ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.373.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 373/2012 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2012 o dovolání obviněného D. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 6 To 381/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 135/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 2 T 135/2010 , byl obviněný D. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 1. května 2010 v době kolem 02:35 hodin v Ú. n. L., úmyslně ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil předchozím požitím alkoholických nápojů před jízdou, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. a typu Fiat Punto, bílé barvy, a to od křižovatky ulic V. a M. do ulice M., přičemž nereagoval na světelný a akustický signál STOP hlídky Policie ČR a dále pokračoval v jízdě do ulice J. Z., kde následně odbočil na parkoviště v ulici V. před domem a vozidlo zde zaparkoval, avšak přítomné hlídce Policie ČR poté, co se tato neúspěšně snažila s řidičem provést dechovou zkoušku, utekl a schoval se ve křoví, ale byl následně zadržen a umístěn do cely, kde u něj byla kalibrovaným přístrojem Dräger v 03:04 hodin zjištěna hladina alkoholu ve výši 1,84 g/kg a v 03:11 hodin hladina alkoholu ve výši 1,82 g/kg “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení vozidel všeho druhu na dobu 2 (dvou) let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 2 T 135/2010, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 6 To 381/2011, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 178 – 182) spolu s přílohami, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný uvedl, že od počátku popírá, že by automobil řídil. Odkázal především na rozpory ve výpovědích svědků - zasahujících policistů B. a S. týkající se rychlosti, s níž se měl údajně pohybovat, a časových údajů s tím souvisejících, stejně jako skutečnost, že soud nevzal v úvahu ani vzájemné poměry rychlostí a vzdálenost obou vozidel, ani jednoznačně prokazatelný fakt, že v nočních hodinách i při osvětlené komunikaci lze spatřit siluetu vpředu jedoucím vozidle jen s obtížemi, z větší vzdálenosti pak už vůbec. Stejně tak není dle mínění obviněného prokázáno, že by zaparkování vozidla bylo technicky proveditelné způsobem, který soud dovodil. Namítl dále, že soud se též nedostatečně zabýval předloženými úvahami stran možné motivace zasahujících policistů vykonstruovat jeho trestní stíhání, kdy konkrétně jmenoval policistu O., a svou námitku podložil úvahou spočívající v tvrzení, že ze strany policistů, zejména obvodního oddělení S. T., se jedná o určitou formu osobní averze. V dovolání podrobně naznačené spojitosti dle jeho přesvědčení dostatečně odůvodňují podezření o zájmu některých policistů interpretovat skutečnosti odchylně, ať vůči jemu nebo jeho otci. Jako jedna z nejpravděpodobnějších verzí se nabízí záměrné vyvolání incidentu při běžné kontrole podnapilé osoby sedící v automobilu na parkovišti po zjištění, že se jedná o policistům známou osobu. Dle obviněného není ani vyloučeno, že po následném, a již „oprávněném“ předvedení, bylo nakonec účelově jeho jednání přehodnoceno, a neboť nebylo dalších svědků, bylo od reality odchylné vyhotovení příslušných záznamů a později podaných svědectví pro policisty zcela bezrizikové. Povrchní vyšetřování státního zástupce tomuto jejich očekávání nakonec přisvědčilo. Soudy tak svým postupem porušily základní zásadu trestního řízení v České republice, tedy zásadu in dubio pro reo, když jej přes řadu existujících pochybností za daný skutek odsoudily. K odstranění těchto nedostatků a k prokázání pravdivosti jeho výpovědi mohlo přitom vést provedení rekonstrukce na místě činu, kterou opakovaně navrhoval a kterou soudy provést odmítly. Obviněný tak má za to, že soudy nepostupovaly řádně v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když nezjistily skutkový stav takovým způsobem, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Z provedených důkazů tak dle jeho názoru nelze mít za to, že by došlo k provedení důkazů k prokázání toho, zda se stal skutek, ve kterém je spatřován trestný čin a pro který byl odsouzen, tedy soud nenaplnil podstatu ustanovení §89 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 6 To 381/2011, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , kterému byl doručen dne 15. 2. 2012. Přípisem ze dne 20. 2. 2012 Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 6 To 381/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědí svědků – zasahujících policistů prap. J. B. a prap. D. S., které označil za rozporné, provedené protokolace a fotodokumentace z parkoviště; námitka neprovedení rekonstrukce celé události), a vadná skutková zjištění (námitka, že uvedené vozidlo neřídil, námitky nedostatečného zjištění okolností technického charakteru, resp. vzájemného poměru rychlostí a vzdáleností vozidla, který policejní hlídka sledovala a policejního vozidla, viditelnosti v nočních hodinách, technické proveditelnosti zaparkování tak, jak dovodily soudy, možnosti, že se jednalo o vykonstruované obvinění ze strany policie), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že předmětné vozidlo neřídil a naznačuje, že ze strany policie se jedná o jakousi osobní averzi vyplývající z předchozích konfliktů mezi jeho osobou a osobami z řad policie, konkr. z Obvodního oddělení S. T., zejména prap. J. O. a dále policistou L. K., zapříčiněných mimo jiné jeho rodinnými poměry).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný D. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Sem spadá i námitka nedodržení zásady in dubio pro reo. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Je třeba poznamenat, že převážnou část námitek uplatnil obviněný již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal. Námitky, v rámci nichž obviněný namítal „podjatost“ policie či časové a technické údaje údajně prokazující, že k dané události došlo jinak, než jak dovodil soud, jsou námitkami založenými na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata