ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1025.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1025/2012-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 dovolání, které podal obviněný R. B. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 11 To 138/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 6/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 52 T 6/2011, byl obviněný R. B. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil dle skutkových zjištění pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku tím, že:
1) „ na různých místech L. kraje, zejména v L., v J. n. N., v S. i jinde v přesně nezjištěném období od ledna 2009 do svého zadržení dne 11. 7. 2010 vyrobil, nabídl, daroval, prodal či poskytl výměnou za službu nebo odcizené věci ke šňupání i nitrožilní aplikaci přesněji nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin zvaný pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a to:
- v přesněji nezjištěné době nejméně od měsíce února 2009 do počátku května 2010 na chalupě své matky v A. v J. h., v penzionu P. v S., ulice K. čp., v domku v R. p. T., Ž. čp., vyrobil na amatérské chemické aparatuře cca v 8 případech vždy nejméně 200 g pervitinu v celkovém množství nejméně 1600 g,
- v období od února 2009 do 2. 5. 2010 v J. n. N. i jinde nabídl, poskytl za úklid nebo výměnou za odcizené věci či prodal 1g za 800 Kč - 1000 Kč v četných, cca 250 případech, obvykle denně či obden, dávky o hmotnosti 0,5 – 1 g S. B., nar. 6. 11. 1975, v celkovém množství nejméně 175 g,
- v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2010 - dubnu 2010 v S. poskytl zdarma L. D., nar., ve dvou případech dávky o celkové hmotnosti 0,2 g,
- v období od června 2009 do 31. 12. 2009 v J. n. N., poskytl výměnou za odcizené věci či prodal 1 g za 1.000 Kč B. V., nar., v celkovém množství 14 g,
- v přesně neustanovené době v měsíci dubnu - červnu 2010 v S., R. p. T. i jinde ve čtyřech případech poskytl zdarma či za pomoc R. Ch., nar., dávky o celkové hmotnosti 2 g,
- v období od ledna 2009 do 11. 7. 2010 v L., v R. p. T. i jinde prodal v četných případech Z. J., nar., v celkovém množství 70 g za částku 70.000 Kč, z níž 30.000 Kč zaplatil hotově a jako proti hodnotu dluhu ve výši 40.000 Kč obžalovanému přenechal osobní vozidlo zn. Škoda Octavia červené barvy RZ,
- v přesně nezjištěné době na jaře roku 2010 na různých místech v J. n. N. poskytl zdarma H. T., nar., nejméně v 5 případech dávky v celkovém množství neméně 0,6 g “;
2) „ dne 9. 12. 2009 učinil bez vědomí S. B. prostřednictvím její e - mailové adresy objednávku léků s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu v hodnotě 7.640,54 PLN pod č. obj. u polské internetové obchodní společnosti F. Z. W. se sídlem K., O., P. republika, na jméno S. B., nar., a následně dne 5. 1. 2010 uvedenou zásilku na území Č. republiky prostřednictvím jmenované, která ji předala jeho družce L. R., převzal od přepravní spol. UPS, C. R., s. r. o., P. jako zásilku č. a takto si neoprávněně opatřil celkem 1200 ks tablet léku A. A. T., potahovaných tablet léku Sudafed 0,06 g, 1708 ks tablet léku Cirrus, 260 ks potahovaných tablet léku Sudafed 60 mg x 15 I.R. DELFARMA, 430 tablet léku Cralinase a 1188 tablet léku Acatar Zatoki (Finix), tedy léčivo s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu v celkovém množství 364 g, kdy pseudoefedrin je prekursorem uvedeným v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 11112005 a slouží k výrobě metamfetaminu zv. Pervitin, který je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném zněni, když z uvedeného množství pseudoefedrinu lze tzv. českou cestou vyrobit 256,05 g psychotropní látky metamfetamin “.
Dále byl obviněný uznán vinným organizátorstvím ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem 3) výroku o vině rozsudku tím, že „ v S. dne 2. 5. 2010 poté, co byl společně dne 1. 5. 2010 s L. D., nar. a S. B., nar. ve Z. v P. zjistit otevírací dobu v lékárně nacházející se v obchodním středisku K., zorganizoval nákup 8.466 ks léku Sudafed v této lékárně a jeho následný převoz do Č. republiky, kdy za tímto účelem zapůjčil L. D., nar., osobní vozidlo zn. Škoda Favorit, RZ a poskytl jim na úhradu léku finanční hotovost ve výši nejméně 50.000 Kč, když téhož dne kolem 17.30 hodin ve F. v Ž. ulici příslušnici Celní správy Č. toto vozidlo řízené L. D. se spolujezdkyní S. B. zadrželi, neboť bylo zjištěno, že oba jmenovaní převáželi z P. republiky do Č. republiky 8.466 ks tablet léku Sudafed s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu, který je prekursorem uvedeným v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 11112005 a slouží k výrobě metamfetaminu zv. pervitin, který je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platné znění, přičemž z uvedeného množství je možno vyrobit 324,33 g hydrochloridu metamfetaminu a S. B. a L. D. jsou pro popsané jednání kvalifikované jako zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku projednáváni před Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 10/2010 “;
a dále byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustil dle skutkových zjištění jednáním popsaným pod bodem 4) výroku o vině rozsudku spočívajícím v tom, že „ v osobním motorovém vozidle řízeném obviněným dne 3. 1. 2010 na trase S. J. n. N. při hádce, týkající se objednávky léků na výrobu pervitinu z P. na adresu S. B., nar., bez jejího vědomí, udeřil hřbetem pravé ruky jmenovanou, která seděla na místě spolujezdce, do obličeje tak prudce, že utrpěla frakturu nosních kůstek s dobou léčeni v trvání 7 dní “.
Za skutky pod body 1) a 2) výroku rozsudku byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Za skutky pod bodem 3) a 4) výroku rozsudku byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit V. z. p. Č., se sídlem D., P., částku ve výši 1.371 Kč.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 4 T 26/2010, jakož i všechna další rozhodnutí, obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 52 T 6/2011, podal obviněný R. B. odvolání směřující do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 11 To 138/2011 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v bodě 3) a ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody, a při nezměněném výroku o vině v bodech 1), 2) a 4) napadeného rozsudku, výroku o trestu za trestný čin pod body 1) a 2) a výroku o náhradě škody nově rozhodl tak, že obviněného R. B. uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství dle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ v S. dne 2. 5. 2010 poté, co byl společně dne 1. 5. 2010 s L. D., nar. a S. B., nar. ve Z. v P. zjistit otevírací dobu v lékárně nacházející se v obchodním středisku K., zorganizoval nákup 8.466 ks léku Sudafed v této lékárně a jeho následný převoz do Č. republiky, kdy za tímto účelem zapůjčil L. D., nar., osobní vozidlo zn. Škoda Favorit, RZ a poskytl jim na úhradu léku finanční hotovost ve výši nejméně 50.000 Kč, když téhož dne kolem 17.30 hodin ve F. v Ž. ulici příslušníci Celní správy Č. toto vozidlo řízené L. . se spolujezdkyní S. B. zadrželi, neboť bylo zjištěno, že oba jmenovaní převáželi z P. republiky do Č. republiky 8.466 ks tablet léku Sudafed s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu, který je prekursorem uvedeným v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 111/2005 a slouží k výrobě metamfetaminu zv. pervitin, který je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platné znění, přičemž z uvedeného množství je možno vyrobit 324,33 g hydrochloridu metamfetaminu a S. B. a L. D. byli pro popsané jednání kvalifikované jako zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pravomocně uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 52 T 10/2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012 sp. zn. 11 To 122/2011 “.
Obviněný byl rozsudkem odvolacího soudu odsouzen za trestné činy pod body 3) a 4) výroku o vině a za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 4 T 26/2010, podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr.zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 4 T 26/2010, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 11 To 138/2011, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 719 - 722), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolání obviněný poukázal v prvé řadě na svou nevinu a na neprokázání účasti na projednávaných skutcích. Ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání namítl, že toto nemělo být posouzeno podle nového trestního zákoníku, ale dle dosavadní právní úpravy dle trestního zákona, neboť ta je pro posouzení jeho činnosti, která se měla převážně odehrávat v roce 2009, mírnější. Obviněný dále poukazuje na výpovědi svědků, zejména S. B., L. D., B. V., Z. J., R. Ch., H. T. a A. P., kteří jsou buď pravidelnými či příležitostnými konzumenty drog, kdy poukazuje na to, že výpovědi těchto svědků byly přesto soudy označeny za věrohodné, zatímco výpovědi jím navrhovaných svědků R. P., D. S. a J. Č., byly soudy již předem zpochybněny s odkazem, že se jedná o osoby z drogového prostředí či dokonce z výkonu trestu, aniž by je soudy vůbec vyslechly. To je však dle obviněného dvojí pohled na identický druh svědků, neboť svědkové povoláni obžalobou se také rekrutovali z drogového prostředí a někteří již měli zkušenost s výkonem trestu. Domnívá se proto, že bylo flagrantně porušeno jeho právo na obhajobu.
Obviněný dále namítl, že své úvahy o skutkových závěrech soud prvého stupně nedostatečně odůvodnil, což činí jím vydaný rozsudek nepřezkoumatelným, kdy sám odvolací soud označuje odůvodnění soudu prvního stupně za „stručné“, přesto se s ním však ztotožňuje. Poukázal na údajně nelogické vyhodnocení výpovědí dvou hlavních svědkyň – S. B. a jeho družky L. R., když tutéž okolnost (citový vztah svědkyně k obviněnému) hodnotil soud u každé z těchto svědkyň odlišně.
Ohledně skutku uvedeného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by to byl pouze on, kdo měl přístup k e-mailu svědkyně S. B., ze kterého byla odeslána objednávka léčiv. Opětovně poukázal na osobu svědkyně jako pravidelné a dlouhodobé konzumentky drog, jejíž paměť nemůže být zcela spolehlivá, s tím, že soud měl v rámci posouzení tohoto skutku aplikovat zásadu in dubio pro reo. Obviněný dále namítá též procesní pochybení při dokazování, když soud vycházel z výpovědi svědkyně H. T. učiněné dne 9. 11. 2010, třebaže tato nebyla vyslechnuta v přítomnosti obhájce, kdy sice její obhájce byl o výslechu informován, ale stalo se tak pouze den předem, kdy již měl na daný den jiné jednání.
Stejně tak namítá, že soudy porušily jeho právo na obhajobu v případě výpovědi svědka L. D. ze dne 4. 5. 2010, kdy zdůrazňuje, že obsah této výpovědi byl při vyšetřování upraven. Je sice pravdou, že tento výslech se odehrál ještě před výslechem a sdělením jeho obvinění, nicméně soudy dovodily, že se tento výslech netýká jeho případu, a že se jím nemusí zabývat, přestože však ve věci L. D., která navíc časově předcházela věci obviněného, figurovali stejní vyšetřovatelé i soudci, tedy osoby, které byly o obou trestních věcech dobře informovány. Přestože soudy bez jakéhokoliv vysvětlení sdělily, že se tímto výslechem zabývat nebudou, tento se přesto objevil při seznámení s výsledky vyšetřování v tomto řízení, ale byl již „upravený“ a klíčová věta, v rámci níž L. D. sdělil, že si není vědom skutečnosti, že by obviněný vyráběl či prodával drogy, se vůbec neobjevila. Obviněný v této souvislosti podal i stížnost na postup vyšetřovatele u Inspekce Policie ČR, ale ani tento státní orgán věc nevyšetřil a věc zaslal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k rukám senátu 52 T, který tuto žádost ignoroval. Nedostatky shledává obviněný i v provádění výslechů svědka Z. J. v přípravném řízení ve dnech 10. 1. 2010 a 8. 11. 2010, o nichž byl obhájce informován toliko dva dny předem, a nemohl se tak z důvodů již nařízených jednání těchto výslechů účastnit. Obviněný poukázal i na skutečnost, že soudy nehodnotily obsah výpovědi svědka A. P., kterého z počátku označily za hlavního odběratele omamných látek.
Vzhledem k těmto námitkám považuje přípravné řízení za stižené závažnými vadami, přičemž pro tyto vady měly soudy vycházet z výpovědí svědků v řízení před soudem a zároveň byl nesprávně aplikován trestní zákoník. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „napadený rozsudek ve znění odvolacího rozsudku v celém rozsahu“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze považovat toliko námitku, že jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, třebaže se trestná činnost měla „převážně“ odehrát za účinnosti předchozí právní úpravy. Tuto námitku však shledal neopodstatněnou, neboť rozhodujícím momentem pro určení trestně právní normy, která na jednání dopadá, je až okamžik ukončení jednání obviněného. Na celé jednání obviněného pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku je tak třeba aplikovat novější právní úpravu, třebaže není pro obviněného příznivější, neboť za účinnosti této právní úpravy došlo k trestněprávně relevantnímu jednání, které bylo časově ukončeno za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Rozhodujícím kritériem je zde toliko posouzení jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu, jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Tomuto vymezení pak právní posouzení jednání obviněného zjevně odpovídá, když jednání spočívající v dovozu prekurzoru určeného k výrobě metamfetaminu z efedrinu je zjevně dílčí složkou jednání obviněného spočívající právě ve výrobě a distribuci této psychotropní látky.
Mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu však dle státního zástupce stojí námitky, kterými se obviněný pokouší dosáhnout revize skutkových zjištění, která ve věci soudy učinily, kdy současně uvedl, že přestože lze odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně označit za relativně stručné, lze toto odůvodnění považovat za logické a odpovídající požadavkům uvedeným v §125 tr. ř. Stejně tak neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. opominutých důkazů, jelikož oba soudy řádně odůvodnily, proč důkazním návrhům obviněného nevyhověly, přičemž logice jejich odůvodněného nelze ničeho vytknout. K námitce ohledně nezákonností některých ve věci provedených důkazů obecně uvedl, že tyto mohou obviněným uplatněný dovolací důvod naplnit, pokud by dokazování bylo zatíženo těžkou vadou v intenzitě zasahující do práva obviněného na spravedlivý proces. Takovou vadou však dle názoru státního zástupce dokazování ve věci stiženo není. Ze samotného textu dovolání je patrné, že obhájce byl o konání výslechu svědků T. a J. řádně vyrozuměn a podmínka procesní použitelnosti tohoto důkazu tak byla splněna. Stejně tak nemůže obstát ani námitka ohledně údajné manipulace protokolem o výpovědi L. D., kdy státní zástupce označil postup soudu, který protokol o výpovědi tohoto svědka, učiněnou v procesním postavení obviněného v jiné trestní věci nepoužil, za správný. Za vadu pak nelze považovat ani tvrzené opomenutí výpovědi svědka A. P., když soud prvého stupně její obsah cituje, tato však z hlediska věcného větší význam pro posouzení viny zjevně nemá.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 11 To 138/20111, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, (především celé řady výpovědí, zejména pak svědků S. B., L. D., B. V., Z. J., R. Ch., H. T. a A. P., jejichž věrohodnost zpochybnil; dále sem spadá námitka, v rámci níž napadá hodnocení výpovědí svědkyň S. B. a L. R., a také námitky neprovedení jím navrhovaných důkazů – výslechů R. P., D. S. a J. Č.), kdy současně u některých důkazů zpochybňuje jejich použitelnost, resp. zákonnost (zejména výpověď svědkyně H. T. a výpověď svědka Z. J., a to z důvodu nepřítomnosti jeho obhájce u těchto výslechů; námitka týkající se výpovědi svědka L. D., resp. „upravení“ jeho výpovědi ze dne 4. 5. 2010, kdy zdůraznil, že ve věci L. D. vystupoval stejný vyšetřovatel, soudily jej stejné senáty u soudu nalézacího i odvolacího), kdy současně poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (obecná námitka, že se mu vytýkaného jednání nedopustil, nedostatečná zjištění stran jeho vztahu se svědkyněmi S. B. a L. R., dále pak skutečnosti, kdo mohl odeslat objednávku léků z e-mailové adresy S. B., resp. kdo všechno mohl mít k heslu její e-mailové schránky přístup), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedenými důkazy nebyla prokázána jeho účast na projednávaných skutcích, kdy soudy kategorizují svědky a dělí je na svědky obhajoby a svědky obžaloby, kdy svědci obhajoby jsou předem označeni za nespolehlivé, a závěry soudů postrádají formální logiku) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný namítl, že se od počátku řízení cítí nevinen).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky obviněného stran výpovědí jednotlivých svědků či odlišného posouzení citové závislosti svědkyň S. B. a L. R. k odvolateli). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod námitky procesního charakteru nutno podřadit i ty, v rámci nichž obviněný namítl nedodržení přítomnosti jeho obhájce u výslechu svědků H. T. a Z. J., či použitelnosti výpovědi svědka L. D., resp. námitku údajné manipulace s protokolem z této výpovědi. Pod procesní námitky pak nutno zahrnout i námitky, v rámci nichž obviněný poukazoval na porušení zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo, nebo poukazoval na skutečnost, že soud nijak nereagoval na jím podanou stížnost na postup vyšetřovatele. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutelných důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k navrženým důkazům vyslovil v rámci odůvodnění na str. 11 a 12 odůvodnění rozhodnutí, kdy uvedl, že „ obžalovaný dále navrhl výslech řady svědků, …, z těchto svědků byl vyslechnut P. R., který u soudu vypověděl, …, ostatní obžalovaným navržené svědky se soudu nepodařilo dohledat “. Odvolací soud pak uvedl, že „ s ohledem na výsledky provedeného dokazování nepovažuje odvolací soud doplnění dokazování ve směru naznačeném obžalovaným za potřebné. Nelze přitom nepřihlédnout k osobnímu profilu svědků Č., P. i P. ani ke skutečnosti, že z provedeného dokazování vyplynula zřejmá snaha obžalovaného o ovlivňování svědků “ (str. 22 napadeného rozsudku).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že o námitkách proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku, odvolací soud se jimi řádně zabýval a rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy změnil výrok o vině pro skutek pod bodem 3) a výrok o souhrnném trestu. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, která se stala podkladem napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, které vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (str. 16 až 22 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku, v rámci níž namítl, že jednání kladené mu za vinu mělo být posouzeno podle dřívější právní úpravy, tr. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), účinného do 31. 12. 2009, a nikoli dle právní úpravy novější, tj. zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, neboť převážná část jednání kladená mu za vinu, se odehrála za účinnosti trestního zákona, resp. v roce 2009.
Požadavek na porovnání příznivosti trestních zákonů je formulován v ustanovení §2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku (a stejně tak v §16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.) na úrovni typové, přičemž rozhodující jsou nejen samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby.
Jednání obviněného pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku bylo posouzeno jako pokračující zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračujícím trestným činem rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Tomuto vymezení pak právní posouzení jednání obviněného zjevně odpovídá, když jednání spočívající v dovozu prekurzoru určeného k výrobě metamfetaminu z efedrinu (bod 2 výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně) je zjevně dílčí složkou jednání obviněného spočívající právě ve výrobě a distribuci této psychotropní látky.
Podle ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán ; podle pozdějšího zákona (v tomto případě tr. zákoníku) se posuzuje tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Za dobu spáchání trestného činu se považuje doba jednání, kterým byly naplňovány znaky trestného činu.
U pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu , tedy okamžik, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku , a nikoli doba dokonání trestného činu. Podle souhrnu právních norem účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud však byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem. Přitom nezáleží na tom, zda by případně bylo posouzení podle předchozího zákona pro pachatele příznivější či nikoli. Pokud by však část pokračujícího činu nebyla trestným činem podle dřívějšího souhrnu trestně právních norem, nemohla by být považována ani za součást trestného činu, v němž bylo pokračováno za účinnosti nového souhrnu trestně právních norem, který takové jednání kvalifikoval již jako trestný čin. Jednání spáchané před účinností nového trestního zákona, které podle starých trestních zákonů nebylo trestné, nelze totiž v žádném směru považovat za součást skutkové podstaty trestného činu podle nového zákona (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 11 Tdo 272/2007, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008).
Z uvedeného plyne, že jestliže alespoň jeden dílčí útok pokračování v trestném činu byl spáchán za účinnosti trestního zákoníku, pak se trestný čin v celém rozsahu pokračování pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti trestního zákoníku, a to bez ohledu na skutečnost, zda z hlediska ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku jde o zákon, který je pro pachatele příznivější, či nikoli.
Obviněný se dle skutkových zjištění trestného jednání dopustil v časovém rozmezí od ledna 2009 do července následujícího roku, tj. roku 2010. I přestože část trestné činnosti obviněného spadá do období před 1. 1. 2010, a byla tedy spáchána za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu byly spáchány po 1. 1. 2010, resp. jednání obviněného bylo dokončeno až v červenci 2010, t. j. za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb.
Jelikož i útoky spáchané před účinností tr. zákoníku byly trestné podle dřívějšího souhrnu právních norem (§187 tr. zák.) lze konstatovat, že postup soudů nižších stupňů, které jednání obviněného pod body 1, 2 výroku o vině posoudily podle právní úpravy účinné v době spácháni pokračujícího tr. činu, t.j. dle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, je správný a takovéto námitce obviněného nemohl Nejvyšší soud přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a