ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.270.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 270/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2012 o dovolání, které podal obviněný K. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 9 To 422/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 11/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 14 T 11/2010, byl obviněný K. L. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil [za účastenství spoluobviněného V. R. k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.] tím, že „obž. V. R. nejméně v době od 8. 6. 2009 nejméně do provedení domovní prohlídky dne 9. 6. 2009, jako majitel domu čp. … ve S. O., okres Mělník, umožnil v hospodářské budově na pozemku domu obž. K. L. vyrábět psychotropní látku metamfetamin - pervitin, uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., z 331 balení polského léku Sudafed, ze kterých by bylo možno vyrobit 219,4 g psychotropní látky, přičemž výroba drogy byla přerušena zásahem policie“ . Za tento trestný čin byl obviněný K. L. podle §187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. R..
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný K. L. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 9 To 422/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému V. R. a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu tohoto obviněného. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného K. L. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku ohledně obviněného K. L. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný K. L. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku shledal nesprávnou argumentaci odvolacího soudu v tom smyslu, že postup, kterým došlo ke zpřísnění právní kvalifikace v důsledku rozsahu vyplynulého ze znaleckého posudku, je zcela legitimní. K tomu uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 11. 2009 je prakticky převážně totožné s obsahem usnesení ze dne 10. 6. 2009 a liší se pouze ve vymezení časového intervalu jednání spoluobviněného, nikoliv v rozsahu vyrobené psychotropní látky. Následně namítl, že od zahájení trestního stíhání dne 10. 6. 2009 do 10. 9. 2009 neměl obhájce, čímž došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. Argumentace, že si obhájce nezvolil, podle jeho mínění nemůže obstát, a to tím spíše, že není odůvodněno, natož doloženo, kdy, kým a jakým způsobem byl k tomu vyzván. V této souvislosti upozornil, že původní obhájkyně byla ustanovena až opatřením soudu ze dne 15. 7. 2009 a do vyšetřovacího spisu toto opatření došlo až dne 6. 8. 2009. Přitom zdůraznil, že v mezidobí proběhlo několik pro jeho obhajobu zásadních vyšetřovacích úkonů a postupů.
Dále obviněný prohlásil, že závěr odvolacího soudu reagující na jeho stěžejní odvolací námitku, že popis skutku v zahajovacím usnesení i v obžalobě „nemusí být považován za zcela nejšťastnější počin“ , neodpovídá realitě. Vyjádřil přesvědčení, že popis skutku v obžalobě i ve výroku rozsudku nalézacího soudu je nejasný, neurčitý a nepřezkoumatelný, resp. že z něj vůbec není patrno, jaké konkrétní konání či nekonání je mu kladeno za vinu. Obžaloba nespecifikuje, kdy, kde, příp. jakým způsobem měl vyrábět psychotropní látku metamfetamin – pervitin, což je podle něho v rozporu s §177 tr. ř. Dodal, že pokud není v obžalobě skutek řádně vymezen, nemůže proběhnout dokazování o něm v hlavním líčení a ani obviněný se takové nedokonalé obžalobě (pokud se dá vůbec hovořit o obžalobě ve smyslu trestního řádu) nemůže právně účinným způsobem bránit. Takovýto (ne)skutek není možno ani právně správně/nesprávně posoudit.
Za lichou obviněný označil argumentaci odvolacího soudu v tom smyslu, že nelze přehlédnout skutečnost, že byl při výrobě pervitinu přistižen policisty v rámci domovní prohlídky. Podotkl, že byl toliko zadržen zásahovou jednotkou Policie ČR v půdním prostoru nad místností, v níž byly následně nalezeny ve výroku rozsudku či obžaloby nespecifikované předměty. Navíc, úřední záznam této zásahové jednotky ze dne 9. 6. 2009 je neúplný a nejasný. Obviněný uvedl, že ze spisu je evidentní, že zásahová jednotka domovní prohlídku nevykonávala a k přistižení jeho osoby při výrobě pervitinu nedošlo. Podle něho je rovněž alarmující, že odvolací soud své závěry odůvodňuje slovy „i dle zvukových efektů prchající na půdu před policisty,…“ , aniž by se podrobně zabýval podstatou těchto efektů, prověřil je exaktně na místě, apod. Toto odůvodnění je nelogické a nepřezkoumatelné a tyto efekty v konečném důsledku ničeho neprokazují. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že přehlédl zásadní rozpor namítaný v odvolání, a to mezi obsahem úředního záznamu zakročujících policistů H. a F. a obsahem jejich svědecké výpovědi učiněné při hlavním líčení. Také argumentoval, že je nepřípustné z jeho (obviněného) vyjádření při zadržení, které nebylo objektivním a přezkoumatelným způsobem zadokumentováno, činit jakékoliv právně relevantní závěry, natož jím argumentovat v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Též odůvodnění v té části, v níž se hovoří o věcech nalezených v jeho vozidle a poukazuje se na jeho trestní minulost, je nepřijatelné, když nebylo prokázáno, kdo tyto věci nabyl, kdy a jakým konkrétním způsobem, na věcech nebyly nalezeny otisky prstů jeho osoby, vzorky jeho DNA nebo jiné spolehlivé usvědčující důkazy. Totéž platí o absenci těchto stop na předmětech nalezených v přilehlém objektu. Obviněný dospěl k závěru, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., resp. že pro zamítnutí jeho odvolání nebyly splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem. Soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho výtkami ohledně nedostatků a závad při jeho obhajobě, nevyhodnotil ani další jeho odvolací námitky, když pouze část námitek v nepřiměřené stručnosti přejal do jednoho odstavce svého rozsudku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 9 To 422/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 14 T 11/2010, v části týkající se jeho osoby zcela zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem o jeho zproštění obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poznamenala, že obviněnému lze přisvědčit v tom smyslu, že právo na obhajobu je institutem zaručeným předpisy nejvyšší právní síly. Odrazem této skutečnosti je formulace dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Pokud obviněný neměl v rozporu se zákonem v řízení obhájce, jedná se o významnou vadu řízení, způsobilou iniciovat dovolací řízení před Nejvyšším soudem. Státní zástupkyně však konstatovala, že v případě obviněného taková situace nenastala. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 10. 6. 2009, neboť zjištěné skutečnosti důvodně nasvědčovaly tomu, že spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Již při svém zadržení dne 9. 6. 2009 v 19:20 hodin byl obviněný řádně poučen, jak vyplývá z protokolu o zadržení osoby podezřelé, o svém právu zvolit si obhájce, tohoto práva však nevyužil. V okamžiku zahájení trestního stíhání požadavek nutné obhajoby nebyl dán. Ke změně právní kvalifikace došlo poté, co byl upřesněn rozsah spáchané trestné činnosti, který odůvodnil použití vyšší trestní sazby a znamenal nutnost zajistit přítomnost obhájce. Státní zástupkyně ovšem shledala, že aniž by bylo třeba spekulovat o včasnosti provedeného zpřísnění právní kvalifikace, vznikl požadavek na nutnou obhajobu u obviněného již jeho dodáním do výkonu trestu odnětí svobody. S odkazem na zákonný důvod uvedený v §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. mu byla dne 15. 7. 2009 Okresním soudem v Mělníku ustanovena obhájkyně Mgr. Kateřina Rychterová. Obhajoba obviněného byla v souladu se zákonem uplatněna, a to bez ohledu na datum zařazení opatření o ustanovení obhájkyně do vyšetřovacího spisu. Její plné rozvinutí bylo umožněno také ve vztahu k důkazům, na základě kterých nalézací soud dospěl k výroku o vině, včetně těch, které byly opatřeny v přípravném řízení trestním. Státní zástupkyně tudíž uzavřela, že námitky obviněného stran zkrácení práva na obhajobu proto nelze považovat za opodstatněné.
Co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je podle mínění státní zástupkyně nutno se zabývat poukazem obviněného na nejasný, nekonkrétní, neurčitý a nepřezkoumatelný popis skutku ve výroku obžaloby i rozsudku, který není možné právně posoudit. K tomu uvedla, že napadený popis skutku v daném případě lze považovat za určitý alespoň v dostatečné míře, neboť z něj je možno přímo dovodit vše podstatné, a zcela jistě mu nelze vyčítat nepřezkoumatelnost. Obviněný nejméně v době od 8. 6. 2009 do 9. 6. 2009 v hospodářské budově na pozemku domu č. p. … ve S. O., okres Mělník, vyráběl pervitin z 331 balení polského léku Sudafed, ze kterých lze vyrobit až 219,4 g této látky. Výroba psychotropní látky byla přerušena zásahem policie. Došlo tedy k takovému označení skutku, který nemůže být zaměněn se skutkem jiným s tím, že popsané zákonné znaky odůvodňují použitou právní kvalifikaci.
Poté státní zástupkyně prohlásila, že výhrady obviněného vůči provedenému dokazování nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Přípustná není polemika stran jeho přistižení při výrobě pervitinu, otázky úplnosti a jasnosti zpracovaných úředních záznamů, ani dalších popsaných otázek spojených s právními závěry odvolacího soudu učiněnými na základě provedeného dokazování. Hodnocení důkazů a provádění úprav ve skutkových zjištěních totiž není úkolem dovolacího soudu. Výjimečný zásah v tomto směru lze pod záštitou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. provést pouze za striktních podmínek extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, který však v posuzovaném případě nenastal. Odkazuje-li obviněný dále na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tvrzením, že pro zamítnutí odvolání nebyly splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem, nejde podle jejího názoru o odkaz přiléhavý.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro rozhodnutí jiné, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 9 To 422/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
K námitce obviněného v tom smyslu, že pro zamítnutí jeho odvolání nebyly splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem, Nejvyšší soud uvádí, že v předmětné trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je potom třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentace níže).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Předmětný dovolací důvod je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Obviněný ve svém dovolání namítl, že ode dne 10. 6. 2009, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání, do dne 10. 9. 2009 neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, a že tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť v mezidobí proběhlo několik zásadních vyšetřovacích úkonů a postupů. Takovou námitku je podle názoru Nejvyššího soudu možné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. formálně subsumovat, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud v první řadě poznamenává, že v posuzovaném případě bylo trestní stíhání obviněného zahájeno dne 10. 6. 2009 (viz usnesení na č. l . 13 až 15 spisu), a to pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Jednalo se o počáteční fázi trestního stíhání, kdy ještě nebylo dostatek spolehlivých podkladů pro závěr o případné úpravě právní kvalifikace (ve smyslu aplikace kvalifikované skutkové podstaty). Toto bylo podmíněno dalším průběhem trestního stíhání a opatřením relevantních důkazů (zvláště odborných vyjádření).
V okamžiku zahájení trestního stíhání obviněného tedy nebyla jeho nutná obhajoba ve smyslu §36 tr. ř. odůvodněna právním posouzením skutku ve zmíněném usnesení o zahájení trestního stíhání (toto si obviněný převzal dne 10. 6. 2009 v 15:30 hodin) a ani žádnou jinou okolností případu.
Nutno ovšem současně konstatovat, že otázka včasnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 1, 2 písm. a) jako důvodu nutné obhajoby (§36 odst. 3 tr. ř.) byla ve vztahu k obviněnému v podstatě bezpředmětná, neboť požadavek na jeho obligatorní zastoupení v trestním řízení obhájcem vyvstal již dne 10. 6. 2009 v 16:26 hodin v souvislosti s jeho dodáním do výkonu trestu odnětí svobody (viz protokol o dodání do výkonu trestu na č. l . 47 a 48 spisu).
Z předloženého spisového materiálu se dále podává, že již při svém zadržení dne 9. 6. 2009 v 19:20 hodin byl obviněný řádně poučen o svém právu zvolit si obhájce (viz protokol o zadržení osoby podezřelé na č. l . 35 až 37 spisu). Shodného poučení se mu dostalo také při jeho výslechu prováděném dne 10. 6. 2009 v 16:06 až 16:16 hodin (viz protokol o výslechu obviněného na č. l . 40 až 42 spisu). Obviněný však svého práva nevyužil. Dne 2. 7. 2009 byl obviněný policejním orgánem vyrozuměn o tom, že v jeho trestní věci nastal důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a že pokud si do dvou dnů od převzetí tohoto vyrozumění obhájce nezvolí sám, popř. mu v této době nebude zvolen zákonným zástupce či jinou oprávněnou osobou, bude mu ustanoven soudem (viz vyrozumění na č. l . 50 spisu). Vzhledem k tomu, že ani v tomto případě obviněný práva zvolit si obhájce nevyužil, byla mu dne 15. 7. 2009 Okresním soudem v Mělníku ustanovena obhájkyně Mgr. Kateřina Rychterová (viz ustanovení obhájce na č. l . 52 spisu).
V návaznosti na uvedené skutečnosti je na místě konstatovat, že v období, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, obviněný sám odmítl vypovídat, spoluobviněný V. R. vypověděl toliko, že u sebe nechal bydlet kamaráda L. a že o drogách částečně věděl, jinak rovněž odmítl vypovídat, přičemž dále se k tomuto časovému úseku váže pouze vyhotovení úředních záznamů a zpracování odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie a metalografie, což jsou úkony, u nichž již z povahy věci nepřichází do úvahy účast obhájce. Další úkony byly prováděny v době, kdy obviněný obhájce měl, příp. v době, kdy ještě nebyly dány důvody nutné obhajoby. Ostatně obviněný ani sám konkrétně nespecifikoval, jaké důkazy podstatné pro rozhodnutí o jeho vině měly být provedeny v době, kdy obhájce neměl, ač ho mít podle zákona měl, pouze obecně uvedl, že v mezidobí proběhlo několik pro jeho obhajobu zásadních vyšetřovacích úkonů a postupů.
V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že jádro trestního řízení je v řízení před soudem, především zde se provádí dokazování potřebné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Přitom je na místě znovu poukázat na skutečnost, že v této fázi řízení byl obviněný zastoupen obhájkyní. Právě důkazy zde provedené (včetně důkazů opatřených v přípravném řízení v době, kdy obviněný již byl zastoupen obhájkyní, resp. důkazů, u nichž z povahy věci účast obhájce v přípravném řízení nepřicházela v úvahu), tedy zejména výpovědi svědků P. H., L. F. a Ing. J. Č., protokol o domovní prohlídce, odborná vyjádření a úřední záznamy, nikoli strohá výpověď spoluobviněného V. R. z přípravného řízení, jež stejně nebyla stěžejním důkazem, byly těžištěm, na němž soudy založily závěr o vině obviněného shora popsaným skutkem.
Zjištěné prodlení orgánů činných v trestním řízení při zajišťování obhájce obviněného tudíž v konkrétním případě nemohlo mít faktický dopad na vydání meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů. Řízení jako celek nepozbylo rysů spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že za popsaného stavu není možno přiznat dovolací argumentaci obviněného, jíž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného, jimiž deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pochybení v důkazním řízení (zejména nesprávné hodnocení důkazů) a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z tvrzeného pochybení v důkazním řízení a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud tedy obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., pak je třeba konstatovat, že takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Týž závěr platí i ve vztahu k argumentaci obviněného, že popis skutku v obžalobě a ve výroku rozsudku nalézacího soudu je nejasný, neurčitý a nepřezkoumatelný, neboť z něho vůbec není patrno, jaké konkrétní konání či nekonání je mu kladeno za vinu. I v tomto směru jde totiž o argumentaci svojí podstatou procesní vycházející z ustanovení §177 písm. c) tr. ř. (jak ostatně sám obviněný vyjádřil), resp. z ustanovení §120 odst 3 tr. ř.
Nejvyšší soud nad tento rámec stručně poznamenává k otázce popisu skutku následující skutečnosti. Náležitá identifikace skutku je jedním z nezbytných předpokladů správného a spravedlivého rozhodnutí soudu o vině obviněného, přičemž rozhodování soudu je svázáno se skutkem, který je uveden v žalobním návrhu. K uchopení skutku dochází prostřednictvím jeho popisu, na němž je podstatná především taková specifikace, která vyloučí záměnu se skutkem jiným a odůvodní použití konkrétní právní kvalifikace a tím i trestní sazby.
Na tomto místě je zapotřebí uvést, že z obžaloby i z výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že obviněný nejméně v době od 8. 6. 2009 do 9. 6. 2009 v hospodářské budově na pozemku domu cizího vlastníka č. p. … ve S. O., okres Mělník, vyráběl psychotropní látku metamfetamin - pervitin z 331 balení polského léku Sudafed, ze kterých by bylo možno vyrobit až 219,4 g této látky, přičemž výroba psychotropní látky byla přerušena zásahem policie.
V návaznosti na skutečnosti stručně rozvedené shora Nejvyšší soud konstatuje, že z tzv. skutkové věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně (stejně tak z obžaloby) je dostatečně zřejmé, jaký skutek je obviněnému kladen za vinu. Zde popsaná skutková zjištění totiž bezpochyby individualizují předmětný skutek z hlediska místa, času a způsobu jeho spáchání do té míry, aby tento nemohl být zaměněn s jiným. Současně vyjadřují všechny okolnosti rozhodné pro právní posouzení. V daném směru tak nelze dovodit ani nepřezkoumatelnost.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý