ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4216.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4216/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. R. , zastoupeného JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovanému KLAS-družstvu Starovičky se sídlem ve Starovičkách, identifikační číslo 49434632, zastoupenému JUDr. Ivanou Lorenzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 2, o 575.025,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 245/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2010, č. j. 14 Co 391/2009-99, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 29.640,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radany Pekárkové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 11 C 245/2007-62, zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval po žalovaném zaplacení částky 575.025,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení od 1. 11. 2005 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 28. 10. 1993 uzavřela L. B. se Zemědělským družstvem Šakvice–Starovičky dohodu o vypořádání transformačního a vypořádacího podílu po zániku jejího členství v družstvu dne 27. 10. 1993. Z tohoto titulu jí náležel vypořádací podíl ve výši 20.250,- Kč a transformační podíl ve výši 97.068,- Kč. Dne 29. 10. 1993 uzavřela s žalovaným smlouvu o postoupení této pohledávky v celkové výši 117.318,- Kč. Dne 28. 10. 1993 taktéž S. B. uzavřel se Zemědělským družstvem Šakvice–Starovičky dohodu o vypořádání transformačního a vypořádacího podílu po zániku jeho členství v družstvu dne 27. 10. 1993. Podle dohody mu náležel vypořádací podíl ve výši 20.250,- Kč a transformační podíl ve výši 459.028,- Kč. Dne 29. 10. 1993 postoupil tyto pohledávky v celkové výši 479.278,- Kč žalovanému. Obě smluvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 10. 1993 posoudil soud prvního stupně pro nedostatek ujednání o výši úplaty za postupované pohledávky jako neplatné. Jestliže je totiž pro smlouvu o postoupení pohledávky požadována obligatorně písemná forma, pak v písemném textu musí být rovněž zachyceno, zda se pohledávka postupuje bezplatně nebo za úplatu. Jsou-li neplatné smlouvy ze dne 29. 10. 1993, jsou se zřetelem k §37 odst. 2 obč. zák. neplatné (pro nemožnost plnění) i navazující smlouvy o postoupení pohledávek.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. dubna 2010, č. j. 14 Co 391/2009-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 575.025,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování listinami na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotil obě smlouvy o postoupení pohledávek z 29. 10. 1993 jako platné. Za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. ze smluv (obě smlouvy jsou textově shodné mimo osoby postupitelů a výše postupované částky) zjistil, že jimi byly úplatně postoupeny pohledávka L. B. ve výši 117.318,- Kč a pohledávka S. B. ve výši 479.278,- Kč za cenu rovnající se hodnotě jednotlivých postoupených pohledávek. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaný zjevně částečně plnil na pohledávku L. B., neboť potvrdil, že její pohledávka představuje již jen 104.413,- Kč (tj. částku, která byla postoupena žalobci) oproti původní částce ve výši 117.318,- Kč. Platnými pak shledal i smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2004.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody [§241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.]. Odvolacímu soudu vytýká „překvapivost" rozhodnutí, neboť nebyl při jednání dne 25. 3. 2010 ani při jednání dne 1. 4. 2010 poučen o svých procesních právech. Připomíná, že dokazování listinami odvolací soud zopakoval „pro případ možného odlišného právního hodnocení provedených důkazů“ a nedal mu možnost vyjádřit se k jeho odlišnému názoru ani tvrdit „nové“ skutečnosti rozhodné pro věc samu včetně toho, aby navrhl k těmto tvrzením „nové“ důkazy. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť z něj nelze zjistit, jaká skutková zjištění odvolací soud učinil. Jestliže na jednom místě odůvodnění vyjmenovává důkazy, které zopakoval, pak vzápětí dodává, že z nich neučinil žádná zjištění. Dovodil-li odvolací soud, že částečně plnil L. a S. B., měl zjistit v jakém rozsahu to bylo a o toto plnění poměrně snížit jeho povinnost. Tím řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci podle žalovaného spočívá v chybném závěru o existenci postupované pohledávky, poněvadž ve smlouvách o postoupení pohledávek ze dne 29. 10. 1993 „ absentuje určité, přesné a srozumitelné (§37 odst. 1 obč. zák.) stanovení úplaty za tento převod.“ Odvolací soud, aniž zjišťoval vůli smluvních stran, vyložil v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. obsah smluv o postoupení pohledávek z 29. 10. 1993 ohledně výše úplaty za postoupenou pohledávku. Jeho právní posouzení věci tak není úplné a je tudíž nesprávné. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), není důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly obsahově vymezeny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovou vadu řízení spatřuje žalovaný v postupu odvolacího soudu, který po změně náhledu na právní posouzení platnosti postupních smluv mu nedal možnost s tímto - oproti soudu prvního stupně opačným názorem – polemizovat, ani příležitost přednést nová rozhodující tvrzení a nabídnout k nim důkazy.
Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Podle §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle §118a o. s. ř. Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení §118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám postupovat podle §118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř., při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř.) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalovanému poskytnout. Žalovaný úplně vylíčil rozhodující skutkové okolnosti, na nichž založil svou procesní obranu. Odvolací soud na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci a na základě právního posouzení věci podle týchž ustanovení §37 odst. 2, §39 a §524 obč. zák., rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 575.025,- Kč s příslušenstvím. Učinil tak veden úvahou o platnosti postupních smluv. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením, jež mohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ani na právním posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních ustanovení, ale na odlišném výkladu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, že „postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Vadu řízení spatřuje dovolatel dále ve skutečnosti, že odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - zopakoval dokazování listinami, konkrétně dohodami o vydání vypořádacího a transformačního podílu po zániku členství z 28. 10. 1993, smlouvami o postoupení pohledávek z 29. 10. 1993 a ze 7. 1. 2004, oznámením o postoupení pohledávek ze dne 12. 10. 2006, ze dne 28. 2. 2007 a ze dne 6. 3. 2009 s podacím lístkem a doručenkou, výdajovým dokladem a fakturami předloženými v řízení před soudem prvního stupně žalovaným, přičemž z nichž neučinil žádná zjištění. Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 3. 2010 zástupkyně žalovaného ve vztahu k listinným důkazům (výdajovému dokladu na čl. 44 spisu a fakturám na čl. 45-48) uvedla, že „ k těmto listinám by při rozhodování věci nemělo být vůbec přihlíženo, zřejmě byly žalovaným do spisu založeny omylem. (...) tím měla na mysli, že pokud došlo ze strany KLAS-družstva Starovičky k nějakému plnění ve prospěch L. a S. B., pak se tato plnění netýkala pohledávky uplatněné v tomto řízení. Pokud tedy došlo podle předložených dokladů k zápočtu nějaké pohledávky, kterou KLAS-družstvo Starovičky mělo vůči panu a paní B. proto, že jim poskytlo nějaké plnění, prasátka a podobně, pak se nejednalo o zápočet na pohledávku postoupenou B. žalobci, která je předmětem řízení“. Z přednesu právní zástupkyně žalovaného se zřetelem ke 4. straně odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepochybné, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jednak označil důkazy, které zopakoval, a dále doplnil dokazování výdajovým dokladem a fakturami předloženými žalovaným před soudem prvního stupně, a jen z těchto listin neučinil žádná zjištění, neboť byly žalovaným předloženy omylem a nemají žádný vztah k projednávané věci. Ostatně závěr o platnosti postupních smluv ze dne 29. 10. 1993 přijal odvolací soud až na základě zjištění jejich obsahu dokazováním.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže vzal za prokázané, že postupní smlouvy obsahují ujednání o úplatě za postoupené pohledávky.
V této souvislosti se sluší připomenout, že už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Dovolací důvod uvedený §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, že za postoupené pohledávky měl žalovaný každému z postupitelů vyplatit částku rovnající se výši postupované pohledávky, učinil odvolací soud ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 29. 10. 1993 L. B. a žalovaným, tak i ze smlouvy uzavřené se S. B. téhož dne, a vzal přitom v úvahu smysl a účel těchto smluv.
Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem odpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozsudku velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2010, neobstojí výhrada žalovaného, že podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože dovolatel neúspěšně uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (nepodařilo se mu zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, že smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 10. 1993 obsahují ujednání o ceně za postoupené pohledávky), nemůže napadat tyto smlouvy s argumentem jejich neplatnosti pro nedostatek ujednání o úplatnosti či bezplatnosti převodu. I kdyby takové ujednání ve smlouvách scházelo, prosadí se závěry vyjádřené ve shora citovanému rozsudku Nejvyššího soudu, podle nichž pro právní postavení dlužníka je nerozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje (a proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení - §529 odst. 1 obč. zák.), ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá; má splnit dluh podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné (viz též Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, díl II:, s. 1502). Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák. dlužníkovi vůči postupníkovi nepřísluší (jestliže by smlouva o postoupení pohledávky byla v rozporu s §525 obč. zák., mohlo by být v důsledku plnění postupníkovi dotčeno právní postavení dlužníka). (...) Otázkou náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky se Nejvyšší soud v rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Přitom uzavřel, že smlouva musí obsahovat označení smluvních stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky (k tomu srov. např. důvody R 16/2004 a důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005 a ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 110, a č. 12, ročník 2006, pod číslem 171, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 928/2004). (...) Právní posouzení věci odvolacím soudu, podle něhož ujednání o tom, zda je pohledávka postupována úplatně či bezúplatně, popř. o výši úplaty, není náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky (§524 obč. zák.), je tak v obecné rovině správné. (...) Jelikož občanský zákoník (srov. jeho §524) požadavek úplatného postoupení pohledávky neklade, přičemž možnost úplatného postoupení pohledávky výslovně upravuje (byť z hlediska odpovědnosti postupitele) v ustanovení §527 obč. zák. jen jako výjimku z pravidla (srov. spojení „bylo-li sjednáno postoupení pohledávky za úplatu…“), lze (na rozdíl od smlouvy o převodu obchodního podílu) dovodit, že neobsahuje-li smlouva o postoupení pohledávky ujednání o tom, zda je pohledávka postupována bezúplatně či za úplatu, platí, že jde o převod bezúplatný (k tomu srov. mutatis mutandis důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Jelikož se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením jeho advokátky k dovolání. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 24.400,- Kč [§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.)], z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20% DPH ve výši 4.940,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. srpna 2012
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu