ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.31.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 31/2012 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání, které podal obviněný R. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 61 To 327/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 20/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 6. 2010, č. j. 2 T 20/2010-1250, v trestní věci obviněných R. H. a K. Ś. byl obviněný R. H. uznán vinným za jednání podrobně popsané pod body I/, II/ a III/ výroku o vině pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a za jednání popsané pod bodem IV/ výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku.
O odvoláních obviněného, spoluobviněné K. Ś. a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, který je podal v neprospěch obviněných do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 61 To 327/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné K. Ś. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu ohledně její osoby a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. o něm rozhodl nově. Odvolání obviněného R. H. a státního zástupce pak podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 8. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ve výroku o trestu právní moci ohledně obviněného i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. H. následně dovolání , které směřoval i proti výroku z rozsudku soudu prvního stupně, kterým mu byl uložen trest. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné hmotně právní posouzení věci ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nepřihlédly k prokazatelně existujícím polehčujícím okolnostem, především pak k tomu, že účinně napomáhal orgánům činným v trestním řízení při odhalování závažné drogové trestné činnosti podle „§41 písm. l ), m) trestního zákona.“ Pozn.: Dovolatel má zřejmě na mysli dikci ustanovení §41 písm. l ), m) tr. zákoníku, tj. zákona č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010. Výše uloženého trestu i jeho zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou jsou podle něj za daných okolností zcela nepřiměřené a ve značném nepoměru k výši trestu spoluobviněné K. Ś., jejíž podíl na trestné činnosti byl stejný.
S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 61 To 327/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 2 T 20/2010, zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci rozhodl sám.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 10. 12. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pokud jde o námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu , ty lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., ale též §23 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Výše uvedené judikované zásady platí i pro rozhodování o trestu podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010.
Je tedy zřejmé, že námitky dovolatele vůči nepřiměřenosti uloženého trestu pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Současně však nenaplňují ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolatel byl uznán vinným mimo jiné pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a byl tak ohrožen mimo jiné trestem odnětí svobody až na třináct let a čtyři měsíce (k tomu srov. trestní sazbu uvedenou v ustanovení §187 odst. 2 tr. zák. zvýšenou o jednu třetinu podle §42 odst. 1 tr. zák.). Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, jedná se o trest zákonný jak co do druhu, tak do výměry. Zákonným hlediskům (§57 odst. 1, odst. 2 tr. zák.) rovněž odpovídá i uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou, který soud prvního stupně na str. 14 odůvodnění svého rozsudku odůvodnil způsobem, jemuž nelze nic vytknout.
Pokud jde o správnost posouzení hmotně právní otázky , do jakého typu věznice bylo třeba obviněného R. H. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadit, je třeba zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla případně založit vada spočívající ve zvolení věznice nesprávného typu (tj. neodpovídající kvalifikaci činu, nebo zjištěním soudu k osobě pachatele) . K takové vadě ovšem v dané věci nedošlo, neboť, jak již bylo konstatováno, obviněnému byl uložen trest odnětí svobody mimo jiné za zvlášť závažný trestný čin, pro nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody ve výměře až deset let, tedy vyšší než osm let (§41 odst. 2 tr. zák.). Trest mu byl navíc ukládán jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi za použití §42 odst. 1 tr. zák. U zvlášť nebezpečného recidivisty je pro výkon uloženého trestu podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. určena věznice se zvýšenou ostrahou. Soud prvního stupně přitom - pokud jde o způsob výkonu uloženého trestu - současně u obviněného (dovolatele) neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. (zařazení do věznice jiného typu), když vzal v úvahu stupeň narušení jeho osoby i to, že k páchání trestné činnosti svedl svoji tehdejší přítelkyni, spoluobviněnou K. Ś. (str. 14 rozsudku). Pokud Vrchní soud v Praze i v tomto směru považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za zcela správné, nelze mu vytknout žádné pochybení. Dovolatel konečně napadenému rozhodnutí ani nevtýká, že zákon nedovoluje zařadit jej pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Přitom jedině taková vada by v daném případě mohla být z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na argumentaci, že svým doznáním účinně napomohl k odhalení závažné drogové trestné činnosti. Soud prvního stupně však při ukládání trestu vycházel také z dalších skutečností, jež dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nezmiňuje a v podstatě se tak domáhá změny skutkových závěrů soudu významných z hlediska ukládání trestu a jeho výkonu. Předmětné námitky proto pod zvolený důvod dovolání podřadit nelze.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler