ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.881.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 881/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Prague Prime Properties s. r. o. ,se sídlem Praha 1, Týnská 12/638, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované H. P. , zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 16, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 6 C 262/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 20 Co 58/2008-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 7. 2007, č. j. 6 C 262/2006-79, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 3 v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 1700 na pozemku parc.č. 2478, k.ú. V., sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, č. j. 20 Co 58/2008-133 (poté, co jeho potvrzující rozsudek ze dne 3. 4. 2008, č. j. 20 Co 58/2008-101, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky /soudu dovolacího/ ze dne 25. 5. 2011, č.j. 26 Cdo 5068/2008-122, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů i o nákladech řízení dovolacího.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu žalované a svědka M. P., dospěl k závěru, že žalovaná (tehdy nájemkyně předmětného bytu) se v únoru roku 2006 jednostranně rozhodla opustit společnou domácnost se svými dospělými dětmi a přestěhovala se do menšího bytu, který si pronajala. Děti žalované byly postaveny před tuto skutečnost, aniž ji mohly svými úkony ovlivnit a nebyla jim dána možnost odstěhovat se z bytu společně s matkou. Tímto projevem vůle žalované zaniklo její právo nájmu bytu a podle §706 odst. 1 a §708 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) přešlo na její zletilé děti. Konstatoval, že účelem ustanovení §708 je zajistit uspokojení bytové potřeby osob, které s nájemcem bytu dlouhodobě sdílely společnou domácnost; v dané věci bydlely děti se žalovanou v bytě od svého narození, s matkou bydlet nemohou a nemají jinou možnost bydlení, než v předmětném bytě. Uzavřel, že žalobu na vyklizení bylo nutno zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel má za to, že ustanovení §708 obč.zák. je nutno vykládat v návaznosti na ustanovení §706 obč.zák., tedy tak, že se vztahuje jen na případy, které se svojí závažností a neočekávaností alespoň vzdáleně přibližují události tak tragické jako je právě smrt, a jež nelze v danou chvíli řešit jinak. Uvádí, že žalovaná porušila povinnost upravenou v ustanovení §689 odst. 2 občanského zákoníku v platném znění a že by jí mohla být dána výpověď z nájmu bytu (§711 odst. 2 písm. b), §689 odst. 3 téhož zákona); v této souvislosti poukazuje na smysl uvedené povinnosti, jakož i na to, že nikdo nemůže mít prospěch ze zneužití (porušení) práva. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu pojmu společná domácnost ve smyslu spotřebního společenství a namítá dále, že soužití žalované a jejích dětí nevykazovalo znaky trvalosti, neboť v době, kdy se žalovaná z bytu odstěhovala, byly tyto „ve stavu váhání … další životní cesty…“. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že „nepřipustil výpovědi“ jím navržených svědků a hodnotil je a priori jako nevýznamné. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) pak vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu o přechodu práva nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti žalovanou na její děti podle §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč.zák.
Činí tak jednak prostřednictvím námitky, že ustanovení §708 obč.zák. lze aplikovat jen na případy jím uváděné (tj. srovnatelné se smrtí nájemce). Takovýto závěr však nelze z citovaného ustanovení dovodit a není zastáván ani v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nelze přisvědčit ani dovolatelově námitce týkající se porušení oznamovací povinnosti žalovanou, neboť sankcí upravenou v §689 odst. 2 a 3 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. lze postihnout pouze takové jednání nájemce bytu, jehož se dopustil poté, kdy tato ustanovení nabyla účinnosti – tj. po 31. březnu 2006, jak to ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného (viz §7 posléze citovaného zákona) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, usnesení ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4539/2009. Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu pojmu „společná domácnost“ ve smyslu spotřebního společenství, lze v tomto směru odkázat na odůvodnění shora uvedeného zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu, který se touto otázkou zabýval. Totéž platí i ve vztahu k námitce týkající se trvalosti soužití žalované a jejích dětí.
Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) neprovedení jím navržených důkazů, je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., jakož i o skutečnost, že žalované (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu