ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.443.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 443/2012 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2012 o dovolání podaném obviněným O. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 1. 11. 2011, č. j. 6 To 467/2011-707, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 33/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 7. 2011, č. j. 2 T 33/2011-644, v trestní věci obviněných O. G. , L. G., P. G., R. S. staršího a R. S. mladšího byl obviněný O. G. uznán vinným pokusem podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/ zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku, ve všech případech jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku o vině. Za tuto trestnou činnost a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2010, č. j. 2 T 176/2010-264, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 9. 2010, č. j. 2 T 167/2010-56, byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil u obviněného výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2010, č. j. 2 T 176/2010-264, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému, spolu s dalšími spolupachateli, uložena povinnost nahradit škodu jednotlivým v rozsudku označeným poškozeným.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži. Z jeho podnětu Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, č. j. 6 To 467/2011-707, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně obviněného zrušil a za podmínek podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. obviněnému nově za shora uvedenou trestnou činnost uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a dále trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, vše za současného zrušení výroku o trestu ohledně obviněného z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2010, č. j. 2 T 176/2010-264, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 11. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. G. následně dovoláním , které směřuje proti výroku o uloženém trestu. Uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve provedl rekapitulaci rozhodnutí obou soudů v jeho trestní věci. Uvedl, že se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolával, byť měl vážné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace jeho jednání mimo jiné jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Obával se totiž, že podáním odvolání do výroku o vině by si mohl přivodit případně i uložení přísnějšího trestu ze strany odvolacího soudu, když tříletý trest odnětí svobody považoval za přiměřený. Vycházel také z tvrzení probačního úředníka, že státní zástupce se v jeho neprospěch neodvolal. Pětiletý trest, který mu z podnětu odvolání státního zástupce nakonec uložil odvolací soud, podle dovolatele není odůvodněn v souladu se zákonem, vzhledem k ustanovením §38 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí, které nedovolují soudům tam, kde postačí ukládání trestní sankce pro pachatele méně postihující, ukládat trestní sankce citelnější. Aby odvolací soud mohl zvážit uložení citelné sankce, kterou uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepochybně je, musel by se podrobně zabývat mírou zavinění obviněného, a to i ve srovnání s ostatními spolupachateli projednávané trestné činnosti. V této souvislosti dovolatel namítl, že byl nezákonně a bez odpovídajících důkazů vybrán jako osoba celou událost iniciující a nejvíce angažovaná v napadání hostů restaurace.
Odvolací soud pak podle jeho přesvědčení porušil i ustanovení §39 tr. zákoníku o stanovení druhu a výměry trestu, když se nevypořádal se všemi hledisky, k nimž měl podle citovaného zákonného ustanovení při ukládání trestu přihlédnout. Především dostatečně nezohlednil dovolatelovu rodinnou situaci, kdy se mu v průběhu trestního stíhání narodilo dítě, jeho věk, který byl blízký věku mladistvých, skutečnou příčinu jeho konfliktů s vedením obce v K., ani to, že jeho matka a družka nejsou R. a těžko tak mohl své verbální útoky, které měly mít rasový podtext a které učinil v silné podnapilosti, myslet vážně. Na tomto místě dovolatel zdůraznil, že nad svým chováním navíc vyjádřil v hlavním líčení lítost a poškozeným se za ně v soudní síni omluvil. Připomněl také, že sice byl v minulosti vícekrát odsouzen, ovšem poprvé k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Odvolací soud také podle něj vůbec nepřihlédl k účinkům a důsledkům, které může mít uložený trest pro jeho budoucí život. Trest původně uložený soudem prvního stupně, který byl mnohem lépe obeznámen s poměry i problémy romské komunity v K., včetně jejich potíží s vedením obce, plnil jak funkci individuální represe, tak generální prevence, zcela dostatečně. Odvolání státního zástupce se navíc odvíjelo od chybné právní kvalifikace skutku od samého počátku, kdy dovolatel byl jako jediný ze spolupachatelů stíhán pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru dovolání obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1481/09 k zásadě proporcionality trestní represe, kterou odvolací soud měl v jeho případě zcela opustit a rozhodnout ve zřejmém nepoměru k trestům ostatních obviněných, jejichž podíl na trestné činnosti vykazoval v podstatě totožné znaky jako jeho jednání.
Z výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ve výroku o uložení trestu odnětí svobody zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v naznačeném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že výrok o trestu lze napadnout pouze prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nikoliv prostřednictvím obviněným zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn toliko ve dvou konkrétních alternativách, jimiž je uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti uloženého trestu namítat prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného důvodu dovolání namítat nelze. Dovolatel přitom zpochybnil právě adekvátnost trestu, který mu byl uložen. Shledává ho příliš přísným. Přitom však netvrdí existenci nezákonného druhu trestu či uložení trestu mimo zákonem stanovenou výměru.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný O. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněnému z podnětu odvolání státního zástupce nově uložen (zpřísněn) trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitky dovolatele pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Současně nenaplňují ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolatel byl uznán vinným mimo jiné pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí tři až deset let (k tomu srov. též §21 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody (navíc jako souhrnný i za další trestnou činnost) v trvání pěti let, jedná se o trest zákonný jak co do druhu, tak co do výměry.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného O. G. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler