ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1490.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1490/2012 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání, které podal obviněný Ing. Bc. T. K. , DiS. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 13 To 191/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 71/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Bc. T. K., DiS., odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 14 T 71/2011 , byl obviněný Ing. Bc. T. K., DiS., uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 9. 12. 2009 v době od 22.30 hodin do 23.50 hodin, v prostorách služebny Městské policie R., v ulici, R., na okr. P., se pokoušel dostat do vnitřních prostor tak, že strčil do strážníka T. P. a následně jemu i strážníkovi K. V. nadával a kopal do bezpečnostních mříží a dožadoval se vydání osoby oznamovatele P. R., což strážníci odmítli, proto začal nadávat a vyhrožovat strážníkovi K. V. tím, že ví, kde bydlí a kolik má dětí a pokud mu oznamovatele P. R. nevydá, vyřídí si to s ním i s jeho rodinou “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 14 T 71/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 13 To 191/2012 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 13 To 191/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 173 – 174), u něhož lze dle jeho obsahu dovodit, že obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., aniž by toto ustanovení výslovně uváděl, kdy toliko uvedl, že má zato, že „ obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, neboť skutková zjištění neodpovídají skutečnosti a jsou tedy nesprávná “. V rámci dovolání namítl, že soudy nevzaly v potaz základní nedostatky dosavadního řízení spočívající toliko v tvrzení osob, kterážto jsou však protichůdná a nijak jej neusvědčují ze spáchání trestného činu. Nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, především materiální znak, kterým je nebezpečnost činu pro společnost. Dále obviněný uvedl, že se odvolací soud nedostatečným způsobem vypořádal s jím podaným odvoláním, kdy má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přestupek. Soudy nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a současně odvolací soud odmítl provedení dalších důkazů, a to za situace, kdy ve věci vypovídal jako svědek jiný policista, než ten, který měl v době incidentu službu, což vyplynulo z čestného prohlášení Ing. J. Š. Tím je dle obviněného zpochybněna věrohodnost ostatních svědků. Má také za to, že měl být použit pro něho výhodnější právní předpis. Soudy v rámci řízení porušily základní zásady trestního řízení, a to zásadu „in dubio pro reo“, zásadu materiální pravdy, zásadu vyhledávací a zásadu volného hodnocení důkazů, kdy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. Rozhodovaly tak na základě nedostatečných a tudíž zpochybnitelných skutkových zjištění získaných na podkladě nedostatečné činnosti soudů v oblasti dokazování, kdy jednoznačně pochybily, neboť věci nevěnovaly náležitou pozornost a v podstatě se lze domnívat, že ve věci byl od prvopočátku patrný záměr jej odsoudit, k čemuž nakonec došlo.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 13 To 191/2012, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 1. 11. 2012. Přípisem ze dne 16. 11. 2012, doručený Nejvyššímu soudu dne 19. 11. 2012, Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 13 To 191/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. Bc. T. K., DiS., vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědků, čestné prohlášení Ing. J. Š., námitka neprovedení jím navržených důkazů) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (kdy obecně namítl, že se jednalo o nedostatečná a tudíž zpochybnitelná skutková zjištění), kdy tak prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nelze na nich založit závěr o jeho vině) a nabízel vlastní skutkovou verzi věci (námitka, že se daného jednání v rozsahu mu vytýkaném nedopustil, resp. byl shledán vinným skutkem, jehož se nedopustil a ani se jej dopustit nechtěl).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů (viz námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, které však obviněný nijak blíže nepopisuje), neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Procesní námitkou je také obviněným namítané porušení základních zásad trestního řízení, včetně zásady in dubio pro reo. Význam těchto zásad zcela jistě nelze opomíjet, nicméně námitka obviněným v této souvislosti vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, v rámci nichž namítl, že jednání mu kladené za vinu nedosahuje potřebné intenzity nebezpečnosti činu pro společnost, aby jej bylo možno posoudit jako trestný čin, kdy lze mít nanejvýše za to, že celý skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Dle skutkových zjištění obviněný v prostorách služebny Městské policie R., tedy na místě veřejnosti přístupném, strčil do strážníka T. P., tedy jej fyzicky napadl, a celé jednání spočívající mimo jiné v kopání do bezpečnostních mříží doprovázel slovními nadávkami směřovanými k přítomným osobám, zejména pak strážníkovi K. V., vůči němuž použil výrazy, které by bylo možno označit za výhrůžky, tedy přítomné strážníky napadal též slovně.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Dané ustanovení uvádí, že čin může být posouzen jako trestný, jen je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný . Tato zásada znamená, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou vůbec trestnými činy, i když jinak mají znaky některé skutkové podstaty. Dané hledisko má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoně označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské nebezpečnosti.
Je nesporné, že obviněný se vůči strážníkovi T. P. dopustil fyzického ataku, a to ve své snaze domoci se vydání osoby oznamovatele, a tohoto jednání se dopustil na služebně městské policie, čímž naplnil shora vymezenou skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy námitku obviněného shledal neopodstatněnou.
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§3 odst. 1 tr. zák.). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva).
Obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil v roce 2009, tedy na účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. Ve věci bylo rozhodováno za účinnosti nového právního předpisu, zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“).
Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku shodně stanovuje, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona (v tomto případě tr. zákoníku) se posuzuje tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější .
Při porovnání přísnosti či příznivosti dříve účinné a následně účinné právní úpravy ve smyslu těchto ustanovení je namístě vzít v úvahu právní úpravu jako celek (srov. rozhodnutí publikované pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr.), přičemž však otázku příznivosti je nezbytné řešit individuálně, podle konkrétních okolností případu (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 290/2010). Při posuzování je tedy třeba vycházet ze srovnání všech souborů trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající spácháním trestného činu a končící dnem rozhodnutí ve věci.
Požadavek na porovnání příznivosti trestních zákonů je formulován v ustanovení §2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku (a stejně tak v §16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.) na úrovni typové, přičemž rozhodující jsou nejen samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby. Podmínkou pro použití této výjimky z časové působnosti trestních zákonů ve prospěch retroaktivity pro pachatele příznivějšího trestního zákona je vždy zjištění, že nový trestní zákoník je z hlediska posouzení trestnosti spáchaného činu pro pachatele příznivější než dřívější trestní zákon z roku 1961, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek spáchán, a to jak v rovině rozhodnutí o vině pachatele, tak v rovině ukládání trestů (trestních sankcí). Takový závěr je možno učinit až po celkovém zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu.
V projednávané trestní věci však je právní úprava skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, stejně jako rovina ukládání trestních sankcí, zcela totožná. Obviněný byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, kdy podmínky pro jeho uložení se v předmětných úpravách taktéž neodlišují. Jelikož nový trestní zákoník jako celek není oproti právní úpravě trestního zákona, za jehož účinnosti byl skutek spáchán, pro obviněného příznivější, nebyl pro jeho aplikaci podklad.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. Bc. T. K., DiS., odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a