ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1641.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1641/2011-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného J. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2011, č. j. 1 To 39/2011-1012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 9/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2011, č. j. 1 To 39/2011-1012, byl k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2011, č. j. 48 T 9/2007-910, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a na dobu výkonu trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; o propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle §55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2011, č. j. 1 To 39/2011-1012, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání. V podaném dovolání obviněný nejprve zmínil chronologii dosavadního řízení (str. 1-4), aby následně (do str. 6 dovolání) vyjádřil své úvahy, pro které považuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného došlo k porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť odvolací soud se nezabýval výpověďmi dalších svědků, „tedy nejen těch, kteří jsou uvedeni v rozsudku nalézacího soudu, jak výše uvedeno, případně těch, které nalézací soud označil a hodnotil jako nevěrohodné, a přejal je do svého rozsudku“. Obdobný názor vyslovil obviněný také ve vztahu k vypracovaným znaleckým posudkům MUDr. PhDr. Matějné a MUDr. Martinů. Dále vznáší výhrady k tomu, že pokud soud druhého stupně ve svém rozsudku (str.15) uvedl, že není přímý důkaz o tom, že čin byl spáchán se zbraní, pak nemohl dovodit, že obviněný vyhrožoval poškozené a jejímu synovi jateční pistolí, že je zabije, když ani žádný svědek se o výhrůžce jateční pistolí nezmiňuje. Ve vztahu k výroku o vině pod bodem b) poukazuje na to, že vzhledem k věku poškozené v době, kdy se měl vůči této dopouštět trestné činnosti a jejím vztahům k jiným mužům, nelze podle jeho názoru dovodit naplnění znaku „zneužití bezbrannosti jiného“, kdy v této souvislosti soudu druhého stupně vytýká, že v daném případě nehodnotil veškeré důkazy v jejich souvislosti (ve vztahu k dodatku znaleckých posudků z roku 2010). Rozšíření viny o trestný čin podle §245 tr. zák. považuje za nesprávné vzhledem k faktické konzumpci §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Vzhledem k tomu, že z žádného důkazu (výslechem svědků) nevyplývá, že by poškozenou žijící ve společně obývaném bytě nebo domě týral, považuje právní kvalifikaci podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. za nesprávnou. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a po zrušení věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukazuje na to, že námitkami obviněný napadá jednak procesní postup odvolacího soudu a jednak mu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, tudíž se nejedná o námitky hmotně právního charakteru. Za právní námitku lze podle státního zástupce považovat pochybnosti dovolatele, zda nová formulace skutkové věty skutečně zakládá důvod dalšího trestného činu – podle §245 tr. zák. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravovat cestou dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o charakter námitek, kterými obviněný odůvodnil naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že sám obviněný zpochybňuje správnost hodnotících úvah soudu druhého stupně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti lze uvést, že obviněný soudu vytýká, že se „nezabýval výpověďmi dalších svědků..“, případně soudu vytýká, že se nezabýval a nezkoumal otázku „stockholmského syndromu“ ve světle revizních znaleckých posudků, neobstojí podle obviněného ani konstatování soudu, že „čin obviněný spáchal se zbraní“, když k uvedenému neexistuje žádný přímý důkaz, stejně jako neexistují ani důkazy o tom, že by obviněný „zneužil bezbrannosti jiného“, když poukazuje na to, že výpovědi svědků verzi poškozené nepotvrzují. Otázka zjištění skutkového stavu není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V souvislosti s argumentací obviněného (viz shora) lze souhlasit se závěry soudu druhého stupně, které tento vyjádřil na str. 9 svého rozsudku, a to jednak k otázce provádění dokazování (nevytýká soudu prvního pochybení), tak k otázce celkové koncepce přístupu soudem prvního stupně k této trestní věci. Soud druhého stupně se rovněž zabýval i otázkou zjištěných vad ve výroku rozsudku i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a otázkou, zda i za existence takto zjištěných vad lze rozhodnout podle §259 odst. 3 tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného jsou obsahově shodné s těmi, které obviněný uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku – odvolání a soud druhého stupně se s nimi velmi podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, je potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Vzhledem k tomu, že veškeré námitky obviněného je nutno označit za skutkové, právně irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, a to i v souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (až na výjimku níže uvedenou), přicházelo proto v úvahu dovolání ve vztahu k těmto námitkám odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud považuje za potřebné alespoň stručně zmínit některé skutečnosti, které jsou rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, které jsou však obviněným v rámci podaného dovolání zmiňovány v takové formě, že by mohly vzbuzovat dojem opodstatněnosti takových námitek, pokud by však byly podány objektivně. Pokud obviněný zmiňuje vyhrožování jateční pistolí a dovozuje, že toto nebylo prokázáno (byť se jedná o skutkovou námitku), je potřebné uvést, že soud druhého stupně na str. 14 svého rozsudku doslovně uvedl, že „z procesní výpovědi poškozené totiž nelze učinit poznatek o tom, že by – zejména za užití jateční pistole – obžalovaný vyhrožoval poškozené, aby docílil něčeho jiného, než pohlavního styku s ní“. Soudu druhého stupně nelze vytýkat nesprávnost jeho hodnotících úvah, neboť z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je zcela zřejmé, které důkazy provedené soudem prvního stupně a jím hodnocené považuje za správné, ev. které sám dále v rámci hodnocení rozvíjí (v reakci na odvolání podané v neprospěch obviněného státní zástupkyní a vyjádření se obhajoby k tomuto opravnému prostředku) – viz blíže str. 11-21 odůvodnění rozsudku. Otázkou „zneužití bezbrannosti jiného“ či „týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“, které staví obviněný na skutečnosti nedostatků důkazů, které by jeho vinu prokázaly, nedostatku hodnocení provedených znaleckých posudků, věku poškozené a jejích vztazích k dalším mužům, pak nelze než odkázat na úvahy soudu druhého stupně vyjádřené na str. 19 – 21 jeho rozsudku, kdy rozvádí otázku nejen zneužití bezbrannosti jiného z pohledu tzv. stockholmského syndromu, ale zabývá se otázkou trestně právního postihu jednání obviněného, dříve nepostižitelného.
S jistou mírou tolerance lze za právní námitku (byť i tato je v rámci dovolání spojena s otázkou skutkového zjištění) považovat argumentaci obviněného, že jednání, které bylo posouzeno soudem druhého stupně podle §245 tr. zák., bylo fakticky konzumováno pod ustanovení §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., jak učinil soud prvního stupně, pak uvedený názor obviněného Nejvyšší soud nesdílí, ale za správný považuje závěr soudu druhého stupně k výše uvedené problematice, který tento vyjádřil na str. 20 svého rozsudku. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně k uvedenému trestnému činu považuje Nejvyšší soud zmínit rozh. č. 54/1988 Sb. rozh. tr. (k otázce jednočinného souběhu trestného činu znásilnění a soulože mezi příbuznými) či rozh. č. 10/1987-II (k otázce faktické konzumpce).
S ohledem na skutkové námitky uplatněné v dovolání obviněným, je potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že pouze námitku obviněného k otázce faktické konzumpce bylo možno s vyšší mírou tolerance označit za právně relativní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu