ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.290.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 290/2012-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. března 2012 o dovolání obviněné MVDr. L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 252/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 105/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 252/2011, byl k odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 2 T 105/2009, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzena podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, když podle §58 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem, v jehož rámci jí bylo uloženo spolupracovat s probačním úředníkem a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněné byl podle §215 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 252/2011, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněné odkaz na shora uvedený dovolací důvod je odůvodněn tím, „zda popsaný skutek je vůbec trestným činem“. V této souvislosti poukazuje obviněná na to, že si je vědoma skutečnosti, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje hmotně právní kvalifikaci. Dále rozvádí ustanovení trestního řádu, která se zabývají otázkou přípustnosti dovolání, dobou k podání, oprávněnými osobami apod., aby následně na str. 3 svého dovolání poukázala na to, že „zásadním důkazem v její trestní věci měl být výslech nezletilého, který však nebyl proveden ani nalézacím soudem, ani soudem odvolacím“. V návaznosti na tuto argumentaci dále soudům vytýká, že pominuly při svém rozhodování obhajobu obviněné, výpovědi svědků, kteří vypovídali v její prospěch, jsou bagatelizovány, zpochybňuje závěry znaleckého posudku. Obviněná argumentuje dále tím, že to byl otec nezletilého, kdo se synem manipuloval a činil kontraproduktivní kroky oproti výchově obviněné. Podle obviněné rovněž z lékařských zpráv či výslechu zaměstnanců školy nevyplynuly skutečnosti, které by odůvodňovaly postup soudu, naopak z výpovědi např. třídní učitelky a ředitelky vyplynulo, že obviněná se školou spolupracovala, že nezletilý trpěl LMD a byl nutný důsledný přístup v rámci plnění jeho povinností. Obviněná trvá na tom, že jí nebylo prokázáno, že by jednala s úmyslem způsobit poškozenému těžké příkoří ve formě krutého a bolestivého jednání, toto nebylo žádným důkazem ani výpovědí poškozeného prokázáno. Dále se hájí tím, že pokud pronesla výrazy, že nezl. „roztrhne jako hada“ a tento výraz je podle obžaloby hodnocen ve smyslu vyhrožování nezletilému zabitím, pak tuto skutečnost vysvětluje tím, že šlo o jistou formu nadsázky, kdy sám nezl. si tuto skutečnost ani nepřipouštěl v souvislosti jak bylo uvedeno ve spise na čl. 298. V dalších částech svého dovolání opětovně zpochybňuje důkazy, které podle soudu svědčí pro vinu obviněné, např. svědka P. (svého dřívějšího druha), který podle obviněné týral nejen poškozeného, ale také obviněnou. Obviněná rovněž zmiňuje řadu rozhodnutí soudů, aby konstatovala, že žádný ze znaků trestného činu, kterým byla uznána vinnou, nebyl naplněn, neboť z její strany šlo o běžné výchovné opatření, které takto bylo vnímáno i dítětem. Vedle skutečnosti, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu, nebyl podle názoru obviněné naplněn ani materiální znak. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu byly zrušeny a obviněná obžaloby zproštěna; pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup shora naznačený, navrhla, aby věc po zrušení byla přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitky obviněné, pak je potřebné uvést, že tyto v převážné míře směřují do oblasti vlastního hodnocení obviněnou, tudíž takové námitky nelze považovat za právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Na tomto místě je vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z popisu skutku, který je vyústěním hodnotících úvah soudu mj. v kontextu s odůvodněním vyplývá, jakým způsobem měla obviněná vůči poškozenému – nezl. synovi jednat, po jak dlouhou dobu apod.
Obviněná byla uznána vinnou, že v blíže nezjištěnou dobu, nejméně od roku 2006 do měsíce října roku 2008 ve svém bydlišti a na jiných místech nepřiměřeně fyzicky trestala a psychicky týrala svého nezletilého syna M. H., který jí byl svěřen do výchovy a péče tak, že jej za prospěch ve škole a nepořádek bila páskem a vařečkou přes hýždě a vařečkou jej bila přes klouby prstů a dlaně rukou, v průběhu roku 2007 strpěla, aby jejího syna v její přítomnosti nepřiměřeně trestal její tehdejší druh R. P., který se na výchově nezletilého se souhlasem obžalované podílel a který jej ve více případech bil páskem přes hýždě a v jednom případě mokrým ručníkem přes záda a dolní končetiny, na nichž mu takto způsobil bolestivé podlitiny, nejméně ve třech případech jej přinutil, aby se vysvlékl do naha a vlezl do vany, kde ho hadicí od sprchy stříkal ledovou vodou do obličeje a po těle, opakovaně jej bil otevřenou dlaní do obličeje tak, že upadl na zem, a poté, co na jeho pokyn vstal, přišel k němu a poděkoval, znovu jej udeřil, kdy v jednom případě mu takto způsobil krvácivé zranění úst a otok rtu, nejméně v jednom případě poté, co obžalovaná před nezletilého položila talíř s polévkou se slovy „žer!“, jej udeřil do hlavy takovou silou, až se uhodil o talíř a obličej ponořil do polévky, kdy obžalovaná tomuto fyzickému násilí vždy přihlížela, resp. o něm věděla a neučinila nic, čím by jmenovanému v tomto zabránila, přičemž následky takovýchto fyzických trestů zastírala tím, že nezletilého ponechala doma, sama v této době nezletilého syna potrestala tím, že ho přinutila klečet na hrachu, kdy teprve po 15-ti minutách, na popud jmenovaného druha od dalšího trvání tohoto trestu upustila, od roku 2008 intenzitu fyzického trestání nezletilého syna stupňovala, kdy jej pravidelně bila vařečkou přes dlaně tak, že opakovala, co má a co nemá dělat, a při každém slově či slabice jej udeřila do dlaně, čímž mu působila bolestivé zhmoždění rukou, bila jej opakovaně knihami do hlavy, nejméně v jednom případě jej udeřila hranou otevřené ruky do zátylku s tím, že takto to více bolí a není vidět modřina, nezletilého syna ponižovala, kdy k jídlu jej ve více případech vyzývala slovem „žer“, a urážela neslušnými výrazy uvedenými ve spise, před soudem povolenou víkendovou návštěvou otce mu roztrhala školní sešity, aby tyto musel přepisovat, kontrolovala ho tak, že v místnosti, kde měl sám hovořit se sociální pracovnicí, ponechala zapnutý mobilní telefon, po návštěvách u otce jej nepřiměřeně fyzicky trestala a vyhrožovala mu, že ho vyhodí z bytu a skončí v dětském domově, při návštěvách u otce mu pobyt znepříjemňovala neustálými telefonáty a upozorňováním na to, co nastane, až se vrátí domů, opakovaně mu vyhrožovala zabitím, a to zejména pro případ, že bude svěřen do péče otce, což u nezletilého, který jednání matky pociťoval jako těžké příkoří, vyvolalo strach, že své výhrůžky splní, kdy se bál i usnout, a proto se obrátil se žádostí o pomoc na orgán sociálně právní ochrany dětí a následně na zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek v P., kam byl umístěn od 12. října 2008 a následně předán do péče otce, na což obžalovaná reagovala tím, že nezletilému synovi vzala všechny jeho osobní věci, oblečení, školní potřeby a hračky, s nimiž naložila jako se svými vlastními.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku popsal jednotlivé důkazy i skutečnosti z důkazů plynoucí, a to na str. 2-8. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že obhajoba obviněné je obsahově shodná s námitkami, které obviněná uplatnila nejen v dovolání, ale také v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání), přičemž na tyto její námitky reagoval již soud druhého stupně, jak je patrno ze str. 3-4 jeho rozsudku. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento provedl celou řadu důkazů nezbytných pro rozhodnutí ve věci a tyto důkazy pak následně hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že v průběhu řízení před soudem byly opatřeny nejen důkazy, které by měly usvědčit obviněnou z jednání, pro které na ni byla podána obžaloba, ale byly provedeny také důkazy, ze kterých nevyplývalo, že by obviněná měla nezl. syna trestat tak, jak bylo uvedeno v obžalobě. Soud prvního stupně pak uvedené důkazy musel hodnotit a rovněž tak i uvést, proč nevyhověl některým návrhům na doplnění dokazování. Na tomto místě je potřebné zmínit zejména v dovoláním obviněnou namítané nevyslechnutí nezletilého. V této souvislosti je pak vhodné upozornit na str. 7-10 rozsudku soudu prvního stupně, kde tento rozvedl, jaké skutečnosti jej vedly k závěru nevyslýchat nezletilého syna obviněné. Soud prvního stupně pečlivě rozvedl nejen výpověď nezletilého z přípravného řízení, ale také správně poukázal, za jakých okolností a přítomnosti osob byl tento výslech uskutečněn (přítomnost obhájkyně obviněné, pořízení záznamu na CD nosiči, vyjádření znalkyně apod.). Rovněž tak nelze nezmínit výpověď svědka P. (bývalého druha obviněné), který rovněž popsal chování obviněné vůči poškozenému. Na tomto místě Nejvyššímu soudu nezbývá než uvést, že námitky, kterými obviněná zpochybňuje skutkové závěry soudů, jsou námitkami skutkovými, dovolací důvod nenaplňující. V této souvislosti je potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Pokud by bylo dovolání podáno pouze s argumentací, která zpochybňuje hodnocení důkazů (pominuty námitky obhajoby), vytýká soudům nedostatky v dokazování (nebyl proveden výslech nezletilého, event. nový znalecký posudek apod.), pak by musel Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
S jistou mírou tolerance, byť i v tomto případě byla hmotně právní ustanovení vázána na zjištění skutkového stavu věci, by bylo za právní námitku možno označit argumentaci obviněné k subjektivní stránce trestného činu a materiální stránce trestného činu, kterým byla uznána vinnou. Z popisu skutku vyplývá, že obviněná měla od roku 2006 do října 2008 nepřiměřeně fyzicky trestat nezletilého syna, přičemž z popisu skutku mj. vyplývá, že od roku 2008 intenzitu trestání syna stupňovala, což nezletilý pociťoval jako těžké příkoří, vyvolalo u něj strach, že obviněná své jednání uskuteční. S ohledem na věk obviněné, její vzdělání, dobu, po kterou se protispolečenského jednání dopouštěla, nelze akceptovat výhradu k subjektivní stránce trestného činu, neboť již v mírnější formě vyjádřené v §4 písm. b) tr. zák. je vyjádřeno, že pachatel „věděl, že svým jednáním může takové ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn“. Pokud obviněná zpochybňuje formální znak trestného činu, pak je potřebné uvést, že tato byla uznána vinnou trestným činem podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tj. týrala osobu, která byla v její péči a výchově po delší dobu a z důkazů, které soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, vyplývá závěr, že nezletilý byl týrán nejen fyzicky, ale zejména psychicky (viz str. 8-10 rozsudku), násilí se stupňovalo, což u nezletilého vyvolalo strach, že obviněná své výhrůžky uskuteční, bál se usnout a obrátil se s žádostí o pomoc na orgán sociálně právní ochrany dětí, dobu více jako dvou let lze bezpochyby označit za delší dobu ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení. S ohledem na již zmíněný charakter trestné činnosti, dobu páchání, okolnosti, které provázely fyzické a psychické týrání, nelze akceptovat námitku obviněné o nenaplnění materiálního znaku trestného činu týrání svěřené osoby.
Vzhledem k tomu, že pouze námitky obviněné k otázce subjektivní stránky trestného činu, formálním znakům a společenské nebezpečnosti činu (byť pouze obecně formulované) bylo možno s vyšší mírou tolerance označit za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, avšak tyto byly z důvodů výše rozvedených shledány zjevně neopodstatněnými, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann