ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.678.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 678/2012 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 dovolání, které podala obviněná L. R. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 10 To 29/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 107/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 T 107/2011, byla obviněná L. R. uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila tím, že „ dne 3. 8. 2011 kolem 15,00 hodin v K. v ulici Š. v chodbě bytového domu čp. v přízemí u výtahu po předchozí slovní rozepři, kdy poškozenou V. S. vulgárně urážela a kdy poškozené i plivla do tváře, tuto fyzicky napadla, a to tak, že poškozenou opakovaně, nejméně dvakrát, udeřila svazkem klíčů, zavěšených na provázku, na kterých byl i velký přívěšek ve tvaru koule, do levé ruky, kterou vykrývala údery směřující na hlavu poškozené, čímž poškozené způsobila otok a ranku délky asi 1 cm uprostřed zevní strany levého předloktí, otok a podkožní krevní výron na malíkové straně dolní části levého předloktí nad zápěstím a téměř příčnou zlomeninu levé kosti loketní, v důsledku čehož byla poškozená omezena v běžném způsobu života po dobu pěti týdnů a pěti dnů trvajícím znehybněním levé ruky a předloktí sádrovým obvazem a z toho vyplývajícím vyřazením levé ruky z obvyklé zátěže a běžných denních činností “.
Za to byla obviněná odsouzena podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 T 107/2011, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 10 To 29/2012 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná L. R. dovolání (č. l. 110, 118 - 119), v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná namítla, že byla porušena ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §125 tr. ř., neboť soudy v rámci hodnocení provedených důkazů nepostupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, se základními zásadami ovládajícími trestní řízení a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek trpí podstatnými vadami ve zjištění skutkového stavu a jeho následného subsumování pod skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy chybně vyhodnotily předložené a provedené důkazy, když jak z výpovědi svědků, tak z výslechu znalce nemohl být učiněn jasný závěr, že skutek byl spáchán způsoben popisovaným v obžalobě. Dále namítla, že se odvolací soud nezabýval jejími námitkami uvedenými v odvolání a bez jakéhokoliv dalšího dokazování se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Tyto jsou však chybné. Soud prvního stupně provedl k prokázání skutkového stavu důkaz jejím výslechem, výslechem poškozené, výslechem svědka P. B. a výslechem znalkyně. Výslechy její a poškozené jsou v přímém rozporu, a to v téměř celém obsahu, vyjma slovní hádky. K prokázání její viny by tak bezpodmínečně musely být provedeny ještě další přímé důkazy, které by ji jednoznačně usvědčovaly z toho, že se dopustila uvedeného přečinu, to se však nestalo, jelikož provedeny byly pouze důkazy nepřímé, které navíc podporují její tvrzení. Výslechem znalkyně bylo výslovně sděleno, že k uvedenému úrazu mohlo dojít více variantami. Jedná se tak o nepřímý důkaz, který navíc umožňuje vícero závěrů, kteréžto navíc podporují domněnku, že si úraz poškozená způsobila sama, např. pádem. Výslechem svědka P. B., který je taktéž toliko nepřímým důkazem, bylo potvrzeno pouze to, že mezi ní a poškozenou proběhla slovní rozepře, nic více svědek neviděl, ani neslyšel. Svědek mluví pouze o tom, že slyšel hádku, pokud by došlo k fyzickému kontaktu, musel by svědek slyšet i zvuky zápasu, případně cinkání klíčů, to však svědek nevypověděl. Obviněná uvedla, že provedené důkazy musí tvořit uzavřený celek a musí ústit pouze v jediný závěr, nikoliv ve dva nebo více, byť potencionálních závěrů. Stejně tak ji nelze uznat vinnou pouze na základě provedených nepřímých důkazů.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil v celém rozsahu jak napadené usnesení, tak i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky .
Přípisem ze dne 8. 6. 2012, došlým Nejvyššímu soudu dne 13. 6. 2012, Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 10 To 29/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněné směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněná totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědí, a to své, poškozené V. S., svědka P. B., stejně jako znalkyně MUDr. Olgy Tatičové – Plockové, včetně jím vyhotoveného znaleckého posudku), a vadná skutková zjištění (námitka, že se celá událost neudála způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku, námitka stran povahy zranění a možností, jakými k nim mohlo dojít), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., kdy soudy chybně vyhodnotily předložené a provedené důkazy, kdy jak z výpovědi svědků, tak z výslechu znalce nemohl být učiněn jasný závěr o tom, že skutek byl spáchán způsobem v obžalobě uvedeným, zejména pak je závěr o její vině postaven na nepřímých důkazech) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že mezi ní a poškozenou sice došlo k předmětné hádce, ale jí vytýkaného útoku na poškozenou se nedopustila, svědek P. B. taktéž nevypověděl, že by slyšel známky zápasu mezi nimi, a je docela možné, že zranění si poškozená způsobila sama, např. pádem).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tyto námitky však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná L. R. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Je třeba poznamenat, že převážnou část námitek uplatnila obviněná již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal (str. 2 napadeného usnesení).
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata