ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.626.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 626/2012 -89
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovolání, které podali obvinění 1) M. L., 2) M. G., 3) A. T. , a 4) V. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, pod sp. zn. 10 Tm 1/2011, a rozhodl takto:
Dovolání obviněných M. L., M. G., A. T. a V. V. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Na základě skutkového stavu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 10 Tm 1/2011 , který spočíval v tom, že:
1) obviněný M. L.
„ v době od 27. 8. 2009 v Č. T., okr. K., a jinde, se záměrem získat z následného prodeje omamných a psychotropních látek - marihuany majetkový prospěch, po předchozí vzájemné dohodě M. L. s K. Š., stíhaným odděleně, o nákupu omamné a psychotropní látky - marihuany, sjednal M. L. telefonicky nákup marihuany s nezjištěným mužem vietnamského etnika žijícím v S. a užívajícím telefonní číslo, poté K. Š. sjednal za účelem pomoci při řízení vozidla K. S. a T. M., jejichž trestní stíhání je vedeno odděleně, kdy vozidlem značky Škoda Superb, registrovaným na manželku M. L., H. L., které poskytl M. L., odjeli společně K. Š., K. S. a T. M. dne 30. 8. 2009 kolem 09.40 hod. z Č. T. do S., kde kolem 19.00 hod. K. Š. nakoupil za současné přítomnosti K. S. a T. M. v nezjištěném bytě marihuanu za částku 90.000,- Kč poskytnutou k tomuto účelu M. L., o uzavření obchodu, kvalitě zboží i průběhu cesty K. Š. průběžně telefonicky informoval M. L., kdy cestou zpět dne 30. 8. 2009 ve 23.30 hod. na rychlostní komunikaci u čerpací stanice Benzina plus, ve směru z P. na O., v katastru obce O. u P., bylo vozidlo a jeho osádka kontrolováno Celní stráží Celního ředitelství O., která ve vozidle na podlaze za přední sedačkou spolujezdce nalezla balík obsahující 880,5 g sušené rostlinné hmoty, jejímž rozborem bylo prokázáno, že se jedná o vrcholíky rostlin konopí obsahující 9,8 % dronabinolu (THC), což představuje množství 86,3 g THC, kdy konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, jako omamné látky, přičemž konopí obsahuje zároveň účinnou psychoaktivní látku THC (dronabinol), která je uvedena v příloze č. 5 shora citovaného zákona jako psychotropní látka “;
2) obvinění M. L. a M. G., a spoluobvinění L. B., roz. B., M. B., R. B., a N. O.,
„ nejméně v době od 18. 10. 2009 v Č. T., okres K., a jinde, se záměrem získat neoprávněný finanční prospěch, pod záminkou nákupu 850 kartonů cigaret s ruskými či ukrajinskými kolky v hodnotě nejméně 239.500,- Kč od dosud neztotožněného občana polské státní příslušnosti užívajícího mobilní telefon s číslem registrovaným na osobu R. B., po vzájemné předchozí dohodě M. G. s M. L. a R. B. tito sjednali M. B., L. B. a N. O., a všichni společně po předchozí dohodě získat cigarety i za užití násilí nebo pohrůžky násilí měli dne 20. 10. 2009 v odpoledních hodinách odjet do P. na přesně nezjištěné místo v P. T., kde se měli L. B., vystupující jako kupec, společně s N. O. a M. B. setkat s prodejcem cigaret, od kterého měli získat pod příslibem úhrady cigarety, tyto přeložit do dodávkového vozidla opatřeného R. B. a řízeného N. O. a ve chvíli, kdy by mělo dojít k zaplacení cigaret, měli M. L., M. G. a R. B. maskováni kuklami, vystoupit z osobního vozidla stojícího poblíž a na prodejce namířit střelnou zbraní, takto umožnit osádce dodávkového vozidla z místa bez zaplacení zboží ujet a cestou osádku dodávkového vozidla upozorňovat telefonicky na případné hlídky celní stráže nebo policii v úmyslu se těmto vyhnout, poté měli všichni s takto získanými cigaretami odjet do České republiky, Č. T., cigarety prodat a získaný zisk si rozdělit,
načež dne 20. 10. 2009 kolem 18.45 hod. L. B., N. O. a M. B. společně vozidlem tov. zn. Ford Tranzit a R. B., M. G. a M. L. společně osobním automobilem po předchozím projetí trasy odjeli do P. – P. T. na přesně nezjištěné místo dohodnuté s polským prodejcem, kdy však k akci nedošlo, když polský prodejce na místo přijel bez cigaret s tím, že k prodeji dojde následujícího dne,
dne 21. 10. 2009 v odpoledních hodinách kolem 18.45 hodin opětovně po předchozí společné dohodě v úmyslu získat 850 kartonů cigaret od polského prodejce i za užití násilí nebo pohrůžky násilí, odjeli L. B., N. O. a M. B. společně vozidlem tov. zn. Ford Tranzit a R. B., M. G. a M. L. společně osobním autem do P., P. T. na smluvené místo, avšak prodejce místo překládky cigaret nečekaně změnil a v době, kdy osádka dodávkového vozidla následovala vozidlo polského prodejce, R. B., M. G. a M. L. v osobním vozidle v důsledku změněné trasy a špatného telefonického spojení, ztratili osádku dodávkového vozidla z dohledu, mezitím, co na přesně nezjištěném místě došlo k přeložení cigaret z vozidla polského prodejce do dodávkového vozidla a ve chvíli, kdy mělo dojít k zaplacení cigaret, došlo mezi osádkou dodávkového vozidla a polským prodejcem, který byl na místě neplánovaně s dalším mužem, ke slovní a následně i fyzické rozepři, při které M. B. mířil střelnou zbraní na prodejce v úmyslu získat od něj zpět klíče od jejich vozidla, které prodejce zadržoval a z místa i s cigaretami odjet, prodejci s dalším mužem se však podařilo přeložit cigarety zpět do svého vozidla a poté osádce dodávkového vozidla klíče vydal a v době, když z místa oba muži rychle odjeli, přijeli na místo osobním vozidlem R. B., M. G. a M. L. a poté, co je osádka dodávkového vozidla informovala, že se akce nezdařila, odjeli všichni zpět do České republiky, Č. T. “;
3) obvinění M. L. , M. G. , A. T. a V. V. , se spoluobviněnými R. B., ml. P. M., a S. V.,
„ poté, co se v době od 2. 12. 2009 v Č. T., okres K., a jinde, se záměrem získat finanční prospěch pro sebe a jiné osoby, domluvili M. G., R. B. a M. L. na získání zboží cigaret od M. M., a to i za užití násilí nebo pohrůžky násilí a M. G. pod záminkou zprostředkování koupě cigaret domlouval s M. M. tento obchod s tím, že cigarety od něho koupí jeho známý, a M. G., vystupující jako „V.“, domluvil s M. M. obchod na den 6. 12. 2009, poté byl R. B. a M. L. se záměrem získat i za užití násilí nebo pohrůžky násilí cigarety A. T., kterému přislíbili podíl na realizaci plánu ve výši poloviny získaných cigaret,
přičemž za tímto účelem A. T. dne 6. 12. 2009 v odpoledních hodinách shromáždil další 3 muže, a protože M. L. nesehnal osobu, která by vystupovala jako kupec cigaret, navrhl A. T. jako kupce V. V., s čímž M. L., R. B. a M. G. souhlasili, ve večerních hodinách však M. G. z přesně nezjištěné příčiny realizaci akce toho dne zrušil a M. M. sdělil nepravdivou záminku, že kupec zatím nesehnal dostatek peněz k nákupu cigaret,
následujícího dne 7. 12. 2009 po předchozích telefonických urgencích M. M. u M. G. týkajících se zprostředkování obchodu, M. G. domluvil opětovně s R. B. a M. L. zajištění osob A. T. za účelem zmocnění se zboží od M. M. za použití násilí nebo pohrůžky násilí, A. T. za tímto účelem shromáždil V. V., S. V., mladistvého P. M. a dalšího dosud neustanoveného muže v místě svého bydliště, poté se všichni obžalovaní setkali v A. u kruhového objezdu, odkud poté V. V. vystupující jako kupec pod smyšleným jménem „I.“, krátce po 17.00 hodině pod záminkou koupě zboží přijel vozidlem zn. VW TRANSPORTER vínově červené barvy, opatřeným M. L. a R. B. od vietnamského obchodníka N. H. S. za M. M. do A. na ulici Ch. k domu, obývaném jeho matkou D. M. a bratrem L. M., vzápětí na to na základě předchozí dohody M. L., M. G., R. B. a A. T. přijelo na stejné místo po telefonického pokynu V. V. osobní vozidlo světlé barvy řízené S. V., ze kterých vystoupili A. T., S. V., mladistvý P. M. a další dosud neustanovený muž, všichni oblečeni v tmavých kombinézách a čepicích označených žlutým nápisem “POLICIE“, kteří na M. M. křičeli, že jsou policisté, aby u něj vzbudili dojem, že se jedná o zásah Policie ČR, a aby bez odporu uposlechl jejich výzev a otevřel garáž, což odmítl, muži jej začali těly a tomfami tlačit k bráně, při tomto ho prohledávali a z náprsní kapsy bundy mu odcizili nejméně 2 mobilní telefony zn. NOKIA, po otevření brány M. M. tento upadl na zem společně s jedním z mužů v kombinéze, další muži vytáhli nejspíše z kapes střelné zbraně, natáhli závěr a namířili na něho, přitom stále slovně vyžadovali vydání klíčů od garáže, poté ho donutili nasednout do osobního vozidla zn. Škoda Felicia na zadní sedadlo, kde S. V. sedící na sedadle řidiče na něho mířil střelnou zbraní, další muži se v té době snažili páčením vrat vniknout do garáže, načež M. M. mužům řekl, že v domě je jeho matka, která jim garáž otevře, proto byl z vozidla vytažen a muži mířící na něho zbraněmi šli s ním ke vstupním dveřím domu, kde M. M. za přítomnosti osob, které se ohlásily výzvou „Policie“, matku požádal, aby otevřela garáž zevnitř domu, což učinila, a poté muži M. M. násilně dotlačili zpět do vozidla, kde ho nejméně S. V. hlídal a další muži vnikli do již otevřené garáže, odkud do vozidla zn. VW Transporter naložili 24 krabic po 50 kusech kartonů cigaret zn. Marlboro v hodnotě nejméně 275.000,- Kč, poté muži ve vozidle zn. Škoda Felicia M. M. sdělili, že půjde do vazby a vyzvali ho, aby si zašel pro osobní věci a doklady, na jejich pokyn z vozidla vystoupil a sám šel do přilehlého domu, ve kterém provozuje noční klub C., když se po chvíli vrátil před dům, nebylo na místě již žádné vozidlo ani osoby,
po dojezdu vozidel na dosud neustanovené místo - vrakovišti v K. se zde setkali všichni muži s M. L., R. B. a M. G., kteří po celou dobu akce čekali v A. u kostela, zde si cigarety rozdělili tak, že polovinu si ponechali M. L., R. B. a M. G. a druhou polovinu si ponechali A. T., V. V., S. V. a mladistvý P. M. s dalším neustanoveným mužem, načež cigarety prodávali různým osobám “;
4) obviněný A. T. a spoluobviněný S. V.
„ dne 13. 5. 2009 v době kolem 19.30 hodin v D., okr. F.-M., společně s dalšími nejméně 4 muži dosud nezjištěné totožnosti oblečenými do černých kombinéz odpovídajících ústrojí Policie ČR, se záměrem neoprávněně se obohatit, se představili S. Z. jako policisté, sdělili mu, že je podezřelý z nezákonného obchodování s tabákovými výrobky a že u něj bude provedena domovní prohlídka, načež mu předali listinu označenou jako Příkaz k domovní prohlídce, tímto u něj vzbudili dojem, že se jedná o úkon Policie ČR, proto jim S. Z. umožnil vstup do jím obývaného domu, který prohledali, do přistaveného vozidla odnesli nejméně 30 kartonů nalezených cigaret různých přesně nezjištěných značek částečně neokolkovaných a částečně opatřených kolky různých států v hodnotě nejméně 9.000,- Kč, a pod pohrůžkou okamžitého vzetí do vazby v případě nevyplacení částky 100.000,- Kč tuto částku po S. Z. požadovali, kdy tento jim v obavě před vzetím do vazby předal v hotovosti částku 50.000,- Kč, načež z domu odešli i s finanční hotovostí ve výši nejméně 100.000,- Kč a 5.000,- USD, což dle kurzu ČNB ke dni 13. 5. 2009 odpovídá částce 98.280,- Kč, které odcizili při prohledávání bytu, čímž S. Z. způsobili škodu na odcizených cigaretách a penězích ve výši nejméně 207.280,- Kč “;
5) obviněný A. T.
„ v blíže nezjištěné době a blíže nezjištěným způsobem si opatřil a do dne 9. 2. 2010 v K. – S. M., okr. K., na ul. H. v domě, neoprávněně bez povolení držel střelnou zbraň - upravený omezeně střelbyschopný revolver Alfa model 030 ráže 9 mm R Blanc (nábojové komory) a 4,5 mm (hlaveň), kdy se jedná o zbraň kategorie A ve smyslu ustanovení §4 písm. a) bod 3., bod 5. zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, tedy o zbraň zakázanou a dále střelnou zbraň - šestiranný revolver amatérské výroby bez výrobního čísla ráže 9,7 mm (hlaveň), 22 (válec), s okrajovým zápalem, který není střelbyschopný, kdy se jedná o zbraň kategorie B ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/2002 Sbírky o zbraních, tedy o zbraň podléhající povolení, přičemž A. T. není držitelem příslušného zbrojního průkazu či příslušné zbrojní licence a nebyla mu udělena náležitá výjimka “;
byl obviněný M. L. uznán vinným za jednání pod bodem 1) výroku o vině organizátorstvím zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), k §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za jednání pod bodem 2) výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za jednání pod bodem 3) výroku o vině jednak organizátorstvím trestného činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., jednak organizátorstvím trestného činu porušování domovní svobody podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jednak organizátorstvím trestného činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.;
obviněný M. G. byl uznán vinným za jednání pod bodem 2) výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za jednání pod bodem 3) výroku o vině jednak organizátorstvím trestného činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., jednak organizátorstvím trestného činu porušování domovní svobody podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jednak organizátorstvím trestného činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §209 odst. 1 písm. a) , odst. 2) tr. zák.;
obviněný A. T. byl uznán vinným za jednání pod bodem 3) výroku o vině jednak trestným činem loupeže §234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jednak trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., za jednání pod bodem 4) výroku o vině jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a jednak trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a za jednání pod bodem 5) výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku;
a obviněný V. V. byl uznán vinným za jednání pod bodem 3) výroku o vině jednak trestným činem loupeže §234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a jednak trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.
Za to byl obviněný M. L. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu značky Sony Ericsson včetně baterie a mobilního telefonu značky LG KP100, uložené na pracovišti Policie ČR, ÚOOZ, SKPV, expozitura Ostrava, pod sp. zn. ÚOOZ-67/TČ-2009-200437.
Obviněný M. G. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to SIM karty Vodafone, uložené na pracovišti Policie ČR, ÚOOZ, SKPV expozitura Ostrava, pod sp. zn. ÚOOZ-67/TČ-2009-200437.
Obviněný A. T. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šest) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- kšiltovky černé barvy s nápisem „Policie“, která je uložena na pracovišti Policie ČR, ÚOOZ, SKPV, expozitura Ostrava, sp. zn. ÚOOZ-67/TČ-2009-200437,
- revolveru Alfa model 030 ráže 9 mm R Blanc (nábojové komory) a 4,5 mm (hlaveň), a dále revolveru amatérské výroby bez výrobního čísla ráže 9,7 mm (hlaveň), 22 (válec) s okrajovým zápalem nefunkční, jenž jsou uloženy u Policie ČR, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál pro MS kraj, Karviná, pod sp. zn. KRPT-92795/ČJ-2010-0703IZ.
Obviněný V. V. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo obviněnému podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. uloženo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- kukly černé barvy, pletené černé čepice a reflexní vesty zelené barvy s nápisem „Policie“, zajištěné při domovní prohlídce u obviněného A. T., uložené na pracovišti Policie ČR, ÚOOZ, SKPV, expozitura O., pod sp. zn. ÚOOZ-67/TČ-2009-200437,
- zapalovač - maketa samonabíjecí pistole BERETA model 92, zajištěné při domovní prohlídce u obviněného A. T., uložené u Policie ČR, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál pro MS kraj, K., pod sp. zn. KRPT-92795/ČJ-2010- 0703IZ.
Dále bylo obviněnému A. T. a obviněnému S. V. podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby společně a nerozdílně nahradili poškozenému S. Z., škodu ve výši 248.280,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený S. Z. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. B., roz. B., M. B., R. B. ml., P. M., N. O. a S. V.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 10 Tm 1/2011, podali obvinění M. L., M. G., A. T. a V. V., a spoluobvinění L. B., M. B., R. B. a S. V., odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, a to tak, že odvolání všech obviněných a spoluobviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců obvinění M. L., M. G., A. T. a V. V. dovolání.
Obviněný M. L. podal prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 4084 - 4086), které zaměřil pouze do výroku o vině, a to v bodech 2) a 3), kdy uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání (dle skutkových zjištění soudů obou stupňů) popsané v příslušné části výroku rozsudku okresního soudu, naplňuje znaky jiných, mírnějších trestných činů, příp. formy, kterou se těchto měl dopustit. Odkázal na odůvodnění svého řádného opravného prostředku, kdy namítl, že popis skutku neodpovídá trestnému činu loupeže spáchaného ve formě spolupachatelství. Odvolací soud se jeho námitkami v podstatě nezabýval, resp. se v rámci odůvodnění napadeného usnesení s těmito nevypořádal, když jejich nedůvodnost nikterak v napadeném rozhodnutí neodůvodnil. Podrobně popsal, kde v rámci odůvodnění napadeného usnesení konkrétně shledává tento nedostatek. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině uvedl, že zvolená právní kvalifikace trestného činu loupeže je neudržitelná, když uvedené neodpovídá ani samotnému popisu skutku, který nenaplňuje veškeré znaky zvoleného trestného činu. Prvá část jednání, první odstavec skutku pod bodem 2), nenaplňuje znaky trestného činu a v žádném případě již ne trestného činu dokonaného, neboť v žádném případě nelze kvalifikovaně předjímat, jak by se událost vyvíjela, a nelze z uvedeného dovozovat naplnění znaků dokonaného trestného činu loupeže. Ani třetí odstavec v popisu daného skutku nenasvědčuje naplnění znaků trestného činu loupeže, ba právě naopak svědčí o pokusu nedokonaného trestného činu podvodu v souvislosti se záměrem nezaplacení nekolkovaných cigaret. Znakem loupeže je užití násilí nebo pohrůžky jiné újmy právě a jen v úmyslu zmocnění se cizí věci, což se v daném případě zjevně nestalo, neboť incident, ke kterému došlo mezi M. B. a polským prodejcem, není násilím, které by směřovalo ke zmocnění se zboží, ale toliko k uchránění zboží již zjevně nabytého v úmyslu prodejce podvést jeho nezaplacením, kdy na místě nastalé násilí, příp. pohrůžka násilím spočívající v užití střelné zbraně, byla toliko důsledkem jednání prodejce, a tedy pouhým excesem obviněného M. B. Zboží se chtěli zmocnit a také zmocnili lstí, tedy podvodným jednáním, čímž bylo jejich jednání dokonáno, a násilí (v podobě zbraně a fyzického kontaktu) bylo použito toliko jedním pachatelem až následně, a to toliko v úmyslu uchránit podvodně nabyté zboží. Ke skutku pod bodem 3) výroku o vině obviněný uvedl, že pokud jde o podíl na spáchání vytýkaného jednání, byla zcela správně použita kvalifikace jednání jako účastenství ve formě organizátorství, kdy je však obviněný současně přesvědčen, že jednání mohlo být kvalifikováno toliko jako trestný čin podílnictví. Zosnování celé akce takto složitým způsobem, tedy zejména za použití policejních uniforem, mělo za účel vyloučení nutnosti použití násilí, a tedy organizátor v daném případě může, dopustili-li se hlavní pachatelé na místě samém vzhledem k okolnostem závažnějšího jednání, ve shodě s příslušnou trestněprávní teorií odpovídat pouze za účastenství na jednání, které bylo zjevně zamýšleno, tedy přivedení poškozeného v omyl s úmyslem takto se zmocnit jeho zboží. Právní kvalifikace organizátorství trestného činu loupeže je zcela nepřiléhavá a s ohledem na okolnosti případu hrubě nesprávná. Právní kvalifikace trestného činu poškozování cizích práv je dle obviněného taktéž nesprávná, neboť je dle jeho přesvědčení vzájemně rozporné, aby byl organizátor (pravomocně) uznán vinným současně z toho, že zosnoval a řídil spáchání činu, kterým má být proti jinému použito násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí a neoprávněně vniknout do jeho domu na straně jedné, a spácháním činu, kterým jiného uvedl v omyl tak, že se vydával za veřejného činitele, na straně druhé. Při nemožnosti zhoršení postavení v řízení není možné organizátorovi přičítat jednání hlavních pachatelů, kteří se na místě samém vůči poškozenému a jeho domu dopustili (nezamýšleného) násilí.
Z uvedených důvodů obviněný M. L. navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. G. dovolání (č. l. 4052 - 4056) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítl, že od zahájení trestního stíhání vypovídal a popsal zcela podrobně svou činnost při skutcích, které mu byly obžalobou kladeny za vinu, a trvá na tom, že v žádném případě jeho jednání nespočívalo ani nespělo k dokonání, případně k jiné trestní formě účastenství na trestném činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině uvedl, že soud porušil obžalovací zásadu ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. tím, že skutek rozdělil na tři části, přičemž pro dílčí útok popsaný ve třetím odstavci mu nebylo vůbec sděleno obvinění a nebyl uveden ani v obžalobě. Namítl, že skutková část rozsudku nemá v tomto bodě oporu v provedených důkazech. Jednání obviněného M. B. na místě samém, kdy měl údajně na polského prodejce mířit střelnou zbraní, je nepochybně excesem ve společném jednání ostatních obviněných, kdy z žádného důkazu nevyplývá předchozí dohoda o tom, že by měl B. vůči prodejci cigaret použít zbraň či nějaké násilí. Celá věc byla dohodnuta tak, aby došlo k naplnění trestného činu krádeže a tento úmysl pak měli sledovat všichni obvinění. To, že obviněný M. B. postupoval v rozporu s předchozí dohodou ostatních obviněných, nelze pak přičítat těmto k tíži, když tito nemohli takovéto jednání ze strany M. B. předpokládat. Navíc ostatní obvinění neměli vědomost o existenci zbraně u obviněného M. B. V obou skutcích nebyl záměr veden snahou proti jinému užít násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, případně se tohoto trestného činu loupeže dopustit ve formě organizátorství. Skutek měl být proto maximálně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. zák. Obdobně u bodu 3) výroku o vině obviněný namítl, že soud skutek chybně právně kvalifikoval. Vylučuje svoji účast na trestné činnosti, jakož i jakoukoli předchozí domluvu obviněných. Domluvil obchod se svědkem M. M. s tím, že úmyslem bylo svědka M. M. podvést, resp. okrást, a to prostřednictvím nastrčeného kupce. O tomto jeho záměru věděl M. L. i R. B., nicméně nezávisle na jeho vůli bez jakéhokoliv přispění z jeho strany se pak do celé věci vložily i další osoby, se kterými však nevešel blíže ve styk a rovněž také s nimi nic neplánoval, neorganizoval, kdy osobně v převážné míře jednal toliko se svědkem M. M. a obviněným V. V. Veškeré domluvy s obviněným V. V. pak směřovaly k neoprávněnému získání cigaret od svědka M. M., a to formou krádeže. Z těchto důvodů je přesvědčen, že jeho jednání nelze podřadit pod společné jednání ostatních obviněných, neboť o záměru ostatních obviněných nevěděl.
Z uvedených důvodů obviněný M. G. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, a rovněž i rozsudek Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 10 Tm 1/2011, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný A. T. prostřednictvím podaného dovolání (č. l. 4078-4080) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. maje za to, že jeho jednání pod bodem 3) výroku o vině nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., neboť nejednal v loupežném úmyslu, zejména, že neužil násilí ani pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, kdy tuto podmínku nesplňuje použití stejnokroje příslušníka Policie ČR ani předstírání služebního zákroku policie ČR. Poukazuje na jednání popsané pod bodem 4) výroku o vině, kdy měl předstírat obdobný zinscenovaný policejní zákrok a v jeho průběhu se zmocnit věcí poškozeného, které bylo kvalifikováno jen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) výroku o vině však současně namítl, že zde znak pohrůžky jiné těžké újmy v úmyslu poškozeného k něčemu nutit nebyl naplněn, resp. popis skutku pod bodem 4) výroku o vině nezahrnuje popis jakékoliv pohrůžky jiné těžké újmy. Stejně tak popis skutku nezahrnuje takové jednání, z něhož by bylo zřejmé, že neoprávněně vnikl do domu a překonal při tom překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Z popisu jednání přitom vyplývá, že měl poškozenému předat falešný příkaz k domovní prohlídce, na jehož základě je poškozený vpustil do domu zcela dobrovolně. Totožné pak namítá ve vztahu k trestnému činu krádeže, kterého se měl dopustit vloupáním, přičemž z popisu skutku tato okolnost nijak nevyplývá. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku o vině obviněný namítl, že obžalobou mu bylo vytknuto toliko jednání spočívající v držení revolveru Alfa a pokud jej následně prvostupňový soud uznal vinným i z držení další zbraně, a to revolveru amatérské výroby bez výrobního čísla, pak bylo porušeno ustanovení §220 tr. ř., tedy obžalovací zásada, neboť byl uznán vinným pro skutek, pro který nebyl obžalován.
Z uvedených důvodů proto obviněný A. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 4058 – 4060) uplatnil (bez odkazu na konkrétní ustanovení, ale v dostatečném popisu) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že odvolání proti rozsudku prvního stupně bylo odvolacím soudem jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto, i když předcházející řízení před Okresním soudem v Karviné bylo zatíženo vadami, které naplňují dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) , tedy že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že nalézací soud dospěl pod bodem 3) výroku o vině k závěru o vině, aniž by přihlédl komplexně ke všem jeho námitkám, přičemž neuvedl důvody, pro které k jednotlivým námitkám nepřihlédl. Nebyla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť po celou dobu jednání, které je mu kladeno za vinu, na sobě neměl žádnou policejní uniformu, ani na jeho civilním oděvu nebyly žádné části, které by mohly vzbudit dojem, že se jedná o policejní uniformu, a tedy se daného trestného činu nemohl dopustit. K naplnění znaků trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. je nutné jednak způsobení vážné újmy na takto vymezených cizích nemajetkových právech a jednak jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Avšak samotné odůvodnění okresního soudu neobsahuje žádnou odpověď na otázku, jaké právo ani jakým způsobem mělo být porušeno, ani jaká škoda měla být tímto jednáním způsobena. Ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. obviněný namítl, že ve skutkové větě není označeno a popsáno žádné jeho jednání, a ani v provedeném dokazování není patrná žádná skutečnost, která by umožnila závěr, že se daného trestného činu dopustil. Na pozemku M. M. byl před příjezdem ostatních spoluobviněných s jeho souhlasem, poté již nikoli, neboť se na naložení cigaret nikterak nepodílel. Po celou dobu seděl v dodávce a tato se rovněž nenacházela na předmětném pozemku. Zvolená právní kvalifikace je tak v rozporu se skutkovými zjištěními, které učinily soudy obou stupňů, a ze kterých vycházely při svém rozhodnutí o vině, resp. o zamítnutí odvolání. Taktéž nesouhlasí s tím, že je mu za vinu kladeno jednání posouzené jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Namítl, že nebyl nikterak seznámen s úmyslem ostatních, a jejich úmysl nebyl schopen dovodit ani z jejich jednání, které skutku předcházelo. Neúčastnil se žádného jednání, při kterém by došlo k dohodě ohledně způsobu provedení, a rozhodně se nikterak nepodílel na násilném jednání vůči poškozenému. Je také přesvědčen, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný vzhledem k jeho podílu na protiprávním jednání ostatních obviněných.
Na podkladě výše uvedených námitek navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jím podaného dovolání rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, č. j. 6 To 407/2011-3665, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky všech obviněných, uvedl, že byť obvinění deklarují dovolací důvod specifikovaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky jimi podaná dovolání z podstatné části obsahují námitky skutkové povahy, tj. směřují do správnosti a úplnosti skutkových zjištění, rozsahu dokazování a zejména do způsobu hodnocení provedených důkazů. Totožné argumenty uplatnili obvinění již v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi zabývaly a jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku, resp. usnesení, pečlivě se s nimi vypořádaly. Skutková zjištění soudů tak mají nepochybně oporu v provedeném dokazování, nejedná se o situaci, kdy mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, příp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní nesoulad. Veškeré skutkové okolnosti činu, jež vystihují zákonné znaky stíhaných trestných činů, včetně forem trestné součinnosti či účastenství, vyplývají z popisu skutku, příp. jsou dostatečným způsobem rozvedeny v odůvodnění soudních rozhodnutí. Obvinění se de facto domáhají jiného hodnocení opatřených důkazů, navozují vlastní verzi skutkového děje, mimo jiné popírají předchozí domluvu všech obviněných, jež měla pokrývat celý průběh skutkového stavu s tím, že u hlavních pachatelů šlo o exces, a na tomto podkladě se domáhají odlišného právního hodnocení skutků. Pokud se týká otázky totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř., je třeba zdůraznit, že se jedná o procesní námitku, kterou nelze uplatnit v rámci zvoleného dovolacího důvodu.
Vzhledem k tomu, že veškeré námitky obviněných shledal státní zástupce nepodstatnými, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 6 To 407/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. G., M. L., A. T. a V. V. uplatněné námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který uplatnili obvinění A. T. a V. V., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněných projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obvinění však podle obsahu dovolání shodně uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázali na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který shodně uplatnili všichni obžalovaní, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však část uplatněných dovolacích námitek obviněných směřuje právě do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný M. G. v rámci námitek vztahujících se ke skutku pod bodem 2) výroku o vině soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi spoluobviněných, zejména pak spoluobviněné L. B.; spadá sem i námitka stran způsobu, jakým soud tyto výpovědi hodnotil), a vadná skutková zjištění (především námitky vztahující se k objasnění skutečnosti, zda zde existovala předchozí dohoda mezi spoluobviněnými stran užití násilí, resp. zbraně a otázky povědomosti, že tuto měl u sebe spoluobviněný M. B., námitka neexistence ztotožněné osoby poškozeného), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o tom, že zde existovala předchozí dohoda o tom, že by měl spoluobviněný M. B. použít vůči prodejci zbraň či nějaké násilí) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný zdůraznil ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině, že spoluobvinění L. B., M. B. a N. O. měli pod záminkou koupě cigaret od polského prodejce lstí tyto získat a následně měl on a obvinění M. L. a R. B. těmto spoluobviněným - posádce dodávkového vozidla z místa bez zaplacení zboží ujet, přičemž nepadlo jediné slovo o tom, že by měli vůči prodejci užít násilí, resp. použít zbraně).
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku obviněný dále uplatnil námitku, že soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž mělo být jeho jednání posouzeno maximálně jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., neboť nebyl naplněn znak „užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, resp. nebyl zde úmysl užít vůči prodejci násilí, kdy jednání obviněného M. B. bylo jen jakýmsi excesem, který nemůže být ostatním obviněným kladen k tíži, kteroužto lze v podobě uplatněné obviněným s jistou mírou benevolence podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatě totožnou námitku uplatnil v rámci dovolání i obviněný M. L.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
Ze skutkové věty rozsudku pod bodem 2) výroku se podává, že obvinění jednali “společně po předchozí dohodě získat cigarety i za užití násilí nebo pohrůžky násilí“.
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor , např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). O loupež jde také tehdy, když se pachatel pokusil o krádež a k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí . Úmysl pachatele (srov. §4) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci . Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1375 – 1377).
Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo výše, trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se řadí k trestným činům, jež mají dva objekty – ochranu osobní svobody člověka a majetku. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle §89 odst. 5 tr. zák . je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí dýkou atd.), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem na poškozeného apod.). Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe , aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu . Spolupachatel odpovídá za to, že trestný čin byl spáchán se zbraní i tehdy, když zbraň sám nepoužil ani ji k tomu účelu neměl u sebe, ale když s jeho vědomím jiný spolupachatel užil zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo ji za tím účelem měl u sebe .
Obvinění M. G. i M. L. tuto námitku uplatnili již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí dostatečným způsobem zabýval. V rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „ pokud jde o použití pohrůžky zbraní, nelze toto považovat za exces jen ze strany obž. M. B., neboť z provedeného dokazování vyplývá, že všichni obžalovaní byli rozhodnuti, a to i případně za použití násilí (proto byl do akce přibrán M. B.), zmocnit se cigaret od občana P. Podle názoru krajského soudu má závěr okresního soudu oporu v provedených důkazech a byl proto shledán správným a zákonným “ (str. 11 napadeného usnesení). Poukázal zejména na výpověď obviněné L. B., která ve své výpovědi popsala vzájemnou součinnost všech obviněných, kdy, pokud jde o samotnou událost ze dne 21. 10. 2009, uvedla, že obviněný M. B. měl napřed vytáhnout z oděvu nůž a až následně zbraň, kterou měl prodejce ohrožovat, což bylo potvrzeno i výpovědí obviněné N. O., a dále odkázal na obsah výpovědí rozvedených na str. 19 až 28 rozsudku a zmiňované záznamy telekomunikačního provozu mezi jednotlivými obviněnými (str. 44 až 47 rozsudku).
Z protokolů o telekomunikačním provozu mezi jednotlivými obviněnými lze zcela bezpečně dovodit plánování celé akce. Ze záznamu na č. l. 1562 spisu se pak podává, že obvinění M. G. a M. L. v rámci plánování akce taktéž hovořili o možnosti, že prodejci by mohli mít zbraně, přičemž na to reagoval obviněný M. L. tím, že uvedl, „ tak při nejhorším by jsme to museli udělat, že vyletíme v kuklách, abychom se nemuseli s nikým dělit, to za to stojí “, a dále „ v kuklách všichni a já na něho namířím “. Bagatelizovat užití maskovacích kukel či zbraní, kdy obvinění při konfrontaci z obsahem přepisů telekomunikačních hovorů uvedli, že toto nebylo míněno vážně a že se jednalo jen o vtip, není namístě, zejména pak za situace, kdy dle skutkových zjištění obviněný M. B. zbraň použil. Obvinění byli srozuměni s tím, resp. počítali i s možností, že k dokonání akce bude v krajním případě užito násilí, kdy s tímto vědomím najali do akce obviněného M. B.
Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se skutkovými závěry nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Vzhledem k okamžiku použití násilí, když je použití střelné zbraně či nože zcela jistě správné považovat za formu násilí, je zřejmé, že uvedené násilí bylo užito právě v úmyslu zmocnit se cizí věci (cigaret naložených ve vozidle obviněných), a že obvinění tímto okamžikem naplnili zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nikoliv zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto námitku obviněných M. G. a M. L. shledal neopodstatněnou.
Obviněný M. G. dále ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku namítl, že nebyla dodržena zásada obžalovací, kdy trestní stíhání bylo zahájeno dne 9. 2. 2010 na základě usnesení Policie ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Ostrava, č. j. UOOZ-67/TČ-2009-200437, pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zák. ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Po ukončení vyšetřování okresní státní zástupce podal u Okresního soudu v Karviné obžalobu, kde byl pod bodem 2) stíhán v podstatě za stejný skutek, uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání, nicméně okresní soud pak oproti obžalobě rozdělil skutek v odsuzujícím rozsudku do tří odstavců, kdy skutek popsaný ve třetím odstavci nemá oporu v podané obžalobě a rovněž pak není ani obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě. Uvedl, že v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou a popisem skutku, a rozhodne-li tedy o skutku, pro který nebyl obžalovaný obžalobou stíhán, dojde k porušení zákona.
K této námitce je třeba uvést, že se nejedná o námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o námitku procesní, neboť předmětný institut je upraven v §220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 723/2011). Nicméně jako obiter dictum považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení §220 odst. 3 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). Proto je namístě uvést, že totožnost skutku zůstala v projednávané trestní věci zachována, když proti obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zák. ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. (č. l. 2 až 16), následně byla podána obžaloba pro trestný čin loupeže ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. s tím, že z nezjištěné příčiny k převzetí cigaret a jejich dovozu do České republiky nedošlo (č. l. 2868 až 2896), kdy tato doposud nezjištěná příčina byla v průběhu dokazování objasněna a popis skutku tak byl o tento doposud nejasný bod doplněn, a následně byl skutek ve své celistvosti posouzen jako dokonaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku obviněný M. G. vznesl námitku nesprávného právního posouzení jeho jednání jako organizátorství k trestnému činu loupeže a na to navazujících trestných činů, kteroužto lze stejně jako námitku předchozí v obecné rovině pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně obviněný tuto vznesl způsobem neregulérním, kdy námitka jím uplatněná je v tomto případě námitkou založenou na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, resp. vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací (kdy obviněný uvedl, že domluvil obchod se svědkem M. M. s tím, že úmyslem bylo svědka M. M. podvést, resp. okrást, a to prostřednictvím nastrčeného kupce, o čemž věděl M. L. a R. B., kdy se pak nezávisle na jeho vůli do celé věci vložily i další osoby, se kterými však nevešel blíže ve styk a rovněž také s nimi nic neplánoval a neorganizoval, nevěděl a ani nepředpokládal, jaký záměr a jaká dohoda byla mezi spoluobviněnými R. B., M. L., A. T. a V. V., neboť osobně v převážné míře jednal toliko se svědkem M. M. a spoluobviněným V. V., kdy veškeré domluvy se spoluobviněným V. směřovaly k neoprávněnému získání cigaret od svědka M. M., a to formou krádeže). Obviněný nevznáší ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím předložil svou vlastní verzi skutkového stavu věci založenou na podkladě odlišného hodnocení důkazů, než jak bylo učiněno soudy činnými ve věci.
Na základě výše uvedeného shledal Nejvyšší soud námitky obviněného M. G. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. L. v rámci dovolání namítl, že popis skutku pod bodem 2) výroku neodpovídá trestnému činu loupeže spáchaného ve formě spolupachatelství. Prvá část jednání (první odstavec skutku pod bodem 2) nenaplňuje znaky trestného činu a v žádném případě již ne trestného činu dokonaného, neboť nelze kvalifikovaně předjímat, jak by se událost vyvíjela a nelze z uvedeného dovozovat naplnění znaků dokonaného trestného činu loupeže. Ani třetí odstavec v popisu daného skutku nenasvědčuje naplnění znaků trestného činu loupeže, ba právě naopak svědčí o pokusu nedokonaného trestného činu podvodu v souvislosti se záměrem nezaplacení nekolkovaných cigaret. Ve skutku popisované násilí není násilím, které by směřovalo ke zmocnění se zboží, ale toliko k uchránění zboží již zjevně nabytého v úmyslu prodejce podvést jeho nezaplacením. Je tedy naopak jednoznačné, že jednání směřovalo zásadně k dokonání trestného činu podvodu, který se však v důsledku jednání prodejce (potencionálního poškozeného) nezdařil, neboť prodejce nedopustil to, aby zboží zůstalo nezaplaceno a na místě nastalé násilí, příp. pohrůžka násilím spočívající v užití střelné zbraně byla toliko důsledkem jednání prodejce, a tedy pouhým excesem jednoho z obviněných.
Těmto námitkám nelze přisvědčit. Ve vztahu k námitce užití násilí Nejvyšší soud odkazuje na výše rozvedenou námitku obviněného M. G. týkající se užití střelné zbraně. Namítá-li pak obviněný M. L., že násilí bylo užito jen proto, aby bylo zabráněno prodávajícímu v opětovném získání odcizených cigaret, tedy že jeho jednání směřovalo k dokonání trestného činu podvodu, který se však v důsledku jednání prodejce nezdařil, je třeba uvést následující.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1377). Pojem ,,zmocnit se cizí věci‘‘ je třeba vykládat tak, že k němu obecně dochází až v okamžiku, kdy je věc odejmuta z dispozice vlastníka věci (poškozeného). Naložení cigaret do dodávky obviněných samo o sobě ještě neznamenalo odejmutí věci z dispozice vlastníka, tedy prodejce, který se i nadále zdržoval v místě a čekal na zaplacení zboží. Fakt, že zde byl od počátku úmysl prodejci nezaplatit, je pro posouzení skutečnosti, zda byla věc odejmuta či nikoli, irelevantní. Jinými slovy se obvinění zboží v této fázi svého jednání ještě zcela nezmocnili, a teprve za účelem dokončení kroků směřujících ke zmocnění se zboží (odjetí s vozem, kde byly cigarety uloženy) použili násilí proti prodejci, aby mohli se zbožím ujet a zboží se tak definitivně zmocnit.
Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obvinění trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dokonali, když po přeložení cigaret z prodejcova vozu do jejich vozidla užili násilí (namíření střelné zbraně na prodejce a slovní výhrůžky s tím spojené), aniž by se však cigaret zmocnili, kdy tyto byly v nastalém zmatku prodejcem opětovně přeloženy do jeho vozu, se kterým následně z místa činu odjel. Při takto zjištěném skutkovém stavu nepřicházelo v úvahu jiné posouzení skutku než jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Námitky obviněného týkající se nesprávného hmotně právního posouzení skutku proto nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k jednání pod bodem 3) výroku přednesl obviněný M. L. celou řadu námitek, které se však svým obsahem v drtivé většině míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 3) výroku jako organizátorství (§10 odst. 1 písm. a) tr. zák.) trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a taktéž trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., s tím, že se jednalo toliko o organizátorství k trestnému činu podílnictví, kdy v této souvislosti namítá rozpornost kvalifikace jednání jako trestného činu loupeže a současně i trestného činu poškozování cizích práv, kdy mu jako organizátorovi nelze přičítat k tíži jednání hlavních pachatelů, kteří se na místě samém vůči poškozenému a jeho domu dopustili nezamýšleného násilí.
Obviněný se mýlí ve své úvaze, že je vyloučen jednočinný souběh trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a). odst. 2 tr. zák. Jelikož tyto trestné činy směřují proti různým objektům, není jejich souběh vyloučen a s ohledem na různou výši jejich zákonných trestních sazeb nepřichází v úvahu ani jejich faktická konzumpce (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 482/2007). Stejně tak není vyloučen i souběh trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl obviněný taktéž uznán vinným.
Obviněný se trestných činů pod bodem 2) rozsudku dopustil ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor) . Podle odst. 2 §10 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
V ustanovení §10 tr. zák. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu zahrnujeme navíc spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle §10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).
Organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za „zosnování“ trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za „řízení“ trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění apod. Je nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnost organizátora. Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. R 67/1971).
Pokud by ze strany hlavního pachatele došlo k excesu a exces pachatele by vedl ke spáchání těžšího trestného činu (např. vraždy, ač návodce naváděl jen ke způsobení těžké újmy na zdraví), pak odpovědnost účastníka se takovým excesem pachatele nezmění a bude odpovědný za účastenství k mírnějšímu trestnému činu (např. pachatel bude odpovědný za vraždu podle §219 tr. zák., ale návodce jen za návod k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. b), §222 odst. 1 tr. zák.). Podobné důsledky má i omyl pachatele . Jestliže pachatel dokonal trestný čin, k němuž účastenství směřovalo, nebo se o něj alespoň pokusil, pak jeho omyl pro trestní odpovědnost účastníka nemá význam v případě omylu v předmětu útoku (error in objecto – in persona) nebo omylu v kauzálním průběhu (aberratio ictus) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 100 - 103.
Ve vztahu k námitce užití násilí u skutků pod body 2) a 3) výroku a s tím související úvahy obviněného M. L., že se jednalo toliko o exces ze strany jednoho z obviněných, které předložil i obviněný M. G., Nejvyšší soud uvádí, že o takovýto případ se v projednávané věci nejedná. Lze odkázat na výše uvedený závěr stran námitky obviněného M. G. týkající se užití násilí ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku. Obvinění jednali s úmyslem zmocnit se cigaret od občana P. a to i za cenu užití násilí (str. 11 napadeného usnesení), resp. v rámci akce kalkulovali i s možností, že k dokonání akce bude v krajním případě užito násilí, kdy s tímto vědomím najali do akce obviněného M. B., který následně použil vůči polskému prodejci cigaret zbraň. Jak již bylo výše uvedeno, z protokolů o telekomunikačním provozu mezi jednotlivými obviněnými vyplynulo, že tito s možností použít v rámci celé akce v krajním případě i zbraň počítali (č. l. 1562 spisu), tedy ze strany obviněného M. B. se o exces nejednalo.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve vztahu k jednání pod bod bodem 3) výroku rozsudku, neboť dle skutkových zjištění jednali obvinění po vzájemné domluvě zahrnující i užití násilí nebo pohrůžky násilí, kdy si byli obvinění M. L., R. B. a M. G. vědomi, že obviněný A. T. a spol. budou převlečeni do policejních uniforem a budou mít u sebe střelné zbraně, kdy obviněný M. L. obviněného A. T. a spol. dokonce sám instruoval, kdy se do uniforem mají převléci. Obvinění si byli vědomi, že celé jednání je vedeno úmyslem získat od poškozeného M. M. cigarety uložené v prostoru jeho domu, resp. garáži bez zaplacení, kdy obvinění po vzájemné domluvě předstírali, že jsou příslušníky policie a že se jedná o policejní akci. Námitka obviněného M. L., že je samozřejmé, že měli u sebe zbraně, když se vydávali za policisty, tedy, že se jednalo o jakýsi nezbytný doplněk zvyšující věrohodnost jejich převleku, je však ve vztahu k užitému násilí irelevantní. Poškozený byl přesvědčen, že se jedná o poněkud nestandardní policejní akci, kdy muži byli vybaveni nejen uniformami, ale taktéž zbraněmi. Jak bylo vyloženo výše ve vztahu k ustanovení §89 odst. 5 tr. zák., trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe , aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Obviněný A. T. a spol. zbraně, které měli u sebe, vůči poškozenému M. M. použili. Pokud jimi byli A. T. a spol. vybaveni a pokud byli všichni obvinění ve skutku pod bodem 3) výroku srozuměni s tím, že tyto zbraně budou mít u sebe a danou akci provedou tak, že poškozeného donutí k vydání cigaret uložených v jeho garáži, je zcela logické, že tak hodlali učinit i způsobem, kdy bude nutno překonat odpor poškozeného.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. L. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, kdy svůj závěr o jiném hmotněprávním posouzení založil na podkladě vlastního hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Námitky obviněného M. L. tedy nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je namístě též poznamenat, že odvolací soud se k posouzení jednání obviněných M. G. a M. L. pod bodem 3) výroku jako účastenství ve formě organizátorství nepřiklonil. Odvolací soud uvedl (a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje), že pokud nalézací soud dospěl k závěru, že k použití násilí vůči poškozenému M. M. došlo po předchozí dohodě všech zúčastněných obviněných, pak měl u obviněných M. G. a M. L., stejně jako R. B., dovodit namísto účastenství na trestném činu spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zák. Tato chyba však nebyla dovoláními namítána, resp. státní zástupce ve věci dovolání nepodal (§259 odst. 4 tr. ř.), navíc nezakládá vadnost výroku o vině.
Obviněný A. T. uplatnil námitku ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku, kdy namítl, že nejednal v loupežném úmyslu, zejména, že nepoužil násilí ani pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Namítl, že použití stejnokroje příslušníka policie nelze hodnotit jako násilí či pohrůžku bezprostředního násilí.
Ve vztahu k této námitce lze odkázat na výše uvedené závěry k dovolacím námitkám obviněných M. G. a M. L. týkající se skutkových zjištění, zejména pak zjištění, že všichni zúčastnění obvinění jednali po vzájemné dohodě a s úmyslem užít násilí či pohrůžky násilí proti poškozenému M. M., kdy dle skutkových zjištění měl obviněný A. T. u sebe zbraň a přitom se vydával za příslušníka policie.
Nejvyšší soud dodává, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný v rámci námitek uplatněných ve vztahu ke skutku pod bodem 4) rozsudku namítl, že toto jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jelikož nebyl naplněn znak skutkové podstaty spočívající v „užití pohrůžky jiné těžké újmy“ v úmyslu poškozeného S. Z. k čemukoliv nutit. Stejně tak nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spočívající v „neoprávněném vniknutí do domu“ a „překonání překážky“. Dále namítl, že ze skutkové věty v bodě 3) výroku nelze dovodit, že se daného jednání dopustil vloupáním, a naplnil tak skutkovou podstatu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl , dle odst. 2 písm. b) §235 tr. zák. pak spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil, či nikoli (srov. R 27/1982). Musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1388 - 1390).
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Tohoto trestného činu podle odstavce 2 se dopustí pachatel, užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Podle respektované judikatury (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 300/2000, publikované pod č. 14/2002 Sb. rozh. trest.) je objektem trestného činu porušování domovní svobody domovní svoboda zaručená článkem 12 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), který ve svém odst. 1 stanoví, že obydlí je nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Domovní svobodu přitom nelze chápat jako pouhou nedotknutelnost, nenarušitelnost obydlí (domu či bytu) v jeho hmotné podstatě, ale je třeba ji chápat šířeji, a to jako právo občana – oprávněné osoby nebýt nikým neoprávněně rušen ve svém soukromí, jež mu poskytuje obývaný dům nebo byt, a to včetně ochrany osobní integrity takové osoby v tomto prostoru. Z toho vyplývá, že domovní svoboda oprávněné osoby nepřestává být porušována pouze při uskutečňování první alternativní formy jednání, tedy neoprávněného vniknutí do jejího domu či bytu, ale její porušování trvá i poté, kdy se pachatel v takovém domě nebo v bytě zdržuje proti vůli oprávněné osoby. Vniknutím je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo do bytu, jímž se zasahuje do něčí domovní svobody. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoli její odstranění , otevření, přeskočení, přelezení apod. O překonání překážky jde i tehdy, když pachatel např. otevřel dveře pravým klíčem, který odcizil, vylákal nebo našel. Velmi často je používáno k odstranění překážky i technických prostředků (např. paklíče, planžety apod.) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1398 - 1399).
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá vloupáním, a způsobí-li takovým činem škodu nikoli nepatrnou.
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci (vlastník, nájemce, vypůjčitel, schovatel, dopravce, zástavní věřitel, ale i předchozí zloděj atd.). Přisvojením věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Zloděj se tedy nestává vlastníkem odcizené věci. Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám (pachatelství) nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám anebo sobě i dalším osobám (spolupachatelství). Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1428 - 1433).
Nejvyšší soud na právním posouzení jednání obviněného A. T., kterého se dopustil společně s obviněným V. V. pod bodem 4) rozsudku neshledal žádného pochybení. Jednání obviněného bylo správně posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a současně jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kdy obviněný neoprávněně vnikl do domu poškozeného (na podkladě předloženého falešného příkazu k domovní prohlídce). Tímto překonal překážku (dveře, vstup do domu), jejímž účelem je zabránit vniknutí, k čemuž nepoužil násilí, ale lsti, a dopustil se tak současně vloupání. Podle §89 odst. 14 tr. zák. se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí , nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Předstírání policejního zákroku na podkladě falešného příkazu k domovní prohlídce, který byl natolik věrohodný, že poškozený nabyl dojmu, že se jedná o skutečný zákrok policie, zcela jistě pod pojem lsti spadá. V domě pak odcizil peněžní hotovost a cigarety, tedy přisvojil si cizí věc (peníze a cigarety) tím, že se jí zmocnil .
Obviněný svým jednáním taktéž naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kdy se do domu poškozeného vloupal spolu s dalšími nejméně čtyřmi osobami a pod pohrůžkou okamžitého vzetí do vazby jej donutil k vydání finanční hotovosti ve výši 50.000,- Kč. Jak bylo vyloženo výše, jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Pohrůžka vzetí do vazby je tak zcela jistě obdobou pohrůžky zahájení trestního stíhání, kdy takovéto pohrůžky jsou sto vyvolat obavy a obě směřují k omezení osobní svobody poškozeného.
Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného uvádí k námitce obviněného A. T., že obdobná jednání pod bodem 3) a 4) výroku byla posouzena odlišně, resp. že jednání pod bodem 3) výroku bylo posouzeno jako trestný čin loupeže, kdežto jednání pod bodem 4) výroku jako trestný čin vydírání, kdy trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. v poměru speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky nejnebezpečnější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí formálního znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o útoky omezující se jen na pohrůžku násilí, musí jít o pohrůžku bezprostředního násilí. Proto, jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, je třeba ho posoudit jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. V žádném případě není možné prostřednictvím hodnocení materiálního znaku trestného činu zaměňovat jeho formální znaky za znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, např. trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., jak se někdy v praxi děje (srov. R 39/1989, s. 194). V projednávaném případě bylo jednání obviněného motivováno získáním věcí poškozeného, a to od samého počátku. Zatímco ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku bylo dle skutkových zjištění ze strany obviněných užito násilí (použití zastrašování zbraní, fyzické strkání), u skutku pod bodem 4) výroku nebylo prokázáno, že by obvinění měli u sebe zbraně, stejně tak, že by se obvinění dopustili násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Pohrůžka jiné těžké újmy se u skutku pod bodem 4) výroku vztahovala k jednání, které naplnilo skutkovou podstatu jiného trestného činu, a to trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.
Obviněný A. T. dále ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku namítl, že nebyla dodržena totožnost skutku, kdy s odkazem na ustanovení §220 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžalobou mu bylo vytknuto toliko jednání spočívající v držení revolveru Alfa (u něho nalezená zbraň, která nebyla střelbyschopná) a pokud jej následně nalézací soud uznal vinným i z držení další zbraně - revolveru amatérské výroby bez výrobního čísla, pak soud ustanovení §220 tr. ř. porušil, a uznal jej vinným pro skutek, pro který nebyl obžalován.
Ve vztahu k této námitce lze odkázat na shora uvedený výklad a závěry týkající se námitky obviněného M. G., který taktéž namítl nedodržení totožnosti skutku uvedenému pod bodem 2) výroku, kdy se nejedná o námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o námitku procesní, neboť předmětný institut je upraven v §220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání (srovnej rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 723/2011).
Námitky obviněného A. T. tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
Obviněný V. V. uplatnil námitky ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku, zejména pak namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť na sobě neměl policejní uniformu a ani takové zdání nebudil, kdy soudy neuvedly, jaké právo mělo být jeho jednáním porušeno a ani jaká škoda měla být tímto jednáním způsobena, ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. namítl, že zvolená právní kvalifikace je v rozporu se skutkovými zjištěními, a ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. namítl, že nebyl nikterak seznámen s úmyslem ostatních.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Tohoto trestného činu podle odstavce 3 se dopustí pachatel, užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami .
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, a současně se při činu vydává za veřejného činitele .
Jak bylo již výše vyloženo, pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k námitce stran posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. lze i ve věci obviněného V. V. odkázat na výše uvedené závěry soudu k dovolacím námitkám obviněných M. G. a M. L., potažmo A. T., týkající se skutkových zjištění, zejména pak zjištění, že všichni zúčastnění obvinění jednali po vzájemné dohodě (str. 66 až 67 rozsudku) a s úmyslem užít násilí či pohrůžky násilí proti poškozenému M. M. v úmyslu zmocnit se jeho věcí (cigaret, které měl uložené v domě, resp. garáži), kdy za tímto účelem měl nejen obviněný A. T. u sebe zbraň, a to s vědomím zbývajících zúčastněných obviněných, a obvinění kolem obviněného A. T. byli oblečeni ve stejnokrojích policistů, čehož si obviněný, který s nimi seděl v autě, nemohl nevšimnout. Skutečnost, že obviněný sám na sobě policejní stejnokroj neměl, neznamená, že u něho nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť obviněný vystupoval jako člen skupiny provádějící fingovaný policejní zákrok, tedy jako policista v civilu, kdy jeho rolí bylo předstírat zájem o koupi cigaret, a posléze měla na jeho pokyn na místo dorazit skupina policistů v uniformách. Dá se říci, že tímto svým jednáním uvedl poškozeného M. M. v omyl v podstatě dvakrát, jednou jako falešný zájemce o koupi cigaret vystupující pod jménem „I.“ a následně jako člen předstíraného policejního zásahu. Stejně tak lze odkázat na již uvedené závěry ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Obvinění se snažili vniknout do garáže i tím, že páčili dveře a požadovali vydání klíčů na poškozeném M. M., zatímco na něho mířili střelnými zbraněmi. Výpověď obviněného byla vyhodnocena jako účelová (str. 69 rozsudku) a dle skutkových zjištění obviněný V. V. po dobu celého incidentu ve vozidle neseděl a celého jednání se dle skutkových zjištění aktivně účastnil. Uvádí-li pak obviněný V. V. jinou, od skutkových zjištění učiněných soudy odlišnou verzi skutkových událostí, míjí se takto uplatněné námitky s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo již ostatně vyloženo výše.
Námitky obviněného V. V. tedy shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. G., M. L., A. T. a V. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a