ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1199.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1199/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. října 2012 o dovolání obviněného E. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 12 To 83/2012-226, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 137/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 12 To 83/2012-226, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami částečně zrušen, a to ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2011, č. j. 4 T 137/2010-207, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem neoprávněného zásadu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře dva tisíce korun a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, obviněnému při nezměněném výroku o vině byl podle §249a odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců; podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 12 To 83/2012-226, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že podmínky vymezené ve shora uvedeném dovolacím důvodu jsou naplněny tím, že „provedenými důkazy nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že Ing. Š. měl objektivní možnost se se zásilkou již pár minut po osmé hodině dne 1. 9. 2009 seznámit, když tato byla ve sféře jeho vlivu. Každopádně měl možnost se se zásilkou seznámit dříve, než došlo k výměně zámků v baru a dříve se do baru dostavil“. Podle názoru obviněného jsou nesprávné závěry soudů, které jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2009. S ohledem na toto civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu je obviněný přesvědčen, že soudy rozhodující o jeho vině postupovaly nesprávně při hodnocení předmětného skutku, a proto dospěly k závěru, že skutek uvedený v žalobním návrhu je trestným činem, přestože podle mínění obviněného při správném hodnocení, by musely dospět k závěru, že předmětný skutek není trestným činem. S ohledem na tyto skutečnosti závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i rozsudek jemu předcházející zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky uplatněné obviněným, že nesprávně soudy posoudily skutek, který se stal, nelze akceptovat a navrhla, aby jeho dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s dovoláním, které podal obviněný, je potřebné uvést, že námitky obdobného charakteru byly již mj. uplatněny také v řízení o odvolání. Na případ, kdy obviněný uplatňuje obsahově shodné námitky, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Z rozhodnutí napadeného dovoláním, resp. skutkového zjištění soudu první stupně, se kterým se ztotožnil soud druhého stupně, vyplývá, že dne 1. 9. 2009 neumožnil obviněný poškozenému jako nájemci nebytových prostor přístup do provozovny a vyměnil vložku zámku a tento prostor pronajal jiné osobě. Obviněný se hájil tím, že sice měl s poškozeným uzavřenou smlouvu o nájmu nebytových prostor, ale podle této smlouvy bylo tuto možno vypovědět, pokud nájemce po dva měsíce neplatil nájem, což byl podle obviněného případ poškozeného (sám soud prvního stupně se touto problematikou zejména z pohledu „zápočtu nákladů“ zabýval na str. 5-6 svého rozsudku). Z pohledu okolností podstatných pro rozhodnutí se touto stal názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2009 a okamžik, kdy se měl adresát (poškozený) objektivní možnost seznámit se s obsahem doručované zásilky, kterou mu zaslal obviněný (odeslané dne 31. 8. 2009, obsahem které byla výpověď z nájmu). Soud prvního stupně v tomto směru provedl obsáhlé dokazování a ze skutečností, které provázely předmětnou trestní věc dovodil, že obviněný, byť sice předmětnou písemnost odeslal dne 31. 1. 2009 a v odvolání stejně jako dovolání odkazuje na to, že poškozený měl teoreticky možnost se již dne 1. 9. 2009 s obsahem písemnosti seznámit, činil již v době, která teoretickému doručení mohla předcházet, úkony, kterými naplnil znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že tyto po provedeném dokazování dospěly k závěru, že v důsledku jednání obviněného, „neměl poškozený objektivní možnost se s výpovědí smlouvy o nájmu nebytových prostor seznámit předtím, než obviněný fakticky objekt obsadil a předal novému nájemci, což soudy dovozují z toho, že pokud se do předmětného objektu poškozený dostavil v devět hodin (pošta začala doručovat poštu od osmi hodin), pak před uvedenou dobou obviněný minimálně musel stihnout vyměnit vstupní zámek dveří, provést inventuru, předtím musel jednat s novým nájemcem (svědek M. ), který se také před uvedenou dobou dostavil (viz rozhodnutí soudu prvního stupně str. 6-7) či str. 3 rozsudku soudu druhého stupně.
Z podaného dovolání je nepochybné, že výhrady obviněného jsou směřovány do oblasti procesní – tj. nesouhlasí s hodnotícími úvahami soudů a následně zjištěným skutkovým stavem. K otázce zjišťování skutkového stavu však musí Nejvyšší soud uvést, že zjištění skutkového stavu je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z argumentace uplatněné v dovolání je patrno, že obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudu, kdy mj. uvádí, že „nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že poškozený se měl možnost se zásilkou seznámit“ – (aniž by obviněný bral v úvahu skutečnosti zmíněné oběma soudy např. ve skutečnosti, kdy začal se svým jednáním). Pokud uvádí, že nebylo prokázáno, že to byl on, kdo vyměnil zámek a bránil poškozenému ve vstupu do baru, pak je třeba upozornit obviněného na to, že takto koncipované námitky dovolací důvod nenaplňují.
Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti přicházelo v úvahu o takto koncipovaných námitkách obviněným uplatněných v dovolání rozhodnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann