ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1106.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1106/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovolání obviněného K. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 5 To 125/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 132/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 1 T 132/2011, byl obviněný K. F. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
spolu s již odsouzeným D. D., dne 6. 3. 2010 v době kolem 23.00 hod. v P., P., před OD Tesco po slovním konfliktu oba obvinění napadli poškozené M. P., E. K. a M. K. tak, že nejprve obviněný F. napadl M. P. úderem do hlavy a ten uhnul, takže E. K. několikrát udeřil obviněného a ten jej chytil za bundu, srazil na zem, přičemž jej kousl do palce pravé ruky a následně 2x kopl do hlavy do oblasti oka, kdy se poškozenému K. podařilo obviněnému F. vysmeknout a utéct, poté obviněný F. napadl poškozeného P. tak, že mu lámal prsty ruky, tím ho srazil na kolena a požadoval po něm vydání peněz a mobilu, což poškozený odmítl, nato ho obviněný F. kopl do břicha a poškozený P. na zem před něj vysypal z peněženky drobné mince, obviněný D. napadl poškozeného M. K. úderem do hlavy a požadoval po něm vydání peněženky a mobilu, poškozený ze strachu z dalšího napadení obviněnému D. vydal mobilní telefon zn. Palm Treo v hodnotě 9.000,- Kč, na to oba obvinění z místa činu utekli.
Za popsané jednání byl obviněný K. F. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem a podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený M. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 1 T 132/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 5 To 125/2012, tak, že ho podle ustanovení §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 5 To 125/2012, podal následně obviněný K. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. V mimořádném opravném prostředku namítl, že v řízení před soudem prvého stupně při výslechu svědků K. a K. konaném dne 28. 12. 2011 neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Byť souhlasil s výslechem jmenovaných svědků bez přítomnosti obhájce, nebyl schopen posoudit důsledky svého souhlasu. Dle názoru obviněného soud prvního stupně neprotokoloval průběh výslechů tak, jak je vnímal obviněný a následkem nepřesné protokolace byl pak nepřesný popis průběhu a zejména začátku konfrontace obviněných s poškozenými K. a K. Nesprávná domněnka, že daný konflikt vyvolali obvinění, je rozhodujícími soudy hodnocena jako nepřímý důkaz o vině obviněného. Obviněný se domnívá, že i kdyby konflikt začal on sám, nelze toto považovat za nepřímý důkaz o jeho vině, nadto nepřímé důkazy netvoří ucelený logický řetězec a že v průběhu řízení nebyl proveden jediný přímý důkaz prokazující jeho vinu. Dále dovolatel uvedl, že nalézací ani odvolací soud se nijak nevypořádaly s jeho obhajobou, že není reálně proveditelné v časovém úseku chybějícího kamerového záznamu o délce cca 7 sekund napadnout poškozeného způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Popsaný průběh loupeže považuje proto za zcela nevěrohodný a dodává, že prokazatelně neměl zájem o žádný majetkový prospěch k tíži poškozeného s tím, že i kdyby skutkový děj proběhl tak, jak je uvedeno ve skutkové větě, zjevně by nebyla jeho výzva k vydání peněz a mobilního telefonu míněna vážně. Závěrem dovolání obviněný doplnil, že i kdyby bylo prokázáno jednání, které je mu kladeno za vinu, výši uloženého trestu považuje za nepřiměřenou.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení dopadá na případy porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle §36 tr. řádu. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak i ústavními předpisy. Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2084 s.).
Nejvyšší soud České republiky z obsahu předloženého trestního spisu zjistil, že na den 28. 12. 2011 bylo nařízeno v projednávané věci hlavní líčení, ke kterému se na výzvu soudu dostavil obviněný K. F. i svědci M. P., E. K. a M. K., nedostavil se ale obhájce obviněného Mgr. Petr Bokotej. Za okolností, kdy byl dán důvod nutné obhajoby, muselo být z tohoto důvodu hlavní líčení odročeno. Předseda senátu 1 T Obvodního soudu pro Prahu 10 JUDr. Ondřej Lázna však přítomným sdělil, že výslech jmenovaných svědků bude proveden mimo hlavní líčení v souladu s ustanovením §183a odst. 1 tr. řádu a obviněný i státní zástupce k dotazu soudu udělili k procesnímu postupu dle §211 odst. 1 tr. řádu souhlas, tj. aby protokoly o výpovědích uvedených svědků u hlavního líčení byly přečteny.
Podle ustanovení §211 odst. 1, věta první, tr. řádu místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Toto ustanovení zakotvuje přípustné výjimky ze zásady ústnosti, které jsou odůvodněny buď nedosažitelností určitých osob, nemožností jejich opětovného výslechu, nebo hledisky procesní ekonomie. Výslech svědka mimo hlavní líčení je obecnými soudy praktikován zpravidla tehdy, je-li nutno hlavní líčení, k němuž se tento svědek řádně dostavil, z určitých důvodů odročit. V zájmu procesní ekonomie se přítomný svědek proto vyslechne, ovšem mimo zákonem výslovně stanovenou formu stadia trestního řízení, tj. mimo hlavní líčení. Soud si tak procesně zajistí důkaz, který zpravidla provede přečtením protokolu o něm v průběhu následujícího hlavního líčení, chce-li k němu při rozhodnutí ve věci přihlížet. Protokoly o dřívějších výpovědích jsou podle citovaného ustanovení přečteny k důkazu, tj. soud z nich může činit skutkové závěry o existenci či neexistenci dokazovaných skutečností, které jsou důležité pro trestní řízení, zejména pak pro rozhodnutí o vině. Výpovědi zachycené v protokolech přečtených podle §211 tr. řádu jsou důkazně zásadně rovnocenné výpovědím učiněným při osobním výslechu stejných osob u hlavního líčení. Státní zástupce i obžalovaný (obviněný) musí souhlasit s tím, aby byl místo výslechu svědka přečten protokol o jeho výpovědi. Svým souhlasem státní zástupce i obviněný zároveň vyjadřují, že nemají námitky proti tomu, jak byla výpověď v dřívějším stadiu pořízena (např. z hlediska zachování práva na obhajobu – srov. ÚS 142/2000-n.) a jak je její obsah zachycen v protokole a že neshledávají potřebným položit svědkovi doplňující nebo upřesňující otázky nebo požádat, aby ho mohli sami vyslechnout (§215 odst. 1, 2 tr. řádu). Má-li obviněný obhájce, postačí, že možnost zúčastnit se výslechu svědka měl jen jeden z nich (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 1675 - 1689 s.).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že i když souhlasil s výslechem výše zmíněných svědků bez přítomnosti svého obhájce, nebyl schopen posoudit důsledky svého souhlasu, kterého následně litoval, neboť soud údajně neprotokoloval průběh výslechů tak, jak je vnímal on sám a je přesvědčen, že za přítomnosti obhájce by protokolace výslechů byla odlišná.
Dle názoru Nejvyššího soudu však uvedenou námitkou nemohlo dojít k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť, ač se jednalo o případ nutné obhajoby, nalézací soud postupoval při výsleších svědků E. K. a M. K. mimo hlavní líčení zcela v souladu se zákonem. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obviněný i státní zástupce udělili souhlas se čtením výpovědí jmenovaných svědků podle §211 odst. 1 tr. řádu a dané výpovědi byly přečteny u následného hlavního líčení konaného dne 6. 2. 2012, kterého se zúčastnil i obhájce obviněného, přičemž obviněný měl možnost vznést připomínky či případné námitky. Obviněný se však za přítomnosti svého obhájce, jak plyne z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 2. 2012, k přečteným výpovědím na dotaz soudu ve smyslu ustanovení §214 tr. řádu nevyjádřil a nevznesl k nim ani žádné námitky (srov. čl. 81 spisu). Pokud tedy státní zástupce a obviněný souhlasili nejen se samotným výslechem svědků mimo hlavní líčení, nýbrž i s přečtením protokolu o něm v následujícím hlavním líčení, naplnila se podmínka vyžadovaná v §211 odst. 1 tr. řádu. Skutečnost, že obviněný uděleného souhlasu následně litoval s tím, že je přesvědčen, že za přítomnosti jeho obhájce by byla protokolace výslechů příslušných svědků odlišná (resp. pro něj příznivější), není možno považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní.
Dalším v dovolání deklarovaným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný K. F. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, že nepřímé důkazy netvoří ucelený logický řetězec, že v průběhu řízení nebyl proveden jediný přímý důkaz prokazující jeho vinu a že neměl zájem o žádný majetkový prospěch získaný k tíži poškozeného, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a způsobu hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud vyhodnotil, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, obhajobu obviněného jako účelovou se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Provedeným dokazováním, a to zejména výpověďmi svědků K. a P., které však nestojí osamoceně, ale korespondují s dalšími v řízení provedenými důkazy, a to s obsahem kamerového záznamu a s obsahem lékařské zprávy o ošetření svědka K., z níž vyplynulo, že utrpěl krvavá poranění hlavy, však bylo prokázáno, že obviněný se dopustil jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Z kamerového záznamu je mimo jiné jednoznačně patrný jak začátek konfliktu (nápřah obviněného na svědka P.), tak opakované kopy nohou obviněného do svědka K. Dále je ze záznamu zřejmé, že po odchodu (odpotácení se) svědka K. se obviněný zaměřil na svědka P., kterého vylamováním prstů doslova stáhl na kolena. Kamerovým záznamem tak byla bez jakýchkoliv pochybností vyvrácena výpověď obviněného v tom smyslu, že se svědkem P. vůbec nebyl v kontaktu. Sám obviněný navíc ve svém mimořádném opravném prostředku připouští možnost, že byl iniciátorem daného konfliktu, když uvádí, že i kdyby konflikt začal, nelze toto považovat za nepřímý důkaz o jeho vině. Okolnost, že kamerový záznam nezobrazuje nakopnutí svědka P. a vysypání drobných, přesvědčivě vysvětlil již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když uvedl, že záznam kamery není kontinuální, neboť kamera střídavě zabírá okolí obchodního domu Tesco a schodiště. Je tak zřejmé, že pokud pokračování útoku obviněného na svědka P. na záznamu není, není to proto, že by k útoku nedošlo, ale proto, že kamera v daný okamžik zabírala jiný objekt. Pro úplnost je třeba dodat, že dle mínění Nejvyššího soudu je bez pochyby reálně možné, aby v časovém úseku chybějícího kamerového záznamu obviněný kopl poškozeného do břicha a tento vysypal na zem drobné mince.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný se svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a ze spáchání předmětného jednání byl usvědčen na podkladě logického a uceleného řetězce důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu.
Za právně irelevantní /a to jak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak i z hlediska dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných/ je nutno považovat i námitku obviněného ohledně údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona. (§38 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je tak možno učinit závěr, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud zcela přisvědčuje závěrům, které vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného K. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á