ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.9.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 9/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně L. H. , bytem v K., zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti žalované B. B. , bytem v Ú., zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 301/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2011, č. j. 14 Co 262/2010-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Císaře, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému Josefu Burešovi (dále jen „původně žalovaný“) a žalované byla uložena povinnost vyklidit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt o velikosti 2+1 v 1. podlaží domu v Ú.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. září 2009, č. j. 15 C 301/2008-95, zastavil řízení vůči původně žalovanému (výrok I.), zamítl žalobu proti žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení žalobkyně a žalované (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 14 Co 262/2010-124, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném zamítavém výroku II. tak, že uložil žalované povinnost vyklidit předmětný byt do třiceti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Při právním posouzení věci vyšly soudy z následujícího skutkového stavu. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. prosince 1990, č. j. 7 C 303/90-9 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 1991, č. j. 9 Co 326/91-14), vyhověl žalobě manželů L. a E. H. (rodičů žalobkyně) a zrušil původně žalovanému a žalované právo užívat tam uvedený byt; současně jim uložil povinnost tento byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jim bude pravomocným a vykonatelným rozhodnutím národního výboru přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. V návaznosti na to uzavřeli dne 4. května 1995 L. a E. H. jako nájemci a původně žalovaný a žalovaná jako podnájemci smlouvu o podnájmu předmětného (družstevního) bytu (dále jen „podnájemní smlouva“), a to s písemným souhlasem jeho pronajímatele (Bytového družstva DRUŽBA, se sídlem v Ú., IČ: 00043907 /dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“/). Podnájemní smlouva byla uzavřena „na dobu určitou, a to na dobu života obou podnájemců“ (čl. III. bod 1 podnájemní smlouvy) a ve svém čl. IV. obsahovala rovněž ujednání, že za trvání podnájmu nejsou L. a E. H. oprávněni mimo jiné „převést na třetí osobu … členství v bytovém družstvu“ (dále též jen „ujednání obsažené v čl. IV. podnájemní smlouvy“). Pro případ porušení některé povinnosti vyplývající z podnájemní smlouvy se L. a E. H. zavázali zaplatit každému podnájemci smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč. V rámci dědického řízení po zemřelé E. H. Okresní soud v České Lípě pravomocným usnesením ze dne 6. března 2008, č. j. 16 D 794/2007-46, schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž L. H. (pozůstalý manžel) nabyl mimo jiné „pohledávku z titulu zákonného přechodu členství v bytovém družstvu“ . Poté L. H. jako převodce a žalobkyně (jeho dcera) jako nabyvatelka uzavřeli dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále jen „dohoda o převodu členských práv a povinností“), přičemž tento převod vzalo bytové družstvo na vědomí a s žalobkyní jako nájemkyní uzavřelo dne 21. dubna 2008 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Na tomto skutkovém základě se soudy obou stupňů především zabývaly posouzením, jaký vliv měl (platný) převod členských práv a povinností na trvání podnájemního vztahu založeného (platnou) podnájemní smlouvou. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že práva a povinnosti vyplývající z podnájemní smlouvy zůstaly zachovány i po převodu členských práv a povinností, odvolací soud dospěl k opačnému právnímu názoru. Zdůraznil, že trvání podnájemního vztahu k bytu je závislé na existenci nájemního poměru, od něhož je podnájemní vztah odvozen. V této souvislosti odkázal na ustanovení §719 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Poté – s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 440/2001, 26 Cdo 501/2003, 26 Cdo 2662/2007, a 28 Cdo 687/2009 – dovodil, že převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu zaniká právo nájmu družstevního bytu svědčící převodci a nabyvateli členských práv a povinností vzniká právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu za podmínek určených ve stanovách družstva. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že převodem členských práv a povinností zaniklo právo nájmu předmětného (družstevního) bytu svědčící (po úmrtí E. H.) pouze L. H. a v důsledku toho i od něho odvozené podnájemní právo žalované; žalovaná tudíž v současné době užívá předmětný byt bez právního důvodu a je povinna ho vyklidit. Z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku však vázal její vyklizovací povinnost – za použití §3 odst. 1 obč. zák. – na zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání především vyjádřila přesvědčení, že dohoda o převodu členských práv a povinností je neplatným právním úkonem „odporujícím dobrým mravům a současně smluvně dohodnutým podmínkám“ ; byla totiž uzavřena v rozporu s ujednáním obsaženým v čl. IV. podnájemní smlouvy. Měla rovněž za to, že v důsledku nerespektování a porušení zmíněného ujednání převedl L. H. na žalobkyni více práv, než kterými sám disponoval. Podle jejího mínění jí proto nadále svědčí k předmětnému bytu podnájemní právo, které nemohlo být dotčeno protiprávním převodem členských práv a povinností. Dodala, že navíc výkonem napadeného rozsudku by bylo zasaženo do jejích práv a oprávněných zájmů, a to v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory odvolacího soudu. Podle jejího názoru žalovaná uplatnila (skutkovou) námitku neplatnosti převodu členských práv a povinností až v dovolání v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. Měla rovněž za to, že „případné vyslovení neplatnosti tohoto právního úkonu nemůže být předmětem tohoto řízení, neboť by tak muselo být učiněno na základě určovací žaloby, která ovšem podána nebyla“ . Dodala, že kromě toho práva a povinnosti z podnájemní smlouvy vznikly pouze a jen jejím smluvním stranám, a nikoli jí, jež účastnicí této smlouvy nebyla. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto (jako zjevně bezdůvodné), příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil – v napadeném zamítavém výroku II. vztahujícím se k vyklizení předmětného bytu dovolatelkou – rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úplnost zbývá dodat, že výrok týkající se přisouzené bytové náhrady nebyl dovoláním dotčen, a proto jeho správnost nemohla být v dovolacím řízení přezkoumána. Usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se vyklizovací povinnosti je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se bytové náhrady, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud už nyní předesílá, že podnájemní vztah – s přihlédnutím k jeho akcesorické povaze – zaniká vždy se zánikem vztahu nájemního, od něhož je odvozen, a to nezávisle na tom, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahu došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 877/2002, a usnesení ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 411/2005). Současně připomíná, že soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. na základě dohody uzavřené podle §229 odst. 1 věty první a §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Právním důsledkem dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody bytovému družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (nikoliv však práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou bytové družstvo uzavřelo s dosavadním členem) stává nabyvatel a dosavadní člen (převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) tato práva a povinnosti pozbývá. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, z 28. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 2662/2007, a z 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009, tj. v rozhodnutích, na něž odkázal odvolací soud, a dále např. v usneseních z 31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002, a z 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005. V posledně uvedeném usnesení pak rovněž dovodil, že určují-li stanovy, že k členským právům patří i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak zánikem členství převodce v bytovém družstvu zanikne podle §714 věty první obč. zák. jeho nájem bytu a nabyvateli členských práv vznikne na základě dohody o převodu práv a povinností právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, splní-li další podmínky určené stanovami. Dohodou o převodu členských práv a povinností však nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu (k tomu srov. rovněž již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009).
V posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že převodem členských práv a povinností zaniklo L. H. právo nájmu předmětného (družstevního) bytu a v důsledku toho i od něho odvozené podnájemní právo dovolatelky. Dovolatelka však zpochybnila správnost (předběžného) právního názoru (byť nikoliv výslovného), že dohoda o převodu členských práv a povinností je platným (a účinným) právním úkonem (jen /platný/ právní úkon, který není stižen absolutní neplatností, je totiž způsobilý vyvolat zamýšlené právní účinky – v tomto případě zánik členských práv a povinností spojených s členstvím převodce v bytovém družstvu a popřípadě zánik jeho nájmu, resp. od něho odvozeného podnájmu družstevního bytu). Pro řešení otázky platnosti dohody o převodu členských práv a povinností nepokládal odvolací soud za právně významnou okolnost, že L. H. převedl svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na žalobkyni v rozporu s ujednáním obsaženým v čl. IV. podnájemní smlouvy. Jinými slovy řečeno, podle názoru odvolacího soudu uvedená okolnost neměla za následek absolutní neplatnost dohody o převodu členských práv a povinností.
S přihlédnutím k uvedenému a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde tedy v dovolacím řízení o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že dohoda o převodu členských práv a povinností není absolutně neplatná z toho důvodu, že L. H. převedl svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na žalobkyni v rozporu s ujednáním obsaženým v čl. IV. podnájemní smlouvy.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že námitka absolutní neplatnosti právního úkonu je námitkou právní a nikoli skutkovou, jak se mylně domnívala žalobkyně ve vyjádření k dovolání. Ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. proto uplatnění uvedené námitky teprve v dovolání zásadně, tj. není-li spojeno s uplatňováním nových skutečností nebo důkazů (ve věci samé), nebrání. Jelikož v daném případě dovolatelka usuzovala na neplatnost dohody o převodu členských práv a povinností z okolností, jež přinejmenším vyplývaly ze zjištěného skutkového stavu (z toho, že převod členských práv a povinností byl učiněn v rozporu s ujednáním obsaženým v čl. IV. podnájemní smlouvy), nebylo uplatnění dovolací námitky absolutní neplatnosti dotčeného právního úkonu založeno na nepřípustném uplatňování nových skutečností nebo důkazů. Ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. tudíž dovolacímu soudu nebránilo přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska takto uplatněné dovolací námitky (podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přitom na překážku dovolacímu přezkumu v tomto ohledu nemůže být ani okolnost, že předmětem daného sporu nebylo vyslovení (určení) neplatnosti převodu členských a povinností (dohody o tomto převodu). V soudní praxi totiž není žádných pochyb o tom, že v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, a to i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvy uzavřely (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předně zastává dovolací soud názor, že obsahovala-li podnájemní smlouva ve svém čl. IV. rovněž ujednání, že L. a E. H. nejsou za trvání podnájmu oprávněni mimo jiné „převést na třetí osobu … členství v bytovém družstvu“ , šlo o jejich osobní závazek (nepřevést svá členská práva a povinnosti v družstvu na třetí osobu za trvání podnájemního vztahu k bytu), který přijali na základě tzv. nepojmenované smlouvy ve smyslu §51 obč. zák. Pak ovšem nelze přehlédnout právní názor, k němuž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 379/2010, že pokud se strany zvláště neupravené smlouvy, jež neodporuje obsahu ani účelu zákona, dohodnou, že mezi sebou budou zachovávat určité pravidlo chování (občanský zákoník dovoluje, aby zmíněné pravidlo chování přijali účastníci konkrétního právního úkonu za své formou tzv. nepojmenované smlouvy ve smyslu §51 obč. zák.), získává toto pravidlo chování povahu závazkového právního vztahu, z něhož však vznikají subjektivní práva a povinnosti jen jeho účastníkům (jak ve vyjádření k dovolání správně poznamenala žalobkyně). Šlo-li v daném případě o závazek sjednaný mezi stranami podnájemní smlouvy a vážící se k osobám nájemců bytu (tedy nikoli k převáděným členským právům a povinnostem), lze – se zřetelem k uvedenému – dovozovat, že jeho porušení mohlo založit odpovědnostní vztah (který však předmětem tohoto řízení není) jen mezi subjekty smlouvy (v daném případě subjekty podnájemní smlouvy); samo o sobě však toto porušení nemůže mít dopad do právních poměrů třetí osoby (zde do právních poměrů žalobkyně). Za tohoto stavu nemůže být dohoda o převodu členských práv a povinností (absolutně) neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), jak se mylně domnívala dovolatelka. Podle názoru dovolacího soudu však dohoda o převodu členských práv a povinností nemůže být – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – absolutně neplatná ani pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. V souzené věci totiž nebylo tvrzeno (natož prokázáno), že by L. H. nebyl nositelem práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, jež převedl na žalobkyni. Bez ohledu na ujednání obsažené v článku IV. podnájemní smlouvy je tak v daném případě vyloučeno uvažovat o neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.).
K dovolací námitce, že výkonem napadeného rozsudku by bylo zasaženo do práv a oprávněných zájmů dovolatelky, a to v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), zbývá dodat následující. V usnesení ze dne 3. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněném pod C 3426 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že námitka, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy, není však možné (na rozdíl od právních úkonů účastníků) hodnotit je z hlediska mravnosti. K obsahově shodnému závěru přitom Nejvyšší soud dospěl rovněž ve vztahu k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. soudem nařízenému výkonu rozhodnutí (srov. odůvodnění jeho usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3640/2007).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu