ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1554.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1554/2011-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2012 o dovoláních obviněných M. B. , V. N., a P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 256/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 29/2011, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. N. a P. Š. o d m í t a j í .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 2 T 29/2011, byli obvinění M. B. a P. Š. uznáni vinnými organizátorstvím trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §10 odst. 1 písm. a) a §125 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustili skutkem podrobně popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině tohoto rozsudku. Týmž rozsudkem byl obviněný P. Š. uznán vinným i organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) a §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., který spáchal skutkem blíže popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině. Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným též obviněný V. N., a to pomocí k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §10 odst. 1 písm. c) a §125 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž příslušný skutkový děj je konkretizován pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Za tyto trestné činy byly obviněným M. B., V. N. a P. Š. uloženy následující tresty. Obviněný M. B. byl za zmíněnou trestnou činnost, dále za sbíhající se organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) a §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 2 T 93/2010, a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249a tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 95 T 16/2010, odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byly podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušeny výroky o trestech v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 2 T 93/2010, a v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 95 T 16/2010, jakož i další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný V. N. byl za shora uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestný přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 1 T 238/2010, odsouzen podle §125 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 1 T 238/2010, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. Š. byl za shora uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 2 T 93/2010, odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 2 T 93/2010, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 2 T 29/2011, podali všichni jmenovaní obvinění odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 256/2011, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění M. B., V. N. a P. Š. prostřednictvím svých obhájců dovoláními.
Obviněný M. B. podal své dovolání dne 14. 9. 2011 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný popřel trestnou činnost popsanou pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pro kterou byl stíhán a odsouzen, přičemž nesouhlasí s provedenými důkazy. Z nich podle jeho názoru nevyplývá naplnění objektivní a subjektivní stránky organizátorství trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §10 odst. 1 písm. a) a §125 odst. 1, 3 tr. zák. V podrobnostech obviněný odkázal na své odvolání a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. N. podal své dovolání dne 29. 9. 2011 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí s provedeným dokazováním, přičemž zpochybňuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného M. Š.. Dále obviněný V. N. zaměřil uplatněné výhrady i proti tomu, jak bylo odůvodněno jeho účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a v uvedené otázce považuje napadené usnesení za nepřezkoumatelné. Podle názoru obviněného mu nebyla umožněna účast u veřejného zasedání konaného o jeho odvolání, přestože odvolacímu soudu včas zaslal potvrzení o své pracovní neschopnosti. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 12. 12. 2011 (tj. po uplynutí lhůty pro podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. řádu) obviněný doplnil své dovolání podáním, v němž opětovně vznesl námitky proti věrohodnosti spoluobviněného M. Š. a poukázal na svůj postoj při objasňování popsané trestné činnosti.
Obviněný P. Š. podal své dovolání dne 14. 9. 2011 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o změnu senátu. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný namítl, že mu v řízení před soudem prvního stupně byla odepřena možnost výslechu svědka Milana Kleina. Konečně poslední z uvedených dovolacích důvodů obviněný založil na tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů porušily pravidlo „in dubio pro reo“, neboť závěr o jeho vině nevyplývá z dosavadního dokazování, přičemž soudy neprovedly některé důkazy významné pro rozhodnutí o vině obviněného. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných M. B., V. N. a P. Š. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání M. B., podle názoru státní zástupkyně tento dovolatel založil své dovolání na námitkách, které nejsou způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Námitky obviněného V. N., které uplatnil v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil procesní postup odvolacího soudu v otázce konání veřejného zasedání o dovolání bez jeho přítomnosti, považuje státní zástupkyně za nedůvodné, protože účast obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, neboť byl o jeho konání toliko vyrozuměn. Pokud se tento obviněný nedostavil k veřejnému zasedání a odvolací soud rozhodl o konání veřejného zasedání i v nepřítomnosti obviněného, podle státní zástupkyně nemohlo dojít k namítanému porušení jeho práv. Navíc obviněný svůj údajně nepříznivý zdravotní stav ani důkazně nepodložil.
Státní zástupkyně se vyjádřila i k dovolání obviněného P. Š., jehož námitky, které uplatnil v rámci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, nepovažuje za způsobilé naplnit tyto dovolací důvody. Pokud jde o námitky opírající se o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, nejsou podle státní zástupkyně opodstatněné. Soud prvního stupně totiž provedl výslech svědka M. K. za podmínek uvedených v §209 odst. 1 věty druhé tr. řádu a s obsahem jeho výpovědi následně seznámil obviněného. Proto je státní zástupkyně přesvědčena, že nemohlo dojít k porušení práv obviněného ve smyslu posledně zmíněného dovolacího důvodu.
Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných P. Š. a V. N., neboť jsou zjevně neopodstatněná. V případě dovolání obviněného M. B. státní zástupkyně navrhla, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění M. B., V. N. a P. Š. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, všichni obvinění opírají jejich existenci především o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný P. Š. dále ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný P. Š., byť otázku, zda je dán, obviněný „ponechal Nejvyššímu soudu na zvážení“. Své tvrzení o naplnění tohoto dovolacího důvodu však obviněný opírá o námitky, které nejsou způsobilé založit jeho existenci. Důvodem pro vyloučení soudce z rozhodování určité věci totiž není sama o sobě skutečnost, že v rámci svého předchozího řízení a rozhodnutí vyslovil ve věci právní názor, podle kterého následně postupoval v novém řízení konaném ve věci téhož obviněného. To platí také za situace, která nastala i v nyní posuzované trestní věci, kde odvolací soud zavázal svým právním názorem soud prvního stupně k určitému postupu ve věci, který byl dodržen, a v novém řízení konaném o odvoláních obviněných podaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud setrval na svém již dříve vyjádřeném právním názoru. V opačném případě by totiž vázanost soudu prvního stupně vysloveným právním názorem odvolacího soudu podle §264 odst. 2 tr. řádu neměla žádný smysl a rozhodování soudu prvního stupně i odvolacího soudu by bylo nepředvídatelné a svévolné. Proto v posuzované věci nepřicházelo v úvahu, aby jen z důvodu vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu projednal věc obviněného jiný senát odvolacího soudu, jak ve svém dovolání naznačuje obviněný, takže v řízení před odvolacím soudem ani jeho rozhodnutím napadeným dovoláním nemohl být naplněn shora citovaný dovolací důvod.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněných V. N. a P. Š., jimiž zpochybnili procesní postup soudů nižších stupňů v souvislosti se zajištěním jejich přítomnosti u hlavního líčení u soudu prvního stupně, resp. u veřejného zasedání odvolacího soudu. Obviněný V. N. ovšem uplatnil zmíněnou námitku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož hmotněprávní povaze vůbec neodpovídá. Obviněný P. Š. sice správně opřel tuto námitku o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ale Nejvyšší soud ji stejně shledal neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že podle jeho respektované judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné ve svazku 26 pod č. T 621. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004) může být tento dovolací důvod naplněn především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu může být nezbytná z hlediska citovaného dovolacího důvodu i tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže o věci jednat a rozhodnout, ledaže by soud na počátku veřejného zasedání dodatečně rozhodl podle §205 odst. 2 tr. řádu za použití §238 tr. řádu, že lze konat veřejné zasedání, i když se předvolaný obviněný nedostavil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 420/2004, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 8/2005, s. 211). Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.) je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání odvolacího soudu též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
Jak vyplývá z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 29/2011, v nyní posuzované trestní věci soudy nižších stupňů rozhodovaly o skutcích spáchaných obviněnými M. B. a P. Š. (a také obviněným V. N.), pro které byli tito obvinění v předcházejícím trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 93/2010 zproštěni obžaloby a v nichž státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně spatřoval trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. (resp. organizátorství a pomoc k tomuto trestnému činu). Vzhledem k tomu, že z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného V. N. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 7 To 668/2010, zrušil původní rozsudek v této věci, pokračoval soud prvního stupně za podmínek uvedených v §219 odst. 3 tr. řádu v hlavním líčení. V něm pak soud prvního stupně již neprováděl další výslech svědka M. K., na který v souvislosti se svými námitkami upozorňuje v dovolání obviněný P. Š.. Proto se Nejvyšší soud zaměřil toliko na tu část trestního řízení, v které došlo k výslechu jmenovaného svědka. Přitom neshledal v postupu soudu prvního stupně namítané pochybení, neboť výslech tohoto svědka byl proveden v souladu s ustanovením §209 odst. 1 tr. řádu. Jak totiž vyplývá z trestního spisu (viz jeho č. l. 1019), státní zástupce navrhl postup podle citovaného ustanovení, kterému soud prvního stupně vyhověl a vyslechl svědka M. K. v nepřítomnosti obviněných M. B. a P. Š., protože zde byla důvodná obava, že svědek nebude pravdivě (nebo vůbec) vypovídat v přítomnosti obviněných. Po skončení výslechu tohoto svědka byl oběma obviněným přehrán zvukový záznam jeho výpovědi a soud poskytl obviněným možnost položit jmenovanému svědkovi dotazy, které však obvinění nevyužili.
Z výše uvedených skutečností je tedy zřejmé, že zde nemohlo dojít k namítanému porušení práva obviněného P. Š., aby byl přítomen u hlavního líčení a konkrétně u výslechu svědka M. K.. Přitom dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu není založen jakoukoli nepřítomností obviněného (obžalovaného) u hlavního líčení, ale jen takovou, která je v rozporu se zákonem. Proto za situace, jestliže se sice částečně konalo hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného P. Š., ale došlo k tomu za splnění všech podmínek vymezených v ustanovení §209 odst. 1 tr. řádu, nemohl být naplněn citovaný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto považuje výhrady tohoto obviněného v uvedeném směru za nedůvodné.
Pokud jde námitku obviněného V. N. opírající se o tentýž dovolací důvod, podle které odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti tohoto obviněného, ačkoli ji doložil potvrzením o své pracovní neschopnosti, uvádí Nejvyšší soud následující. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.), podle §233 odst. 1 řádu se obviněný (obžalovaný) předvolává k veřejnému zasedání o odvolání tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v takovém veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného (obžalovaného) při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný pouze vyrozumí o tomto veřejném zasedání, a to jako osoba, která svým návrhem dala podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v takovém veřejném zasedání. Jak je přitom patrné z trestního spisu v nyní posuzované věci, odvolací soud toliko vyrozuměl obviněného V. N. o veřejném zasedání konaném o jeho odvolání, a tím dal odvolací soud dostatečně najevo, že nepovažoval účast tohoto obviněného za nutnou. Jestliže za uvedené situace odvolací soud konal veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, šlo o postup správný a v souladu se zákonem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení jmenovaného obviněného, že omluvil svou neúčast a doložil odvolacímu soudu potvrzení o své pracovní neschopnosti. Jestliže obviněný nebyl ze zdravotních důvodů schopen výkonu určitého zaměstnání, neznamená to automaticky i jeho nemožnost (nezpůsobilost) dostavit se k veřejnému zasedání odvolacího soudu a zúčastnit se jeho průběhu. Zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného totiž nejsou nijak vázány na to, zda obviněný omluvil svou neúčast u veřejného zasedání, ani na to, co bylo jejím důvodem (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné ve svazku 17 pod č. T 419. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2003). Navíc potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance ze zdravotních důvodů se vystavuje pro pracovněprávní účely a pro účely sociálního zabezpečení [viz zejména ustanovení §191 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §55 a násl. a §61 písm. j) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů], ale samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému bránily v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, uveřejněné ve svazku 19 pod č. T 461. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2003).
Na podkladě všech uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud ta tvrzení obviněných V. N. a P. Š., jimiž by měl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, za neopodstatněná.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněných M. B., V. N. a P. Š., které uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod je ovšem naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obvinění M. B., V. N. a P. Š. zpochybnili jen správnost rozhodných skutkových zjištění nebo hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů a popřeli svou účast na spáchání posuzovaných skutků. V této souvislosti totiž obvinění poukázali na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy podle jejich názoru náležitě nezabývaly, a vytkli nedostatky v provedeném dokazování.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud ovšem není oprávněn bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění M. B., V. N. a P. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu i z nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného hodnocení shromážděných důkazů, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných M. B., V. N. a P. Š. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. Na správnosti výše uvedené argumentace ke zmíněnému dovolacímu důvodu proto nemůže nic změnit ani připomínka obviněného P. Š., podle něhož Nejvyšší soud „… často a rád konstatuje, že není třetí instancí …“.
Ostatně stejný výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zastává vedle respektované právní teorie (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2089, Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 961) i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a rovněž v usnesení jeho velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury.
Obvinění M. B., V. N. a P. Š. tedy ve svých dovoláních ve skutečnosti nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jejich skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Totéž platí ve vztahu ke těm dovolacím námitkám obviněných M. B. a P. Š., jejichž prostřednictvím poukazují na údajné nerespektování pravidla „in dubio pro reo“. I zde jde o institut trestního práva procesního, takže jeho případné porušení (resp. nedodržení) není způsobilé založit existenci zmíněného hmotně právního dovolacího důvodu, o nějž obvinění opírají svá dovolání.
Pokud jde o námitku obviněného P. Š., v níž vytýká soudům nižších stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů (zejména výslechu zaměstnanců notářské kanceláře či kanceláří, v kterých mělo dojít k prodeji obchodních podílů v obchodní společnosti R+R sport, s. r. o., a dalších), je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z protokolu o hlavním líčení ze dne 31. 3. 2011 (viz č. l. 78 trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 29/2011), v rámci dotazu soudu prvního stupně u hlavního líčení ohledně doplnění dokazování obviněný P. Š. učinil návrh na provedení konfrontace některých svědků, na zpracování znaleckého posudku z oboru psychologie k osobě svědka M. K. a na zajištění kamerových záznamů obchodní společnosti GE Money bank, a. s. Přitom soud prvního stupně postupem podle §216 odst. 1 tr. řádu rozhodl o tom, že další důkazy ve věci již nebudou prováděny a toto rozhodnutí řádně odůvodnil (viz s. 23 jeho rozsudku). Takový postup lze považovat dostatečný a odpovídající zákonu, takže nemohlo dojít k namítanému porušení práv obviněného.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění V. N. a P. Š. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného M. B., u něj Nejvyšší soud shledal, že i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaných dovoláních podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 1. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y