ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1276.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1276/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2012 o dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 197/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 25/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 25/2012, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 15. 1. 2012 v době kolem 16.05 hodin v obci K., okres B.-v., na silnici v km 4,80 řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Kangoo, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, byly u něj provedeny 2 dechové zkoušky na alkohol za pomoci přístroje Dräger Alcotest, kdy mu byly zjištěny hodnoty 0,89 g/kg a 0,84 g/kg alkoholu v dechu a tohoto jednání se dopustil přesto, ačkoliv věděl, že motorové vozidlo řídit nesmí, neboť mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 92 T 84/2008, v právní moci dne 6. 8. 2008, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, přičemž trest zákazu činnosti započal dne 30. 3. 2010.
Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč sestávajícího se ze 200 denních sazeb po 250,- Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 25/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 197/2012, tak že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného M. P. uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 15. 1. 2012 v době kolem 16.05 hodin v obci K., okres B.-v., na silnici v km 4,80 řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Kangoo, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, byly u něj provedeny 2 dechové zkoušky na alkohol za pomoci přístroje Dräger Alcotest, kdy mu byly zjištěny hodnoty 0,89 g/kg a 0,84 g/kg alkoholu v dechu a tohoto jednání se dopustil přesto, ačkoliv věděl, že motorové vozidlo řídit nesmí, neboť mu byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2007, č. j. 5 T 66/2007-40, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků, když tento trest začal vykonávat dne 29. 3. 2010.
Za uvedený přečin byl obviněný M. P. odsouzen podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč sestávajícího se ze 200 denních sazeb po 250,- Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 197/2012, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve kterém vytýká rozhodujícím soudům, že v jeho případě vyloučily aplikaci institutu krajní nouze podle §28 tr. zákoníku. Stěžovatel má za to, že hodnocení skutkové situace soudem bylo pouze povrchní a namítá, že soudy nesprávně hodnotily jeho výpověď i výpověď svědkyně T. pokud jde o její zdravotní stav (onemocnění diabetes) a nemožnost získat pomoc jiným způsobem, když u sebe neměli zdroj sacharidů ani mobilní telefon. Dle obviněného se v jeho případě nabízela celá škála možných posouzení jednání od úplného zproštění, popřípadě uznání viny bez uložení trestu, popřípadě uložení trestu mírnějšího. Součástí dovolání učinil stěžovatel i odůvodnění jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a poukázal i na princip subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl ve věci tak, že obviněného zprošťuje předmětné obžaloby, popř. aby posoudil jednání obviněného jako žalovaný přečin s vyslovením viny, ale bez uložení trestu či s uložením pouze symbolického, mírnějšího trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že aniž by chtěl bagatelizovat případné zdravotní obtíže svědkyně T., je zřejmé, že v daném případě se nejednalo o přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, proto aplikaci institutu krajní nouze považuje za zcela vyloučenou. Stejně tak považuje za zjevně neopodstatněný poukaz obviněného na možné uplatnění principu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tdo 17/2011. Pro úplnost pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že pokud obviněný ve svém dovolání odkázal na své námitky učiněné v odvolacím řízení, není takový způsob korektní s tím, že podle závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (např. usnesení sp. zn. 8 Tdo 587/2012) musí být výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů. Ostatní námitky obviněného pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje za námitky skutkové, se kterými se nelze v dovolacím řízení zabývat.
S ohledem na výše popsané skutečnosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné než navrhované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možno považovat za právně relevantní pouze námitky, že předmětné jednání mělo být posouzeno jako jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, popř. že dané jednání nebylo trestné vzhledem k absenci společenské škodlivosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (princip subsidiarity).
Nejvyšší soud České republiky však pro úplnost připomíná, že tyto námitky byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. P.
Podle ustanovení §28 odst. 1 tr. zákoníku (krajní nouze) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Nebezpečí může být přitom způsobeno přírodní silou, člověkem, zvířetem, věcí i jiným způsobem a podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). Je-li možno přímo hrozící nebezpečí odvrátit jinak, nemůže ohrožený použít jednání v krajní nouzi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 321 - 323 s.).
V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný i přes uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu řídil shora specifikované motorové vozidlo, k čemuž se i sám doznal a jeho tvrzení, že takto jednal z obavy hrozícího nebezpečí na zdraví či životě své přítelkyně D. T. a že tedy jednal ve stavu krajní nouze, shledal Nejvyšší soud České republiky, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, jako ryze účelové učiněné pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. I kdyby totiž svědkyně D. T. trpící diabetem skutečně, jak tvrdí obviněný, u sebe v té době neměla dostatek sacharidů pro případ hypoglykemického záchvatu a ani jeden z nich by neměl k dispozici mobilní telefon, mohl obviněný v případě, že skutečně u jmenované svědkyně došlo k hypoglykemickému záchvatu, reagovat na vzniklou situací jiným způsobem, než tím, že poruší uložený zákaz řízení motorového vozidla, jak podrobně rozvádí nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. O zjevné účelovosti svědčí také okolnost, že poté, co byl obviněný při předmětné jízdě zastaven hlídkou Policie ČR, svědkyně D. T. byla v pořádku, aktivně se účastnila řešení celé události (což plyne i z pořízeného videozáznamu), odmítla přivolání lékařské pomoci a po provedené silniční kontrole zasedla za volant vozidla a z místa kontroly odjela. Nutno podotknout, že pokud by u D. T. skutečně došlo k hypoglykemickému záchvatu, těžko by bez požití sacharidů mohla být při následné policejní kontrole již zcela bez zjevných potíží.
Nejvyšší soud České republiky uzavírá, že v projednávané věci nebyla splněna ani podmínka přímo hrozícího nebezpečí na zdraví či životě svědkyně D. T. ani podmínka, že by nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak, proto je aplikace institutu krajní nouze zcela vyloučena. Stejně tak je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou i námitku obviněného týkající se možného uplatnění principu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován předmětný trestný čin obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Protiprávnost v pojetí trestního zákoníku je jednotou jak stránky formální, tak i materiální. Materiální protiprávnost má důležitý význam zejména při rozlišení trestných činů od dalších protiprávních činů a nakonec i jednání protiprávních od jednání v souladu s právem, neboť materiální charakter protiprávnosti je spatřován ve společenské škodlivosti, tedy v tom, co porušuje nebo ohrožuje právní statky trestněprávními normami chráněné. V tomto směru materiální protiprávnost souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe vymezenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost tedy není zákonným znakem trestného činu, ale má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu citovaného ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
V případě obviněného M. P. však nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Naopak zjištěné skutečnosti případu svědčí o takové míře společenské škodlivosti jeho činu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených.
Ostatní v dovolání uplatněné námitky, ve kterých obviněný vytýká rozhodujícím soudům nesprávné hodnocení důkazů a napadá učiněná skutková zjištění, resp. se domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, je nutno považovat, za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i z hlediska ostatních zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů) zcela irelevantní a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí.
Na základě shora rozvedených skutečností není pochyb o tom, že obviněný M. P. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl tak bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky proto shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á