ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.773.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 773/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. července 2012 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2012, sp. zn. 3 To 57/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2012, sp. zn. 3 To 57/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného (a spoluobviněného M. L. ) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2011, č. j. 2 T 9/2009-2277, kterým byl obviněný uznán vinným pod body I., II. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a za to byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného zrušení výroku o trestu (§35 odst. 2 tr. zák.) z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 2. 2009, č. j. 2 T 299/2007-61, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2010, č. j. 2 T 299/2007-71, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2012, sp. zn. 3 To 57/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „vrchní soud shodně jako krajský soud nesprávně vyhodnotil a použil jako nepochybný důkaz ze strany Finančního úřadu v Mostě, který byl oznamovatelem předmětného jednání. Dále potom prokázání viny založil na výpovědi svědků, zejména pracovníků dělnických profesí a dalších listinných důkazech“. Rovněž poukazuje na závěry znaleckého posudku, který v rámci soudního řízení předložil. Nalézací soud uvedenému posudku nevěnoval patřičnou pozornost a nepřiznal skutečnostem z tohoto posudku plynoucím důvodnost. Argumentuje rovněž tím, že žádný z předložených důkazů neprokázal, že by někdy obviněný falšoval daňové doklady, ani nenabádal k machinacím zaměstnance. Pokud jde o výpovědi svědků ze strany dělnických profesí, zpochybňuje závěr nalézacího soudu, kdy mj. poukazuje na to, že „vypovídací hodnota výpovědí těchto svědků byla značně omezena jejich inteligencí“. Pokud však šlo o svědky z řad jednatelů a majitelů firem, k těmto soudy nepřihlížely, přestože jejich vyjádření byla v naprosté shodě s výpovědí obviněného. Obviněný připouští, že neposkytoval správci daně patřičnou součinnost, avšak tato skutečnost neposkytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu, kdy postrádá úmyslné zavinění. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a Vrchnímu soudu v Praze věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout. V rámci své argumentace poukazuje na to, že téměř veškeré námitky obviněným uplatněné nenaplňují dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. až na námitku, že skutek popsaný ve výroku o vině nelze posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to z důvodu absence subjektivní stránky tohoto trestného činu. Tuto námitku však je nutno podle státního zástupce posoudit jako zjevně neopodstatněnou, neboť ze skutkového děje vyplývá, že cílem obviněného bylo neoprávněně snížit daňovou povinnost, tudíž jednal v přímém úmyslu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je vhodné připomenout, že obsahově shodné námitky uplatnil obviněný již v řízení před soudem druhého stupně, který se s nimi ve svém usnesení vypořádal. K trestnému činu podle §148 tr. zák. je nezbytné uvést, že tento podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spočíval v tom, že obviněný jako podnikatel, registrovaný jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty a současně jako poplatník daně z příjmu fyzických osob, v úmyslu zkrátit daň nevedl řádně účetnictví, nepodával v zákonných lhůtách daňová přiznání, zahrnul do nich plnění, která nebyla realizována, aby snížil svou daňovou povinnost; ev. po vzájemné domluvě se spoluobviněným se záměrem zkrátit daň z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty od ledna 2005 do března 2006 jako údajný dodavatel vystavil pro spoluobviněného fiktivní faktury, které tento předkládal finančnímu úřadu, aniž by činnost uvedenou na fakturách provedl. Z takto stručně konstatovaného skutkového zjištění je nepochybné, že obviněný jednal v případě jednání popsaného pod bodem I. i II. výroku rozsudku soudu prvního stupně úmyslně, ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., kdy jeho úmysl je v popisu skutku jednoznačně vyjádřen (např. po vzájemné domluvě se záměrem zkrátit daň vystavil fiktivní faktury, který spoluobviněný uplatnil u finančního úřadu, v úmyslu zkrátit daň do daňových přiznání zahrnul nerealizovaná plnění).
Námitku obviněného spočívající v argumentaci absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, 3 psím. c) tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným, považoval ve svém vyjádření státní zástupce za námitku právně relevantní, kterou je však nutno jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Nejvyšší soud musí k uvedenému pouze uvést, že subjektivní stránka trestného činu je otázkou upravenou hmotným právem, tudíž formálně vzato by takovou námitku bylo možno za právní označit, pokud by však z podaného dovolání, resp. jeho obsahu nevyplývalo, že jde o pouhou zmínku uvedeného znaku trestného činu. Podstata dovolání obviněného spočívá v tom, že obviněný tvrdí, že důkazy, které byly soudy provedeny, byly hodnoceny v jeho neprospěch, tudíž nebylo postupováno podle §2 odst. 6 tr. ř. Taková námitka však směřuje do oblasti hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, který podle mínění obviněného je zcela jiný, než jak zjistil soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací. Podle obviněného soudy nesprávně důkazy hodnotily, což vedlo k závěru o jeho vině. Pokud zmiňuje znalecký posudek, který byl ve věci obhajobou vypracován, pak je nutno souhlasit s argumentací soudu druhého stupně, že i pokud by bylo možno považovat některá pochybení finančního úřadu za možná, pak se jednalo o taková procesní pochybení správního orgánu, která nemohla zpochybnit vinu obviněného. Na tomto místě je třeba opětovně poukázat na skutkové zjištění soudu, kde tento uvedl, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem zkrátit daň a za tím účelem jednak nevedl řádně účetnictví, nepodával daňová přiznání a pokud je následně podal (bod I.), zahrnul do přiznání plnění, která nebyla realizována, aby snížil daňovou povinnost; příp. po vzájemné domluvě se spoluobviněným se záměrem zkrátit daň z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty (bod II.) jako údajný dodavatel vystavil pro spoluobviněného fiktivní faktury, které tento předkládal finančnímu úřadu, aniž by činnost uvedenou na fakturách provedl. Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá, že procesní činnost finančního úřadu coby správce daně, neměla dopad na subjektivní jednání obviněného ve vztahu ke znakům trestného činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným, neboť to byl sám obviněný, který se rozhodl k tomu, že v daňovém přiznání po výzvách finančního úřadu k jejich předložení uvede plnění, která nebyla realizována (bod I.), ev. po domluvě poskytne spoluobviněnému faktury na činnost, která nebyla provedena, aby je tento předkládal u Finančního úřadu v Mostě, když domluva obviněných směřovala ke zkrácení daně (bod II.). Pokud obviněný uvedené závěry zpochybňuje mj. s argumentací, že soudy svá rozhodnutí založily na výpovědi pracovníků dělnických profesí a nebyly brány v úvahu výpovědi svědků, kteří vypovídali shodně s obviněným, pak nelze než opětovně uvést, že jde o námitky skutkové.
V souvislosti s problematikou zjištění skutkového stavu je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně odpovídají požadavkům ustanovení §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval vedle výpovědí svědků také listinné důkazy, které byly provedeny a své hodnotící závěry shrnul na str. 7-8 a zejména pak na str. 15-19, kde se vyjádřil k subjektivní stránce trestného činu, kterým obviněného uznal vinným, stejně jako formálním znakům trestného činu, přičemž jeho úvahy odpovídají shora zmíněnému ustanovení §125 tr. ř. K subjektivní stránce zmíněného trestného činu se mj. také v odůvodnění svého usnesení vyjádřil Vrchní soud v Praze, k námitce uplatněné v odvolání, kde uvedl „obviněný zcela úmyslně delší dobu nepodával daňová přiznání a pokud přiznání dodatečně podal, nebyla jím tato příslušnými účetními doklady prokázána, opět v úmyslu snížit svou daňovou povinnost“.
Ze všech výše uvedených skutečností je tedy zřejmé, že snahou obviněného v souvislosti s podaným dovoláním bylo přesvědčit soud o správnosti své verze skutkového děje, kdy před soudem prvního stupně k bodu I. popřel spáchání tohoto skutku a mj. uvedl, že „v roce 2003, 2004 podlehl alkoholu a denně byl v hospodě, vedení účetnictví nebylo skoro žádné, J. V. mu zamezil přístup do kanceláře, kde měl účetnictví, připustil, že s finančním úřadem nekomunikoval“, k bodu II. vyloučil fiktivnost faktur. K obsahové koncepci uplatněných námitek musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Z námitek, které obviněný v podaném dovolání uplatnil, je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann