ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.768.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 768/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2012 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 13 To 57/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 173/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 10. 2012, č. j. 4 T 173/2011-290, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, za který byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit poškozenému F. T. škodu ve výši 309.518,- Kč. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že
dne 26. 3. 2009 v M. B. na pobočce GE Money Bank, a. s., v M. ulici, ačkoliv si byl vědom toho, že s ohledem na svou nepříznivou finanční a majetkovou situaci nebude mít dostatek finančních prostředků na hrazení splátek, přiměl F. T., k tomu, aby s bankou GE Money Bank, a. s., uzavřel úvěrovou smlouvu s tím, že místo něj bude hradit splátky úvěru, načež téhož dne F. T. uzavřel s bankou GE Money Bank, a. s., smlouvu o úvěru č. ......, na základě které mu byl poskytnut úvěr 188.000,- Kč, jenž byl použit na uhrazení dvou předchozích úvěrů a úvěrových smluv uzavřených F. T., taktéž dle žádosti M. M., který peněžní prostředky z úvěrů užíval pro své podnikatelské aktivity, když dále dne 27. 3. 2009 F. T. zbytek peněžních prostředků z úvěru ve výši 49.000,- Kč předal M. M., který však následně svůj slib nesplnil a nezaplatil ani jednu ze stanovených 84 úvěrových splátek, v důsledku čehož byl F. T. nucen hradit úvěrové splátky sám, a to dle úvěrové smlouvy až do výše 309.518 Kč, čímž F. T. způsobil škodu ve výši 309.518,- Kč.
O odvolání, která proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 14 To 57/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. v této části rozhodl tak, že obviněného zavázal podle §228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti zaplatit poškozenému F. T. mu škodu ve výši 188.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Richarda Polmy dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný s poukazem na svoji nevinu namítl neprokázání své odpovědnosti v označené trestněprávní věci, když uvedl, že soudy nevzaly v potaz jeho obhajobu. Dle obviněného si poškozený, jako svéprávný a o více než 20 let starší občan, jistě přečetl úvěrovou smlouvu, byl dostatečně poučen pracovníky banky o svých povinnostech a chápal, jaké povinnosti pro něj z uzavření smlouvy plynuly. Při svém výslechu nemluvil o tom, že by ho obviněný nutil nebo jinak ovlivňoval. V bance byl sám a všechny potřebné listiny podepsal bez spoluúčasti obviněného. Nebylo prokázáno, že by obviněný poškozenému vyhrožoval nebo jinak modifikoval jeho vůli. Obviněnému není jasné, co soudy rozumí pod pojmem, že poškozeného „přiměl“ k uzavření smlouvy. Rozdíl ve výpovědi obviněného a poškozeného ohledně použití peněz, měl soud vést k dalšímu dokazování v této otázce. Tvrzení poškozeného o způsobu nahrazení škody obviněnému je nepravdivé a nelogické, neboť pokud řidič způsobí svému zaměstnavateli škodu na vozidle a nákladu, pak potřebuje zaměstnavatel minimálně spolupráci zaměstnance při postupu vůči pojišťovně, případně od něho vyžaduje spoluúčast či jinou formu reparace škod. Nic takového nemohl obviněný prokazovat, neboť soud ignoroval jím předložený důkaz o písemném uznání škody poškozeným. Nezhodnocena zůstala okolnost, že poškozený listinu o uznání škod podepsal 25. 2. 2009, tedy více než měsíc před otevřením úvěrové smlouvy. Nepodložený je závěr, že chtěl úvěrem pomoci svému zaměstnavateli, když pracovní poměr skončil dohodou dne 25. 5. 2009 a půjčku si vzal až 26. 3. 2009, stejně jako závěr, že obviněný byl pro poškozeného nekontaktní, či závěr, že poškozený po dvou úspěšně splacených úvěrech ztratil ostražitost a obviněnému uvěřil. Soudy se nevypořádaly ani s listinou nazvanou „škody mnou způsobené“, neboť pokud obviněný převzal od poškozeného nějaké peníze, nebyla to půjčka, ale částečná kompenzace škod. Protože oba soudy s okolnostmi prokázanými na straně obhajoby nijak nenaložily a svůj postup nezdůvodnily, jsou oba rozsudky v této části nepřezkoumatelné.
V další části obviněný namítl, že byl policií vyslechnut bez účasti a porady s právníkem, přičemž závěr soudu, že protokol podepsal dobrovolně, nedosvědčuje korektnost postupu policie v přípravném řízení. Spolehlivě nebyla prokázána výše škody, kterou měl poškozený utrpět. Podle trestního zákoníku může dle obviněného soud v trestním řízení adhézním rozhodovat pouze o škodě skutečné, nikoli o nějakém nároku do budoucna. Protože není jisté, zda poškozený v budoucnu zaplatí všech 84 splátek, nemůže soud určovat povinnost k nahrazení škody, která ještě nevznikla. Soud mohl rozhodnout pouze o splátkách, které již poškozený zaplatil. Výrok o náhradě škody nemá podklad v trestním řízení.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“, případně „dovolací soud“) napadený rozsudek ve znění odvolacího rozsudku v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ten, opíraje se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se – oproti zákonem vymezenému důvodu dovolání – domáhá podstatné revize skutkových zjištění soudů obou stupňů prostřednictvím jiného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je přitom patrné, že se soudy obhajobou obviněného relevantním způsobem zabývaly a jejich hodnocení je logické a odpovídající zákonným hlediskům uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně rozvedl, že verzi poškozeného mj. uvěřil na základě zhodnocení jeho výpovědi v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti, když se osobně přesvědčil o tom, že se svědek v otázkách spojených s financemi hůře orientuje. Námitky proti hodnocení výpovědi poškozeného vybočují z rámce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku směřujícího k nápravě nejvážnějších právních vad meritorních soudních rozhodnutí, popřípadě proti vymezeným vadám procesním.
Neobstojí ani další námitky obviněného, pokud ve shodě s předchozí již uplatněnou obhajobou argumentuje, že částka získaná úvěrem byla určena k náhradě škod, které měl poškozený jako zaměstnanec obviněnému způsobit. Tato obhajoba byla v předchozím průběhu řízení vyvrácena. Zcela přiléhavé jsou zejména závěry odvolacího soudu na str. 4 jeho rozsudku.
Pokud jde o námitky obviněného namítající porušení práva na obhajobu, nepřítomnost obhájce při výslechu obviněného v přípravném řízení v případě, kdy není dán důvod nutné obhajoby, není zjevně procesní vadou, tím méně procesní vadou, kterou by bylo nutno napravit v dovolacím řízení. Tato námitka, kterou by bylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jež obviněným formálně uplatněn nebyl, nekoresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je proto zcela zjevně neopodstatněná.
Námitka vůči výroku o náhradě škody je rovněž založena na odlišném hodnocení důkazů obviněným. Výrok o náhradě škody, jak byl učiněn odvolacím soudem, má oporu ve skutkových zjištěních a došlo-li k určité redukci uložené povinnosti k náhradě škody oproti rozsudku soudu prvního stupně, lze uvedený výrok považovat za správný a odůvodněný.
Státní zástupce má za to, že dovolání v rozsahu, v jakém obviněný napadá skutková zjištění soudů, je fakticky podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Pokud obsahově odpovídá formálně neuplatňovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je dovolání zjevně neopodstatněné. Proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 13 To 57/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ve shodě s hodnocením dovolání státním zástupcem musí i Nejvyšší soud konstatovat, že pokud jde o obviněným deklarovaný dovolací důvod, tj. důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak veškerá argumentace obviněného se s jeho zákonným vymezením („ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení “) ve své podstatě míjí. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nevznáší jedinou právně relevantní námitku, kterou by bylo možno označit za hmotně právní zpochybnění právních závěrů soudů obou instancí, které učinily ve vztahu ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výrokové části rozsudku soudu právního stupně (případně i jeho odůvodnění), s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Naopak celým obsahem dovolání obviněného prostupuje jeho evidentní snaha o revizi soudy učiněných skutkových zjištění, neboť své skutkové výhrady vznáší nejen k závěru soudů, že poškozený úvěrovou smlouvu uzavřel pod vlivem omylu, který u něj vyvolal příslibem hrazení úvěrových splátek („ .. uzavřel úvěrovou smlouvu s tím, že místo něj bude hradit splátky úvěru .. “), nýbrž i k dalším skutkovým otázkám (např. způsob a důvody naložení s prostředky od poškozeného převzatých). Pokud namítá nejasnost skutkového vymezení spočívající v použití výrazu „přiměl“ soudy při popisu skutku, jímž byl uznán vinným, pak i z tohoto pohledu uplatňované skutečnosti, tj. tvrzení obviněného, že důkazním řízením nebylo prokázáno, že by poškozenému „vyhrožoval“ nebo podobným způsobem modifikoval jeho vůli, nezpochybňují z hlediska hmotně právního správnost právní kvalifikace skutku soudy nižších stupňů. Naplněnost zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona totiž není odvislá od takového skutkového zjištění. Jinými slovy řečeno, objektivní stránka uvedeného trestného činu neupravuje zákonný znak, který by naplněnost skutkové podstaty trestného činu podvodu podmiňoval zjištěním o jednání pachatele, který by uvedeným způsobem (tj. výhrůžkami) působil na vůli obviněného. I dle dovoláním napadených rozhodnutí totiž povaha jednání obviněného spočívá v tom, že (viz tzv. právní věta) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou, tj. že poškozený pod vlivem omylu vyvolaného obviněným a nikoli snad výhrůžek, tísně apod., provedl majetkovou dispozici, která se projevila ve vzniku škody (majetkové újmy) na jeho straně a v obohacení obviněného na straně druhé. Podstata námitek obviněného v jeho dovolání má tudíž povahu nesouhlasu se skutkovým a procesním (hodnocení důkazů) řešením a toliko jejich prostřednictvím (tvrzená nevina obviněného) pak s vlastním právním posouzením skutku.
Vytýká-li však obviněný svým dovoláním jednak nesprávnost hodnocení důkazů těmito soudy (ve své podstatě porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), jednak neúplnost dokazování (výhrada o potřebě dalšího zkoumání ve věci použití získaných finančních prostředků) nezbytného pro jejich rozhodnutí (ve své podstatě porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.), pak v celém rozsahu namítá pochybení nastalá nikoli v oblasti trestního práva hmotného, tj. v oblasti subsumpce skutkových zjištění pod příslušná zákonná ustanovení trestního zákoníku, nýbrž v rámci správné aplikace příslušných ustanovení trestního řádu, tj. v oblasti trestního práva procesního.
Tyto právní závěry dovolacího soudu ve vztahu k hodnocení námitek obviněného v jeho dovolání vycházejí z toho, že provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Ve věci posuzované jsou pro dovolací soud rozhodná skutková zjištění, která jsou obsažena ve výroku rozsudku okresního soudu, s nimiž se ztotožnil soud odvolací. Nutno zdůraznit, že toliko ve vztahu ke zjištěním učiněným soudem (a nikoli ke zjištěním, která by z provedených důkazů vyvozoval obviněný) může dovolací soud hodnotit důvodnost aplikace hmotně právních norem soudy nižších stupňů při právním posouzení skutku.
Kdyby měl dovolací soud v posuzované věci dospět k jinému závěru ohledně právního posouzení předmětného skutku, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění odvolacího soudu, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Směřovaly-li další výhrady obviněného vůči výroku o náhradě škody, pak je nezbytné zdůraznit, že skutková zjištění soudů obsahují údaj, že poškozenému byl poskytnut úvěr ve výši 188.000,- Kč, který byl použit ve prospěch finančních zájmů obviněného, tj. „ .. na uhrazení dvou předchozích úvěrů uzavřených F. T., taktéž dle žádosti M. M., který peněžní prostředky z úvěrů užíval pro své podnikatelské aktivity, když dále dne 27. 3. 2009 F. T. zbytek peněžních prostředků z úvěru ve výši 49.000,- Kč předal M. M. .. “ a že tudíž výrok o povinnosti obviněného uhradit poškozenému škodu ve výši 188.000,- Kč má ve skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, svůj podklad. Námitky obviněného vůči tomuto výroku mají proto rovněž povahu procesní a skutkovou, na čemž ničeho nemění nesprávné tvrzení obviněného, že v adhézním řízení může soud podle trestního zákoníku (ten není pokladem adhézního výroku ani po stránce hmotně právní, ani po stránce procesně právní) pouze způsobem jím uvedeným.
K uplatňované námitce o nepřítomnosti obhájce při výslechu obviněného ve stadiu přípravného řízení, resp. o provedení výslechu obviněného bez účasti a porady s právníkem lze stručně konstatovat, že tato jako námitka týkající se procesu, tj. řízení předcházejícímu vydání napadených rozhodnutí nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod, jehož obsahovou náplní je porušení hmotně právních předpisů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., v rámci kterého by bylo možnost tuto námitku hodnotit, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil.
Veškeré tyto skutečnosti vedou Nejvyšší soud k poznatku, že obviněný argumentací obsaženou ve svém dovolání nenaplnil zákonné předpoklady dovolacího důvodu podle §256b odst.1 písm. g) tr. ř. Připomíná se, že v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. je dovolatel povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil