ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.323.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 323/2012-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. března 2012 o dovolání obviněných R. Ž. , a L. Ž. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, č. j. 12 To 36/2011-3468, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 7/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ž. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2011, č. j. 7 T 7/2010- 3173, byli mj. také obvinění R. Ž. a L. Ž. (vedle spoluobviněných P. V. a P. Š.) uznáni vinnými: R. Ž. pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod I. 9-13 rozsudku) a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku rozsudku) a byl odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný L. Ž. byl uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), v části (skutky pod 9-13) písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (bod I. 1-6, 9-13 výroku rozsudku) a byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl stejně jako obviněnému R. Ž. uložen trest propadnutí věcí (specifikovaných ve výroku rozsudku), o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Z podnětu odvolání obviněných P. V., P. Š., L. Ž. a R. Ž. a byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2011, č. j. 7 T 7/2010-3173, zrušen ohledně obviněných V., Š. a Ž. ve výroku o vině pod bodem I.4 a 8, ohledně obviněných ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nově při nezměněné právní kvalifikaci byl obviněnému Ž. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný R. Ž. byl odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněným uložen trest propadnutí věci a nově bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění prostřednictvím obhájců dovolání, ve kterých oba shodně odkázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný R. Ž. podané dovolání směřuje proti skutku pod bodem II. – tj. výroku o vině trestným činem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a výroku o trestu. V souvislosti s odsouzením pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy vyjadřuje obviněný svůj názor, že se soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval a nevypořádal se skutečností, že on žádnou drogu svědkyni S. nepodával ani ji tuto neobstarával, což tato svědkyně sama ve výpovědi potvrdila. Pokud by se soud s uvedenou skutečností řádně vypořádal, mohl být uznán vinným pouze trestným činem podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., resp. §257 odst. 1 tr. zák. a vzhledem k jeho doznání a slibu úhrady škody, skutečnosti, že nebyl iniciátorem trestné činnosti by bylo odpovídajícím uložení výchovného trestu s delší zkušební dobou. S ohledem na uvedenou skutečnost obviněný navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný L. Ž. poukazuje na nesprávně zjištěnou výši škody (což uplatnil i v řízení před odvolacím soudem), namítá, že ke správnému zjištění výše škody měl být přibrán znalec, který by škodu objektivně vyčíslil. Podle obviněného je dovolací důvod dán také v souvislosti s nesprávným vyhodnocením polehčujících a přitěžujících okolností, poukazuje na významnou pomoc při objasňování trestné činnosti, na skutečnost, že nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, řádně pracuje, a vzhledem k těmto skutečnostem mu měl být uložen podmíněný trest s delší zkušební dobou. Z důvodů výše uvedených navrhl, aby rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a věc přikázána tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných navrhla, aby dovolání obviněného L. Ž. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněným uplatněné námitky jsou námitkami skutkovými, které dovolací důvod nenaplňují. V případě obviněného R. Ž. považuje za právní námitku skutečnost, že se soudy nevypořádaly s námitkou nedostatku zavinění obviněného při naplnění použité právní věty „neoprávněně jinak jinému opatřil psychotropní látku“. Vzhledem k tomu, že však obviněný umožnil svědkyni volný a zcela neomezený přístup k omamné látce, a to i opakovaně, pak je namístě dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť lze dovodit dovolatelovo srozumění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním obviněného L. Ž. je nutno uvést, že jeho výhrady v dovolání uplatněné směřují proti způsobu zjištěné škody a v této souvislosti soudům vytýká nejen nesprávné hodnotící úvahy, ale také nedostatky v provedeném dokazování, neboť vyjadřuje své přesvědčení, že pouze za přítomnosti znalce mohla být škoda správně stanovena. Na tomto místě je nutno uvést, že na podkladě obdobných námitek se výší způsobené škody zabýval již soud druhého stupně. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku se velmi podrobně na str. 18-19 zabýval obsahově shodnými námitkami obviněných k výši způsobené škody a také osobě, která vypracovala odborné vyjádření a posléze byla vyslechnuta po poučení jako znalec k výši způsobené škody. S hodnotícími úvahami soudu druhého stupně se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožňuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o obsahově shodné námitky s těmi, které byly již v předchozím řízení uplatněny, považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na tu skutečnost, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V další části svého dovolání se obviněný L. Ž. (obdobně také R. Ž.) zaměřili na uložený druh trestu a jeho výši, který považují za nepřiměřeně přísný, neboť soudy podle jejich mínění nedostatečně vyhodnotily veškeré polehčující okolnosti, a pokud by postupovaly podle jejich představ, měly obviněným uložit výchovné tresty nespojené s výkonem trestu odnětí svobody. Ve vztahu k těmto námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že nepřiměřenost uloženého trestu v kontextu s uplatněnými námitkami obviněných dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Uvedené námitky by nebylo možno akceptovat ani v případě, že by obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ten je dán pouze v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému L. Ž. byl ukládán úhrnný trest za nejpřísněji trestný čin podle §247 odst. 3 tr. zák. v trvání dva a půl roku, když z dikce zákona je patrno, že obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od dvou do osmi let. V případě obviněného R. Ž. byl rovněž ukládán úhrnný trest, a to za nejpřísněji trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, kdy mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od jednoho do pěti let. Byl-li obviněnému L. Ž. uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku a obviněnému R. Ž. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, je nepochybné, že se jedná o takový druh trestu, který uvedené ustanovení zákona, kterým byli obvinění uznáni vinnými, umožňuje obviněným uložit a současně se jedná o trest, který je uložen v dolní polovině trestní sazby. Pokud by tedy dovolání bylo podáno např. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že jde o trest nepřiměřeně přísný, jak tomu bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak by muselo být takové dovolání, stejně jako dovolání podané podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s týmiž námitkami) odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V souvislosti s námitkou obviněného R. Ž. a jeho argumentací, že „on svědkyni S. žádné drogy neprodával, ani ji pro ni neobstarával, pouze jí nebránil, ani jí tuto činnost nezakazoval“ a soudy se nevypořádaly s jeho námitkou, že „trestní postih je možný jen pokud jde o opatření nebo přechovávání pro jiného“, pak Nejvyšší soud sdílí názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že jde o právně relevantní námitku, avšak zjevně neopodstatněnou, a to z důvodů níže uvedených. Ze skutkového zjištění vyplývá, že v období od počátku měsíce července 2009 do 13. 9. 2009, nejméně ve dvaceti případech opatřil B. S. vždy jednu dávku drogy pervitin. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 24) je nepochybné, že sám obviněný uvedl, že pervitin měl pro svoji potřebu uschovaný doma v mrazáku a byl v několika případech přítomen tomu, jak si ho svědkyně S. sama bere, pokud si ho vzala v jeho nepřítomnosti, pak mu tuto skutečnost sdělila dodatečně. Svědkyně pak uvedla, že obviněný věděl o tom, že si z mrazáku bere pervitin, který sám opatřoval, k tomu neměl žádné připomínky, ani jí to nezakazoval. V rámci hodnotících úvah soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud obviněný ponechal pervitin volně přístupný a umožnil tak svědkyni, aby tento užívala, nijak jí v tom nebránil a neměl k tomu ani žádné výhrady, pak takové jednání je nutno hodnotit stejně, jako by svědkyni drogu přímo předával.
Trestný čin neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy je úmyslným trestným činem a na tomto místě je vhodné zmínit, že trestný čin je spáchán úmyslně nejen v případě, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (§15 písm. a) – úmysl přímý), ale také v případě, že věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§15 písm. b) – úmysl nepřímý). Za situace, kdy obviněný nejen viděl, že si svědkyně pervitin z mrazáku bere a nic ji neřekl, ale i v případech, kdy ji neviděl a tato mu to dodatečně sdělila a situace se opakovala nejméně ve dvaceti případech, pak i při takto uplatněné obhajobě obviněného a shodné výpovědi svědkyně nelze než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, neboť pod pojmem neoprávněně jinak jinému opatřil omamnou nebo psychotropní látku ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku je třeba rozumět případ odlišný od darování, výměny apod., ale také od pojmu „přechovávání takové látky pro jiného“. Otázka nedbalostního jednání obviněného je v daném případě s ohledem na popis situace jak obviněným, tak svědkyní neakceptovatelná. S ohledem na charakter tohoto trestného činu (§283 odst. 1 tr. zákoníku) i jednotlivé formy jednání, kdy např. forma nabídky je dána nejen výslovným, ale také konkludentním návrhem, je nutno závěry soudu prvního stupně označit za zákonu odpovídající. (Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že byť uvedenou námitku obviněný vznesl – viz str. 15 rozsudku, soud druhého stupně pouze konstatoval, že právní kvalifikace byla zvolena přiléhavě. Uvedený nedostatek odůvodnění však s ohledem na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nemohl mít vliv na další postup Nejvyššího soudu). Za situace, kterou v odůvodnění svého rozsudku popsal soud prvního stupně, umožnění volného a zcela neomezeného přístupu svědkyně S. k omamné látce v mrazícím boxu, využívané při společném obývání bytu a při vědomí, že svědkyně takové možnosti opakovaně, nejméně ve dvaceti případech využila (obviněný byl tomu přítomen, případně byl o převzetí drogy informován svědkyní), není důvodu k pochybám o odvolatelově s rozumění s tím, že jí takovým způsobem mimo zákonný rámec předepsaného nakládání s látkami uvedenými v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., takovou látku opatřil jiným, než taxativně vyjmenovaným způsobem, uvedeným v §283 odst. 1 tr. zákoníku. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k dovolání obviněného R. Ž. nad rámec hodnotících úvah soudu prvního stupně, které shledal správnými.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného L. Ž. nenaplňují uplatněný dovolací důvod, odmítl Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. K jím uplatněným skutkovým námitkám lze mj. pro stručnost odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu ke skutkovým námitkám, které uplatnil obviněný R. Ž., dovodil Nejvyšší soud obdobné závěry jako v případě spoluobviněného Ž., avšak vzhledem k tomu, že část dovolání obsahovala právně relevantní námitku, muselo být jeho dovolání podané prostřednictvím obhájce odmítnuto jako celek jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu, že dovolání obviněných byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. nemusel Nejvyšší soud věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann