ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3237.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3237/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně D. P. , zastoupené JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované RPG Byty, s.r.o. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, IČ: 27769127, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, o přidělení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 99/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2009, č. j. 71 Co 13/2009-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. srpna 2008, č. j. 64 C 99/2003-173, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost přidělit žalobkyni „byt za byt na ulici V. 8, O. – K.“ ; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. prosince 2009, č. j. 71 Co 13/2009-226, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupená advokátem – dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanovené advokátky.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila (zejména námitkami, že „měla nárok na přidělení náhradního bytu III. kategorie, ačkoliv jí byl přidělen byt IV. kategorie, který dosud užívá … ten není bytem, neboť nesplňuje podmínky, které má mít byt … bylo špatně vyhodnoceno stanovisko Stavebního úřadu ÚMO Slezská Ostrava z roku 2005, tvrzení o tom, že 1.6.1993 došlo v bytě k požáru … znalecký posudek nemůže být věrohodný, když v jejím bytě znalec vůbec nebyl“ ).
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka uplatnila (námitkami, že „prvostupňový soud se odmítl vypořádat s listinnými důkazy a odvolací soud se tímto rovněž nezabýval … soud se nezabýval jejím tvrzením, že prostory dle smlouvy z 11.2.1993 nikdy neužívala“ ), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka namítla, že „pokud měla nárok na adekvátní bytovou náhradu a tato jí přidělena nebyla, má právo domáhat se splnění této povinnosti soudní cestou“ ; tím zpochybnila správnost právního názoru, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jen jako obranu ve sporu o vyklizení bytu. Zde nelze přehlédnout, že dlouhodobě ustálená soudní praxe dovodila, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 76 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozhodnutích z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1546/2000, z 20. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 51/2002, z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 619/2003, z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1799/2006, a sdílí jej i v posuzovaném případě. Lze tedy uzavřít, že uvedenou otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou.
Dovolatelka výslovně napadla rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu. Ustálená soudní praxe však dovodila, že dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1edna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. července 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu