ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.754.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 754/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. července 2012 o dovolání obviněného D. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 4 To 19/2012-204, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 37/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 4 To 19/2012-204, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě, ze dne 5. 12. 2011, č. j. 19 T 37/2011-174, kterým byl D. S. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 4 To 19/2012-204, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod spočívající v tom, že „nelze souhlasit s hmotně právní kvalifikací odvolacího soudu“. Na podporu této argumentace uvádí, že se nemůže ztotožnit s argumentací soudů obou stupňů, když tyto konstatují, že vyhodnotily výpovědi svědků v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř., neboť podle mínění dovolatele je tvrzení poškozené nepravdivé. Poukazuje na to, že s poškozenou před „údajným trestným činem byli vícekrát sami a udržovali spolu intimní vztah“. Dále zpochybňuje poškozenou – M. tvrzenou míru intenzity, kterou ji měl bít, neboť tato podle jeho mínění neodpovídá zadokumentovanému rozsahu zranění a v této souvislosti poukazuje na výpověď poškozené M., ze které má vyplývat, že v uvedený den „kolem 16 hod. neměla poškozená žádnou modřinu-podlitinu“. Dále vytýká, že v protokolu o ohledání byla opomenuta čtyři okna nacházející se ve sklepním prostoru a vzhledem k této skutečnosti se dá tímto prostorem vložit téměř cokoli, tedy i nalezený přívěsek. Dále uvádí, že s poškozenou měl sice pohlavní styk, avšak ze strany poškozené se jednalo o dobrovolný pohlavní styk, který poškozená z obavy ztráty partnera popřela. V další části svého dovolání zpochybňuje nejen výpověď poškozené, ale také výpověď svědkyně N., svědka S. a další provedené důkazy (mj. „nezodpovědně odvedenou práci vrchního inspektora při některých úkonech“). Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a v zájmu rychlého vyřízení věci souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., je však třeba uvést, že přestože obviněný – obhájce nepostupoval důsledně podle zákona, který uvádí v §265f odst. 1 tr. ř. – v dovolání uvede odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., nepostupoval Nejvyšší soud výslovně formalisticky a neodmítal dovolání s ohledem na uvedenou vadu, ale vzhledem k tomu, že v dovolání obviněný uvedl, že „nelze souhlasit s hmotně právní kvalifikací“ dovodil, že obsahově jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je nutno uvést, že námitky obsahově shodné byly obviněným uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně a následně také v odvolání. V reakci na obsahovou shodu námitek uplatněných v dovolání s námitkami v předcházejícím trestním řízení musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
V souvislosti s námitkami, které obviněný v podaném dovolání uplatnil, je nezbytné uvést, že obviněný nesouhlasí s hodnotícími závěry soudu prvního stupně, resp. závěry soudu druhého stupně, který se ztotožnil se skutkovým zjištěním Okresního soudu v Opavě. K otázce skutkového stavu je vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že tento v reakci na výpověď obviněného, kde popřel jednání, pro které byl uznán vinným, se velmi podrobně zabýval výpovědí nejen poškozené, ale také dalších svědků a důkazy, které byly v přípravném řízení shromážděny a v průběhu hlavního líčení provedeny (str. 3 – 6 rozsudku), aby následně na str. 6 – 7 provedené důkazy hodnotil. Na tomto místě musí Nejvyšší soud konstatovat, že hodnocení důkazů odpovídá plně ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž se soud prvního stupně vypořádal nejen s obhajobou obviněného, ale také s důkazy, které měly podle obviněného znevěrohodňovat poškozenou, ev. další svědky či důkazy, stejně jako návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů. Na námitky obdobného charakteru reagoval v odůvodnění svého usnesení také soud druhého stupně (str. 2 – 3). Z rozhodnutí soudů je patrno, jakými úvahami dospěly k závěru o vině obviněného D. S. Pokud obviněný také v dovolání znevěrohodňuje poškozenou, navrhuje provedení dalších důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje s tím, že poškozená na něj celou věc připravila, včetně přívěsku, který byl policií nalezen na místě, kde mělo ke znásilnění poškozené dojít, pak konstruuje skutkový děj odlišný od skutkového děje, který byl zjištěn orgány činnými v trestním řízení na základě provedeného dokazování.
V této souvislosti (v souvislosti s předkládáním vlastní verze skutkového děje) lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a nedostatcích v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann