ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.821.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 821/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2012 o dovolání obviněného P. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 47/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 89/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2012, č. j. 11 T 89/2011-147 byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, kterého se dle skutkového zjištění soudu dopustil tím, že
dne 9. 11. 2008 v době kolem 19.15 hodin v B. v obchodní galerii V. na ulici V. V., v prodejně tabáku V., se po příchodu do prodejny zastavil u stojanu s dárkovými taškami, vyčkal až odejdou ostatní zákazníci, vzal jednu z papírových dárkových tašek, přistoupil k prodejnímu pultu a papírovou tašku položil na tento pult
když prodavačka L. K., tašku namarkovala a zeptala se obžalovaného, co si přeje dál, tento odpověděl: Naplnit!,
když prodavačka nereagovala, odtáhl bokem lem bundy a z náprsí kapsy povytáhl dlouhý, pravděpodobně kuchyňský nůž s černou rukojetí, který tam měl uschovaný a prodavačce řekl: To není sranda, toto je přepadení, dej sem peníze!,
na což mu prodavačka odpověděla, že to neudělá, že tam jsou kamery, na kterých je zachycen, a opakovaně zmáčkla tlačítko alarmu, který spustil výstražný zvukový signál v prodejně, na což obžalovaný reagoval tak, že učinil několik kroků tam a zpět, prodavačka v obavách o svůj život vzala do ruky pepřový sprej, obžalovaný jí řekl: Tos neměla dělat, krávo! a z prodejny odešel neznámo kam, přičemž v prodejně nestihl nic odcizit a společnosti Valmont CZ, spol. s r.o., Nové sady 34, Brno, tak nezpůsobil žádnou škodu.
Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, která proti rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 47/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem a sbíhající se trestné činy podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, §257 odst. 1, §247 odst. 1 písm. e), §247 odst. 1 písm. e), §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 1. 2010, č. j. 2 T 295/2009-337, uložil podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zákona obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 1. 2010, č. j. 1 T 295/2009-337, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Věry Vlčkové dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §256b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil obviněný názor, že právní posouzení skutku není v souladu s tím, jak je vyjádřeno v příslušné skutkové podstatě vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu. Skutková zjištění nepovažuje za správná a úplná. Soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dosavadním postupem soudu bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., orgány činné v trestním řízení vycházely pouze z tvrzení svědčících proti obviněnému, o jeho vině rozhodly, přestože pro takové závěry nebyl dostatek jednoznačných, věrohodných a přesvědčivých důkazů. K obsahu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně by mělo být přihlíženo i v řízení dovolacím, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolací soud potvrdil správnost napadeného rozhodnutí ve výroku o vině, důvodným shledal odvolání pouze ve výroku o trestu, ale už nebylo nutné, aby rozhodoval o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. ve vztahu k dalším výrokům, které svým rozhodnutím potvrdil jako bezvadné.
Obviněný popírá, že by se činu dopustil, absentují přímé důkazy, které by jej ze spáchání činu usvědčovaly. Svědkyně L. K. popsala pachatele tak, že tento popis nevedl k identifikaci obviněného. Při osobní konfrontaci na hlavním líčení obviněného jako pachatele nepoznala, ani neidentifikovala jeho hlas. Záznamy bezpečnostních kamer byly natolik nekvalitní, že znemožňovaly identifikaci pachatele. Obviněný nebyl dne 9. 11. 2008, ani dne předchozího či následujícího viděn, kontrolován či zadržen v B. nebo jeho blízkém okolí. Jediným důkazem je daktyloskopická stopa na papírové dárkové tašce, která neprokazuje, že by se v inkriminovaném čase nacházel na místě činu, nebo že by čin spáchal. Z ničeho neplyne, že by obviněný zanechal otisk na tašce v okamžiku, kdy pachatel položil tašku na stůl a požadoval od prodavačky peníze. Na předmětné tašce se nacházely dle odborného vyjádření ještě i šmouhy a fragmenty daktyloskopických stop. Protože bylo možno identifikovat pouze jednu daktyloskopickou stopu, byl jako pachatel označen obviněný. Způsob provedení činu neodpovídá dosavadnímu vzorci jednání obviněného, který byl trestán jen za drobnou majetkovou trestnou činnost (krádeže) na území J., H. B. a okolí.
Původním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2011, č. j. 11 T 89/2011-147, byl obviněný obžaloby zproštěn, Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 6. 12. 2011, č. j. 4 To 425/2011, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, přičemž v předposledním odstavci svého rozhodnutí sám důkazy hodnotil a prejudikoval, jakým způsobem má soud prvního stupně důkazy vyhodnotit, aby byl jako pachatel trestného činu označen obviněný.
Dokazováním provedeným před soudem prvního stupně nebylo jednoznačně a beze vší pochybností prokázáno, že se činu dopustil obviněný. S ohledem na panující pochybnosti měl být obviněný za použití zásady in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Protože popírá svou vinu, nemůže souhlasit ani s uloženým trestem.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“, případně „dovolací soud“) z důvodů §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 47/2012, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby ji potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Udělil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 To 47/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud musí konstatovat, že pokud jde o první obviněným deklarovaný dovolací důvod, tj. důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak veškerá argumentace obviněného se s jeho zákonným vymezením („ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení “) ve své podstatě míjí. Byť obviněný svým dovoláním napadenému rozhodnutí vytýká nesprávnost právního posouzení skutku, ve své podstatě ve svém mimořádném opravném prostředku nevznáší jedinou právně relevantní námitku, kterou by bylo možno označit za hmotně právní zpochybnění právních závěrů soudů obou instancí, které učinily ve vztahu ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (případně i jeho odůvodnění), s nimiž se soud odvolací ztotožnil. Naopak poukazem na jednotlivé důkazy, které byly v řízení provedeny, činí obviněný závěr o jejich nedostatečnosti k prokázání jeho pachatelství na činu, a to formou vlastního (od hodnotících úvah soudů, které napadená rozhodnutí vydaly, odlišného) hodnocení důkazů. Naopak vlastní rozbor příčin, pro které by skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, neměl být kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, jak jej soud prvního i druhého stupně posoudily, v dovolání obviněného zcela absentuje. V rozporu s požadavky, které pro obviněného plynou z jím deklarovaného dovolacího důvodu, tedy v konkrétnosti vyjádřit důvody jím pociťovaného vadného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, případně důvody jiného nesprávného hmotně právního posouzení věci, obviněný svým dovoláním ve své podstatě výlučně napadá toliko skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutí soudů nižších stupňů, resp. i způsob, jakým se tyto soudy k učiněným zjištěním dobraly. Vytýká tak jednak nesprávnost hodnocení důkazů těmito soudy (ve své podstatě porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), jednak - a to zcela explicitně - i porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (tj. samotná skutková zjištění těchto soudů). V celém rozsahu tak vytýká pochybení nastalá nikoli v oblasti trestního práva hmotného, tj. v oblasti subsumpce skutkových zjištění pod příslušná zákonná ustanovení trestního zákoníku, nýbrž v rámci správné aplikace příslušných ustanovení trestního řádu, tj. v oblasti trestního práva procesního.
Tyto právní závěry dovolacího soudu ve vztahu k hodnocení námitek obviněného v jeho dovolání vycházejí z toho, že provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Ve věci posuzované jsou pro dovolací soud rozhodná skutková zjištění, která jsou obsažena ve výroku rozsudku okresního soudu, s nimiž se ztotožnil soud odvolací. Nutno zdůraznit, že toliko ve vztahu ke zjištěním učiněným soudem (a nikoli ke zjištěním, která by z provedených důkazů s důrazem na zásadu in dubio pro reo vyvozoval obviněný) může dovolací soud hodnotit důvodnost aplikace hmotně právních norem soudy nižších stupňů při právním posouzení skutku.
Kdyby měl dovolací soud v posuzované věci dospět k jinému závěru ohledně právního posouzení předmětného skutku, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění odvolacího soudu, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Tato zjištění dovolacího soudu nezbytně vedou k závěru, že uvedeným způsobem obviněný brojí proti těm závěrům soudů prvního a druhého stupně, které dovolací soud (s výjimkou případů libovůle v rozhodování orgánů činných v trestním řízení, která nalezla konkrétního výrazu v napadeném rozhodnutí, což není případ posuzovaný) vůbec není oprávněn posuzovat.
Veškeré tyto skutečnosti vedou Nejvyšší soud k poznatku, že obviněný argumentací obsaženou ve svém dovolání nenaplnil zákonné předpoklady dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o druhý, obviněným deklarovaný dovolací důvod, lze k otázce jeho (ne)důvodného uplatnění uvést následující:
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci nedošlo k žádné z variant, které ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. upravuje. Odvolání, které obviněný proti rozsudku Městského soudu v Brně, ze dne 5. 1. 2012, č. j. 11 T 89/2011-147, podal, bylo odvolacím soudem věcně projednáno (nedošlo k variantám, jimiž by byl odvolateli zamezen přístup k soudu druhé instance a k přezkoumání věcné důvodnosti jeho opravného prostředku). Odvolání obviněného bylo odvolacím soudem shledáno částečně důvodným. To se projevilo jak ve vlastním výroku odvolacího soudu (aplikace ustanovení §258 a §259 odst. 3 tr. ř.), tak ve formě rozhodnutí, které odvolací soud vydal (rozsudek). Alternativa dovolacího důvodu, který uplatnil obviněný, tj. zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), by znamenala, že by odvolací soud o odvolání obviněného rozhodl (nesprávně) usnesením způsobem upraveným v ustanovení §256 tr. ř., ačkoli by napadené rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházející bylo zatíženo vadami, pro které by byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tak tomu však ve věci posuzované není. Zbývá jen dodat, že ani samotné dovolání obviněného nespecifikuje, jakou vadou ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 2 písm. a) až k) tr. ř. mají být napadené rozhodnutí v jeho věci vydané či řízení mu předcházející zatíženy.
Závěrem tohoto rozhodnutí se připomíná se, že v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. je dovolatel povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Výše uvedeným rozborem dovolacích námitek obviněného došel Nejvyšší soud k závěru, že jejich obsah deklarovaným dovolacím důvodům [tj. obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.] neodpovídá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil