ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.901.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 901/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2012 o dovolání, které podal obviněný Š. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 To 83/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 74/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 9 T 74/2011, byl obviněný Š. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžké újmy na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 21. 4. 2011 v 11,09 hod. v B. jako řidič vlastního osobního automobilu Opel Frontera, SPZ … při jízdě po ulici B. ve směru od ulice B. k ulici K. v prostoru mezi zastávkami vozidel MHD „P.“ v důsledku porušení §5 odstavec 1 písmeno d), písmeno h) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích zachytil a srazil na vozovku z pravé strany po řádně vyznačeném přechodu se pohybujícího nezletilého chodce J. H., který v rozporu s ustanovením §54 odstavec 2 citovaného zákona vstoupil na přechod po předchozím pokynu matky, který se následně snažila marně odvolat, a to bez ohledu na krátkou vzdálenost od blížícího se vozidla obžalovaného, při nehodě utrpěl otevřenou dislokovanou zlomeninu levé kosti stehenní, defiguraci levého stehna s tržnou ránou, zhmoždění levého bérce a levého kotníku, což si vyžádalo operační řešení zlomeniny, úvodní hospitalizaci do 27. 4. 2011 a následnou hospitalizaci ve dnech 12. a 13. 7. 2011 s citelným omezením obvyklého způsobu života po dobu asi 3 až 4 měsíců, přičemž se dle ošetřujícího lékaře jedná o zranění těžké“. Za tento přečin byl obviněný podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené VZP ČR na náhradě škody částku ve výši 46.336,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla na totéž řízení s nárokem na náhradu škody odkázána poškozená V. H..
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 To 83/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním rozhodnutí.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že postavení obžalovaného je v České republice mimořádně těžké a nevýhodné, neboť o jeho vině nerozhodují jako ve velké většině vyspělých zemí poroty, ale soudci a přísedící, popř. jen samosoudci. Jejich rozhodování podle něho vykazuje všechny znaky rozhodování jednoho člověka, bez možnosti věc prokonzultovat. Pokud však v současnosti takováto právní úprava existuje, měl by každý soudce maximálně dbát toho, aby rozhodoval s nejvyšší obezřetností, při dbaní zásady in dubio pro reo. Následně konstatoval, že soudce rozhodující v jeho trestní věci provedl určité množství důkazů téměř vyčerpávajícím způsobem. Samozřejmě bylo možno přibrat i soudního znalce, jenž by se mohl věcí hlouběji zabývat a případ více ozřejmit. Toto však soudce neučinil. Podotkl, že soudního znalce mohla přibrat obhajoba podle §110a in fine tr. ř. I přes skutečnost, že se tak nestalo, byla důkazní situace taková, že měl být obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. v plném rozsahu zproštěn. Vyjádřil přesvědčení, že byl uznán vinným pouze kvůli nesprávnému právnímu posouzení skutku. Přitom zdůraznil, že nebyl schopen srážku s chlapcem, který byl ponechán matkou bez dohledu, odvrátit, že situace byla mimo jeho kontrolu, bez jeho zavinění. Poznamenal, že matka, která dítě (velmi malého chlapce) doprovázela, se nechovala zodpovědně. V okamžiku, kdy se blížilo jeho vozidlo, dala dítěti neuvážený pokyn, že má vstoupit na přechod. Když si uvědomila nevhodnost svého pokynu, snažila se ho odvolat, ale již bylo pozdě. Byla to vina matky, že o dítě dostatečně nedbala, nedržela ho za ruku a nehlídala ho tak, aby nemohlo vejít do vozovky. Dodal, že nebylo dbáno ustanovení §54 odst. 2 věta poslední zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Dospěl k závěru, že jeho jednání je možno po právní stránce považovat za zcela bezvadné, že dodržel všechny zásady bezpečného provozu na veřejných komunikacích. Podle svých slov desítky let řídí různá vozidla, nashromáždil obrovské množství zkušeností v těch nejrůznějších dopravních situacích a byl pouze v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Kdyby byl na jeho místě kdokoliv jiný, též by nebyl schopen srážce s poškozeným zabránit. Soudce soudu prvního stupně jasně hovoří o porušení pravidel silničního provozu na straně poškozeného, resp. jeho matky. Není jasné, proč by za chybu jiných měl dosti značně trpět nevinný (obviněný). Je velmi zkušený a dobrý řidič a je značně poškozen tím, že v současnosti nemůže řídit. Odvolacímu soudu vytkl, že jednání před ním nepřesáhlo meze běžného rutinního zamítání odvolání obžalovaných, kdy odvolací soud ve velmi krátkém usnesení uvádí jen obecně zmiňovaná klišé a hlouběji se věcí nezabývá. Usnesení odvolacího soudu je podle něho až tak strohé a rutinní, že je nepřezkoumatelné. Veřejné zasedání o odvolání bylo až tak krátké, že si ani nestačil uvědomit, že skončilo. Vyjádřil přesvědčení, že nebylo úmyslem zákonodárce, aby odvolací řízení vypadalo tak, jak v současné době vypadá, kdy odvolání jsou z valné části rutinně zamítána a veřejné zasedání trvá někdy jenom několik minut.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v plném rozsahu zrušil rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu a aby sám nově rozhodl rozsudkem v souladu s §265m in fine tr. ř. tak, že se podané obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shledal, že za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu (jehož podstatu vyložil) lze do jisté míry považovat pouze námitku obviněného, že nebyl schopen srážku s nezletilým poškozeným odvrátit, kterou fakticky zpochybňuje své zavinění ve formě nedbalosti. Prohlásil, že tato námitka balancuje na hraně polemiky se skutkovými zjištěními soudů, z nichž vyplývá, že rozhledové poměry na místě nehody nebyly nijak omezeny. Zdůraznil, že pohyb nezletilého poškozeného u přechodu zaznamenali dokonce řidiči vozidel jedoucí za obviněným. Z hlediska právního posouzení zavinění obviněného je podle názoru státního zástupce možné analogicky aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1012/2008, z něhož mj. vyplývá, že obviněného by obecně mohla vyvinit překážka v silničním provozu, která je nejen neočekávaná, ale současně i náhlá. Za takovou překážku však nelze zásadně považovat chodce, neboť chodec není překážkou, ale účastníkem silničního provozu. Je-li chodec účastníkem provozu na pozemních komunikacích, tak obviněný nemůže důvodně namítat, že v daném místě neměl povinnost chodce předvídat, a to tím spíše, že obviněný věděl, že se blíží k přechodu pro chodce, tj. nacházel se v situaci, která na řidiče klade požadavek vyšší míry opatrnosti, což je v rovině normativní vyjádřeno mj. právě v §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Na zavinění obviněného tedy samo o sobě nemůže mít vliv porušení povinnosti chodce stanovené v §54 odst. 2 zákona o silničním provozu samotným poškozeným, resp. jeho matkou. I přes toto porušení povinností chodce je totiž zřejmé, že k dopravní nehodě by nedošlo, pokud by své povinnosti řidiče neporušil právě obviněný. Z hlediska příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem pak není podstatné, pokud k jeho jednání přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Touto neopominutelnou příčinou přitom bylo právě jednání obviněného spočívající v nedostatečné pozornosti v blízkosti přechodu pro chodce.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 To 83/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká i neúplné důkazní řízení (v obecné rovině podotýká, že bylo možno přibrat soudního znalce, jenž by případ více ozřejmil), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Rovněž ta část dovolací argumentace obviněného, jež poukazuje na negativní aspekty samosoudcovského rozhodování v trestních věcech a vyzdvihuje pozitiva rozhodování porotního, resp. jež se ohrazuje proti údajné tuzemské praxi velmi zběžného přezkumu v rámci odvolacího řízení trestního, neodpovídá deklarovanému a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř.
V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2076).
Obviněný však ve svém dovolání také namítl, že srážce svého vozidla s poškozeným nebyl schopen zabránit, a tedy že k těžké újmě na zdraví poškozeného došlo bez jeho zavinění. Takovou námitku lze se značnou mírou tolerance označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Po subjektivní stránce je tento trestný čin trestným činem nedbalostním. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel měl a mohl alespoň v hrubých rysech představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se přitom nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže při dopravní nehodě spolupůsobilo při následku uvedeném v §147 tr. zákoníku více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. přiměř. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Pro posouzení otázky, zda těžká újma na zdraví poškozeného je zahrnuta nedbalostním zaviněním obviněného, je třeba vycházet z okolností, za kterých tento trestněprávně relevantní následek (účinek) nastal. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů se sice podává, že poškozený vběhl do vozovky po přechodu pro chodce v těsné vzdálenosti od blížícího se vozidla obviněného. Závěr v tom smyslu, že obviněný nebyl schopen srážce svého vozidla s poškozeným zabránit, je ale v posuzované trestní věci vyloučen. Soudy dříve ve věci činné totiž učinily jednoznačné skutkové zjištění, že poškozený - šestileté dítě - před nehodou pobíhal po chodníku v bezprostřední blízkosti své matky, která tlačila kočárek a za ruku vedla další dítě, a to směrem k řádně vyznačenému přechodu pro chodce, přičemž obviněný nebyl ve výhledu na tuto skupinku osob nijak omezen (v této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pohyb poškozeného u přechodu pro chodce zaznamenali řidiči dalších vozidel). Obviněnému tudíž nic nebránilo v tom, aby přítomnost poškozeného na chodníku při pravém okraji vozovky, resp. v blízkosti přechodu pro chodce včas zaregistroval, aby obezřetně sledoval počínání poškozeného a před přechodem pro chodce snížil rychlost jízdy tak, aby pro případ, že poškozený náhle vstoupí do vozovky, zabránil střetu svého vozidla s poškozeným. Obviněný však v blízkosti přechodu pro chodce nevěnoval náležitou pozornost situaci v provozu a zejména nedbal zvýšené opatrnosti, kterou si vzniklá situace vyžadovala. V důsledku toho na poškozeného odpovídajícím způsobem nezareagoval. Nelze proto soudu prvního stupně (potažmo odvolacímu soudu) vytýkat dospěl-li k závěru, že obviněný zaviněně porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. d), h) zákona o silničním provozu.
Pokud se jedná o právní posouzení zavinění obviněného v dané trestní věci, je možno dále ve shodě se státním zástupcem poukázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1012/2008, z něhož mj. vyplývá, že obviněného by obecně mohla vyvinit překážka v silničním provozu, která je nejen neočekávaná, ale současně i náhlá. Za takovou překážku ovšem nelze zásadně považovat chodce, neboť chodec není překážkou, ale účastníkem silničního provozu. Je-li chodec účastníkem provozu na pozemních komunikacích, tak obviněný nemůže důvodně namítat, že v daném místě neměl povinnost chodce předvídat, a to tím spíše, že obviněný věděl, že se se svým vozidlem blíží k přechodu pro chodce, tj. nacházel se v situaci, která na řidiče klade požadavek vyšší míry opatrnosti [k tomu viz právě v §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu].
Proto ačkoliv v posuzovaném případě došlo ze strany poškozeného, resp. jeho matky k porušení povinnosti chodce stanovené v §54 odst. 2 zákona o silničním provozu, nemění to nic na závěru, že zaviněné protiprávní jednání obviněného bylo zásadní příčinou těžké újmy na zdraví poškozeného. I přes zjištěné porušení povinností chodce je evidentní, že k předmětné dopravní nehodě by nedošlo, pokud by své povinnosti řidiče neporušil právě obviněný. Z hlediska příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného není podstatné, že k jeho jednání přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku tohoto následku, jelikož jednání obviněného zůstalo takovou skutečností, bez níž by k uvedenému následku nebylo došlo.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že těžká újma na zdraví poškozeného i příčinný průběh k ní vedoucí jsou kryty zaviněním obviněného, a to ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť tento věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. V daném případě rozhodně nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý