ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1479.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1479/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. prosince 2012 o dovolání obviněného proti prap. Bc. J. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 5 To 242/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 6/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 5 To 242/2012, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného a matky obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 3. 2012, č. j. 21 T 6/2012-530, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §230 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku; o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 5 To 242/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spočívá podle obviněného v tom, že motiv jeho jednání by mohl snižovat společenskou škodlivost skutku a jeho jednání by bylo možno posoudit jako přestupek. V další části odůvodnění svého dovolání zmiňuje jednotlivé části z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, kde se tyto soudy zabývaly motivem jednání obviněného, který se „bránil určitému pronásledování ze strany poškozené“-(viz str. 5 rozsudku) a soudy se s touto problematikou nevypořádaly. Dále poukazuje na to, že s ohledem na úvahy soudu druhého stupně, které tento vyjádřil v odůvodnění svého usnesení, se nemůže jednat o trestný čin. V této souvislosti poukazuje na to, že obviněný získal oprávněně – od poškozené, přístup do její emailové schránky. Pokud by poškozená obviněnému heslo sdělila, pak považuje obviněný za logické, že musela a měla předpokládat, že mu umožňuje přístup do intimní korespondence a pak se také nabízí otázka, zda se ze strany poškozené nejednalo alespoň o eventuální svolení. Dále obviněný poukazuje na to, že emailová korespondence intimního charakteru nepodléhá ochraně trestněprávními normami. Dále argumentuje tím, že uvedená intimní korespondence byla poškozenou vytvořena na počítači zaměstnavatele, v pracovní době a pokud zaměstnavatel provádí sreeaning výpočetního systému, pak nemohou uvedená data podléhat ochraně trestněprávními normami. Soudům vytýká, že normu (ustanovení §230 tr. zákoníku) nesprávně interpretovaly, když podle obviněného úmyslem zákonodárce byla ochrana před hackery a počítačovou kriminalitou. Poukazuje na to, že si je vědom toho, že znakem uvedeného trestného činu není škoda, přesto však považuje za nezbytné uvést, že nikomu žádná škoda ani újma nevznikla, manžel poškozené o její nevěře dlouhodobě věděl. Závěrem podaného dovolání zdůraznil, že skutek, který se stal, nelze subsumovat pod ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy Krajský soud v Brně porušil zásadu ultima ratio, která je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Shora uvedené ustanovení (§260 odst. 2 tr. zákoníku) si vyložil extenzivně, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný úmyslně vnikl do e-mailové schrány poškozené, když korespondence v této schránce byla určena výlučně jí. Podle názoru státní zástupkyně nelze ani akceptovat námitku obviněného, že by se nejednalo o čin společensky škodlivý, jak uváděl obviněný, navíc za situace, kdy se obviněný předmětného jednání dopustil jako příslušník Policie ČR. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s dovoláním, které podal obviněný je nezbytné uvést, že tento byl uznán vinným, že „v přesněji nezjištěného dne na začátku května roku 2011 v B., v místě bydliště na ulici S.K.N., prostřednictvím svého notebooku, získal přístup do emailové schránky užívané Bc. J. Z., z níž získal její intimní korespondenci s J. B., kterou bez vědomí a souhlasu oprávněné osoby vytiskl a v písemné podobě zaslal dne 13. 5. 2011 jejímu manželovi R. Z. a následně dne 17. 5. 2011 informace z této korespondence opět bez vědomí a souhlasu oprávněné osoby sdělil formou dopisu manželce J. B., paní L. B.“. Uvedené jednání bylo soudem prvního stupně kvalifikováno podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací se dopustí ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Soud prvního stupně v právní větě konstatoval, že „získal přístup k části počítačového systému a neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému“.
Ochrana v ustanovení §230 odst. 2 tr. zákoníku je poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně chrání před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat.
Získáním přístupu se zde rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd).
Neoprávněným užitím dat (neboli počítačovou špionáží) je jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud nejde o případy b) až d). Neoprávněné bude takové užití, které je v rozporu s právní normou (např. v rozporu s §17 až 20 a §51 ObchZ, §40 a násl. AutZ, §12 ObčZ) nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Neoprávněným užitím je též nedovolené kopírování na jiný nosič informací, který pak má většinou pachatel ve své dispozici.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně mj. vyplývá, že obviněný sám uvedl, že použil hesla, které mu kdysi sama poškozená sdělila. K samotnému přístupu do e-mailové schránky uvedl, že tak učinil bez souhlasu poškozené. Ze shora uvedeného termínu neoprávněného užití dat tedy vyplývá, že obviněný jednal bez souhlasu oprávněné osoby, neoprávněně nakládal s uloženými daty v počítači. Na výše uvedené termíny již ve svém rozsudku mj. poukázal soud prvního stupně (str. 6). Nemůže tedy obstát námitka obviněného, že by se ze strany soudu prvního, ev. druhého stupně mělo jednat o nedovolený tzv. extenzivní výklad, v neprospěch obviněného. V rozhodnutí soudu prvního stupně je naopak nepřehlédnutelné, že se podrobně zabýval obhajobou obviněného a za situace, kdy některé skutečnosti, uváděné obžalobou nebyly prokázány, postupoval podle zásady in dubio pro reo (viz str. 5 rozsudku – otázka zabezpečení e-mailové schrány a získání hesla). Pokud obviněný ve svém dovolání mj. také zmiňuje otázku subjektivní stránky a škodu, ev. újmu, pak je nutno uvést, že základní skutková podstata uvedená v odstavci 2 neobsahuje znak v podobě úmyslu způsobit škodu, jinou újmu, získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku došlo.
Za právně relevantní námitku je také možno označit argumentaci obviněného, že jeho čin není společensky škodlivý. Zde je však nezbytné uvést, že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž je třeba uvést, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, vyplývá, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Shora uvedenou skutečnost (obviněný se uvedeného jednání dopustil jako příslušník Policie ČR) zmiňuje Nejvyšší soud opět záměrně, byť vyplývá také z rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 6 rozsudku. Ta skutečnost, že obviněný protiprávně jednal jako příslušník Policie ČR je tou skutečností, která neodůvodňuje závěr obviněného, že by jeho jednání bylo možno posoudit z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku za méně škodlivé, aby je bylo možno posoudit jako přestupek. Tato skutečnost naopak jednání obviněného staví do přísnější roviny společenské škodlivosti.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann