ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.457.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 457/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce MUDr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Dagmar Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Ladova 1, PSČ 128 00, proti žalované Mgr. E. O. , jako správkyni konkursní podstaty úpadce R. M., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 77/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2010, č. j. 6 Cmo 62/2010 - 172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. února 2010, č. j. 15 Cm 77/2007-143, kterým Krajský soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ve výroku specifikované nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok první), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou, podle níž se odvolací soud „neseznámil s obsahem“ kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a pozdějším úpadcem dne 26. července 2004 (dále jen „kupní smlouva“), neboť jí neprovedl důkaz, stejně jako výtkou, podle níž není rozhodnutí odvolacího soudu řádně odůvodněno, jelikož se v něm odvolací soud nevypořádal s námitkami žalované specifikovanými (též) v dovolání, dovolatelka poukazuje na vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), které však nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu; přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jimi proto založit nelze.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle níž výkladem kupní smlouvy lze dospět k závěru, podle něhož předmětem převodu byly - kromě nemovitostí - pouze věci představující jejich součást a příslušenství, nikoliv též (samostatně existující) movité věci, jež se v těchto nemovitostech nacházely. Dovolatelka jejím prostřednictvím napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětem převodu byly též movité věci, které nebyly v kupní smlouvě, resp. její (neexistující) příloze č. 2, specifikovány, pročež je kupní smlouva absolutně neplatná pro neurčitost jako celek, neboť nelze určit, jaká část kupní ceny měla být uhrazena za převáděné nemovitosti a jaká část za - blíže neurčené - věci movité.
Dovolatelka tak zpochybňuje výklad kupní smlouvy provedený odvolacím soudem, který však plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává závěr, podle něhož slovně vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, jenž je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citované níže, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), blíže rozvedený např. v rozsudku ze dne 13. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 4901/2007, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Výklad obsahu kupní smlouvy, učiněný odvolacím soudem, z uvedených kritérií vychází; jeho posouzení (ne)platnosti kupní smlouvy pak odpovídá závěrům rozsudku uveřejněného pod číslem 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O případ řešený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, přitom (s ohledem na skutkové okolnosti sporu) v projednávané věci nejde.
Pléduje-li dovolatelka pro takový výklad obsahu kupní smlouvy, který nezakládá její neplatnost (poukazujíc přitom na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), opomíjí, že pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se uplatní pouze v případech, kdy je výklad nezakládající neplatnost smlouvy vůbec možný.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátkou za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nejvyšší soud tak přiznal žalobci k tíži žalované částku 2.550,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu