ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1202.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1202/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněného J. S. , nar., podanému proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 4 To 347/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 20 T 151/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 4 To 347/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Českých Budějovicích
p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu z n o v u p r o j e d n a l
a r o z h o d l .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 20 T 151/2010, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (zák. č. 140/1691 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákona“).
Podle skutkových zjištění okresního soudu se tohoto trestného činu dopustil tím, že:
„na základě smlouvy o dílo ze dne 31. 3. 2006 uzavřené mezi obžalovaným jako zhotovitelem a manžely J. H., nar., a L. H., nar., oba bytem H…, P., jako objednateli, na výstavbu garáže a podkrovní místnosti jejich rodinného domku N. K. čp., okres P. – v., s termínem dokončení 15. 8. 2006, přijal v době od 31. 3. 2006 do 29. 5. 2006 na zhotovení díla částku celkem 322.719,- Kč, z těchto přijatých finančních prostředků na zhotovení stavby použil částku 173.036,- Kč, a zbylé finanční prostředky v částce 136.964,- Kč neprostavěl, poškozeným manželům H. přes urgence nevrátil, a použil nezjištěným způsobem, a tímto jednáním způsobil manželům J. H., nar., a L. H., nar., toho času bytem H., K., škodu ve výši 136.964,- Kč.“
Za to mu byl uložen podle §248 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným manželům J. H. a L. H. způsobenou škodu ve výši 120.000,- Kč.
Stejným rozsudkem bylo podle §226 písm. a) tr. řádu současně rozhodnuto o zproštění obviněného pro další skutek, v němž byl podanou obžalobou spatřován přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, dále jen „tr. zákoník“).
Proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 4 To 347/2012, napadený rozsudek zrušil v jeho odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak sám rozhodl tak, že obviněného J. S. opět uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, avšak změnil popis skutku tak, že obviněný:
„ačkoli se v přesně nezjištěné době v průběhu měsíců března až května 2006 v pozici zhotovitele díla ústně domluvil s jeho objednateli - poškozenými manžely J., nar., a L., nar., H. - že ti mu na jím určený bankovní účet č. nechají s. s. W. – s. s., a.s., zaslat jimi čerpaný úvěr č. ve výši 120.000,-Kč, a zavázal se takto do své dispozice získané peníze poškozeným obratem vrátit, tak poté, co mu na zmíněný účet byla uvedená částka dne 30. 5. 2006 připsána, ji do současnosti nevrátil a poškozeným způsobil škodu ve výši 120.000,- Kč.“
Za to mu byl krajským soudem uložen podle §248 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému opět uložena povinnost nahradit škodu poškozeným manželům J. a L. H. ve výši 120.000,- Kč.
II.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu dovolání obviněný zdůrazňuje, že setrvává na své obhajobě, podle které finanční prostředky svěřené mu manželi H. skutečně prostavěl. Dále namítá, že odvolací soud ve výroku svého rozsudku natolik změnil skutkovou větu, že tím porušil zásadu totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu. Podle názoru dovolatele popis skutku ve výroku rozsudku odvolacího soudu se zásadně liší od jeho popisu v obžalobě, resp. v rozsudku soudu prvního stupně a navíc nemá oporu v provedeném dokazování. Domnívá se, že skutková věta z rozsudku odvolacího soudu nesvědčí o jeho trestné činnosti, ale spíše o nekalém jednání manželů H. vůči s. s. W. , na které se měl podílet, což však jednoznačně odmítá.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného písemně vyjádřil v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. řádu. V úvodu svého vyjádření uvádí, že námitka nedodržení zásady totožnosti skutku je zásadou procesní, která pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadá. I tak má ovšem za to, že jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je v základních rysech shodné s jednáním vymezeným v obžalobě a v rozsudku nalézacího soudu, neboť vždy šlo ze strany dovolatele o nedovolené nakládání s finančními prostředky předanými mu manžely H., byť důvody svěření peněz a některé další průvodní okolnosti byly vymezeny rozdílné. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se pak podle nejvyššího státního zástupce dovolacího řízení nacházejí námitky, že skutková věta není důkazně podložena.
Za právní námitku, byť okrajově a nepříliš precizně formulovanou, spadající pod uplatněný dovolací důvod považuje nejvyšší státní zástupce tu, podle které popis skutku nasvědčuje spíše nekalému jednání manželů H. vůči stavební spořitelně spáchanému za pomoci dovolatele. Podle názoru nejvyššího státního zástupce skutková věta napadeného rozhodnutí při jejím izolovaném posouzení skutečně nese některé formální znaky účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu. Jednání manželů H. ale přinejmenším nenaplňuje materiální znak trestného činu úvěrového podvodu, když podle zjištění soudů jmenovaní v zájmu urychlení stavebních prací stavbu před uvolněním úvěru financovali z vlastních zdrojů a částka 120.000,- Kč měla být použita k financování dalších etap stavby. Domnívá se proto, že s ohledem na zásadu akcesority účastenství je právní posouzení jednání obviněného S. jako pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250a odst. 2, odst. 3 tr. zákona bez dalšího vyloučeno. To ovšem podle jeho přesvědčení nemění nic na tom, že obviněný si pro vlastní potřebu ponechal částku 120 000,- Kč, která mu byla manželi H. svěřena do krátkodobé dispozice s tím, že jí má obratem vrátit poškozeným. Toto jednání bylo podle něj soudem správně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné , bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání J. S. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod pro odmítnutí podaného dovolání, a tak v souladu s ust. §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení, které mu předcházelo. Dospěl přitom k následujícím závěrům:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo měl být posouzen jako jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Námitka týkající se porušení zásady totožnosti skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se skutkem, pro který byla podána obžaloba a předtím zahájeno trestní stíhání, nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jde o otázku aplikace trestního řádu, tj. tvrzené porušení procesního práva (§2 odst. 8 tr. řádu, §220 odst. 1 tr. řádu), zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívá v porušení práva hmotného, tj. trestního zákona, resp. trestního zákoníku. Nicméně Nejvyšší soud pod vlivem judikatury Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 55/04) opakovaně připustil, že tento přístup neplatí bezvýhradně, a to v případě, že vytýkané procesní vady by měly za následek porušení základních práv a svobod v podobě porušení zásady spravedlivého procesu (fair trial). V posuzovaném případě vzhledem k významu obžalovací zásady jako jedné ze základních zásad trestního řízení a jako jednoho ze základních rysů spravedlivého procesu Nejvyšší soud považoval za nezbytné ověřit, zda tato zásada nebyla porušena a zda v poměru mezi rozsudkem a obžalobou byla zachována totožnost skutku.
Nejvyšší soud přitom konstatoval, že podle §220 odst. 1 tr. řádu může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Pojem skutku ovšem není definován přímo v textu trestního zákoníku, ani v textu trestního řádu. V souladu s definicí vytvořenou naukou považuje soudní praxe za skutek určitou událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může (ale nemusí) mít znaky jednoho nebo více trestných činů. Pro zachování shora uvedené zásady je podstatné vymezení skutku v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání, v rozsudku atd.). Podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obviněného) a jeho následkem . Popis skutku se v jednotlivých aktech v průběhu řízení může v závislosti na vývoji dokazování částečně měnit, bude zpravidla upřesňován, někdy ku prospěchu, jindy k tíži obviněného. Pro zachování totožnosti skutku přitom postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 6/1962 a 19/1964 Sb. rozh. trest.). Závěr o tom, do jaké míry je soud oprávněn odchýlit se od obžaloby, aby byla ještě zachována totožnost skutku, záleží na zhodnocení charakteru, významu a rozsahu odchylek. Soud tedy nesmí zahrnout do rozhodnutí takové okolnosti, které už tvoří jiný skutek, na druhé straně je však povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a promítnout do něj výsledky hlavního líčení (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 9/1972 a 41/1972 Sb. rozh. trest.). Totožnost skutku bude zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) v případě úplné shody jednání při rozdílném následku, dále v případě úplné shody následku při rozdílném jednání, ale i v případě jen částečné shody jednání nebo následku, musí ovšem jít o shodu v podstatných okolnostech, které jsou relevantní pro právní kvalifikaci činu. Zachování totožnosti skutku nebrání změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání zůstala nedotčena.
Porovnáním popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 7. 2010 (viz č. l. 15 spisu), v obžalobě pod bodem 2 (č. l. 434), ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích (č. l. 607) a v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (č. l. 625-626) lze dospět k závěru, že přes provedené změny (zejména ve výroku rozsudku odvolacího soudu) byla totožnost skutku ve smyslu shora uvedených zásad zachována. Změnil se sice popis jednání i popis následku, avšak podstatné skutečnosti relevantní pro právní posouzení skutku zůstaly zachovány. Stále šlo o škodu na finančních prostředcích patřících manželům H., které se dostaly do dispozice obviněného v souvislosti s přestavbou jejich rodinného domu, kterou měl obviněný podle smlouvy provádět. Součástí ústní dohody mezi stranami smlouvy bylo i ujednání o způsobu financování stavby, kterou podle zjištění soudů obviněný nedodržel. Popis jednání obviněného se sice změnil poměrně významně, nicméně jeho podstata zůstala stejná. Rozdíl v popisu skutku ve výroku rozsudku odvolacího soudu oproti předchozím zmíněným rozhodnutím obsahujícím popis skutku spočíval v tom, že ke zpronevěření prostředků poškozených, jež se dostaly do dispozice obviněného v souvislosti s přestavbou jejich rodinného domu, došlo nikoli „neprostavěním“ části svěřených finančních prostředků, jak bylo uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a ve výroku rozsudku okresního soudu, nýbrž nevrácením části těchto peněžních prostředků, ač tak mělo být s poškozenými v rámci dohodnutého způsobu placení ujednáno.
Je třeba dodat, že zásada totožnosti skutku není jen formálním požadavkem, ale má především eliminovat porušování práva obviněného na obhajobu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 356/01, sp. zn. I. ÚS 113/02, resp. sp. zn. II. ÚS 445/06). Tato zásada totiž umožňuje obviněnému, aby svou obhajobu adekvátně přizpůsobil změněným skutkovým zjištěním. V posuzovaném případě však okolnosti relevantní pro nový popis skutku, tj. způsob použití finančních prostředků pocházejících ze stavebního spoření poškozených u s. s. W. v částce 120.000,-Kč, které se do dispozice obviněného dostaly v souvislosti s jím realizovanou přístavbou rodinného domu, i fakt, že po dohodě s poškozenými neměly být tyto peněžní prostředky vzápětí užity obviněným na náklady přestavby, ale vráceny poškozeným, byly předmětem dokazování jak v přípravném řízení, tak před oběma soudy. To, jak se svěřenými prostředky obviněný naložil, jak s nimi byl oprávněn disponovat po dohodě s poškozenými a jak tuto dohodu respektoval, bylo součástí původního obvinění, a tudíž i provedeného dokazování. Obviněný se k tomu také vyjádřil (viz protokol o hlavním líčení č. l. 505 a 505 p. v.) a vypověděli k tomu v přítomnosti obviněného také oba poškození (viz protokol o hlavním líčení č. l. 506 - 507). Odvolací soud pak zaměřil doplnění dokazování, které provedl v průběhu veřejného zasedání o odvolání, výhradně k této otázce (viz doplňující výpověď obviněného v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem na č. l. 619 a výpověď poškozeného J. H. na č. l. 619). V tomto ohledu tedy podle závěrů Nejvyššího soudu k porušení zákona nedošlo.
Jako částečně opodstatněnou shledal ale Nejvyšší soud výhradu dovolatele zpochybňující, zda skutek popsaný ve výroku odvolacího soudu je trestným činem. Pokud jde o tvrzení, že popis skutku popisuje spíše trestný čin spáchaný poškozenými, sdílí Nejvyšší soud plně právní názor obsažený ve vyjádření nejvyššího státního zástupce. Jakkoli popis skutku vzbuzuje dojem, že by se ze strany poškozených manželů H. mohlo jednat o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zákona (resp. jeho pokus podle §8 odst. 1 tr. zákona), skutková zjištění učiněná soudy takovou možnost vylučují. Podmínkou trestní odpovědnosti podle cit ust. totiž je, že pachatel bez souhlasu věřitele použije poskytnutý úvěr na jiný než určený účel. To podle zjištění soudů manželé H. v úmyslu neměli, když poskytnutý úvěr měl sloužit k úhradě nákladů dalších etap stavby jejich rodinného domku, kterou ovšem předtím zálohovali z vlastních zdrojů. I když by bylo možno uvažovat o naplnění formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem zjevně absentoval znak materiální (§3 odst. 2 tr. zákona).
Nejvyšší soud považuje za podstatné, že trestný čin měl být (přinejmenším podle aktuálních zjištění krajského soudu) spáchán obviněným J. S. za účinnosti trestního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006, t.j. před jeho novelou zákonem č. 258/2006 Sb. Podle zjištění krajského soudu měla být na účet obviněného připsána dne 30. 5. 2006 částka 120.000,- Kč, kterou se zavázal obratem vrátit, ale do současnosti tak neučinil. Krajský soud přitom činí (ovšem jen v odůvodnění svého rozsudku na str. 5) z provedených důkazů skutkový závěr, že obviněný dne 2. 6. 2006 tyto prostředky z účtu vybral a naložil s nimi neznámým způsobem.
Podle Nejvyššího soudu, aby skutková věta vyjadřovala znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst.1, odst. 2 tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006, musí obsahovat zjištění o výběru peněžních prostředků obviněným z účtu, neboť v důsledku určité nedostatečnosti trestního zákona ve znění do 30. 6. 2006 a v souladu s navazující judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, uveřejněné pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek trestních) nebyly do 30. 6. 2006, tedy do data účinnosti zákona č. 258/2006 Sb., považovány peníze uložené na bankovních účtech a vkladních knížkách za věc. Až do účinnosti citované novely (tj. do dne 1. 7. 2006) tudíž nebylo možné považovat za věc též peněžní prostředky uložené v bezhotovostní podobě na účtu u banky nebo u jiné obdobné finanční instituce. Nedovolená dispozice s takovými prostředky v rozporu s účelem jejich svěření měla být proto při respektování konstantní judikatury posuzována zpravidla jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona. Ovšem v případě výběru alespoň části těchto prostředků v hotovosti by došlo (v souladu s koncepcí, na níž je založen uvedený výklad) k tzv. materializaci svěřených prostředků v hotové peníze, a pak by i v souladu s předchozí úpravou šlo v této části o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zákona, eventuálně jeho pokus, pokud by se obviněný dopustil jednání, které by k výběru v hotovosti bezprostředně směřovalo.
Ostatně fakt výběru uvedených prostředků a jejich použití na jiný než sjednaný účel také lépe vystihuje naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry „ přisvojil si “. K naplnění tohoto znaku by bylo nutné, aby obviněný přinejmenším odmítl je poškozeným k jejich žádosti v rozporu v souladu s předchozí dohodou vydat, když znění „nevrátil je“ připouští i možnost, že se tak stalo z důvodů, které by znaky přisvojení nenaplňovaly.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval shora, skutečnosti, které postrádá výrok rozsudku krajského soudu k vystižení všech znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 2, odst. 3 tr. zákona, jsou ale obsaženy v odůvodnění rozsudku krajského soudu. Při jejich absenci tak nebylo možno považovat aktuální znění skutkové věty rozsudku krajského soudu za konformní se zákonem. Přitom při respektování judikatury Ústavního soudu chybějící skutečnosti charakterizující znak skutkové podstaty trestného činu nelze nahradit poukazem na odůvodnění rozhodnutí (k tomu viz např. odst. 28 nálezu sp. zn. IV. ÚS 434/07, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 47, na str. 167; dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02, resp. IV. ÚS 182/04).
Podle názoru Nejvyššího soudu by výrok měl krajského soudu v zájmu maximální přesvědčivosti odrážet i jeho skutkové závěry v tom směru, zda částka 120.000,- Kč nebyla použita na realizaci stavby rodinného domu poškozených, což by nepochybně mělo význam pro závěr o naplnění znaku způsobení škody, resp. pro úvahy o naplnění materiálního kritéria pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona.
IV.
Nejvyšší soud z důvodu zmíněných shora shledal dovolání obviněného částečně důvodné, a proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 4 To 347/2012. Podle §265k odst. 2 tr. řádu pak musel zrušit i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyššímu soudu za současného stavu dokazování nemá za to, že by bylo nutno doplňovat dokazování, když skutková zjištění učiněná nižšími soudy považuje v zásadě za úplná. Pokud pak obviněný i v rámci dovolacího řízení setrvával na své obhajobě, že veškeré prostředky, které mu byly poškozenými za účelem realizace stavby svěřeny, skutečně na tento účel prostavěl, šlo o námitky skutkové, které předmětem dovolacího řízení při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu být nemohou ( srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 nebo sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nad rámec své přezkumné povinnosti však Nejvyšší soud dodává, že touto obhajobou se jak okresní, tak krajský soud zabývaly, a pokud jí považovaly za vyvrácenou, jeví se i Nejvyššímu soudu tento závěr jako dostatečně přesvědčivý, plně podložený provedenými důkazy (zejména znaleckým posudkem z oboru stavebnictví a ekonomika).
Nejvyšší soud pak podle §265 l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na krajském soudu především bude, aby svá skutková zjištění ohledně způsobu naložení s peněžními prostředky převedenými na účet dcery obviněného s. W. a výběru těchto prostředků z bankovního účtu vtělil i do skutkové věty svého rozhodnutí. Nejvyšší soud podotýká, že taková případná precizace výroku by nebyla porušením zákazu reformace in peius (viz č. 38/2006 Sb. rozh. trest.). Bude přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu rozvedeným v části III. tohoto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr