ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1102.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1102/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2012 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2012, č. j. 2 To 59/2012-575, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2012, č. j. 2 To 59/2012-575, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozených částečně zrušen, a to ve výroku podle §229 odst. 1 tr. ř., rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012, č. j. 46 T 2/2012-514, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a o povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo o náhradě škody obviněným rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2012, č. j. 2 To 59/2012-575, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání vyjadřuje své mínění, že na základě provedeného dokazování není možno dospět k závěru, že chtěl poškozenému způsobit smrt nebo že byl s tímto následkem srozuměn. V této souvislosti poukazuje na to, že byl uvedeného dne v podnapilém stavu, kdy připustil, že poškozeného několikrát sice udeřil, avšak vzhledem k tomu, že v místnosti nebylo světlo, nemůže uvést, kam poškozeného udeřil, přičemž s ohledem na světelné podmínky, nemůže ani uvést, kam údery směřovaly a jak závažná poranění poškozený utrpěl. Opětovně zdůraznil, že šlo z jeho strany o zkratkovitou reakci, kdy nebyla vyvrácena jeho verze (shora uvedená), že rozhodně nechtěl poškozeného usmrtit. Vzhledem k množství alkoholu, které u něj bylo zjištěno, je toho názoru, že závěry znalce MUDr. Jiřího Pokory z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně zjištění, že u obviněného šlo o pouhou prostou opilost, kdy rozpoznávací a ovládací schopnosti byly pouze nepodstatně sníženy, jsou nesprávné. S ohledem na znalci zjištěnou příčinu smrti - tukovou embolii způsobenou zlomeninami dlouhých kostí, vyjádřil své přesvědčení, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti mu nebylo a nemohlo být známo, jaká zranění poškozenému způsobil, a že by tato zranění mohla vést k tukové embolii poškozeného a tím k jeho smrti. Další výhrady zaměřil proti výroku o uloženém trestu, kdy vyjádřil přesvědčení, že nebyly dány podmínky pro užití §59 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti odkázal na to, že pro trestný čin loupeže byl odsouzen před více jak deseti lety a za tento trestný čin mu byl uložen pouze podmíněně odložený trest odnětí svobody. Závěry soudu o tom, že možnost jeho nápravy je ztížena, považuje s ohledem na nedostatky znaleckého podkladu za pouhou spekulaci. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a jeho jednání podřadil pod správnou právní kvalifikaci a na základě této mu také uložil zákonný trest.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné uvést, že tyto nesměřují proti právnímu hodnocení jednání obviněného, ale směřují proti hodnotícím úvahám soudů, které neakceptovaly verzi skutkového děje, který popsal obviněný. Obviněný např. hovoří o tom, že jeho schopnosti byly sníženy a ovlivněny požitým alkoholem (5,47 – 4,01 promile), nevěděl přesně, jakým předmětem poškozeného udeřil, kolikrát, do kterých částí těla apod. Vzhledem k tomu, že jeho výpověď nebyla vyvrácena, je toho názoru, že soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo. Nesouhlasí rovněž se závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který uvedl, že u obviněného se jednalo o prostou opilost. Ani jeho námitka, že nevěděl, jaké zranění poškozenému způsobil a že příčinou smrti poškozeného může být také tuková embolie způsobená zlomeninami dlouhých kostí apod. Pokud jde o charakter zranění a předměty, které obviněný při útoku použil, k těmto se vyjádřil soud prvního stupně podrobně na str. 6-8 svého rozsudku, kdy ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, soudní pitva, vyplynulo, že útok vůči poškozenému byl veden opakovaně a velkou intenzitou do míst, kde jsou uloženy důležité orgány. Rovněž otázce hladiny alkoholu v krvi obviněného se soud prvního stupně věnoval dostatečně, a to na str. 8, případně str. 10, přičemž z vyjádření znalce vzal soud za prokázané, že u obviněného se jednalo o prostou alkoholovou opilost, přičemž obviněný má zvýšenou toleranci k alkoholu, požitím alkoholu si způsobil snížení ovládacích schopností do nepodstatné míry, avšak znal účinky alkoholu na svůj organismus a mohl je předvídat. Pokud pak obviněný vznáší výhrady k tomuto znaleckému posudku a závěrům soudu, nelze než konstatovat, že takové námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Dále je potřebné uvést, že rovněž podrobně se soud prvního stupně zabýval otázkou právního hodnocení jednání obviněného, kdy dospěl k závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz str. 11-12 rozsudku).
V souvislosti s námitkami, které byly obviněným uplatněny [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou identické s námitkami, které obviněný uplatnil již v řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, přitom je z rozhodnutí obou soudů patrno, že jim soudy věnovaly patřičnou pozornost a zákonným způsobem se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly (§125 tr. ř.). Na případ opětovného uplatnění obsahově shodných námitek pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Nejvyšší soud odkazuje na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který na str. 6-8 reagoval na shodné námitky s dovoláním k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k námitkám ohledně uloženého trestu a aplikovatelnosti §59 odst. 1 tr. zákoníku na str. 9-10 svého rozsudku. K dovolacímu důvodu vymezenému §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je vhodné uvést pouze tolik, že tento je dán v případě, že je obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž soud druhého stupně poukázal na to, že „nicméně nedostatek odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného neumožňuje odvolacímu soudu napadený rozsudek jakkoli v tomto směru měnit“. Z uvedeného tedy vyplývá, že s ohledem na způsob spáchání trestného činu a další skutečnosti (viz str. 8 rozsudku soudu druhého stupně) přicházela v úvahu přísnější právní kvalifikace jednání obviněného a tím ve svém důsledku také ukládání přísnějšího trestu než pouze podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo shora konstatováno, otázkou použití §59 odst. 1 tr. zákoníku se zabýval soud prvního stupně a na námitky obviněného reagoval v tomto směru vyčerpávajícím způsobem Vrchní soud v Olomouci (str. 9). Pokud tedy soud uložil obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti let, pak nelze akceptovat námitku, že jde o druh trestu, který zákon nepřipouští ani trest, který by byl uložen mimo sazbu stanovenou trestním zákoníkem, že by došlo k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání napadat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Jak již bylo shora uvedeno, celková koncepce podaného dovolání, ať již jde o námitky obviněným podřazené pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či námitky podřazené pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vycházely ze základní myšlenky obviněného, že soudy se důsledně nevypořádaly se skutkovým stavem, když za situace neexistence dostatečného množství důkazů dovodily, že šlo o úmyslný trestný čin. Verzi skutkového děje, kterou předestřel obviněný, soudy neakceptovaly, aniž by podle mínění obviněného pro takový závěr měly dostatek důkazů. V souvislosti s vlastní verzí skutkového děje předloženou obviněným (jednání vůči poškozenému se sice dopustil, a to pod vlivem alkoholu - nikoli v prosté opilosti jak konstatovaly soudy na základě znaleckého posudku, a to po jednání vyprovokovaném nevhodným chováním - narážkami poškozeného apod.) považuje Nejvyšší soud za nezbytné okázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. V případě uloženého trestu jsou výhrady rovněž zaměřeny do zpochybnění hodnotících úvah soudu o použitelnosti ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, kdy je soudům vytýkáno, že nesprávně vyhodnotily jeho předchozí odsouzení pro trestný čin loupeže, jako odsouzení, od kterého bylo možno odvozovat podmínky pro použití §59 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zcela přehlíží celkový a velmi podrobný popis jeho trestní minulosti, který zpracoval soud prvního stupně na str. 12 - 14 svého rozsudku, stejně jako úvahy soudu druhého stupně (str. 9 - 10) k identické námitce již uplatněné v odvolání (viz výklad shora). Soud druhého stupně oprávněně upozornil obviněného na tu skutečnost, že v souvislosti s obviněným namítaným trestným činem loupeže mu byl za tuto trestnou činnost uložen pouze trest odnětí svobody podmíněně odložený, že i toto odsouzení splňuje kritérium uvedené v §59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť předchozím potrestáním se rozumí i výkon trestu odnětí svobody nařízený v případě, kdy se pachatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody a obviněný trest odnětí svobody (pro trestný čin loupeže) vykonal před spácháním nyní posuzované trestné činnosti.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann