ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1122.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1122/2012 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 5 To 114/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 300/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 101 T 300/2011, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 11. 9. 2011 kolem 11.00 hodin v H. - M, okres K., po ulici K. N. bez vážného důvodu řídil osobní automobil tovární značky Škoda Felicia, s vědomím, že mu rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově č. j. 101 T 186/2010-44 ze dne 11. 11. 2010, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2011, byl mimo jiné uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků a 6 měsíců “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 2 (dva) roky.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 101 T 300/2011, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroků o vině a trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 5 To 114/2012 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání obviněného zrušil v napadeném rozsudku celý výrok o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný odsuzuje podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, odst. 3 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 (stodvaceti) hodin. Současně byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 116 - 120), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného, v důsledku čehož bylo rozhodnuto o vině a trestu, a to jak v rámci soudu prvního stupně, tak i v rámci soudu odvolacího.
V rámci dovolání obviněný uvedl, že od počátku trestního řízení namítal, že předmětné vozidlo nikdy neřídil, kdy si byl zcela vědom svého trestu zákazu činnosti. Namítl, že soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů zcela nesprávně zhodnotil zjištěné skutečnosti, kdy nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu. Zejména poukazuje na výpověď svědkyně E. J., kterážto stojí osamoceně a na jejímž základě soudy dospěly k závěru o jeho vině, a to i přesto, že proti této zcela osamocené a nevěrohodné výpovědi svědkyně stojí úřední záznam založený na listu 2 spisu, v němž je jednoznačně uvedeno, že v den kdy svědkyně E. J. přišla na oddělení Policie ČR nahlásit událost odcizení vozidla, jednoznačně uvedla, že vozidlo řídil pan Ž. a nikoliv on, přičemž v rámci hlavního líčení tato svědkyně uvedla, že se zřejmě jedná o omyl v úředním záznamu. Toto však je rozporováno výpovědí policisty E. W., který tento úřední záznam vyhotovil. Stejně tak svědek M. G. uvedl ve své výpovědi v rámci hlavního líčení, že od něho zakoupil předmětné vozidlo, přičemž s vozidlem přijel někdo jiný. Proti osamocené výpovědi svědkyně E. J. stojí i výpověď svědka B. Ž., který rovněž v rámci trestního řízení uvedl, že obviněný předmětné vozidlo v uvedený den neřídil, kdy nalézací soud tuto výpověď zcela opomněl, resp. se pouze omezil na konstatování, že je nevěrohodná z důvodu toho, že se chce svědek vyvinit z toho, že s obviněným podvedli svědkyni E. J. Obviněný uvedl, že takovéto konstatování je zcela v rozporu se zákonem a především v rozporu se zásadou hodnocení důkazů, kdy jej spolu se svědkem B. Ž. bez dalšího nalézací soud obvinil, že podvedli svědkyni, aniž by o takovém jednání bylo vedeno jakékoliv řízení. Je proto přesvědčen, že v tomto smyslu soud prvního stupně i soud odvolací zcela jednoznačně porušily zásadu presumpce neviny. Dále namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k verzi události jím líčené, přičemž toto tvrzení bylo podpořeno několika svědky v dané věci. V této souvislosti odsouzený namítl, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu, lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, což se v projednávané věci nestalo a v jeho případě tak nebyl ze strany soudu prvního stupně ani soudu druhého stupně dodržen zákonný princip práva na spravedlivý proces, kdy takový princip odpovídá povinnosti obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Dle obviněného je zcela zřejmé, že se nedopustil vytýkaného jednání a ani provedené dokazování takové jednání bez jakýchkoliv pochybností neprokazuje. Je tak zcela nepochybné, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Zásada presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to v posledku obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že se snad dopustil vytýkaného jednání uvedeného v obžalobě. Obviněný vedle judikatury Ústavního soudu a relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod zároveň odkázal na princip presumpce neviny zakotvený v ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., z něhož vyvěrá povinnost státu obviněnému jeho vinu prokázat a v opačném případě aplikovat institut in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 101 T 300/2011, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 5 To 114/2012, zrušil podle §265k tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265m tr. ř. rozhodl ve věci sám tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně aby zrušil napadená rozhodnutí v celém rozsahu a ve smyslu ustanovení §265 1 tr. ř. věc vrátil příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolací námitky obviněného neodpovídají obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, kdy obviněný zpochybňuje základní skutkový závěr v tom ohledu, že to byl právě on, kdo uvedeného dne řídil osobní motorové vozidlo.
Státní zástupce má za to, že skutkový stav byl ve věci zjištěn soudy obou stupňů v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy pak soudy hodnotily ve všech vzájemných souvislostech a logicky nerozporně, jak jim ukládá §2 odst. 6 tr. ř. Přitom státní zástupce zdůrazňuje, že právě vyhodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků věnovaly soudy obou stupňů velmi pečlivou pozornost. Zejména odvolací soud, konfrontován s námitkami obviněného zcela obdobného obsahu, jaké uplatnil v podaném dovolání, provedl vyčerpávající logickou analýzu provedených důkazů. Přesvědčivě tak dovodil, na základě jakých skutečností se jako přesvědčivější a věrohodnější jeví výpověď právě svědkyně J., oproti vzájemně nesouladným výpovědím obviněného a dalších slyšených svědků. Uvedl, že výpověď svědka W. verzi svědkyně J. rozhodně nevyvrací. Z obsahu této výpovědi totiž vyplývá, že si svědek W. na konkrétní okolnosti výpovědi svědkyně J. již nevzpomíná a vypovídal tak v podstatě obecně k postupu v obdobných věcech. Krajský soud pak k této otázce rovněž přesvědčivě rozvedl, na základě jakých okolností mohlo dojít k nedorozumění na straně svědka W., resp. ke zkreslení vyjádření svědkyně J. Pokud obviněný namítá, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, toto tvrzení nijak argumentačně nedoložil. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze právo na spravedlivý proces zaměňovat s právem na „úspěch ve věci“. Jestliže soudy obou stupňů provedly úplné dokazování a provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů bez jakýchkoli projevů libovůle, nelze takovému postupu vytýkat porušení práva na spravedlivý proces. Současně státní zástupce neshledal, že by projednávaná věc vykazovala takové deficity, které by zakládaly tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, tj. deficity způsobilé zasáhnout do podstaty práva na spravedlivý proces. Dle státního zástupce tak obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 5 To 114/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď svědkyně E. J., kterou označil za osamoceně stojící a v rozporu s dalšími výpověďmi svědků, dále výpovědi svědků R. J., M. G. a E. W., příslušníka policie, dále úřední záznam založený na č. l. 2 spisu; námitka, že soud opomněl hodnotit a v rámci hodnocení důkazů se nevypořádal s výpovědí svědka B. Ž.), a vadná skutková zjištění (námitka týkající se zjištění, kdo řídil předmětné vozidlo, kdy obviněný tvrdí, že toto neřídil), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. námitka, že trestná činnost mu připisovaná nebyla bezpečně prokázána, neboť soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že předmětné vozidlo nikdy neřídil, neboť si byl zcela vědom svého trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, kdy svědkyně E. J. přišla ohlásit odcizení vozidla s tím, že toto řídil B. Ž., který sám potvrdil, že obviněný uvedené vozidlo předmětného dne neřídil, a dané bylo potvrzeno i výpovědí svědka, policisty vyhotovujícího úřední záznam založený na č. l. 2 spisu, E. W.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Takovéto námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak odvolacímu soudu nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní ustanovení spadá i námitka údajného nedodržení zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Je třeba zdůraznit, že obviněný v podstatě totožné námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku (č. l. 85 až 88 spisu) a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal (str. 4 až 6 napadeného rozsudku), kdy odvolací soud rozvedl na podkladě odvolacích námitek obviněného závěry nalézacího soudu.
Je namístě připomenout, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jehož porušení obviněný namítá, může dovolací soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci se však Nejvyšší soud k takovému závěru zcela jistě přiklonit nemůže, neboť existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Odvolací soud uvedl, že „ skutková zjištění soudu I. stupně jsou správná a úplná, mají oporu v provedených důkazech, které okresní soud jednotlivě i ve vzájemné souvislosti správně vyhodnotil “. Soudy obou stupňů se zabývaly věrohodností výpovědi svědkyně E. J., stejně jako dalších svědeckých výpovědí, zejména pak svědka E. W., který pořizoval úřední záznam založený na č. l. 2 spisu, na jehož obsah obviněný opakovaně odkazuje. Nalézací i odvolací soud se v této souvislosti pečlivě zaobíraly skutečností, že obsah tohoto úředního záznamu neodpovídal zcela tomu, co svědkyně E. J. uvedla ve své výpovědi u hlavního líčení, kdy vyhodnotily charakter těchto nesrovnalostí i možných příčin jejich vzniku (str. 3 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 6 napadeného rozsudku). Není pravdou, že by snad nalézací soud opomněl výpověď svědka B. Ž., neboť v rámci hodnocení této výpovědi dospěl k závěru, že tato je nevěrohodná, kterýžto závěr sdílel i odvolací soud. Vedle svědeckých výpovědí soudy hodnotily i listinné důkazy, a to zejména fotokopii kupní smlouvy, fotodokumentaci a protokol o vrácení věci.
Přestože je odůvodnění nalézacího soudu poněkud strohé, splňuje podmínky ustanovení §125 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal ani porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nalézací soud rozebral důkazní situaci a hodnotící úvahy k jím použitým důkazům v rámci odůvodnění rozsudku. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak se vypořádal s výpověďmi jednotlivých svědků. Krajský soud v Ostravě následně rozsudek nalézacího soudu přezkoumal a v rámci odůvodnění uvedl, že se „ ztotožnil s postupem okresního soudu při hodnocení provedených důkazů, a to i pokud dospěl k závěru, že rozhodnutí o vině obžalovaného lze v daném případě opřít o výše zmíněnou usvědčující výpověď svědkyně E. J. “ (str. 6 napadeného rozsudku). Krajský soud v Ostravě napadený rozsudek nalézacího soudu následně zrušil toliko ve výroku o trestu, nikoli tedy na podkladě podaného odvolání, resp. námitek tam uplatněných obviněným, které směřovaly zejména do výroku o vině.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a