ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1099.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1099/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. září 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. H., nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 59/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 53/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 3 T 53/2011, byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 16. 5. 2010 v době od 17.00 hodin do 17.15 hodin v P. – Z., v ulici B. S., vyhrožoval poškozené M. D., nar., za to, že jej udala na policii ve věci poškozeného L. U., nar., a to tím, že jí podpálí dům v P. – Z., v ulici T., že ji zabije, že zabije její opatrovnici J. B., nar., že zabije V. Ch., nar. zaměstnankyni Úřadu městské části P. – Z., a tyto výhrůžky vyvolaly u poškozené M. D. obavy o její život, z místa utekla a z jednání obžalovaného byla velmi rozrušena “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §85 odst. 1 tr. zákoníku a s §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků, kdy byl současně nad obviněným vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 3 T 53/2011, podal obviněný T. H. odvolání proti výroku o vině i trestu, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 59/2012 , tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 172 - 176) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v řízení předcházejícím opravnému prostředku byl tento důvod dán.
Obviněný v rámci dovolání namítl porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, ve spojení s právem na obhajobu, a to z toho důvodu, že nebyla vyslechnuta poškozená. Výslech osoby poškozené při hlavním líčení je jedním z nejvýznamnějších důkazů v trestním řízení, kdy osoba poškozená je právě tou, která může celou věc objasnit a uvést důvody, které ji vedly k podání trestního oznámení. Toto však v řízení učiněno nebylo. Je přesvědčen, že tím, že nedošlo k přímému výslechu poškozené v průběhu hlavního líčení, došlo k zásahu do samé podstaty možnosti zjistit objektivně reálný skutkový děj, čímž došlo zároveň k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Současně shledává nedostatečným odůvodnění rozhodnutí soudu toliko přečíst protokol o výslechu poškozené podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. s odkazem na její psychické zdraví, resp. mentální retardaci. Z obsahu znaleckého posudku PhDr. Josefa Pavláta nevyplynulo, že by snad poškozená nebyla schopna vypovídat před soudem. Tuto skutečnost pak dále potvrdil znalecký posudek vypracovaný za účelem posouzení způsobilosti poškozené k právním úkonům, založený na č. l. 37 až 41. Obviněný poznamenal, že od doby vypracování tohoto znaleckého posudku došlo u poškozené k zřetelnému zlepšení jejího zdravotního stavu, kdy poškozená je nyní schopna pravidelně docházet do zaměstnání. Této skutečnosti si byly soudy v době rozhodování vědomy. Pokud odvolací soud odmítl poškozenou vyslechnout bezprostředně při soudním jednání, měl připustit alespoň přešetření jejího psychického stavu tak, aby byla jednoznačně konstatována nebo vyvrácena její způsobilost vypovídat při soudním jednání. Odvolací soud se dopustil nepřípustné paušalizace, když ve svém odůvodnění v podstatě tvrdí, že u osob mentálně retardovaných není jejich výslech možný vzhledem ke zřeteli na jejich psychické zdraví a ochranu před možnými stresujícími vlivy v důsledku výslechu při soudním jednání, aniž by však individuálně zkoumal schopnost a ochotu svědka samotného vypovídat před soudem a jeho psychickou způsobilost podstoupit výslech při soudním jednání bez újmy na duševním zdraví.
Obviněný dále namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Uvedl, že dne 16. 5. 2010 se skutečně s poškozenou setkal, neboť tato jej požádala o schůzku, aby se následně na smluvené místo nedostavila, a když se s ní nakonec dne 16. 5. 2010 setkal, pohádal se s ní a řekl jí, že „je na zabití“. Zcela jistě se tak jednalo o běžnou hádku, kterážto nebyla takové společenské škodlivosti, aby musela být kriminalizována.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 59/2012, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 3 T 53/2011, zrušil.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 9. 8. 2012. Dne 23. 8. 2012 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 22. 8. 2012, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat a současně vyjádřilo souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. (č. l. 185).
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 To 59/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru klinické psychologie na poškozenou M. D. znalce PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D., a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o duševním stavu poškozené M. D. vypracovaný MUDr. Hanou Drástovou; a dále výpovědi poškozené M. D.) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (týkající se okolností celého incidentu, který byl dle obviněného toliko „běžnou hádkou), kdy současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že poškozenou M. D. zná již několik desítek let, je s ní v přátelském stavu, a tato jej požádala o schůzku na den 16. 5. 2010, na smluvené místo se však nedostavila, a on tak zbytečně cestoval z centra P. na Z., a když se s ní nakonec setkal, pohádal se s ní a řekl jí, že „je na zabití“, tedy nepopírá, že dne 16. 5. 2010 opravdu došlo k hádce mezi ním a poškozenou, ale jednalo se toliko o zcela běžnou hádku mezi přáteli).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný T. H. uplatnil, však znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak odvolacímu soudu nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud neshledal, že by se snad v projednávané věci jednalo o případ tzv. opomenutelných důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu - výslechu poškozené M. D. u hlavního líčení. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování, a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k návrhu na doplnění dokazování v rámci odůvodnění rozsudku vyjádřil zcela dostatečně na str. 4 rozsudku, kdy uvedl, že „ zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování výpisem telefonických hovorů obžalovaného a výslechem poškozené v hlavním líčení “, s tím, že „ výslech poškozené před soudem by dle ošetřující psychiatričky vedl ke zhoršení jejího zdravotního stavu, což provedení navrženého důkazu znemožňuje “,…, „ přičemž schopnost zúčastnit se hlavního líčení je třeba posuzovat dle aktuálního zdravotního stavu poškozené, navíc je zřejmé, že tato schopnost je závislá též na charakteru řízení a povaze záležitostí, jež v něm mají být probírány; projednávaná událost byla přitom pro poškozenou velice stresující “. Nalézací soud se v rámci odůvodnění rozsudku rovněž vyjádřil v tom smyslu, že si je vědom, že čtení protokolu o výslechu svědkyně, jehož se obviněný ani jeho obhájce nemohli zúčastnit (a svědkyni tak klást otázky), představuje výrazné omezení práva na obhajobu, současně však uvedl, že takováto skutečnost sama o sobě neznamená nepoužitelnost takovéhoto důkazu.
Dle ustálené judikatury platí, že neměl-li obviněný ani jeho právní zástupce možnost v průběhu trestního řízení klást svědkovi otázky, nemůže být obviněný uznán vinným výlučně (či v převážné míře) na základě takto pořízené výpovědi. V projednávané věci však vedle výpovědi poškozené M. D., která byla čtena v hlavním líčení, soud vycházel i z dalších důkazních prostředků, zejména pak z výpovědi přímé svědkyně K. R., zcela náhodné svědkyně bez jakýchkoli osobních vazeb na poškozenou, a tedy na věci zcela nezúčastněné, a dále svědkyň J. B., opatrovnice poškozené, a další zaměstnankyni Úřadu městské části P. – Z. V. Ch., kterým se poškozená po incidentu svěřila. Nelze opomenout ani závěry znaleckého posudku. Odvolací soud postup soudu prvního stupně ve vztahu k možnému výslechu poškozené u hlavního líčení shledal správným, kdy zdůraznil, že nalézací soud neopomněl ani základní zásady trestního řízení, ani vyšší principy ústavního práva (str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).
Pod procesní námitky je třeba též podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) s tím, že jeho jednání nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby bylo jeho jednání kriminalizováno.
Zde je namístě připomenout, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné, a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva). Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný výše uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Současně nevznesl ani žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by mohla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a