ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.208.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 208/2012 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 dovolání, které podal obviněný Ing. P. L. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, sp. zn. 6 To 60/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 56 T 1/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Obviněný Ing. P. L. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 56 T 1/2010, uznán vinným zločinem padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), s odkazem na §238 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body 1 – 4) výroku o vině rozsudku, a dále pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body 2 – 4) výroku o vině rozsudku.
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Současně byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), s odkazem na §143 tr. zák. a pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 56 T 1/2010, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2010, sp. zn. 6 To 60/2010 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. P. L. dovolání (č. l. 1956 - 1959), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci jeho argumentace má obviněný především zato, že soudy dříve činné ve věci nedostály povinnosti dbát přiměřenosti ukládané trestní sankce ve vztahu k proporcionalitě mezi účelem trestu a zásahem do jeho základních práv a svobod způsobeným mu uloženou trestní sankcí. Obviněný tvrdí, že trestní řízení bylo v dané věci vedeno po nepřiměřenou dobu přesahující 8 let, za kterou se mu nedostalo žádné výraznější kompenzace. Při výběru konkrétního trestněprávního institutu, při stanovení způsobu jeho použití a při určení míry jeho uplatnění musí soud vykládat příslušná ustanovení trestního práva nikoli jen z formální pozice jejich doslovného znění, ale především se zřetelem k tomu, že jde o ochranu jednoho ze základních práv chráněných v rovině ústavního práva. Je proto přesvědčen, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je již neproporcionálním zásahem do sféry jeho základních práv, resp. osobní svobody. Dále obviněný namítl, že účel jemu uloženého trestu nebyl hodnocen z hlediska individuální prevence, a to nezbytnost jeho užití jako trestu nepodmíněného, zejména s ohledem na život, který vedl před spácháním stíhaných skutků, jakož i poté do vynesení napadeného rozhodnutí. S ohledem na časový odstup 8 roků je rovněž nízká účinnost ukládaného trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti, jakož ani ve smyslu satisfakce poškozeného, když ani k žádnému škodnému následku nedošlo. Uvedl, že posuzované jednání je v jeho životě jistým excesem, který se vymyká jinak řádnému způsobu života. Uložený trest odnětí svobody jako nepodmíněný není odpovídající, protože nesplňuje požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněného na straně druhé, kdy se v projednávaném případě s délkou řízení vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 To 60/2010, a podle §265k odst. 2 tr. ř. pak i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že namítal-li obviněný nepřiměřenost mu uloženého trestu odnětí svobody v návaznosti na vyhodnocení obecných kritérií (z hlediska individuální prevence), nelze k takovým tvrzením přihlížet. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však dle státního zástupce vztáhnout na případy, kdy soudy nezohlednily při stanovení druhu a výměry trestu i délku vedeného trestního řízení, a to v případech, kdy tato délka přesáhla dobu přiměřenou a tudíž došlo k porušení práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V pojednávané trestní věci však z rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že soud si byl délky trestního stíhání vedeného proti obviněnému vědom a obviněnému proto v konečném důsledku uložil za užití zejména §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby, pro jehož výkon navíc obviněného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dohledem. Stejně tak přisvědčil závěru o nenaplnění podmínek pro podmíněný odklad výkonu trestu.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. P. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, sp. zn. 6 To 60/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (rozsudek nalézacího trestu byl zrušen toliko ve výroku o trestu). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. P. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03), tedy předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Pokud tedy obviněný namítal, že jemu uložený trest odnětí svobody byl neproporciální, a tedy nepřiměřený, a to v návaznosti na vyhodnocení obecných kritérií, kdy účel takto uloženého trestu nebyl dle jeho názoru hodnocen z hlediska individuální prevence, jedná se o námitky neodpovídající nejen obviněným uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se v minulosti přiklonil i k výkladu, v rámci něhož lze za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat i námitku, v rámci níž obviněný namítá nepřiměřenou délku trestního řízení nezapříčiněnou jeho vlastním jednáním, resp. délku doby od spáchání činu s tím, že v této době žil řádným životem, a má za to, že nepřiměřená délka vedení trestního řízení nebyla dostatečně zohledněna při rozhodování o výši trestu. Takováto námitka v podstatě namítá porušení základních práv obviněného (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů), která jsou svojí povahou hmotně právní, a tedy se jedná o námitku podřaditelnou pod tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 430/2010).
Nejvyšší soud připomíná, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky, v níž se opakovaně judikovalo, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).
Ustanovení §39 tr. zákoníku je konkretizací základního pravidla o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí podle ustanovení §38 tr. zákoníku. Upravuje obecné zásady, základní směrnice , podle nichž musí soud postupovat při rozhodování o volbě některého z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku a při stanovení jeho konkrétní výměry . Zárukou pro správné a spravedlivé ukládání trestu je dodržování dvou základních principů při ukládání trestních sankcí obecně a při ukládání trestů zvláště: principu zákonnosti trestání (§37 tr. zákoníku) a principu individualizace trestů (§38 tr. zákoníku). Druh, kombinaci a intenzitu trestů musí soud v každém konkrétním případě stanovit tak, aby odpovídaly všem zvláštnostem případu (zásada individualizace trestu ). Současně je třeba se řídit se vší důsledností pravidly pro ukládání trestů obsaženými v obecné i ve zvláštní části trestního zákoníku, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné (zásada zákonnosti trestání ).
Znění nového trestního zákoníku s účinností od 1. 1. 2010 vymezilo podmínky pro stanovení druhu a výměry trestu na rozdíl od původního znění trestního zákona č. 140/1961 Sb. podrobněji, především pak byly do trestního zákoníku nově zařazeny na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu České republiky další okolnosti, které reagují na některé případy zdlouhavých trestních řízení spojených s určitými průtahy a s uplynutím značné doby od spáchání trestného činu do pravomocného skončení řízení o něm.
Podle §39 odst. 3 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu , k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu . Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
Dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, se rozumí souhrn doby od momentu ukončení trestného činu, resp. jeho posledního dílčího útoku, do zahájení trestního stíhání (§160, §314b odst. 1 tr. ř.) a doby trvání trestního stíhání do okamžiku ukládání trestu (soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem).
V projednávané trestní věci Vrchní soud v Praze podmínky pro stanovení druhu a výměry trestu uvedené v ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku zohlednil zcela beze zbytku. Z odůvodnění napadeného rozsudku jasně vyplývá, že Vrchní soud v Praze si byl vědom všech rozhodných skutečností pro danou otázku rozhodujících, neboť shledal, že vedle řádného vedení života obviněným před spácháním trestného činu, „ je třeba přihlédnout i k délce doby, která uplynula od spáchání trestného činu, po kterou nebylo zjištěno, že by se obžalovaný dopustil dalšího trestného činu i k tomu, že samotné trestní stíhání je vedeno více jak osm let, přičemž jeho délka nebyla zapříčiněna tím, že by se mu obžalovaný vyhýbal, ale především tím, že věc byla opakovaně (nejprve Vrchním soudem v Praze, později Nejvyšším soudem) vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci, k novému projednání a rozhodnutí “ (str. 4 – 5 napadeného rozsudku). Soudem tedy byla zohledněna jak předchozí bezúhonnost obviněného, a doba, po kterou žil i po spáchání činu řádným životem, tak i délka trestního řízení, „ k níž svým chováním a postojem k trestnímu řízení nepřispěl “ (str. 5 napadeného rozsudku). Soud přihlédl i k samotné povaze spáchané trestné činnosti, kdy zohlednil skutečnost, že obviněný se nejpřísněji trestného ze spáchaných zločinů (zločinu podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku) dopustil toliko ve stadiu pokusu, a shledal podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, tedy podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Odvolací soud tak obviněnému uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené u zločinu podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, kterážto činí 5 let, a to ve výměře 3 let, pro jehož výkon zařadil obviněného do věznice s dozorem, neboť dospěl k závěru, že u obviněného „ s ohledem na stupeň a povahu jeho narušení bude v mírnějším typu věznice jeho náprava lépe zaručena, než při výkonu trestu ve věznici s dozorem, kam by jinak měl být podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen “ (str. 5 napadeného rozsudku).
Jak správně uvedl státní zástupce, nelze opomenout skutečnost, že obviněný Ing. P. L. se dopustil dvou zločinů, případně pak pokusů o zločin, jejichž spácháním hrozila škoda násobně přesahující hranici škody velkého rozsahu, tedy závažného protispolečenského jednání. Nejvyšší soud podotýká, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť je samozřejmé, že při výkonu této své činnosti stát nemůže a nesmí jakkoli porušovat práva osob trestně stíhaných, současně nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů a je jeho povinností pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Dojde-li však ze strany státu k určitým pochybením, která svou povahou práva obviněného ohrožují či přímo porušují, je namístě náprava ze strany státu. Nástroje k tomu určené jsou odvislé od povahy a rozsahu zásahu do sféry práv obviněné osoby. Takovýmto nástrojem je pak mimo jiného i ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, kteréžto bylo užito v projednávané trestní věci.
Nejvyšší soud tedy námitkám obviněného z výše uvedených důvodů nepřisvědčil.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. P. L. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a