ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1522.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1522/2011-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 dovolání, která podali obvinění R. F. , nar., a A. F. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 42 To 15/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 21/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. F. a A. F. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 1 T 21/2010, byli obvinění F. J., R. F. , M. F. a A. F. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin byli odsouzeni:
obviněný F. J. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
obviněný R. F. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků,
obviněný M. F. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
obviněný A. F. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty: 8 ks plastových kanystrů rozměru 28x38x45 cm, 5 ks plastových kanystrů rozměru 28x38x65 cm, 1 ks gumové hadice o délce 3 metry a průměru 3 cm a 1 ks nálevky.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným F. J., R. F. , M. F. a A. F. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti C. L., s. r. o., M., B., IČ:, na náhradě škody částku ve výši 1.474,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána ve zbytku nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. K., nar., bytem Ch. B. n. J., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku obvinění F. J., R. F. , M. F. a A. F. podali odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 42 To 15/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu (všechny výroky) obvinění R. F. a A. F. napadli prostřednictvím společné obhájkyně dovoláními shodného obsahu, která oba opřeli o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pokud jejich jednání bylo kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Obvinění připomněli, že spolupachatelství po subjektivní stránce předpokládá úmysl společným jednáním spáchat trestný čin, tento úmysl jako psychický vztah pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu. Prvostupňový soud uvedl, že k jednání F. J. se ostatní obžalovaní připojili tím, že poškozený, jak sám výslovně uvedl, při přečerpávání nafty ze služebního vozidla stál mezi obžalovanými, aby nemohl odejít. Pokud následně v rozsudku (str. 9 odst. 2) uzavřel, že „...každý z obžalovaných se po předchozí vzájemné dohodě ...“ , tak obvinění namítli, že taková předchozí vzájemná dohoda zahrnující užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ze strany F. J. nevyplývá ze žádného z provedených důkazů. Dodali, že se zřetelem k zásadám, vyplývajícím z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
Dále obvinění podotkli, že již v odvolání namítali, že z provedených důkazů nevyplývá, že by byli informováni o obsahu rozhovoru mezi poškozeným T. K. a spoluobviněným F. J., a že by mezi všemi obviněnými byla jakákoliv dohoda ohledně jednání jmenovaného spoluobviněného na předmětném místě. Pokud by došlo k jednání spoluobviněného F. J., které mu je kladeno za vinu a týkající se pohrůžky bezprostředního násilí, jednalo by se o jeho exces, který nemá vliv na jejich trestněprávní odpovědnost, neboť jednal sám za sebe, bez předchozí domluvy s obviněnými, kteří nebyli jakkoliv o jeho úmyslu, a to možnosti použití, byť verbální pohrůžky, informováni. Odmítli tak závěry soudů obou stupňů, pokud jde o naplnění znaků spolupachatelství a konstatovali, že tyto jsou skutkovým zjištěním (ohledně předchozí vzájemné dohody zahrnující užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ze strany spoluobviněného), které nemá žádnou vazbu na obsah důkazů a nevyplývá z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Současně odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02, podle něhož je třeba v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudit i námitky týkající se právních vad řízení před orgány činnými v trestním řízení, s přihlédnutím k tomu, zda skutek, jak je v odsuzujícím rozsudku popsán, byl skutečně prokázán, neboť jiný výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Ocitovali i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03. Zopakovali, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neboť soudy obou stupňů nezaložily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci.
Jak obvinění připomněli, v odvolání vznesli rovněž námitky stran hodnocení věrohodnosti svědka T. K.. Upozornili, že výpověď klíčového svědka, má-li vést k závěru o vině, musí být po provedení všech dostupných důkazů ve všech směrech prověřena a musí být náležitě objasněny veškeré rozpory a nejasnosti výpovědi. Vytkli okresnímu soudu, že při hodnocení věrohodnosti svědka nepostupoval způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 2, 5, 6 tr ř. V podrobnostech dodali, že v řízení byly mimo jiné k důkazu předloženy listiny týkající se provozu vozidla, z něhož mělo dojít k odčerpání pohonných hmot. Jednalo se o cestovní příkazy dokládající jednak trasy, které byly s vozidlem ujety, přičemž tyto jsou v rozporu s obsahem výpovědi T. K. a ani doklady o spotřebě a tankování pohonných hmot do tohoto vozidla nevykázaly žádné čerpání pohonných hmot dne 13. 7. 2010 za 1.500,- Kč, ani o načerpání 280 litrů po návratu poškozeného, když podle dokladů bylo po tomto dni do vozidla až dne 22. 7. 2010 čerpáno 173 litrů. V návaznosti na to odvolacímu soudu vytkli, pokud konstatoval, že rozpory mezi svědkem popisovanou cestou, počtem nákladek a zaevidovanými údaji v předložených listinných důkazech nemají vliv na věrohodnost jeho svědecké výpovědi, neboť se jedná o události přímo nesouvisející se spáchaným skutkem. V podrobnostech rozvedli, že tyto skutečnosti neodpovídají závěrům soudu, že došlo k odcizení pohonných hmot tak, jak jim je kladeno za vinu. Vznesli námitku i k tomu, jak svědek T. K. před soudem popsal tetování obviněného F. J. a vylíčil průběh skutkového děje. Soudy rovněž pominuly, že při prvotním oslovení jmenovaným obviněným poškozený seděl v kabině, a pokud by se cítil jeho jednáním ohrožen, měl možnost s vozidlem odjet, zvláště když uvedl, že klíče od nádrže byly vedle sedačky v kabině. Navíc na parkovišti byli přítomni další řidiči, na něž se mohl v případě potřeby obrátit, přičemž jeho tvrzení, že spali, nebylo prokázáno. Soudy se nezabývaly ani dalšími jejich námitkami, které se týkaly rozporů ohledně shody peněžního obnosu uváděného poškozeným a použitým pro tankování pohonných hmot po incidentu, a to s peněžním obnosem, jenž byl poškozenému za odčerpání pohonných hmot obviněným M. F. vyplacen. Rovněž nehodnotily, že obvinění F. J. a M. F. se s poškozeným během odběru pohonných hmot bavili a dozvěděli se od něj i podrobné osobní údaje, které by logicky nesděloval v případě, že by se cítil ohrožen. Svědek se nacházel v blízkosti jejich automobilu a věděl tak o přítomnosti obviněného A. F. ve vozidle, který uváděl, že po celou dobu v autě spal, což ostatní obvinění potvrdili.
Podle obviněných se odvolací soud nezabýval tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, ani nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a některá skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla zjištění učiněna. Rovněž se neřídil ustanovením §258 odst. 1 tr. ř. a došlo i k porušení zásad v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z nich vyplývajících principů konkretizujících spravedlivý proces (mimo jiné zákaz deformace důkazu, důkazy neprávem opomenuté, důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů i respektování zásady, že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch obviněných - viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99). Pokud jde o usnesení odvolacího soudu, zcela zásadní důraz je třeba klást na nutnost reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.
Závěrem dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 42 To 15/2011, i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 12. 2010, č. j. 1 T 21/2010-95, a soudu prvého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby dovolací soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a podle §226 písm. a) tr. ř. jejich osoby zprostil obžaloby.
K dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly a obsah uplatněných dovolacích námitek.
Státní zástupce uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněných o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy obou stupňů. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Státní zástupce dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Přestože taková situace v posuzované věci nenastala, připustil, že obvinění v části svých argumentací předložených v dovolání sice relevantně, a to ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu, namítají extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, resp. právními závěry učiněných soudy činnými dříve ve věci, ovšem těmto argumentacím nelze vyhovět. Konstatoval, že odvolací soud se s námitkami věrohodnosti svědka T. K., jak byly v obou dovoláních uplatněny, podrobně zabýval a obdobně jako prvostupňový soud dovodil, že svědecká výpověď nestojí osamoceně, coby důkaz viny obou obviněných, ale je podporována dalšími nepřímými důkazy, které dostatečně identifikoval. Namítané rozpory mezi výpovědí svědka a obsahy provedených listin soud bagatelizoval s tím, že přímo nesouvisí se spáchaným skutkem na místě samém. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že lze jen stěží očekávat od řidiče profesionála, že si bude přesně pamatovat, jakou trasu toho kterého konkrétního dne projel, kolikrát a kde tankoval a podobně. Naopak lze zcela důvodně očekávat, že mu s odstupem času údaje splynou, resp. může dojít k podvědomému zaměnění podstatných dat s těmi, jež jsou spojeny s jinou vykonanou služební cestou.
Podle státního zástupce naplňuje popis skutkového děje ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to pokud jde o znak společného jednání spoluobviněných pokrytého společným úmyslem, znak pohrůžky bezprostředního násilí a znak úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že spoluobvinění s výzvou k vydání nafty a pohrůžkou bezprostředního násilí, učiněnými „hlavním“ pachatelem F. J. přikročili k zcizování nafty, a to jejím přetankováním do předem připravených barelů. Přitom se obvinění R. i A. F. nemohli v žádném případě např. domnívat, že by jim kdokoli naftu, navíc v takovém množství, přenechal dobrovolně (bez užití pohrůžky násilí) zdarma, či např. i za zlomkovou cenu (1.500 Kč za nejméně 100 litrů nafty), jak se hájí např. obviněný R. F. . Současně státní zástupce připomněl zákonné vymezení zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Zdůraznil, že všichni spoluobvinění evidentně jednali koordinovaně za zjevným účelem si za užití násilí přisvojit cizí věc (naftu), aniž by snad kterýkoli z nich dal svým jednáním najevo, že by ze strany obviněného F. J. došlo k excesu či k nepředvídanému chování, jež by oni neakceptovali, ale všichni aktivně postupovali tak, aby čin byl úspěšně spáchán. Jednání každého z nich proto bylo článkem řetězu, jehož zjevným výsledkem bylo společné spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, s čímž museli být všichni obvinění srozuměni.
Ve vyjádření státní zástupce podtrhl, že jednání obou obviněných bylo hmotně právně posouzeno správně a bez vad. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných R. F. a A. F. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění R. F. a A. F. uplatňují v mimořádných opravných prostředcích výhrady, které jimi deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Všechny námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění (je tvrzeno, že nebyla prokázána předchozí dohoda obviněných, jež by zahrnovala užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ze strany spoluobviněného F. J., a která nevyplývá ze žádného z provedených důkazů) a hodnocení provedených důkazů (konkrétně svědecké výpovědi poškozeného T. K. a listinných důkazů, jež se týkaly provozu motorového vozidla, z něhož mělo dojít k odčerpání pohonných hmot). Současně soudům obou stupňů vytýkají, že porušily ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak již bylo shora řečeno, v namítaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obvinění R. F. a A. F. sice zmíněný extrémní rozpor namítají, avšak o takovou situaci se v posuzované trestní věci nejedná.
Z podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou plyne, jaké skutečnosti soud vzal v případě obviněných Františka Jaška, R. F. M. F. a A. F. za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Okolnost, že obvinění jednali po předchozí dohodě, prvostupňový soud evidentně dovodil z jednání všech obviněných, kteří na místě činu jednali očividně koordinovaně, když v návaznosti na rozhovor obviněného F. J. s poškozeným T. K. (obsahoval slovní výhrůžku: „Potřebuju naftu, dej mi ji, nebo ti ublížím“ – viz rozsudečný výrok), za pomoci jimi přinesené hadice přečerpali do přinesených kanystrů naftu z motorového vozidla, jehož řidičem byl jmenovaný poškozený, a to bez jakéhokoliv zaplacení. Se skutkovými i právními závěry se v odvolacím řízení ztotožnil Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jak je zřejmé z podrobnější argumentace na str. 3 až 5 napadeného usnesení.
V posuzované trestní věci je pro dovolací soud tudíž rozhodující zjištění, podle něhož obvinění R. F. a A. F. spáchali skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obvinění nenamítají, že předmětný skutek, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (následně též Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných R. F. a A. F. , neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k