ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.191.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 191/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, proti žalovanému JUDr. J. Z. , zastoupenému JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 306/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 58 Co 259/2011-117, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. října 2011, č. j. 58 Co 259/2011-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 12. 2010, č. j. 30 C 306/2008-92, výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 10 o velikosti 4+1 s příslušenstvím, ve 3. patře domu č.p. 398 na ulici R. 26 v P. 1, k.ú. S. M. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „ předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č.j. 58 Co 259/2011-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výroku III. se slova „na znalečném“ nahrazují slovy „na svědečném“ a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného domu, že žalovaný se v září roku 2007 nastěhoval do předmětného bytu ke své matce V. Z. (nájemkyni bytu), o niž pečoval, staral se o domácnost a hradil nájemné včetně drobných oprav v bytě, a to až do její smrti (13. 2. 2008), že dne 19. 11. 2007 uzavřel se svojí manželkou I. Z. darovací smlouvu (dále též „Darovací smlouva“), jejímž předmětem byly nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví - obytný dům č.p. 242 v H. (dále jen „dům v H.“) spolu s přilehlými pozemky, že dne 5. 3. 2008 s ní uzavřel smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu s tím, že bude nadále užívat předmětný byt a I. Z. dům v H., že účinky vkladu vlastnického práva dle Darovací smlouvy nastaly ke dni 6. 3. 2008, že téhož dne podala I. Z. návrh na rozvod manželství se žalovaným a že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 10. 10. 2008.
Odvolací soud – poté, co ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný žil se svojí matkou ke dni její smrti ve společné domácnosti – přisvědčil rovněž jeho závěru, že žalovaný nesplnil další z předpokladů přechodu nájmu byt podle §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč.zák.“) spočívající v neexistenci vlastního bytu. V této souvislosti především konstatoval, že i kdyby byl žalovaný vázán Darovací smlouvou již od okamžiku jejího uzavření, nemohlo by to jeho závěr jakkoli změnit, neboť disponoval právním důvodem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke své manželce, na niž dům v H. převedl; je přitom nerozhodné, zda osoba, jíž titul bydlení svědčí, takovýto právní důvod ze subjektivních důvodů (v souzené věci např. z důvodu neshod mezi manžely) nerealizuje (rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 5. 2000, sp.zn. 26 Cdo 349/99). Uzavřel, že žalovaný, na něhož nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, tak bez právního důvodu zasahuje do vlastnického práva žalobce, jenž se právem (§126 odst.1 obč.zák.) domáhá jeho vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. Vyjadřuje přesvědčení, že tím, že dům v Hýskově převedl na svou bývalou manželku a dále jej neužíval, nečinil si na něj nárok, opustil ho, nevstupoval ohledně něj do žádného vztahu, neovládal jej apod., dal zcela nepopiratelně najevo, že věc neovládá, neuplatňuje nad ní své panství a ani nemá v úmyslu tento objekt pro sebe jako vlastník držet a užívat. Namítá, že samotné opožděné podání „návrhu na vklad“ není rozhodné pro závěr, že dům v H. nemohl užívat jako vlastní byt a poukazuje na rozhodnutí „NS sp.zn. 22 Cdo 837/98“, přičemž uvádí, že v dané věci bylo judikováno, že držitel a osoba zapsaná v katastru nemovitostí mohou být odlišné osoby. Má za to, že nebyl-li držitelem domu v H., nemohl z této držby v době smrti V. Z. požívat plody a užitky, tj. právo v tomto domě bydlet, a tedy mít vlastní byt ve smyslu §706 obč.zák. Je toho názoru, že uzavřením darovací smlouvy ze dne 19. 11. 2007 se de facto vzdal svého vlastnického práva, resp. v době smrti své matky byl toliko obligačním vlastníkem domu v H. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR z 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR z 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel neformuluje konkrétní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že na něj nepřešlo právo nájmu bytu, neboť měl ke dni úmrtí své matky „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák. představovaný domem v Hýskově, který Darovací smlouvou převedl na svou manželku.
Podle §706 odst. 1 věty první obč.zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávající se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, partner, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud dovodil v rozsudku z 27. 4. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod R 20/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§706 odst. 1 obč.zák.) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku z 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích se Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon 59/96, a z 29. 10. 1998, sp.zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu “mít vlastní byt” ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák. Stejně tak v rozsudku z 16. 5. 2000, sp.zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje.
Pokud dovolatel namítal, že dům v H. neužíval, nečinil si na něj nárok apod., resp. že vyjádřil úmysl jej pro sebe jako vlastník nedržet a neužívat, jsou jeho námitky – vzhledem k výše uvedenému – bez významu pro posouzení otázky existence vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák.
V soudní praxi přitom není pochyb ani o tom, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého manžela, a manžel – vlastník (spoluvlastník), má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2000, a sp.zn. 26 Cdo 813/99 – SJ - 10/2001, č. 118, z 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněná pod č. 10 a č. 4 v časopise Soudní judikatura 2001, z 19. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002 /ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 18. 8. 2004, sp.zn. I. ÚS 81/04/, z 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004, a z 10. 5. 2007, sp.zn. 26 Cdo 505/2006).
Zaujal-li odvolací soud názor, že je pro souzenou věc nerozhodné, zda byl žalovaný vázán darovací smlouvou ze dne 19. 11. 2007 již ke dni jejího uzavření, neboť by mu svědčil právní důvod bydlení odvozený od rodinněprávního vztahu ke své manželce, odpovídá jeho názor výše citované judikatuře.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolání žalovaného tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu