ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1505.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1505/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2012 o dovolání obviněného R. H. a jeho družky D. P. , zast. opatrovnicí D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 To 170/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 304/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání družky obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 2 T 304/2011, byl obviněný R. H. (vedle spoluobviněného T. L.) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku pod bodem 1) výroku rozsudku, jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 2) výroku rozsudku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
společně se spoluobviněným T. L. v době kolem 19.00 hod. v P. na P. ulici na chodníku před domem, po předchozí vzájemné domluvě se záměrem získat finanční prostředky přistoupili ke kolemjdoucímu L. M., kterého srazili na zem, zde ho přidrželi a z kapsy kalhot mu odcizili koženkovou peněženku v hodnotě 100,- Kč s finanční hotovostí ve výši 2.400,- Kč,
2)
dne 5. 8. 2011 v době kolem 12.00 v P. na ulici D. v baru „L. p.“ využil nepozornosti M. D. a odcizil jí dámskou kabelku v hodnotě 200,- Kč, kterou měla pověšenou na židli, na níž seděla a která obsahovala dámskou koženkovou peněženku v hodnotě 400,- Kč s finanční hotovostí ve výši 5.200,- Kč, osobní doklady a platební kartu České spořitelny, a.s.,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudky Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 3 T 23/2005, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2008, pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který vykonal dne 17. 8. 2009, Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010, č. j. 10 T 178/2010 – 86, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2010, mimo jiné pro přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 2,5 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků a dále rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, č. j. 6 T 218/2010 - 48, který nabyl právní moci dne 29. 12. 2010, mimo jiné pro přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který byl zrušen souhrnným trestem odnětí svobody v trvání 30 měsíců nepodmíněně uloženým rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 92 T 30/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 360/2011.
Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinný rozsudkem Okresního sodu v Prostějově ze dne 1. 11. 2011 (v příslušném rozsudku je chybně uvedeno 17. 1. 2012), sp. zn. 2 T 148/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 To 470/2011, byl obviněný R. H. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku bylo současně rozhodnuto o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 11. 2011 (v příslušném rozsudku je opět chybně uvedeno 17. 1. 2012), sp. zn. 2 T 148/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 To 470/2011, včetně všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 2 T 304/2011, podali obviněný R. H. a jeho družka D. P. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 To 170/2012, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 To 170/2012, podali dovolání prostřednictvím svých obhájců jednak obviněný R. H., jednak jeho družka D. P.
Obviněný R. H. v dovolání uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace uvádí, že v průběhu řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Trestní řízení proti němu je dle jeho mínění nejasné a nezákonné, je vedeno účelově a v rozporu se zásadou presumpce neviny. Obviněný se domnívá, že Krajský soud v Brně porušil všechna ustanovení trestního řádu, která mu zaručují právo na spravedlivý proces. Odvolací soud měl proto jako nezákonné zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť toto rozhodnutí bylo výsledkem nezákonného trestního řízení. Tuto nezákonnost obviněný spatřuje patrně ve svévolném postupu Policie České republiky při sepisování úředních záznamů o podaných vysvětleních. Dále dovolatel poukazuje na rozpory ve výpovědích spoluobviněného L. a poškozeného L. M., jenž je navíc dle něj nevěrohodný. Soudům obviněný též vytýká, že nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem k posouzení zdravotního stavu L. M. s tím, že zamítnutí tohoto důkazu nebylo řádně zdůvodněno. K provedené rekognici obviněný namítl, že byla provedena nezákonně, protože neproběhla „podle osob“, ale „podle fotografií“, navíc rekognici nebyl přítomen soudce ani státní zástupce. Svědek R. H. zvaný Š. nepotvrdil, že skutek spáchal on. Obviněný rovněž poukázal na nezákonnost výpovědi spoluobviněného T. L. z přípravného řízení, které nebyl přítomen jeho obhájce. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na skutečnost, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, když Okresní soud v Prostějově při ukládání trestu nezrušil rozsudek předchozího souhrnného trestu ve výši 30 měsíců uložený mu Městským soudem v Praze.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k podanému dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že uplatněné námitky obsahově neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, neboť se jedná pouze o námitky skutkové a procesní, z nichž nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se na základě uplatněných námitek obviněný pouze domáhá, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, pro něho příznivějším způsobem, navíc se jedná o námitky, které byly uplatněny již v předchozím řízení a rozhodující soudy se s nimi dostatečně vypořádaly. Nepřisvědčil ani námitce obviněného, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští s tím, že obviněnému byl ukládán trest podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, dle nějž byl ohrožen trestem odnětí svobody na dvě léta až deset let. Pokud mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 60 měsíců, tedy nepřesahující ani polovinu v úvahu přicházející trestní sazby, nejedná se o trest vyměřený mimo příslušnou trestní sazbu a už vůbec ne o nepřípustný druh trestu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal ani žádné pochybení při ukládání souhrnného trestu.
V návaznosti na shora uvedené má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že k naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) trestního řádu nedošlo, proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky předmětné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlas s konáním neveřejného zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Družka obviněného D. P. v podaném dovolání uplatnila dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu s tím, že dle jejího mínění byl u obviněného R. H. porušen zákon v jeho neprospěch, trestného činu loupeže se nedopustil. V další části svého podání se vyjadřuje k jednotlivým v řízení provedeným důkazům a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby obviněného předmětné obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se i k tomuto dovolání vyjádřil a ve svém vyjádření stručně uvedl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je k dispozici pouze dvěma subjektům, a to obviněnému a nejvyššímu státnímu zástupci, jak vyplývá z §265d odst. 1 tr. řádu. Podání učiněné družkou obviněného, byť je učiněné prostřednictvím obhájce, nelze tedy považovat za dovolání (§265d odst. 2 tr. řádu).
Pokud se týká dovolání obviněného R. H., Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. proto nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný R. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat jak tvrzení obviněného, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se trestné činnosti dopustil a že byla porušena zásada presumpce neviny, tak i jeho výtky ohledně rozporů ve svědeckých výpovědích a nevěrohodnosti svědků. I další uplatněné námitky, tj. že krajský soud porušil všechna ustanovení trestního řádu, která obviněnému zaručují právo na spravedlivý proces, že trestní řízení bylo nejasné a nezákonné, že krajský soud měl jako odvolací soud zrušit rozhodnutí okresního soudu pro nezákonnost, když si Policie ČR počínala svévolně ohledně sepisování úředních záznamů, že soudy zamítly návrh na znalecké zkoumání svědka M. a že rekognice i výslech T. L. v přípravném řízení byly provedeny v rozporu se zákonem, je třeba z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně irelevantní.
Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že většina zmíněných námitek byla obviněným uplatňována již v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tedy v podstatě jen o opakování obhajoby, se kterou se již v předchozím řízení rozhodující soudy dostatečně vypořádaly.
K námitce stěžovatele ohledně zamítnutí důkazního návrhu na znalecké zkoumání zdravotního stavu svědka M. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že rozsah dokazování je, jak vyplývá již z výše uvedeného, limitován povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Soud není ve světle tohoto pravidla vázán povinností provést veškeré obviněným navržené důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí však musí být patrno, proč soud důkazním návrhům nevyhověl (§125 odst. 1 tr. řádu). V opačném případě by se ze strany soudu mohlo jednat o pochybení mající povahu tzv. opomenutých důkazů. V případě projednávané věci však odvolací soud řádným způsobem zdůvodnil, proč předmětný důkazní návrh neakceptoval (viz str. 6 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 To 170/2012), proto se o tzv. opomenutý důkaz nejedná.
K otázce nezákonnosti rekognice je třeba poznamenat, že účast státního zástupce ani soudce nebyla nutná, když z §158a tr. řádu jasně vyplývá, že účast soudce na rekognici je nutná pouze tehdy, je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici. V předmětné věci se však rekognice konala již ve fázi vyšetřování, tedy po zahájení trestního stíhání obviněného, a nikoliv ve fázi prověřování. Povinnost státního zástupce účastnit se rekognice není dána právní normou vůbec, přičemž zákon nevylučuje provedení rekognice podle fotografií. Pokud jde o tvrzenou nezákonnost při výslechu spoluobviněného L. v přípravném řízení, je pravdou, že obhájce obviněného nebyl u tohoto výslechu přítomen, avšak byl o něm vyrozuměn a sám se z něj omluvil. Obhájce má právo účastnit se úkonů trestního řízení, není to však jeho povinnost (srov. §41 tr. řádu). Nevyužití tohoto práva však následně nemůže mít povahu porušení zákona.
Stejně tak výtka týkající se údajného nezákonného postupu Policie České republiky při sepisování prvotních úředních záznamů o podaném vysvětlení je zcela bezpředmětná, neboť úřední záznamy o podaných vysvětleních nemohou být a nebyly podkladem soudního rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně správně hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný R. H. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §34 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Obviněnému byl za předmětné jednání ukládán trest podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého byl ohrožen trestem odnětí svobody na dvě léta až deset let, v rámci této zákonné trestní sazby mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání 60 měsíců, tedy trest nepřesahující ani polovinu v úvahu přicházející zákonné trestní sazby. Není tedy pochyb o tom, že se nejedná o trest vyměřený mimo příslušnou trestní sazbu ani o nepřípustný druh trestu. Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení ani při ukládání souhrnného trestu, neboť byl správně uložen podle zásad uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se příslušné trestné činnosti dopustil dříve, než mu byl vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 2 T 148/2011, proto ani v tomto směru námitkám obviněného přisvědčit nelze.
Poslední dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v této první části žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, a proto na tato odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného zákonného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Dovolání družky obviněného D. P. Nejvyšší soud předně zkoumal z pohledu, zda splňuje procesní předpoklady pro meritorní přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu na podkladě tímto subjektem podaného dovolání. Zjistil přitom, že tyto podmínky splněny nebyly, protože dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou.
Podle ustanovení §265d odst. 1 tr. řádu dovolání mohou podat
a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného,
b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z výše uvedeného taxativního výčtu osob oprávněných podat dovolání vyplývá, že žádná další osoba toto oprávnění nemá, což platí i o družce obviněného. Dovolání podané družkou obviněného je tedy nutno odmítnout jako dovolání podané osobou neoprávněnou podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto dovolání družky obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu jako podané osobou neoprávněnou, aniž by z podnětu dovolání přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná