ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.698.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 698/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: JUDr. O. S. , právně zastoupen JUDr. Vladislavem Košiarem, advokátem v Kolíně 5, Mlýnská 8, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu újmy ve výši 2.095.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 75/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, č. j. 23 Co 394/2010-60, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2010, č. j. 15 C 75/2009-43, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu újmy ve výši 2.095.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolací instance). Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 2.095.000,- Kč s příslušenstvím, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu žalovaného. Žalobce spatřoval jako důvod vzniku škody (ušlého zisku) trestní řízení, které bylo proti jeho osobě vedeno a v jehož důsledku byl nucen rozvázat dohodou smlouvu o poskytování právních služeb s městem Čáslaví. Proti žalobci bylo od 7. 6. 1999 vedeno trestní řízení pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné dávky ve spolupachatelství; dne 27. 2. 2007 byl pravomocně zproštěn obžaloby. Žalobce vykonával od 13. 2. 1997 advokátní činnost na základě dohody o poskytování právní pomoci uzavřené mezi ním a městem Čáslav, avšak dne 30. 6. 1999 došlo k jejímu rozvázání. Žalovaný se bránil tím, že předmětná smlouva mezi žalobcem a městem Čáslav byla ukončena dohodou, tedy na základě rozhodnutí samotného žalobce, resp. rozhodnutí dvou subjektů odlišných od žalovaného, který do tohoto postupu nemohl nijak zasahovat či jej ovlivňovat.
Soud prvního stupně žalobu zamítl poté, co dovodil, že nebylo možné postavit najisto existenci všech předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za žalobcem požadovanou majetkovou újmu, a to zejména existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a postupem žalovaného. Poukázal zejména na to, že v případě žalobce bylo ukončeno zastupování města dohodou, tedy v návaznosti na volní akt žalobce, na kterého bylo v rámci probíhajícího trestního řízení nutno hledět jako na nevinného; jednalo se o rozhodnutí žalobce a následky s tím spojené nelze přičítat k tíži žalovaného. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž podané odvolání neshledal důvodným a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve věci odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že v rámci odvolacího řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo nutné dospět k odlišnému závěru. Soud rovněž uvedl, že žalobcem tvrzená škoda mu nevznikla v příčinné souvislosti s trestním řízením, ale v souvislosti s ukončením zastupování na základě dohody obou stran; soud též upozornil na skutečnost, že mu v důsledku trestního stíhání nebyl pozastaven výkon advokacie.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označil vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku, pro kterou by bylo možné dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, však v dovolání neuvádí. V rámci textu uvádí, že z žádného vyjádření není možné dovodit, že k uzavření dohody o ukončení zastupování nebyl nijak nucen, naopak mu ukončení smlouvy dohodou bylo doporučeno městem Čáslav. Jednání města a žalobce bylo podle jeho názoru jednoznačně v příčinné souvislosti s trestním stíháním, neboť bez něj by jeho činnost spočívající v zastupování města pokračovala. Případné odlišné stanovisko je v rozporu s dobrými mravy; odvolací soud též podle tvrzení žalobce nebral ohled na navrhované důkazy – výslechy svědků. Na závěr dovolání navrhl zrušení rozsudku odvolací instance a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a), §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikaturní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou odvolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal celkovou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Žalobce v podaném dovolání otázku, pro kterou by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nevymezuje. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce neshledal přípustným.
Nejvyšší soud též odkazuje na právní posouzení věci, které provedl odvolací soud, jakož i soud prvního stupně. Soudy nižších instancí věc posoudily správně a jejich závěry vycházejí ze zjištěných skutečnosti i relevantních ustanovení. K tomu dodává, že zejména v případě, kdy žalobci nebyl v důsledku trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, pozastaven výkon činnosti jako advokáta, není možné shledat příčinnou souvislost mezi trestním stíháním, resp. postupem žalovaného a vznikem škody. Dohoda o ukončení smlouvy o zastupování je výslovným projevem vůle obou stran smlouvy; právě ukončení smlouvy formou dohody je úkonem učiněným v důsledku svobodné vůle. V případě, že žalobce namítá, že dohoda nebyla v jeho případě důsledkem takového projevu vůle, bylo na něm, aby se takové neplatnosti dovolával.
Nejvyšší soud je soudem právního přezkumu věci. Stran jejího skutkového základu platí vázanost skutkovými zjištěními nižších instancí. Z nich nevyplývají okolnosti umožňující závěr o neplatnosti dohody ze dne 30. 6. 1999. Tím méně může žalobce nárokovat náhradu škody ve výši (zmíněné) plateb, jež byly za právní pomoc poskytovány jeho nástupci JUDr. M. Lze zajisté vnímat lokální i šířeji etický rozměr problematiky, dovolací soud je však – viz předchozí úvahy – při svém přezkumu nevyhnutelně limitován. Je přitom pozoruhodné, že žalobce nešel, při zjevně nepřiměřené délce trestního řízení, cestou náhrady za imateriální škodu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšnému žalovanému vzniká podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Vyjádření k dovolání však bylo podáno pověřenou zaměstnankyní organizační složky státu – Ministerstva spravedlnosti. Žalovanému tak žádné náklady v rámci dovolacího řízení nevznikly a proto o nich bylo rozhodnuto tak, jak je shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu