ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.867.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 867/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovoláních, která podali obvinění I. L. , a M. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 5 To 165/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 5 T 72/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. L. a M. Z. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 5 T 72/2007, byli obvinění I. L. a M. Z. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „obžalovaní společně s mladistvým M. L., jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání, dne 1. 7. 2006 kolem 20,00 hodin v J., okr. Děčín u místního rybníka M., před dalšími osobami po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadli poškozeného MUDr. S. M. CSs., kdy údery pěstmi mu způsobili otřes mozku, četné tržné rány hlavy a obličeje, pohmoždění oka s krevním výronem do měkkých tkání v okolí a prokrvácení spojivky, současně mu, jejich volně pobíhajícím psem bez náhubku, byly způsobeny pokousáním tržné rány na pravé paži a obou stehnech, zranění si vyžádala hospitalizaci v nemocnici do 8. 7. 2006 a následně jej omezila v běžném způsobu života na dobu nejméně tří týdnů“ . Za tuto trestnou činnost byli obvinění I. L. a M. Z. podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli jmenovaní obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně uhradit poškozenému MUDr. S. M., CSc. na náhradě škody částku ve výši 44.105,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená VZP odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění I. L. a M. Z., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 5 To 165/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné I. L. a M. Z. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť „dne 1. 7. 2006 kolem 20.00 hod. v J., okr. Děčín, u místního rybníku M., před dalšími osobami po předchozí slovní rozepři fyzicky napadli poškozeného MUDr. S. M., CSs., kdy údery pěstmi mu způsobili otřes mozku, četné tržné rány hlavy a obličeje, pohmoždění oka s krevním výronem do měkkých tkání v okolí a prokrvácení spojivky, přičemž tato zranění si vyžádala hospitalizaci v nemocnici do 8. 7. 2006 a následně jej omezila v běžném způsobu života na dobu nejméně tří týdnů“ . Za to je podle 202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jmenované obviněné zavázal k povinnosti společně a nerozdílně uhradit poškozenému MUDr. S. M., CSc. na náhradě škody částku ve výši 16.800,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obvinění I. L. a M. Z. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný I. L. vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů úplně a správně nezjistily skutkový stav, zejména pak podíl poškozeného na vyprovokování konfliktu. Podle jeho názoru i ze skutkového stavu popsaného soudem prvního stupně vyplývá odlišná právní kvalifikace, neboť se jednalo o postupně gradující konflikt minimálně tří osob se vzájemným napadáním slovního i fyzického charakteru. Prohlásil, že jeho případný úmysl lze vztahovat pouze k vedení a pokračování konfliktu, který nevyvolal, nicméně se jej zúčastnil. Zdůraznil, že mezi ním a spoluobviněným Z. nemohlo vzniknout srozumění ohledně úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví, jež by zakládalo spolupachatelství, resp. že jednali každý sám za sebe a reagovali tak na postupně vyhrocovaný konflikt, kterého se zúčastnili. Rovněž namítl, že dokazováním se nepodařilo zjistit, kdo z obviněných měl poškozenému uvedená zranění způsobit. Shledal, že právě tyto případy, kdy chybí společný úmysl, v rozhodné době pokrývala skutková podstata trestného činu rvačky podle §225 tr. zák.
Dále se obviněný I. L. ohradil proti způsobu, jakým odvolací soud reagoval na námitku vůči výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jehož součástí bylo mj. i konstatování zranění způsobených volně pobíhajícím psem, za situace, kdy tato skutečnost nebyla předmětem trestního stíhání ani součástí skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených v napadeném rozsudku a úmyslné poštvání psa nebylo žádnému z obviněných vytýkáno. Upozornil, že odvolací soud tuto část skutkového popisu v novém rozsudku vypustil, přehlédl však, že takto, tedy včetně zranění poškozeného způsobených psem, byl skutek vymezen i v obžalobě, na rozdíl od usnesení o zahájení trestního stíhání. Uvedl, že pokud byl v obžalobě popsán skutkový děj, včetně následků způsobených psem, bylo nutno o této části obžaloby rozhodnout zprošťujícím výrokem. Pokud totiž psa na poškozeného nepoštvali, ani neměli v důsledku účasti v probíhajícím střetu bránit jeho instinktivní reakci, není tato část skutkového děje trestným činem a soud, který se musí vypořádat s celým rozsahem vznesené obžaloby, je měl v souladu s §226 tr. ř. alespoň ohledně této dílčí části vymezení stíhaného skutku obžaloby zprostit.
Obviněný I. L. uzavřel, že ačkoliv důvody, pro které dovolání podává, dopadají z převážné části též na rozhodnutí soudu prvního stupně, je nutno přihlédnout k tomu, že část vytýkaných pochybení již odvolací soud napravil a i ta zbývající je možno napravit v průběhu odvolacího řízení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 5 To 165/2009, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obviněný M. Z. své dovolání odůvodnil shodně jako obviněný I. L.. Nad jeho rámec pouze poznamenal, že zvláště za okolností, kdy bylo třeba právní kvalifikaci pečlivě zvážit a mohla být i při drobných odlišnostech skutkového stavu značně odlišná, nabývá na významu procesní pochybení soudů dříve ve věci činných, konkrétně odmítnutí předvolání navrhovaných svědků, zejména pak manželky spoluobviněného L., která byla jediným dosud nevyslechnutým svědkem přítomným celému skutkovému ději.
Také obviněný M. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 5 To 165/2009, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolání obviněného I. L. uvedla, že dovolací důvod podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit pod zákonem vymezený okruh dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání.
Dále upozornila, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách: a) určitý výrok v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; b) určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Následně konstatovala, že obě námitky obviněného I. L. jsou neopodstatněné. Připomněla, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Společný úmysl, který se ve spolupachatelství vyžaduje, zahrnuje jak společné jednání spolupachatelů, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem). Při souběžném pachatelství pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (viz č. 57/1970 Sb. rozh. tr.). Shledala, že ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem (především z výpovědí svědků M. V., J. P., L. J. a V. K.) vyplývá, že obvinění napadali poškozeného společně, vedeni stejným úmyslem, a to fyzickým útokem odplatit poškozenému jeho výtky vůči nim o nesprávném parkování a nedovoleném venčení psů. Proto se jednalo o spolupachatelství, a to bez ohledu na to, kdo způsobil jednotlivá zranění. Pokud jde o část skutku, týkající se napadení poškozeného psem, pak podle ní odvolací soud nepochybil, vypustil-li tuto část a nerozhodoval zprošťujícím výrokem. Tato část jednání totiž tvoří spolu s jednáním, pro něž byl obviněný uznán vinným jeden skutek, o němž nelze rozhodnout zprošťujícím a odsuzujícím výrokem současně.
Státní zástupkyně uzavřela, že dovolání obviněného I. L. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto navrhla ho v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného M. Z. státní zástupkyně poznamenala, že toto dovolání je identické s dovoláním obviněného I. L., a proto v plném rozsahu odkazuje na své vyjádření k dovolání obviněného I. L., a to včetně závěrečného návrhu a souhlasu s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 5 To 165/2009, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné trestní věci uplatněné dovolací námitky, jimiž obvinění deklarovali naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují rovněž do oblasti skutkové (procesní). Oba obvinění totiž soudům vytýkají též nesprávná skutková zjištění, obviněný M. Z. nadto i neúplné důkazní řízení. Současně prosazují vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že v daném případě se jednalo o postupně gradující konflikt minimálně tří osob se vzájemným napadáním slovního i fyzického charakteru). Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a vyjadřují přesvědčení, že tento měl být kvalifikován jako trestný čin rvačky podle §225 tr. zák. V tomto směru tak nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován i v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali rovněž z tvrzeného neúplného důkazního řízení a z nesprávných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obvinění však ve svém dovolání rovněž namítli, že v jejich případě se nejednalo o spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Takovou dovolací námitku je třeba označit z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
„K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků“ (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS – Vážný). „Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.“ Přiměřeně pak na posuzovaný případ lze vztáhnout i rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS – Vážný, podle něhož : „ Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“
Jak již bylo uvedeno, u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl ovšem nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
V předmětné trestní věci sice nebyla prokázána výslovná dohoda obviněných o společném spáchání protiprávního jednání (zvláště o fyzickém napadání poškozeného MUDr. S. M.), z kontextu zjištěného skutkového stavu věci však je zřejmé, že obvinění jednali společně (ve shodě) na základě konkludentního ujednání. Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných se totiž podává, že obvinění údery pěstmi napadli poškozeného společně, vedeni stejným motivem fyzickým útokem odplatit poškozenému jeho výhrady vůči nim, jež se týkaly nesprávného parkování a koupání psů na místě, kde toto bylo zakázáno. Přitom jejich minimálně eventuální úmysl zahrnoval jak spáchání činu společným jednáním, tak způsobení následku, resp. účinku v podobě zranění poškozeného rázu ublížení na zdraví. V daném případě tudíž není z pohledu viny obviněných rozhodné, kdo konkrétně z nich jednotlivá zranění poškozeného způsobil.
Za této situace nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, jestliže obviněné uznal vinnými mj. trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle 9 odst. 2 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Obvinění namítli, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, který by je zprošťoval obžaloby pro část skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu první instance, v jejichž rámci byla konstatována zranění poškozeného způsobená volně pobíhajícím psem. Takové námitky je možno pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. subsumovat. Podle názoru Nejvyššího soudu však jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud považuje na tomto místě za vhodné připomenout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že : „…součástí popisu skutku, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými, je zcela nedůvodně konstatování též zranění poškozeného volně pobíhajícím psem, byť k těmto zraněním uvedeným způsobem došlo. Tato skutečnost, tedy pokousání poškozeného psem či psy, nebyla totiž, jak je patrno z usnesení o zahájení trestního stíhání, předmětem tohoto trestního stíhání, neboť obžalovaným nebylo kladeno za vinu poštvání psa či psů vůči poškozenému, ani jejich nezajištění obžalovanými, přičemž uvedená část popisu skutku neodpovídá ani jeho následnému právnímu posouzení jak obžalobou, z níž soud uvedenou část popisu skutku bez dalšího evidentně převzal, tak napadeným rozsudkem.“
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní shledává, že odvolací soud nepochybil, jestliže ze skutkové věty výroku o vině svého rozhodnutí bez dalšího vypustil část popisu skutku týkající se napadení poškozeného psem, aniž by stran této ve vztahu k oběma obviněným rozhodl zprošťujícím výrokem. Tato předmětná část skutkového děje totiž tvořila spolu s jednáním, pro které byli obvinění uznáni vinnými, jeden nedělitelný skutek, o němž nelze současně rozhodnout zprošťujícím a odsuzujícím výrokem.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných I. L. a M. Z. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý