ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.341.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 341/2012-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2012 o dovolání obviněných Z. H. a obviněného M. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, č. j. 1 To 60/2008–9462, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, č. j. 1 To 60/2008 – 9462, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného Z. H. částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, č. j. 1 T 10/2006–8495, ohledně tohoto obviněného ve všech výrocích týkajících se obviněného Z. H., obsažených v odsuzující části rozsudku, ohledně obviněného M. Z. ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný Z. H. byl uznán vinným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1, §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku (ad 7, 10, 11, 16, 17, 23, 24, 29, 39, 52, 55, 58, 60), zčásti jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (ad 1 – 6, 9, 12 – 14, 18, 19, 21, 25 – 27, 30, 32, 36, 37, 42, 43, 45, 49, 51, 53, 56, 57, 63 – 65) a byl mu podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008, č. j. 1 T 295/2005-704, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 4. 2010, č. j. 6 To 568/2008–866, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, když pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v trvání čtyř let, za současného zrušení výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008, č. j. 1 T 295/2005-704, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 4. 2010, č. j. 6 To 568/2008 – 866, obviněný M. Z. byl uznán vinným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1, §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku (ad 8, 20, 31, 34, 35, 38, 40, 44, 47, 48, 50, 54, 59), zčásti jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (ad 15, 19, 21, 22, 26, 28, 33, 41, 42, 45, 46, 49, 61 – 65) a byl mu podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, č. j. 15 T 452/2005–65, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, č. j. 5 To 449/2006–88, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, když pro jeho výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v oblasti služeb a obchodu v trvání čtyř let, jednak v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, č. j. 15 T 452/2005–65, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, č. j. 5 To 449/2006–88, podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného M. Z. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, č. j. 1 To 60/2008–9462, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněný Z. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aby v samém závěru tohoto dovolání konstatoval, že „odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť v řízení předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, uvedený v písmenech d) až g) ust. §265b odst. 1 tr. ř.“ V rámci své argumentace k dovolacímu důvodu obviněný nejprve rekapituloval celé dosavadní řízení v předmětné trestní věci, aby na str. 4 – 5 uvedl důvody, pro které dovolání podal. Podle názoru obviněného je jeho možnost argumentace vůči rozsudku soudu druhého stupně omezena tím, že samotné odůvodnění neodpovídá ustanovení §125 tr. ř. Dále se zaměřil na kritiku vůči soudu prvního stupně, kdy uvádí, že tento soud vůči jeho osobě jednal šikanózním způsobem – v návaznosti na použití uvedeného termínu popisuje, z jakých důvodů se nemohl v roce 2007 a ve dnech 23. 1. – 25. 1. 2008 zúčastnit hlavních líčení. Obviněný poukazuje na rodinné problémy, které ho v uvedené době provázely a že pod tlakem těchto okolností byl donucen předsedou senátu zaslat požadovaný souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, neboť pokud by tak neučinil, bylo mu sděleno, že bude neprodleně rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. V další části svého dovolání pak vznáší výhrady vůči argumentaci soudu druhého stupně, který se jeho námitkami vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně sice zabýval, avšak podle mínění dovolatele nedostatečně a se závěry soudu druhého stupně nesouhlasí, a argumentuje tím, že „i kdyby se prvních hlavních líčení osobně zúčastnil, pak by jeho osobní rozpoložení, dané jak bolestí a zármutkem nad smrtí maminky, tak i jeho aktuálním zdravotním stavem, tak jako tak neumožnilo hlavní líčení plnohodnotně absolvovat“. Na základě výše uvedených skutečností dovodil shora uvedené dovolací důvody a navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a soudu druhého stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. Z. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve svém dovolání nejprve zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, vůči kterému vznáší své výhrady, stejně jako rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy poukazuje na tu skutečnost, že ve vztahu k ČMSS a Hypo stavební spořitelně nebyl v žádném smluvním vztahu, a proto ani u jednání, které bylo popsáno pod body 42 a 63 rozsudku se nemohlo z jeho strany jednat o pachatelství. Pokud by soudy správně vyhodnotily otázku pachatelství, musely by dojít k závěru, že obviněný není pachatelem (snad pouze účastníkem) a pak nemohly částky z uvedených dvou jednání obviněnému přičítat. Pokud by postupovaly dle představ obviněného, musely by také dospět k nižší způsobené škodě, která by nedosahovala části pěti milionů a pak by samozřejmě ani právní kvalifikace, kterou byl uznán vinným, neodpovídala objektivnímu stavu. Výhrady rovněž vznáší k tomu, že z popisu jednotlivých útoků nevyplývá, zda poskytnuté úvěry byly dlužníky splaceny, jsou spláceny či nikoli. Závěrem podaného dovolání poukázal na to, že svým jednáním nemohl způsobit škodu ve výši, kterou zjistil soud druhého stupně, nebyl a nemohl být pachatelem ani spolupachatelem pokusu úvěrového podvodu a nebyly jeho jednáním naplněny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a proto navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo zrušeno a soudu druhého stupně věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného Z. H. uvedla, že toto navrhuje odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť obviněným uplatněné námitky směřují jednak proti odůvodnění rozhodnutí, aniž by byla napadena výroková část rozhodnutí, další část námitek pak podle jejího názoru směřuje do oblasti procesní, avšak námitky, které obviněný v tomto dovolání uplatňuje, se staly předmětem přezkumu dovolacím soudem v jeho rozhodnutí ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 186/2010, a dovolacím soudem byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Pokud jde o námitky obviněného M. Z., dospěla státní zástupkyně k závěru, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 187/2010, se vyslovil k otázce pachatelství obviněného ve vztahu k ČMSS, a. s., a HYPO stavební spořitelny, a. s. V této souvislosti poukazuje také na Nejvyšším soudem zmíněné rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 545/2004, které řešilo problematiku subjektu trestného činu úvěrového podvodu. Státní zástupkyně poukazuje na to, že obviněný sice nezastupoval v případech jím uvedených pod body 42 a 63 shora zmíněné stavební spořitelny, avšak tyto věřitele zastupoval spoluobviněný H. a obviněný Z. se v obou případech podílel ve srovnatelné míře na trestném jednání, když sám se podílel na opatření falešných potvrzení o bonitě budoucích ručitelů, či se podílel na obstarání falešného právního titulu. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla státní zástupkyně dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku
ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podanými dovoláními je nezbytné uvést, že předmětná trestní věc obviněných byla již v minulosti předmětem řízení před dovolacím soudem, kdy Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 8. 2010, pod sp. zn. 6 Tdo 186/2010 ohledně obviněného Z. H. a dne 22. 6. 2010, pod sp. zn. 6 Tdo 187/2010 ohledně obviněného M. Z. V obou případech byla věc zrušena a vrácena soudu druhého stupně (Vrchnímu soudu v Olomouci) k novému projednání a rozhodnutí.
Pokud jde o dovolání obviněného Z. H. a jím uplatněné námitky, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a pouze z podnětu dovolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, byla věc rušena a přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. V rozhodnutí ze dne 4. 8. 2010, pod sp. zn. 6 Tdo 186/2010 ohledně obviněného Z. H. Nejvyšší soud mj. konstatoval „v mimořádném opravném prostředku obviněný Z. H. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v podrobnostech vytýká, že byl zkrácen na svých právech tím, že hlavní líčení před Krajským soudem v Brně ve dnech 27. 6. a 28. 6. 2007 se konalo v jeho nepřítomnosti. Tvrdí, že postupem soudu mu bylo odepřeno právo klást otázky spoluobviněným a přímo reagovat na jejich tvrzení, čímž mu bylo upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces. Zmíněné námitky obsahově uplatněný důvod dovolání naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou“.
„ Z trestního spisu bylo zjištěno, že předseda senátu Krajského soudu v Brně nařídil ve věci hlavní líčení na dny 27. 6. a 28. 6. 2007. Obviněný Z. H. převzal předvolání k hlavnímu líčení společně s obžalobou dne 19. 6. 2007. Den před konáním hlavního líčení (26. 6. 2007) byla označenému soudu doručena písemná omluva obviněného ohledně neúčasti u hlavního líčení, kterou odůvodnil bolestivým onemocněním páteře, jež mu znemožňuje cestování a není schopen zůstávat delší dobu v sedící poloze. Obviněný uvedl, že s tímto onemocněním byl již hospitalizován a následně se v lednu 2004 podrobil operaci. Konstatoval, že se v době vazby léčil ve Vazební věznici v Brně. Dodal, že je léčen infuzí a dne 27. 6. 2007 se má podrobit podrobnému vyšetření pomocí magnetické rezonance. Tato omluva byla doložena lékařem vystavenou pracovní neschopností (vše na č. l. 7579 – 7582, 7760, 7762 a 7763 tr. spisu).
Předseda senátu prvostupňového soudu tuto omluvu neakceptoval a požádal orgány Policie ČR o předvedení obviněného Z. H. k hlavnímu líčení. Před realizací žádosti dne 26. 6. 2007 obviněný telefonicky kontaktoval soud. Z obsahu hovoru, který je obsažen v úředním záznamu, je zřejmé, že s postupem soudu vyslovil nesouhlas s tím, že se domníval, že je omluven, když zaslal pracovní neschopenku a že má bolestivé zdravotní potíže zad. Předsedou senátu mu bylo sděleno, že zaslaná pracovní neschopenka je toliko dokladem, že není schopen práce, nikoli účasti u hlavního líčení. Obviněný uvedl, že za této situace požádá o jednání v jeho nepřítomnosti, pokud předseda senátu předvedení odvolá. Takovýto postup byl realizován, jak je zřejmé z faxové zprávy ze dne 26. 6. 2007 (č. l. 7771 tr. spisu). Hlavní líčení, které bylo stanoveno na den 27. 6. a 28. 6. 2007, se uskutečnilo, přičemž usnesením soudu bylo podle §202 odst. 4, 5 tr. ř. rozhodnuto, že bude konáno v nepřítomnosti obviněného Z. H. (č. l. 7789 tr. spisu). Hlavní líčení, které pokračovalo ve dnech 4. 9. – 6. 9. 2007, 10. 10.– 12. 10. 2007, 23. 1. – 24. 1. 2008 a 6. 3.– 7. 3. 2008, se již konalo za přítomnosti obviněného.
Opatřením předsedy senátu Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 1 T 10/2006 (č. l. 7861 tr. spisu), byl přibrán doc. MUDr. Petr Svoboda, CSc., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví interna, za účelem zhodnocení aktuálního zdravotního stavu obviněného Z. H. a zjištění, zda je vzhledem ke zdravotním potížím, které vyplývají z dokladů, schopen účasti u hlavního líčení (s možnými úlevami tj. stát, sedět, ležet apod., podle jeho potřeby s možnými častějšími přestávkami), a dále, zda byl ze stejných důvodů schopen účasti u hlavního líčení dne 27. 6. – 28. 6. 2007, z něhož se omluvil. V závěru vyžádaného znaleckého posudku, který byl Krajskému soudu v Brně doručen dne 15. 7. 2007, se mimo jiné konstatuje: „…obžalovaný prodělal operaci páteře v důsledku degenerativního onemocnění – herniace obratlového disku v lednu 2004 a od té doby potíže neměl. Ty se objevily až v půli června 2007, bezprostředně před hlavním líčením. Z dokumentace je však zřejmé, že zatím nevzbuzují obavy ošetřujících lékařů (obžalovaný má vycházky, na kontroly dochází). Je objednán na neurologii koncem července, tam se pak rozhodne, zda bude indikováno vyšetření CT či magnetickou resonancí. Současné potíže mohou být agravací, ale může se též jednat o zcela reálné potíže. Přesto mu současný stav neznemožňuje účast u hlavního líčení „zejména za předpokladu soudem navrhovaných úlev, které by měly spočívat v umožnění obžalovanému zaujmout jednu pozici – nejlépe asi v sedě a tu pak po dobu líčení neměnit, a to ani při oslovování senátu“ (vše na č. l. 7889 tr. spisu) . Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Krajskému soudu v Brně vytknout, že konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného Z. H., k čemuž dal ostatně souhlas. Jeho zdravotní stav nebyl takového charakteru, aby se v uvedených dnech nemohl nařízeného hlavního líčení, a to s výše uvedenými úlevami, zúčastnit, jak je zřejmé z vyžádaného znaleckého posudku. Současně je nutno zdůraznit, že obviněný vůbec neinformoval soud prvního stupně, a to před konáním hlavního líčení ve dnech 27. 6. a 28. 6. 2007, že mu dne 21. 6. 2007 zemřela matka, a že v důsledku této skutečnosti není jeho psychický stav dobrý. To učinil až mnohem později, což plyne z trestního spisu. Dovolání, které bylo v příslušné části podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je tudíž nutno vyhodnotit jako zjevně neopodstatněné.“
Shora zmíněnou část z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 186/2010, zmiňuje Nejvyšší soud v nyní projednávaném dovolání záměrně, aby bylo patrno, jaké výhrady obviněný nejen ke svému zdravotnímu stavu, ale ev. také psychickému stavu v souvislosti se smrtí matky uplatnil, případně v jakém období, čímž je dokreslena objektivita argumentace obviněného. Z výše uvedeného rozhodnutí je pak zřejmé, že námitky zcela shodného charakteru byly již předmětem řízení před Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím, a tento je shledal zjevně neopodstatněnými. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 80 – 81 se k opětovně uplatněným shodným námitkám vyjádřil v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 186/2010. Na tomto místě lze souhlasit se závěrem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že výhrady, které obviněný uplatnil v rámci řízení o dovolání ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 341/2012, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, jsou identické s námitkami, které se staly předmětem předcházejícího řízení o dovolání, které směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, a které Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 6 Tdo 186/2010, ze dne 4. 8. 2010, shledal zjevně neopodstatněnými. Pokud obviněný v úvodu svého dovolání vznáší výhrady vůči rozsahu odůvodnění, a toto označuje za neodpovídající ustanovení §125 tr. ř., pak musí Nejvyšší soud uvést, že z §265a odst. 4 tr. ř. vyplývá, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Obviněný ve svém dovolání rovněž zmínil, že jeho argumentací byl dán některý z dovolacích důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) až g) tr. ř. Jestliže veškerá argumentace obviněného v podaném dovolání byla kumulována pouze do námitky jeho nepřítomností u hlavního líčení dne 27. 6. – 28. 6. 2007, pak uvedené námitky lze podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž těmito námitkami se Nejvyšší soud zabýval již v řízení o dovolání pod sp. zn. 6 Tdo 186/2010. Pokud by měl na mysli obviněný některý z dalších dovolacích důvodů jím přímo neuvedený v §265b odst. 1 písm. e), f), g) tr. ř., pak musí Nejvyšší soud uvést, že dovolání může obviněný podat pouze prostřednictvím obhájce, tj. osoby práva znalé, tudíž takto podané dovolání musí se také vyznačovat určitostí, neboť Nejvyššímu soudu nepřísluší neurčitost námitek nahrazovat vlastními úvahami (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07). Z důvodů shora uvedených bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o podání, která zaslal obviněný přímo Nejvyššímu soudu a tato označil jako doplnění dovolání, musí Nejvyšší soud upozornit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a proto jej nelze zaměňovat s odvoláním. Sám zákonodárce tuto výjimečnost vyjádřil mj. také v tom, že „dovolání může obviněný podat pouze prostřednictvím obhájce“ – viz. §265d odst. 2 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že k podáním, která nebyla podána prostřednictvím obhájce, byť jsou označena např. jako doplnění dovolání, Nejvyšší soud nepřihlíží.
Obviněný M. Z. v podaném dovolání poukazuje na tu skutečnost, že ve vztahu k ČMSS a Hypo stavební spořitelně nebyl v žádném smluvním vztahu, a proto ani u jednání, které bylo popsáno pod body 42 a 63 rozsudku, se nemohlo z jeho strany jednat o pachatelství. Pokud by soudy správně vyhodnotily otázku pachatelství, musely by dojít k závěru, že obviněný není pachatelem (snad pouze účastníkem) a pak nemohly částky z uvedených dvou jednání obviněnému přičítat a musely by dospět k nižší způsobené škodě, která by nedosahovala části pěti milionů a pak by ani právní kvalifikace, kterou byl uznán vinným, neodpovídala objektivnímu stavu. Výhrady rovněž vznáší k tomu, že z popisu jednotlivých útoků nevyplývá, zda poskytnuté úvěry byly dlužníky splaceny, jsou spláceny či nikoli.
Ze skutkového zjištění soudu druhého stupně vyplývá, že „ obviněný Z. H. jako obchodní zástupce Českomoravské stavební spořitelny, a.s., Vinohradská 3218/169, Praha 10 (dále jen „ČMSS“) a HYPO stavební spořitelny, a.s., Senovážné náměstí 27, Praha 1 (dále jen „HYPO“) a obviněný M. Z. jako obchodní zástupce Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a. s., Bělehradská 128/222, Praha 2 (dále jen „VSS KB“) a Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., Janáčkovo nábřeží 41, Praha 5 (dále jen „Wüstenrot“) dílem každý sám, dílem po společné domluvě mezi sebou a dílem po společné domluvě s jednotlivými …“ Zmíněnou úvodní část skutkového zjištění soudu druhého stupně zmiňuje Nejvyšší soud záměrně, neboť ve vztahu k námitkám obviněného k subjektivní stránce jeho jednání mj. také ve vztahu k jím zpochybňované subjektivní stránce v případě jednání pod body 42 a 63 rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že byť nebyl ve shora uvedených případech obchodním zástupcem stavební spořitelny, která na straně věřitele měla poskytnout úvěr a meziúvěr, ev. překlenovací úvěr, jednal způsobem zákonu odporujícím po domluvě s obviněným Z. H. a po domluvě s dalšími již odsouzenými osobami, kterým měly být uvedené produkty poskytnuty. Nejvyšší soud musí zdůraznit, že se tak dělo po domluvě mj. mezi těmito obviněnými, kdy v uvedených případech obviněný Z. H. vystupoval jako zástupce uvedených stavebních spořitelen a obviněný M. Z. opatřil falešné potvrzení o příjmu, opatřil falešné potvrzení o příjmu ručitele, falešnou kupní smlouvu a na základě těchto dokladů pak byly uzavřeny smlouvy o poskytnutí úvěru apod. Vzhledem k tomu, že uvedený okruh námitek byl již obviněným obsahově uplatněn v předchozím řízení o dovolání, odkazuje Nejvyšší soud na závěry, které vyslovil ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 187/2010. V reakci na výhrady vznesené např. k jednání, které bylo popsáno pod bodem 42 výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud pod sp. zn. 6 Tdo 187/2010 uvedl, že z „uvedeného skutkového zjištění vyplývá, že obsahuje nejen znaky objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., ale i znaky subjektivní stránky tohoto trestného činu, kdy úmyslné zavinění pokrývá všechny znaky objektivní stránky trestného činu. Např. z jednání popsaného pod bodem 42 rozsudku je zřejmé, že „sepsal s dalším obviněným žádost o poskytnutí meziúvěru, opatřili falešné potvrzení o výši příjmu a falešné prohlášení o potvrzení o výši příjmu ručitele, falešnou kupní smlouvu o koupi nemovitosti“. Ze shora uvedeného vyplývá, že obviněný jednal jako spolupachatel osoby vystupující za věřitele při uzavírání úvěrových smluv. Pro uvedený závěr bezpochyby svědčí také rozhodnutí č. 49/2009 Sb. rozh. tr., které konstatuje, že spolupachatelství z hlediska §9 odst. 2 tr. zák. vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (Proto jednání policisty, jenž přesto, že věděl, že se dopravní nehoda nestala, vyhotovil v dohodě s dalším pachatelem nepravdivý záznam o dopravní nehodě /s konkrétně rozvedenými údaji o okolnostech a příčinách dopravní nehody/, který tento pachatel za účelem získání pojistného plnění, na něž nebyl právní nárok, předložil v úzké časové souvislosti jako nezbytnou podmínku pro uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, je třeba posuzovat jako jednání spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. a nikoli jen jako jednání pomocníka podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.).
Pokud shora popsané jednání (rozh. č. 49/2009 Sb. rozh. tr.) je kvalifikováno jako spolupachatelství k trestnému činu, pak jednání obviněného, které dosáhlo daleko vyššího stupně součinnosti a koordinovanosti s přímým pracovníkem – osobou jednající za věřitele (v případě zmiňovaného jednání obviněného pod body 42 a 63 rozsudku), spočívající v sepsání žádosti o poskytnutí úvěru, společným opatřením (se spoluobviněným H.) falešného potvrzení o příjmu, opatření falešného prohlášení o potvrzení příjmu ručitele a opatření falešné kupní smlouvy o koupi nemovitosti, je třeba posoudit jako jednání spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku a nikoli jako účastníka (obv. Z.) ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť z ustanovení §23 tr. zákoníku vyplývá, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více spolupachateli. Společným úmyslem bylo u obou obviněných zajistit dalším osobám na základě nepravdivých informací výhodu, na kterou by při poskytnutí pravdivých informací neměly tyto osoby nárok.
Za situace, kdy jednání bylo správně kvalifikováno jako spolupachatelství a nikoli pouhé účastenství, kterého se obviněný domáhal a v důsledku toho následného snížení jím způsobené škody, stala se bezpředmětnou úvaha obviněného o změně právní kvalifikace. V této souvislosti se jeví rovněž vhodným opětovně uvést, že obdobná námitka ze strany obviněného M. Z. zazněla již v řízení o dovolání, které bylo Nejvyšším soudem vedeno pod sp. zn. 6 Tdo 187/2010, jak již bylo výše zmíněno, kdy v rámci své argumentace odkázal Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 545/2004, 6 Tdo 1290/2009 (později publikováno pod roz. č. 37/2010 Sb. rozh. tr. či sp. zn. 5 Tdo 761/2005). S ohledem na tu skutečnost, že uvedená argumentace byla v případě dovolání vedeného pod sp. zn. 6 Tdo 187/2010 shledána zjevně neopodstatněnou a dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., je třeba na tuto argumentaci, obdobně jako argumentaci uplatněnou obviněným Z. H., pohlížet jako na argumentaci nepřípustnou, přesto považoval Nejvyšší soud za nezbytné se k problematice spolupachatelství ve vztahu k předmětné trestní věci vyjádřit, a to i z pohledu zmíněného rozhodnutí č. 49/2009 Sb. rozh. tr. (v daném případě byla uplatněna právně relevantní námitka, o které však již bylo v předchozím řízení o dovolání rozhodnuto a byla shledána zjevně neopodstatněnou).
Za právní námitku je třeba označit tu část dovolání obviněného, kde tento zpochybňuje právní kvalifikaci jednání, které bylo popsáno pod body 15, 26, 38, 42, 44 – 46, 49, 54, 61 – 63, kdy poukazuje na to, že pokud skutkové věty uvádí, že úvěr byl poskytnut ke škodě toho kterého finančního ústavu, jde více o hodnocení právní a nikoli popis skutku, když absentuje právě popis způsobu vzniku takové škody. V souvislosti s touto argumentací je vhodné uvést, že jednání pod shora uvedenými body bylo rovněž předmětem přezkumu dovolacím soudem v předcházejícím řízení o dovolání, přičemž k dovolání nejvyššího státního zástupce byla věc vrácena soudu druhého stupně, kdy Nejvyšší soud mj. uvedl „ ve výroku rozsudku odvolacího soudu není např. reagováno na jednání obviněného uvedená pod body 8, 20, 31, 34, 35, 40, 44, 47, 59, 64. V uvedených případech se jedná o úvěry poskytnuté na základě falešných dokladů, kdy přiznané a poskytnuté úvěry by měly být spláceny. Vzhledem k nepřehlednosti výroku a odůvodnění vznikají pochybnosti ve vztahu k výpočtu značné škody (viz shora odkaz na str. 21 rozsudku, součtem škod uvedených útoků je vrchním soudem uváděna výsledná škoda 2.169.928,- Kč), když na str. 74 odvolací soud uvádí „nicméně pouze v části dílčích útoků pod body 15), 26), 38), 42), 45), 46), 49), 54), 61)-63) vedlo jednání dokonané z části samostatně, z části ve spolupachatelství ke vzniku značné škody ve výši 2.612.942,- Kč (oproti str. 21, kde jsou uváděny útoky 26 a 54 a teprve součtem i těchto dvou je dána soudem uváděná škoda). Dále nebylo možno přehlédnout, že u jednání obviněného popsaného pod bodem 44 není patrno, jak s ním odvolací soud naložil, neboť toto je identické s jednáním pod bodem 54, které se v odůvodnění v rámci součtu škody vyskytuje. (Po zrušení věci a jejím vrácení soudu druhého stupně bude třeba, aby tento odstranil uvedené nedostatky a rovněž se důsledně vypořádal s celkovou výší škody, jejím dopadem na ev. změnu právní kvalifikace, zvážil a ve smyslu §125 tr. ř. odůvodnil případné užití mírnější právní kvalifikace a v neposlední řadě se vypořádal i s případným užitím či nepoužitím např. ustanovení §211 tr. zákoníku z pohledu §2 tr. zákoníku)“ .
Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, že soud druhého stupně se vypořádal s námitkami, které byly uplatněny v předcházejícím řízení, a na které také upozornil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 187/2010. Na str. 86 – 88 se vypořádal s nedostatky a pochybnostmi, které vyslovil Nejvyšší soud stran otázky vzniku kvalifikované výše škody u zmíněných útoků, přičemž došlo k úpravě popisu a odůvodnění závěrů soudů. Z tam uvedených závěrů vyplývá, jaká škoda byla jednáním obviněného způsobena a v případě kterých úvěrů jednání obviněného směřovala ke způsobení škody a v jaké výši. Vzhledem k tomu, že jednání nebylo v částech obviněným vytýkaných posouzeno jako účastenství, ale jako spolupachatelství, bylo konstatováno, že s ohledem na škodu je jednání obviněného třeba kvalifikovat podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného Z. H. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného M. Z. jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2012
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann