s. ř., kterého se dovolatelka dovolává.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu; dovolací soud nadto nezjistil v právním posouzení věci žádné pochybení odvolacího soudu.
Předmětem řízení bylo posouzení, zda žalobkyně jako oprávněná z věcného břemene nebude dotčena (omezena) ve svém právu chůze a jízdy po služebném pozemku žalovaných v důsledku stavby domu žalovaných na jejich pozemcích.
Odvolací soud dospěl k závěru, že stavba žalovaných nebrání žalobkyni ve výkonu jejího práva chůze a jízdy po pozemcích žalovaných, neboť žalované ponechaly pro výkon tohoto práva cestu v šíři minimálně 3,5 metru, což zcela postačuje nejen pro výkon práva chůze, ale i jízdy.
Dovolací polemika žalobkyně s uvedenými závěry odvolacího soudu se omezuje na konstatování, že „tento holý závěr není v souladu se zákonem, konkrétně ustanovením §473 AGB“.
Z uvedeného ovšem není jakkoliv zřejmé, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k uvedenému zákonnému ustanovení.
Podle ustanovení §473 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s. („obecný zákoník občanský“) je-li právo služebnosti spojeno s držbou pozemku, aby se mohlo prospěšněji nebo pohodlněji užívati, vzniká pozemková služebnost; jinak je služebnost osobní.
Dovolacímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by aplikace uvedeného zákonného ustanovení měla zakládat nesprávné právní posouzení věci, nadto v rovině zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, a dovolatelka odkaz na uvedené ustanovení žádným způsobem blíže nekonkretizuje.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nalézací soudy uzavřely, že žalobkyni svědčí právo stezky a právo cesty vozové podle §492 obecného zákoníku občanského na základě smluvního ujednání z roku 1922.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 6, str. 230, vyložil, že při posouzení, zda právo průjezdu, resp. vozové cesty, zřízené v době, kdy doprava automobily nemohla být předvídána, resp. předvídána být mohla, ale nikoliv ve vztahu k osobě oprávněné, je třeba vycházet z toho, že nebylo-li nic sjednáno ohledně dopravního prostředku, kterým bude právo průjezdu vykonáváno, lze automobil použít v míře, která nepředstavuje výrazné zvýšení zatěžování služebného pozemku.
Tento závěr soudy v dané věci respektovaly a výkon práva vozové cesty žalobkyní poměřovaly i možností výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu motorovými vozidly (automobily).
Oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně a nepůsobilo mu škodu. Vlastník zatížené nemovitosti může činit úpravy, které sice ovlivňují výkon práva oprávněného subjektu, ale výrazně jej neztěžují (k tomu srovnej: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1033). V rozsudku ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, uveřejněném pod pořadovým č. C 3384, dovolací soud vyložil, že vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu je oprávněn požadovat po osobě z věcného břemene oprávněné, aby vykonávala své právo i za jiných okolností, vlastníkem nově vytvořených, avšak jen takových, které výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni podstatně neztíží. Jestliže však vlastník na svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, jde o neoprávněný zásah do jejího práva, proti kterému jí přísluší ochrana u soudu (k tomuto závěru se dovolací soud přihlásil dále např. v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4442/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 373).
Jestliže nalézací soudy uzavřely, že výstavba objektu rodinného domu žalovaných zajistí žalobkyni k výkonu práva jízdy a chůze „cestu“ v šíři minimálně 3,5 m, je jejich rozhodnutí ve shodě s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. V souladu s tím, je i zjištění učiněné nalézacímu soudy, že k návrhu stavby bylo vydáno i souhlasné stanovisko od příslušného odboru dopravy a stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy, z nichž vyplývá, že i z hlediska dopravního a požárně bezpečnostního je ponechaný průjezd přes pozemky žalovaných dostatečný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., přičemž žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 2 437,50,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §7 písm. f) (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a po zvýšení o 30 % za zastupování dvou osob podle §19a vyhlášky)], přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každé žalované k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 037,50,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost, aby nahradila žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,50,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu