ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1662.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1662/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 dovolání, které podal obviněný Bc. J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 10 To 366/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 30/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 11 T 30/2011, byl obviněný Bc. J. P. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil dle skutkových zjištění společně se spoluobviněnou P. V., jejíž jednání bylo kvalifikováno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tím, že „ po předchozí dohodě s P. V. podal por. PČR Bc. J. P. dne 28. 4. 2010 v N. správci Fondu kulturních a sociálních potřeb Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje písemnou žádost o příspěvek ve výši 9.980,- Kč na rekreaci v termínu od 19. 8. do 29. 8. 2010 v areálu P. - soukromé ubytování v Č. S., který provozuje P. V., IČO, když místo, termín a cenu rekreace por. PČR Bc. J. P. na formuláři žádosti o příspěvek potvrdila P. V., a to přes to, že oba věděli, že ve skutečnosti por. PČR Bc. J. P. na tuto rekreaci nenastoupí, když následně dne 17. 6. 2010 byl z prostředků Fondu kulturních a sociálních potřeb Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje P. V. vyplacen příspěvek v částce 9.980,- Kč, převzal od ní por. PČR Bc. J. P. peníze v hotovosti v částce odpovídající 80% vyplaceného příspěvku, takto získanou finanční částku si ponechal pro vlastní potřebu, na rekreaci v areálu P. v souladu se svým dřívějším závěrem nenastoupil, a tato nebyla realizována, a postupoval tak vědomě v rozporu čl. 7 Pokynu č. 8 ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje ze dne 1. 1. 2010, čímž způsobil Krajskému ředitelství policie Královéhradeckého kraje škodu ve výši 9.980,- Kč “.
Za to byl obviněný Bc. J. P. odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč, tj. 100 denních dávek po 100,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ nezaplacení peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné P. V..
Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 11 T 30/2011, podal obviněný Bc. J. P. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 10 To 366/2011 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 10 To 366/2011, podal obviněný Bc. J. P. dovolání (č. l. 258 - 259), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu vycházejí z nesprávného právního posouzení skutku.
Obviněný uvedl, že Okresní soud v Náchodě jej rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č. j. 11 T 30/2011-183, zprostil obžaloby a věc zcela správně posoudil po skutkové i právní stránce. Rozsudek byl následně odvolacím soudem zrušen a věc byla Okresnímu soudu v Náchodě vrácena se závazným právním názorem, který je však dle jeho přesvědčení nesprávný a odporující právnímu řádu.
Obviněný namítl, že vyšetřování bylo od samého počátku prováděno pouze jednostranným způsobem a nebyly prováděny žádné úkony orgány činnými v trestním řízení a nebyly zajištěny žádné důkazy, nebyla provedena řádná prohlídka areálu, aby bylo zjištěno, zda se v penzionu P. nacházejí nějaké jeho osobní věci, nebylo prováděno žádné šetření, aby se prokázalo, zda byl ubytován v chatce či v apartmánu. Přestože pro prokázání neviny předkládal po celou dobu důkazy, nikdy k nim nebylo přihlíženo. Jako jediný důkaz, ke kterému musel okresní soud přihlížet a na základě kterého byl odsouzen, byly výpovědi svědků J. a H., policistů, kteří prováděli kontrolu, zda byl v penzionu P. ubytován. Dle tvrzení státního zástupce se přitom nejednalo o policejní vyšetřování, a tedy o úkony dle trestního řádu, ale pouze o kontrolu zaměstnavatele, z čehož dle obviněného vyplývá, že obsah toho, co jim bylo v rámci této kontroly sděleno, resp. důkazy, které byly při kontrole opatřeny, nelze v trestním řízení použít. Navíc se policisté dostavili na místo pod falešnou záminkou a opatřovali-li důkazy jako zaměstnavatel, není zřejmé, jak to spoluobviněná P. V. mohla poznat, neboť se legitimovali služebními průkazy. Dále namítl, že spoluobviněná P. V. nebyla před započetím výslechu řádně poučena o svých právech, zejména právu na právní pomoc a právu nevypovídat, a to nejen s ohledem na možnost přivodit si případně trestní stíhání, ale zejména s ohledem na příbuzenské poměry mezi nimi, čímž nebyly dodrženy podmínky ustanovení §158 odst. 7 tr. ř. Obviněný se proto domnívá, že k takto údajně protiprávně získaným informacím od spoluobviněné P. V. zcela jednoznačně nelze přihlédnout, natož její údajné vyjádření použít jako důkaz. Oba policisté se navíc ve svých výpovědích lišili a nepředložili žádný důkaz o tom, co jim skutečně P. V. uvedla a nesepsali s ní žádný úřední záznam ve smyslu ustanovení §158 odst. 5 tr. ř., v němž by podepsala, že to, co policisté uvádějí, jim skutečně sdělovala, a ani se nejednalo o neodkladný úkon, jak má na mysli trestní řád. Obviněný brojí proti postupu obou policistů a uvedl, že pokud policisté opatřovali údajné „důkazy“ pouze jako zaměstnavatelé a nikoliv jako policejní orgán, pak vlastně do současné doby nebyly opatřeny v této souzené věci žádné důkazy, neboť nikdo jiný, kromě těchto dvou policistů, nezajišťoval žádné stopy ani neopatřoval jiné důkazy. Navíc pokud měli důvodné podezření z páchání trestného činu příslušníkem Policie ČR, neměli konat sami, ale měli věc oznámit Inspekci Ministerstva vnitra ČR. Důkazy nelze použít ani tehdy, byly-li opatřeny v rozporu se zákonem či před samým zahájením trestního řízení. V celém trestním řízení pak neexistuje žádný důkaz, který by svědčil o jeho vině.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2011, č. j. 10 To 366/2011-240, a současně i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 6. 2011, č. j. 11 T 30/2011-214, zrušil a přikázal soudu nalézacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 12. 12. 2011. Dne 15. 12. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 14. 12. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat a současně vyjádřilo souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Bc. J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především námitky směřující k obsahu a věrohodnosti výpovědí svědků V. H. a K. J., kdy namítl, že výpovědi obou svědků se liší, a také námitka týkající se obsahu toho, co vypověděla spoluobviněná P. V.), a to včetně způsobu jejich opatření a provedení (kdy obviněný vznesl obecnou námitku, že vyšetřování bylo od samého počátku prováděno pouze jednostranným způsobem, nebyly prováděny žádné úkony orgány činnými v trestním řízení, a dále že nebyly zajištěny žádné důkazy, nebyla provedena řádná prohlídka areálu, v penzionu P. nebyly zajištěny žádné jeho osobní věci, nebylo prováděno žádné šetření, aby se prokázalo, zda byl ubytován v chatce či v apartmánu; dále sem spadá i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů a nesepsání úředního či jiného záznamu o výpovědi spoluobviněné P. V.) a vadná skutková zjištění (námitky vztahující se ke skutečnosti, zda bydlel v chatce či v apartmánu a zda se v areálu nacházely nějaké jeho osobní věci), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o jeho vině, kdy současně důkazy soudy provedené nejsou v řízení použitelné, neboť byly opatřeny v rozporu se zákonem) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný zdůrazňuje, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Bc. J. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Sem spadají s určitou dávkou tolerance i námitky obviněného týkající se namítaného porušení ustanovení §158 odst. 4, odst. 7 t. ř., kdy obviněný namítl, že spoluobviněná P. V. nebyla řádně poučena o svých právech, zejména právu nevypovídat s ohledem na možnost přivodit si trestní stíhání a na příbuzenský vztah mezi ní a obviněným, a taktéž o právu na právní pomoc, a též námitky nesepsání úředního záznamu dle §158 odst. 5 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Je namístě uvést, že odvolací soud v projednávané věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 10 To 223/2011, kdy k podnětu odvolání státního zástupce zrušil původní zprošťující rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 4. 2011, č. j. 11 T 30/2011-183, v rámci něhož Okresní soud v Náchodě dospěl k závěru, že svědecké výpovědi policistů V. H. a K. J. jsou procesně neúčinnými důkazy, neboť vypovídali o tom, co jim při kontrole sdělila spoluobviněná P. V., a nelze je proto použít jako důkaz, přičemž další důkazy nepřímé povahy nevedly k závěru o vině obou obviněných. Krajský soud v Hradci Králové následně konstatoval, že zmíněné svědecké výpovědi jsou důkazně použitelné, a uložil Okresnímu soudu v Náchodě věc znovu projednat a dokazování doplnit.
Nelze přehlédnout, že obviněný v podstatě shodné námitky vztahující se k provedeným výpovědím svědků – policistů V. H. a K. J. uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nalézacího soudu, a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal.
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „ v posuzovaném případě se však nejednalo o úkony podle trestního řádu, vůbec se nejednalo o policejní vyšetřování s přímou návazností na pozdější trestní řízení “ (str. 5 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť se jednalo toliko o kontrolu prováděnou zaměstnavatelem, kdy provádění kontrolní činnosti prostřednictvím odborného oddělení (v projednávaném případě bylo tímto oddělením oddělení kontroly a stížností Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, k němuž byli oba svědci - policisté služebně přiděleni) nemá žádnou souvislost s trestním řízením, kdy kontrolní činnost je prováděna na základě příslušných vnitřních předpisů Policie ČR, a teprve vyplyne-li z provedené kontroly podezření ze spáchání trestné činnosti, je věc předána příslušnému orgánu Inspekce Policie ČR. Tento postup byl oběma svědky dodržen. Obviněný nesprávně zaměňuje úkony obou policistů prováděných na podkladě vnitřních předpisů Policie ČR s úkony prováděnými v rámci provádění šetření, tj. podle trestního řádu.
Odvolací soud dále uvedl, že „ hranicí vymezující použitelnost výpovědí policistů bude zpravidla určení, zda již se jednalo o podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., případně podle §61 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České repub1iky (zejména §61 odst. 1 písm. a/ tohoto ustanovení). Toto kriterium je objektivní a v posuzovaném případě vede k závěru, že svědecké výpovědi policistů se netýkaly skutečností uvedených P. V. jako osobou podávající vysvětlení ve smyslu citovaných zákonných ustanovení; … “ a uzavřel, že „podstatné je, že se jednalo o kontrolu zaměstnavatelem a nikoli o policejní šetření . … Výpovědi svědků V. H. a K. J. jsou tedy důkazně použitelné i v těch částech, kde svědci hovoří o tom, co jim během vykonávané kontroly sdělila (později obžalovaná) P. V. “ (str. 5 napadeného usnesení).
Odvolací soud dále vyložil, že svědci – policisté V. H. a K. J. důkazy shromáždili jako civilní osoby provádějící kontrolu a v projednávané trestní věci je tak „ na výstupy předmětné kontroly prováděné svědky J. a H. nutno pohlížet jako na důkazy a informace opatřené soukromou osobou - zaměstnavatelem obžalovaného P.. V opačném případě by obžalovaný P. - a potažmo i obžalovaná P. V. - požíval v této věci neodůvodněných privilegií oproti prostým občanům v pozici zaměstnanců “ (str. 6 napadeného usnesení).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy v projednávané trestní věci nepochybily, pokud předmětného jednání obviněného kvalifikovaly jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata